II.ÚS 1136/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Nováka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D. advokátem, sídlem Náměstí č. 22/24, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 150/2022-180, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 13 Co 162/2021-167 v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021 č. j. 47 C 28/2020-67, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 169 500 Kč s příslušenstvím, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 202 500 Kč s příslušenstvím, jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (od roku 2007 do roku 2019) vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 207/2007.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 47 C 28/2020-67, zastavil řízení co do částky 19 125 Kč (výrok I.) uložil žalované zaplatit žalobci částku 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 169 500 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 165 Kč. (výrok IV.).

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem II., v zamítavém výroku o věci samé pod bodem III. a ve výroku o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel k průtahům v řízení konstatoval, že se na nich svým chováním a jednáním nijak nepodílel, nýbrž se toliko bránil vůči neoprávněným nárokům ze strany konkurzního správce. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ve věci nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav týkající se uplatnění tzv. nemajetkové újmy, která byla stěžovateli přiznána toliko v celkové částce 36 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval hodnocení kritéria procesní složitosti věci, které postrádá důvodů, které vedly k opakovanému rušení rozhodnutí ve věci samé. Skutečným důvodem délky původního soudního řízení nebyla snaha správce konkurzní podstaty vrátit do podstaty úpadce částku 6 000 Kč, o kterou byl stěžovatel ve 12 let trvajícím sporu žalován, ale psychický tlak na vedlejší účastnici, která je matkou žalobce. Celé řízení mělo šikanózní povahu, což při rozhodování obecných soudů o zaplacení nemajetkové újmy nebylo nijak zohledněno. Stěžovatel, stejně jakož i jeho rodiče museli absolvovat řadu řízení, která doposud nejsou ukončena. Podle náhledu stěžovatele došlo v související věci ke zneužití státní moci k jeho perzekuci. Stěžovatel po celou dobu řízení velmi trpěl tím, že je nástrojem k psychickému týrání své matky. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na závěry Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích uvedl, že ukazatelem vzniku "podstatné újmy" je i to, jak stěžovatel soudní řízení subjektivně vnímal. Objektivní význam řízení by tak měl být posuzován mnohem šířeji a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu.

III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s návrhem stěžovatele a všemi jeho podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní.

Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2022 ⟪LB:lb_001⟫ David Uhlíř v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu