OSPH02 14 C 190/2021-52

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 41 625 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 41 625 Kč za dobu od 19. 9. 2021 do 22. 9. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 158 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% od 19. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám anonymizováno jméno příjmení, advokáta.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované nemajetkové újmy z tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Uvedl k tomu, že je účastníkem řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 46 C 173/2020. Předmětné řízení je kompenzačním řízením za nepřiměřenou délku jiného kompenzační řízení, jehož předmětem byla náhrada škody za nezákonnou vazbu. Předmětné řízení je vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu a je zatíženo extrémními průtahy. Průtahy byly odstraněny až na výzvu žalobce, který se domáhal rozhodnutí ve věci, přičemž nebýt této aktivity žalobce, pak by věc nebyla nikdy rozhodnuta. Žalobce požaduje touto žalobou odškodnit za celou délku řízení a nikoliv jen za dobu do uplatnění nároku či do podání žaloby, kdy předmětné řízení nadále trvá a trvat bude, neb bylo podáno ve věci dovolání. Žalobce uplatnil dne 18. 3. 2021 písemně u Ministerstva spravedlnosti nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 200 000 Kč Ministerstvo spravedlnosti do podání této žaloby nedoručilo žalobci své stanovisko a ani fakticky neposkytlo náhradu, přičemž toto nelze ani do 18. 9. 2021 očekávat. Žalobce uvádí, že lhůta pro předběžné projednání nároku v rozsahu 6 měsíců neodpovídá úrovni společnosti/techniky atd. Žalobce má za to, že přiměřená doba pro předběžné projednání nároku byla stanovena podstatně nižší. S ohledem na shora uvedené má žalobce za to, že žalovaný je v prodlení s plněním od 19. 5. 2021 (uplynutím 2 měsíců od uplatnění nároku).

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 18. 3. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 200 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobce došlo dne 21. 9. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 41 625 Kč. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce zjistila, že řízení pod sp. zn. 46 C 173/2020 bylo zahájeno dne 8. 8. 2017, žalobce vystupuje v řízení v procesním postavení žalobce. Dne 14. 12. 2020 se žalovaná vyjádřila. Dne 18. 1. 2021 bylo vydáno usnesení, kterým bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby částečně zastaveno. Dne 7. 4. 2021 byl vydán rozsudek. Dne 1. 8. 2021 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 8. 2021. Dne 13. 8. 2021 podal žalobce dovolání, o kterém nebylo ke dni projednání rozhodnuto.

3. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 41 625 Kč, když žalovaná tuto částku žalobci uhradila dne 22. 9. 2021. Řízení tak bylo částečně zastaveno (výrok I.)

Obsah přílohového spisu

5. Skutkovým zjištěním soudu je, že prozkoumávané řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 46 C 173/2020 bylo zahájeno dne 8.8.2017, v němž žalobce vystupoval v procesním postavení strany žalující. Referátem soudce z 27. 10. 2020 byl žalobce vyzván k zpoplatnění žaloby, to následně soud zrušil, neboť vyměřen být neměl. Dne 14.12.2020 podala vyjádření žalovaná. Dne 18.1.2021 bylo vydáno usnesení, kterým bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby částečně zastaveno. Dne 7.4.2021 byl soudem I. stupně vyhlášen rozsudek, dne 1.8.2021 byl vydán potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Právní moc nastala ke 12.8.2021, následující den podal žalobce dovolání. Následovala fáze soudně poplatkového vyřizování po podaném dovolání a spis byl předložen dovolacímu Nejvyššímu soudu v Brně dne 22. 12. 2021, který dne 22. 2. 2022 dovolání odmítl. Řízení bylo ukončeno doručením předmětného rozhodnutí právnímu zástupci žalobce dne 2. 3. 2022.

6. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

7. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

8. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv.

10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Zdejší soud je tak toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v ESLP, je žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou soudů. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, dle které stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

11. Soud posuzoval délku prozkoumávaného řízení i za období po podání dovolání žalobce, přičemž celková délka posuzovaného řízení je tak v trvání 4 let a 7 měsíců. Řízení bylo tzv. průtahové, neboť od podání žaloby byl soud 3 roky nečinný s ohledem na to, že špatně vyhodnotil a zařadil podání žalobce došlé soudu dne 8.8.2017 do původního spisu, v němž prozkoumával průtahy v řízení pod sp. zn. 25 C 138/2012 a teprve dne 5. 10. 2020 učinil referát, že je třeba toto podání žalobce došlé dne 8.8.2017 zapsat jako novou žalobu, tudíž úkon z 27. 10. 2020, soudem následně proveden k zpoplatnění žaloby byl tak učiněn až s odstupem déle než 3 let. Došlo, tedy k pochybení soudu, zařazení podání žaloby žalobce do jiného, byť souvisejícího spisu. Celkově tedy řízení trvalo 4 roky a 7 měsíců. Ve věci bylo rozhodováno soudy na dvou úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát a soud II. stupně jednou, s tím že je ve věci podáno dovolání. Procesně bylo rozhodováno např. o výzvě k zaplacení SoP, výzvě k doplnění dovolání. Soud se ztotožňuje s odškodněním žalované ve výši 41 625 Kč a nevidí důvod tuto relutární satisfakci jakkoliv navyšovat, kdy žalovaná přiznala žalobci odškodnění vycházejíc z délky řízení trvající 4 roky a 1 měsíc (správně žalobce neodškodňovala i za fázi dovolacího řízení, neboť o dovolání nebylo v době odškodňování rozhodnuto). Přiznala tak žalobci základní odškodnění 15 000 Kč za 1 rok řízení (s tím, že za první 2 roky je to částka poloviční), a to pak snížila o 10 % z důvodu složitosti a četnosti rozhodování. Pokud jde o složitost řízení, s tím se soud ztotožňuje, nicméně četnost rozhodování jako důvod pro snížení neshledal. Namísto četnosti však shledal důvod, který navýšil délku řízení, a to v procesní aktivitě žalobce, která spočívala v tom, že podal marné dovolání, jak se podává přímo z odůvodnění Nejvyššího soudu ČR, který na argumentaci žalobce formulované v textu dovolání nereflektoval. Je jistě právem účastníka řízení využít všech procesních prostředků, které mu zákon umožňuje k ochraně jeho práva, nicméně v rámci odškodňovacího řízení je vždy nutné se s procesní aktivitou účastníka řízení vypořádat. Procesní aktivita žalobce spočívala v bezdůvodném dovolání žalobce, které bylo podáváno osobou práva znalou, advokátem, který zcela jistě mohl předpokládat neúspěšnost podaného dovolání dne 13.7.2021, které navíc prodloužilo délku řízení až do 2. 3. 2022, kdy bylo rozhodnutí o dovolání zástupci žalobce doručeno.

12. Odškodnění žalovanou poskytnuté tak plně postačuje a v části 158 375 Kč s příslušným úrokem z prodlení byla žaloba jako nedůvodná, zamítnuta.

13. Žalobci byl přiznán zákonný úrok z prodlení z žalovanou poskytnuté částky 41 625 Kč, neboť žalovaná ve lhůtě zakotvené v ust. § 15 Odpšk. žalobce neodškodnila. Nárok žalobce u žalované uplatnil dne 18.3.2021 a uplynutím 6 měsíců se dnem 19.9.2021 žalovaná dostala do prodlení, které trvalo do 21.9.2021, kdy poskytla žalobci odškodnění. Úrok z prodlení má pak oporu v ust. § 1970 a násl. obč. zák.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 5 úkonů právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, replika z 18.11.2021 a 1x účast u plnohodnotného jednání podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (usnesení NS ze dne 29.1. 2014, sp.zn. 30Cdo 3378/2013) po 3 100 Kč x 5 = 15 500 Kč + 5x paušální náhrada x 300 Kč (1 500 Kč), dohromady 17 000 Kč + DPH 3 570 Kč, tedy celkem na úkonech právní služby 20 570 Kč. Dále zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč Celkem 22 570 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo exekuce.