OSPH02 28 C 7/2022-76

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená obecným údaje o zástupci ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_005⟫ zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 111 689 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 111 689 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám žalované.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhala po žalované v záhlaví uvedené částky z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 7286/2014. Žalobkyně ve své žalobě popsala průběh posuzovaného řízení, zejm. od doby podání dovolání a zdůraznila, že toto podala dne 28 7. 2015 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 20 Co 200/2015 – 89, přičemž úkony v dovolacím řízení byly nalézacím soudem činěny až po více jak 5 letech na základě upozornění žalobkyně poté, co nahlédla do spisu. K průtahu u exekučního soudu v období od datum do datum došlo v důsledku pokynu zákonného soudce k založení spisu, ačkoli nebylo dosud vyřešeno žalobkyní podané dovolání. Žalobkyně následně podala v řízení stížnost na průtahy dne datum, která byla uznána vedením soudu jako důvodná a žalobkyni byla poskytnuta omluva. Žalobkyně s ohledem na dlouhodobý průtah nárokuje na přiměřeném zadostiučinění částku 20 000 Kč za rok trvání řízení, resp. částku 1 667 Kč za měsíc průtahů, tedy celkem za 67 měsíců průtahů částku 111 689 Kč. Žalobkyně tento svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne datum.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně dne datum uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 111 689 Kč v souvislosti s průtahem v rámci dovolacího řízení v řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 7286/2014. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že celková délka řízení vzhledem ke zjištěnému průtahu v rámci dovolacího řízení byla nepřiměřená. Žalobkyni pak poskytla jako zadostiučinění konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná také nesporovala, že žalobkyně podala dne datum stížnost na průtahy v řízení, která byla vyhodnocena místopředsedkyní soudu jako důvodná a žalobkyni se omluvila. Žalovaná dále uvedla, že předmětné řízení trvalo 5 let a 1 měsíc a byl v něm shledán průtah v podobě nepředložení žalobkyní podaného dovolání Nejvyššímu soudu. Význam předmětu řízení pro žalobkyni žalovaná hodnotila jako nízký, neboť dovolání bylo odmítnuto a žalovaná se po jeho podání o osud dovolání nijak nezajímala. Ani včasné vyřízení dovolání by na postavení žalobkyně nemělo žádný pozitivní vliv.

3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 7286/2014 obrátila dne 28. 4. 2021 na žalovanou, která dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, za což žalobkyni poskytla konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Také nebylo mezi účastníky řízení v rozepři, že žalobkyně podala stížnost na průtahy v řízení dne datum, která byla vyhodnocena místopředsedkyní Obvodního soudu pro Prahu 9 jako důvodná, a tato se žalobkyni omluvila. Jelikož popsaná skutková tvrzení byla mezi účastníky řízení shodná, vzal je soud za svá skutková zjištění v souladu s § 120 odst. 3 o. s. ř.

Obsah přílohového spisu

5. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

6. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 soud posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

7. Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že předmětné řízení trvalo od datum, kdy žalobkyně sepsala návrh na zrušení exekuce, neboť dřívější procesní úkon ze strany žalobkyně se ze spisu nepodávají a soud proto vycházel z tohoto data jako počátku doby řízení pro žalobkyni. Před touto dobou neměla žalobkyně povědomí o vedeném exekučním řízení, tudíž jí ani nemohla vznikat nemajetková újma. Exekuční řízení skončilo dne datum, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítnul dovolání žalobkyně. Předmětné řízení tak trvalo celkem 6 let a 8 měsíců. Soud na rozdíl od žalobkyně a žalované posuzoval celkovou dobu řízení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz odstavec 6), nikoli pouze dobu průtahu – nepředložení věci s dovoláním Nejvyššímu soudu, která čítala přes 5 let.

8. K jednotlivým kritériím podle ustanovení § 31 odst. 3 zákona, ke kterým soud přihlíží, uvádí následující:

Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení provedeným dokazováním bylo zjištěno, že v rámci exekučního řízení se vyskytl dlouhodobý průtah od datum do datum způsobený tím, že věc byla na pokyn soudce založena na spisovnu, ačkoli nebylo řízení dosud skončeno, jelikož nebylo rozhodnuto o žalobkyní podaném dovolání. Vyjma popsaného průtahu bylo ve věci postupováno v přiměřených lhůtách s procesními úkony na sebe navazujícími, s cílem ukončení věci. Shora uvedený průtah však byl podstatnou okolností (nikoli však jedinou s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela), proč řízení trvalo tak dlouho.

Kritérium počtu soudní soustavy ve věci návrhu na zastavení exekuce rozhodoval exekuční soud, odvolací soud a Nejvyšší soud. Exekuční soud a odvolací soud rozhodoval o návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení a naposledy pak exekuční soud rozhodoval o námitkách žalobkyně proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce a o žádosti žalobkyně o vrácení části soudního poplatku za dovolání. Věc se proto nacházela před třemi stupni soudní soustavy (před dvěma stupni soudní soustavy opakovaně). V této souvislosti soud doplňuje, že samozřejmě nelze dávat účastníkům řízení k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že tento postup se může podílet na celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přisuzovat ani k tíži žalovaného.

Kritérium složitosti řízení soud uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou po stránce právní, skutkové a ani procesní.

Kritérium chování poškozeného v rámci řízení žalobkyně se na délce řízení nepodílela.

Kritérium významu řízení pro poškozeného obecně Evropským soudem pro lidská práva není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Rovněž i ze subjektivního pohledu soud musí uzavřít, že řízení pro žalobkyně nemohlo mít žádný význam, rozhodně ne tak výrazný, jak žalobkyně uvádí, což bylo zjištěno z chování žalobkyně v rámci podkladového řízení. Žalobkyně podala dne datum dovolání a až dne datum zjišťovala prostřednictvím nahlédnutí do spisu, jak bylo s podaným dovoláním naloženo a poté, téměř až po dvou letech, dne datum podala stížnost na průtahy v řízení. Je tedy zřejmé, že žalobkyně se o podkladové řízení, resp. dovolací řízení nijak výrazně nezajímala a i poté, co zjistila, že její dovolání nebylo Nejvyššímu soudu exekučním soudem předloženo, danou situaci řešila až s dvouletým zpožděním formou podání stížnosti místopředsedkyni soudu. Těžko tak může soud přesvědčit tomu, že podkladové řízení pro ni mělo nějaký význam, natož snad podstatný. Nad to soud připomíná, že na exekuční řízení je třeba pohlížet jinou optikou než na řízení tzv. sporná, neboť z hlediska odškodňování, je exekuční řízení bráno jako zvláštní typ řízení. Nalézací řízení se od vykonávacího řízení liší především účelem, neboť účelem vykonávacího řízení je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo dobrovolně splněno (§ 251 o.s.ř.). Nejde o řízení nalézací, kde by byl řešen spor účastníků, v němž bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí a ve kterém by byli účastníci po dobu řízení vystaveni nejistotě, jak dané řízení dopadne, ale o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, který nalézací rozhodnutí nerespektuje (§ 2 o.s.ř.). Navíc je třeba souhlasit se žalovanou, že podaným dovoláním se nijak nemohlo zlepšit procesní postavení žalobkyně a toto bylo dovolacím soudem odmítnuto.

9. Celkově shrnuto s ohledem na celkovou délku řízení, která čítala 6 let a 8 měsíců a fakt, že došlo k dlouhotrvajícímu průtahu v rozsahu pěti let, dospěl soud ve shodě s účastníky řízení k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma (jejíž vznik se předpokládá), kdy porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozs. ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93).

10. Soud proto uzavřel, že je na místě přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy. V daném případě však s odkazem zejména na význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni a samotný předmět řízení (návrh na zastavení exekuce) je podle názoru soudu postačující odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť, jak naznal soud shora, význam předmětu řízení pro žalobkyni byl nepatrný. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve své judikatuře uvádí, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 112/2011 či sp.zn. 30 Cdo 40/2009), což je i případ žalobkyně.

11. Nad rámec rozhodného soud ještě doplňuje, že žalobkyně byla odškodněna i formou omluvy, kterou jí za popsaný průtah poskytla místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 9. Jelikož se také morální odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dostalo žalobkyni od žalované již v rámci předběžného uplatnění nároku na odškodnění, zamítl soud žalobu výrokem I. jako neopodstatněnou.

12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná ve sporu plně úspěšná, přiznal jí soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1, 3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. číslo 2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání dne datum).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.