OSPH02 44 C 55/2020-364

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 4 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26. 11. 2020 na žalované domáhala zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), představující zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Uvedla, že soudní exekutor anonymizováno jméno příjmení, pověřený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2019, č. j. číslo jednací, k provedení exekuce k vymožení náhrady nákladů oprávněných ve výši 104 994 Kč vůči žalobkyni jako povinné, jí postupně doručil celkem čtyři exekuční příkazy, a to dne 2. 12. 2019 exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, dne 2. 12. 2019 současně exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (rodinného domu adresa a st. parcelní číslo o výměře výměra a zahrady parc. číslo o výměře výměra, vše na list vlastnictví anonymizována čtyři slova, pro k. ú. obec, územní celek), dne 6. 12. 2019, při trvající blokaci celé částky včetně nákladů a jeho odměny na účtu podle prvně doručeného pravomocného exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky, exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (spoluvlastnického podílu anonymizováno na rodinném domě adresa, st. p. číslo o výměře výměra a pozemku parc. číslo o výměře výměra, vše na list vlastnictví anonymizována čtyři slova část Prahy k. ú. obec, územní celek) a dne 6. 12. 2019 exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Tento poslední exekuční příkaz soudní exekutor usnesením ze dne 13. 12. 2019 bez odůvodnění zrušil. Dne 5. 12. 2019 zaslala žalobkyně exekutorovi návrh na zastavení exekuce pro předchozí zánik exekuované povinnosti. Dne 10. 12. 2019 zaslala exekutorovi návrh na odklad exekuce prováděné exekučními příkazy na prodej všech jejích nemovitostí a dne 11. 12. 2019 mu zaslala další návrh na odklad exekuce prováděné exekučním příkazem na srážky ze mzdy žalobkyně. Dne 21. 1. 2020 jí exekutor doručil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2020, kterým bylo jednak zastaveno řízení o odklad exekuce srážkami ze mzdy, neboť tento exekuční příkaz byl v mezidobí exekutorem zrušen, a jednak byla odložena exekuce prodejem všech jejích postižených nemovitostí do pravomocného rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení exekuce ze dne 5. 12. 2019. V pořadí druhý, třetí a čtvrtý exekuční příkaz jsou podle žalobkyně nezákonnými rozhodnutími, protože měly za následek vedení nepřiměřené exekuce. Konkrétně se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou těmito třemi nezákonnými exekučními příkazy ve výši 105 000 Kč za každý z nich. K vzniklé nemajetkové újmě žalobkyně dále uvedla, že vydáním uvedených třech exekučních příkazů došlo k nezákonnému zásahu do jejích vlastnických a osobnostních práv a do jejího soukromí, když žalobkyně se cítí těmito zásahy exekutora velmi poškozena na své psychice a na svých rodinných vztazích a v důsledku vydaných pravomocných exekučních příkazů na prodej všech nemovitostí cítí reálné ohrožení svých majetkových práv, má strach z nezákonného prodeje všech svých nemovitostí v nedobrovolné dražbě. V důsledku vydaného, jejímu zaměstnavateli doručeného, a později zrušeného exekučního příkazu na srážky ze mzdy cítí poškození vážnosti svého služebního postavení představené na ústředním orgánu státní správy. Pro publicitu katastru nemovitostí je pak neustále obtěžována dopisy a osobními návštěvami zástupců různých oddlužovacích a investičních agentur a firem, které jí nabízejí řešení exekučních příkazů váznoucích na všech jejích nemovitostech. Pro zápis exekučních příkazů k prodeji všech nemovitostí také nedostala hypotéku, neboť banky odmítly přijmout tyto nemovitosti jako zástavu právě pro existenci exekučních příkazů na prodej. Rovněž přestala věřit odbornosti a čestnosti exekutorů.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobkyně u ní podáním ze dne 15. 5. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na kompenzaci nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“). Žalovaná nároku žalobkyně nevyhověla, což jí sdělila stanoviskem ze dne 25. 3. 2021. Žalovaná dále ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně jako povinná svou údajnou nemajetkovou újmu dovozuje z důsledků, které jsou automaticky spojeny se zahájením exekuce a s vydáním exekučních příkazů, tj. se vznikem generálního a speciálního inhibitoria. Jakožto osoba s právním vzděláním si musela být těchto důsledků vědoma a měla je tedy uvážit v okamžiku, kdy se rozhodla nesplnit povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Žalobkyně v průběhu exekuce využila některých možností procesní obrany a podala návrh na zastavení exekuce a dva návrhy na odklad, avšak nevyžila žádnou z možností procesní obrany, které exekuční řád nabízí právě k omezení následků zahájení exekuce. Jedná se především o ust. § 54 odst. 5 exekuční řádu, které povinnému umožňuje složit na účet soudního exekutora jistotu ve výši vymáhané pohledávky a nákladů exekuce a soudní exekutor poté rozhodne o odkladu exekuce a o zrušení generálního i speciálního inhibitoria. Přestože žalobkyně podle svého prohlášení měla dostatek finančních prostředků, aby tuto jistotu složila, a tím dosáhla neprodlené eliminace následků spojených se zahájením exekuce, přičemž o této možnosti byla poučena v rámci vyrozumění o zahájení exekuce, neučinila tak. Další možností, jak eliminovat následky zahájení exekuce, pak podle žalované nabízí § 44a odst. 2 nebo 3 exekučního řádu a rovněž je možné podat návrh na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4 o. s. ř. ohledně některého ze způsobů provedení exekuce. K žádnému z těchto kroků žalobkyně nepřistoupila. Přes opakovaná poučení zvolila jako způsob obrany pouze návrh na odklad exekuce, kterému bylo exekučním soudem vyhověno. Odklad exekuce však sám o sobě nezpůsobuje zánik generálního ani speciálního inhibitoria; exekuci sice nelze do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení provést, ale důsledky spojené s jejím zahájením zůstávají zachovány. Exekuční soud v usnesení č. j. číslo jednací sice rozhodl o odložení exekuce ohledně některých exekučních příkazů, ale ani on nepovažoval za nutné rozhodnout o částečném zastavení exekuce ohledně těchto exekučních příkazů, ačkoliv tak mohl učinit i bez návrhu (§ 268 odst. 4, § 269 odst. 1 o. s. ř.), a zjevně tak považoval odklad exekuce za dostačující. V namítaném postupu exekutora není možno spatřovat nesprávný úřední postup podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a rovněž zde není dáno žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo později změněno nebo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podle žalované tak ve věci nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb., neboť ve věci absentuje odpovědnostní titul. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že dne 7. 11. 2019 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pověření soudního exekutora anonymizováno jméno příjmení, exekutorský úřad anonymizována dvě slova (dále též jen„ soudní exekutor“), vedením exekuce podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, č. j. číslo jednací, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. číslo jednací, ve věci oprávněných a) jméno příjmení, b) jméno příjmení, proti žalobkyni, jako povinné, k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 104 994 Kč (plyne tak též z pověření ze dne 7. 11. 2019). Dále bylo mezi účastníky řízení nesporným, že soudní exekutor v daném exekučním řízení vydal celkem čtyři exekuční příkazy, a to dne 21. 11. 2019 pod č. j. číslo jednací exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu právnická osoba, dne 21. 11. 2019 pod č. j. číslo jednací exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, a to parcely st. parcelní číslo o výměře výměra, jejíž součástí je stavba adresa, rodinný dům a pozemku parc. číslo zahrada, o výměře výměra, vše na list vlastnictví v k. ú. obec u obec, dne 3. 12. 2019 pod č. j. číslo jednací exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, spoluvlastnického podílu žalobkyně ve výši anonymizováno, a to na rodinném domě adresa na pozemku st. p. číslo o výměře výměra a pozemku parc. číslo ostatní plocha, o výměře výměra, vše na list vlastnictví v k. ú. obec, územní celek, a dne 6. 12. 2019 pod č. j. číslo jednací exekuční příkaz srážkami ze mzdy, na kterou má žalobkyně nárok vůči anonymizována dvě slova anonymizováno (plyne tak též ze čtyř uvedených exekučních příkazů). Dne 5. 12. 2019 žalobkyně zaslala soudnímu exekutorovi návrh na zastavení šikanózní exekuce pro předchozí zánik exekuované povinnosti, který mu byl doručen dne 6. 12. 2019. V tomto obsáhlém návrhu žalobkyně coby povinná navrhovala zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť vymáhanou povinnost splnila – s vědomím oprávněných i jejich společného advokáta – ještě před podáním exekučního návrhu započtením vzájemných pohledávek (plyne tak z návrhu žalobkyně na zastavení exekuce ze dne 5. 12. 2019 na č. l. 47 až 60 spisu a dodejky a detailní informace o sledování zásilek na č. l. 61 až 63 spisu). Dne 10. 12. 2019 zaslala žalobkyně soudnímu exekutorovi návrh na odklad šikanózní exekuce do doby nabytí právní moci jejího návrhu ze dne 5. 12. 2019 na zastavení této exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť vymáhanou povinnost splnila ještě před podáním exekučního návrhu započtením vzájemných pohledávek. V tomto návrhu dále uvedla, že s ohledem na zřejmou nevhodnost provedení exekuce prodejem mnoha nemovitostí, a to zejména vzhledem k nepoměru výše exekuované částky a cen mnoha postižených nemovitostí a k předchozí blokaci celé exekuované částky na účtu vedeném na její jméno, je na místě exekuci prováděnou zejména prodejem exekuční příkazy postižených rodinných domů a řady pozemků odložit do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejím návrhu na zastavení exekuce pro její zřejmou neoprávněnost. Tento návrh byl soudnímu exekutorovi doručen dne 11. 12. 2019 (plyne tak z návrhu na odklad exekuce ze dne 10. 12. 2019 na č. l. 81 a 82 spisu, podacího lístku na č. l. 85 spisu a druhopisu dodejky k reklamaci na č. l. 86 spisu). Dne 11. 12. 2019 žalobkyně soudnímu exekutorovi zaslala druhý návrh na odklad šikanózní exekuce, jež mu byl doručen dne 12. 12. 2019. V tomto návrhu uvedla, že soudní exekutor má celou exekuovanou částku 138 407 Kč od 21. 11. 2019 blokovanou na účtu vedeném na její jméno u právnická osoba podle exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu ze dne 21. 11. 2019. Navrhla, aby exekuce prováděná srážkami ze mzdy a jiných příjmů byla odložena do pravomocného rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení šikanózní exekuce ze dne 5. 12. 2019 (plyne tak z druhého návrhu na odklad šikanózní exekuce ze dne 11. 12. 2019 na č. l. 75 až 76 spisu a podacího lístku, dodejky a informace o sledování zásilek na č. l. 77 až 78 spisu). Usnesením ze dne 13. 12. 2019, č. j. číslo jednací, soudní exekutor bez bližšího odůvodnění zrušil exekuční příkaz srážkami ze mzdy ze dne 6. 12. 2019, č. j. číslo jednací. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 18. 12. 2019 a anonymizována dvě slova anonymizováno (zaměstnavateli žalobkyně) dne 13. 12. 2019 (plyne tak z usnesení soudního exekutora ze dne 13. 12. 2019 a doručenek založených ve spise soudního exekutora). Usnesením ze dne 8. 1. 2020, č. j. číslo jednací, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o zastavení řízení o odklad exekuce v rozsahu jejího vedení na základě exekučního příkazu ze dne 6. 12. 2019, č. j. číslo jednací (výrok I.), a dále odložil exekuci v rozsahu jejího vedení na základě exekučních příkazů ze dne 21. 11. 2019, č. j. číslo jednací, prodejem nemovitých věcí, a ze dne 3. 12. 2019, č. j. číslo jednací, prodejem nemovitých věcí, do pravomocného rozhodnutí o návrhu povinné (žalobkyně) na zastavení exekuce ze dne 5. 12. 2019 (výrok II.). Výrok I. usnesení odůvodnil tím, že soudní exekutor usnesením ze dne 13. 12. 2019 exekuční příkaz srážkami ze mzdy ze dne 6. 12. 2019, č. j. číslo jednací, zrušil. Protože dále zjistil, že na účtu postiženém exekučním příkazem ze dne 21. 11. 2019, č. j. číslo jednací, činí výše zůstatku 727 155,71 Kč, výše blokace na základě předmětné exekuce pak 138 407 Kč, a disponibilní zůstatek tak činí 588 748,71 Kč, považoval za zcela zřejmé, že soudní exekutor již v pořadí prvním exekučním příkazem zajistil celou exekuovanou částku včetně nákladů exekuce a nebyl již žádný důvod postihovat další majetek povinné. Výrokem II. usnesení proto vyhověl návrhu povinné na odklad exekuce v rozsahu jejího vedení prodejem nemovitostí na základě exekučních příkazů ze dne 21. 11. 2019 a 3. 12. 2019 (plyne tak z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2020 na č. l. 97 až 99 spisu). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2022, č. j. číslo jednací, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. číslo jednací, byla exekuce ve vztahu mezi oběma oprávněnými a žalobkyní, coby povinnou, zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., když jejich pohledávka ještě před zahájením exekučního řízení zanikla započtením. Toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 9. 2022 (plyne tak z uvedených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2022 a usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 28. 6. 2022 na č. l. 338 až 350 spisu).

4. Podáním ze dne 15. 5. 2020 uplatnila žalobkyně u žalované žádost o zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 315 000 Kč. Žalovaná ve stanovisku ze dne 25. 3. 2021 tuto žádost odmítla (plyne tak ze shodných tvrzení účastníků řízení, žádosti žalobkyně ze dne 15. 5. 2020 a stanoviska žalované ze dne 25. 3. 2021).

5. Z provedených listinných důkazů soud žádné další, pro posouzení věci podstatné, skutečnosti nezjistil.

6. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Podle třetího odstavce téhož ustanovení, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

7. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

8. Odpovědnost státu za způsobenou škodu podle zák. č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

9. V předmětné exekuční věci vyústil postup soudního exekutora, mimo jiné, ve vydání třech žalobkyní namítaných exekučních příkazů, které jsou rozhodnutími, a je proto třeba posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb., nikoli podle § 13 odst. 1 věty první zák. č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012).

10. Základní podmínkou pro přiznání náhrady škody vůči státu podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost. Jak pak soud uvedl již v usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 3. 2022, č. j. 44 C 55/2020-322, v souladu se zásadou správnosti není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

11. Žalobkyně přitom jednoznačně měla k dispozici prostředek vyjmenovaný v § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., kterým se proti exekučním příkazům mohla bránit, když šlo o prostředek dostupný a reálně účinný k odvrácení následků jí tvrzených nezákonných rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 494/2021). Pokud se žalobkyně mínila vyhnout důsledkům exekuce prodejem jejích nemovitých věcí, měla ve vztahu k nim podat návrh na částečné zastavení exekuce pro porušení zásady přiměřenosti exekutorem, což však neučinila (srov. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015). Žalobkyně sice dosáhla na základě svého návrhu ze dne 5. 12. 2019 zastavení exekuce jako celku, avšak ze shora uvedených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 28. 6. 2022 plyne, že se tak stalo v souladu s ust. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro zánik vymáhané pohledávky před zahájením exekučního řízení z důvodu započtení. Právě jen z tohoto důvodu se také ve svém návrhu ze dne 5. 12. 2019 zastavení exekuce domáhala. Ani jedno z uvedených rozhodnutí pak nekonstatuje nezákonnost žádného ze soudním exekutorem vydaného exekučního příkazu.

12. Jednoznačně se pak nejednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyni v podání zmíněného návrhu na částečné zastavení exekuce nic nebránilo, když podala jak návrh na zastavení exekuce z důvodu započtení, tak návrh na odklad exekuce, který doplnila dalším podáním.

13. Pro úplnost je třeba dodat (stejně jako to soud učinil již v usnesení o přerušení řízení ze dne 28. 3. 2022, č. j. 44 C 55/2020-322), že závěry, k nimž Nejvyšší soud ČR dospěl v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, dopadají na zcela jinou situaci. Povinná se v tam posuzované věci exekučního řízení osobně neúčastnila a byla v průběhu celé exekuce zastoupena ustanovenou opatrovnicí, která zůstala pasivní, resp. svou funkci vykonávala zcela formálně (pročež také v exekuci došlo k prodeji dvou pozemků poškozené, ačkoliv pro dražbu obou neexistoval důvod). Úspěch povinné, jako žalobkyně, s požadavkem na náhradu škody proti státu podle odškodňovacího zákona tak již nebylo možné podmiňovat podáním návrhu na částečné zastavení exekuce (ohledně jednoho z pozemků), neboť by se jednalo o podmínku nesplnitelnou, což by vedlo k vyloučení odpovědnosti státu při současném splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu.

14. Jak už bylo uvedeno shora, žalobkyně, jako povinná, v předmětném exekučním řízení sama velmi aktivně vystupovala a mimo jiné dne 5. 12. 2019 podala návrh na zastavení předmětné exekuce. Nebylo tak důvodu netrvat na zásadní podmínce pro náhradu škody vůči státu, tj. na úspěšném podání návrhu na částečné zastavení exekuce pro porušení zásady přiměřenosti exekutorem.

15. Ze všech shora uvedených důvodů tak soudu nezbylo, než žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 000 Kč spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, pro absenci odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí) výrokem I. rozsudku zamítnout.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná a žalobkyně je proto povinna jí nahradit účelně v řízení vynaložené náklady. Tyto představuje jedna paušální náhrada 300 Kč ve smyslu § 151 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za písemné vyjádření k žalobě. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Výrok III. rozsudku je odůvodněn ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně na soudním poplatku podle položky 8a Sazebníku poplatků uhradila částku 2 000 Kč, ačkoliv se v řízení domáhala celkem tří nároků (nemajetkové újmy způsobené třemi exekučními příkazy). Soudní poplatek tak celkem činil 6 000 Kč a žalobkyni tak stíhá povinnost ve lhůtě stanovené podle § 7 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb. uhradit doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 4 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Pokud povinná dobrovolně nesplní, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat exekuční návrh.