OSPH02 45 C 167/2021-56

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ pro zaplacení 108 875 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 108.875,00 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně od 26.8.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku, 14 342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 108 875 Kč s příslušenstvím, způsobené mu nepřiměřenou délkou občanského soudního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 12 C 17/2015, jehož byl žalobce účastníkem. Řízení bylo zahájeno 15.7.2014, kdy podal žalobce u Ministerstva spravedlnosti žádost o tzv. předběžné projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 151.666 Kč, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, jenž spočíval v nepřiměřené délce občanského soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 7 C 130/2006, jehož byl žalobce účastníkem. Protože žádosti žalobce nebylo vyhověno, zahájil dne 20.1.2015 žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 12 C 17/2015 soudní řízení, ve kterém se domáhal proti České republice přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci při výkonu veřejné moci. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 26.11.2020, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1039/2020 – 296 ze dne 29. 10. 2020. Do doby trvání odškodňovacího řízení je dále třeba započíst i navazující řízení o ústavní stížnosti, kterou žalobce podal proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1039/2020 – 296 ze dne 29. 10. 2020. Řízení o ústavní stížnosti bylo vedeno u Ústavního soudu pod sp.zn. II. ÚS 198/21 a bylo skončeno až dne 24.2.2021, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 198/21 ze dne 23. února 2021. Odškodňovací řízení se bez zavinění žalobce táhlo celkem šest let a sedm měsíců (od 15.7.2014 do 24.2.2021), což je dle žalobce doba zjevně nepřiměřená a v právním státě nepřijatelná, a to obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že se zde jednalo o tzv. kompenzační řízení, které je třeba vždy vyřídit přednostně a s nejvyšším možným urychlením. Žalobce uvedl, že mu v důsledku nepřiměřené délky řízení mu byla způsobena nemateriální újma, když se ocitl ve stavu potíží, úzkosti, obtíží a duševního stresu v očekávání výsledku odškodňovacího řízení a především pak ve stavu nejistoty z výsledku řízení, ale také při rozhodování, v negativním zásahu do řízení jeho společnosti a také v úzkosti, stresu a potížích způsobených vedení jeho společnosti. V odškodňovacím řízení sice dosáhl procesního úspěchu, jelikož mu obecnými soudy bylo pravomocně přiznáno přiměřené zadostiučinění v relutární formě, byť v nižší výši, než jakou žalobce požadoval a navrhoval. Žalobce tak vyčíslil přiměřené zadostiučinění v základní částce ve výši 15.000 Kč za každý rok trvání soudního řízení (první dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k částce v částce 83.750 Kč. Předmět soudního řízení nebyl nijak zvlášť složitý, a to ani z hlediska skutkového, ani z hlediska právního, žalobce nepřispěl k průtahům v soudním řízení, postup soudu v soudním řízení byl neomluvitelně pasivní a zdlouhavý, charakterizovaný dlouhodobou nečinností a dlouhodobým nedostatkem jakékoliv procesní aktivity, předmět soudního řízení byl pro žalobce nadstandardně významný. Nešlo o řízení s cizím (mezinárodním) prvkem, nešlo ani o řízení s velkým počtem účastníků, když účastníci řízení byli pouze dva, žalobce a Česká republika, nebylo třeba provádět obsáhlé dokazování, nebylo nutné vyhotovovat znalecké posudky, nebylo nutné obesílat a vyslýchat svědky, nebylo nutné doručovat písemnosti do ciziny apod. Význam daného řízení byl pro žalobce nadstandardně významný, jelikož šlo o kompenzační řízení proti státu, v jehož rámci se žalobce domáhal odškodnění (relutární satisfakce) v částce 151.666 Kč, což rozhodně není bagatelní částka. S ohledem na to žalobce navýšil základní částku odškodnění o 30%, na celkovou částku ve výši 108.875 Kč. Podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 25.2.2021, uplatnil žalobce u Ministerstva spravedlnosti v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. v souvislosti s odškodňovacím řízením specifikovaným výše. Jeho žádosti však nebylo vyhověno, protože žalobce navrhl, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 25.2.2021 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nemajetkovou újmu ve výši 108 875, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 17/2015. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení s tím, že nelze v předmětném řízení konstatovat jednotlivé průtahy, neboť žádný z výše uvedených soudů nebyl procesně nečinný. Naopak lze říci, že jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně. Pro tento závěr hovoří také skutečnost, že žalobkyní nebyla u procesního soudu podána ani stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení ve věci trvalo od ledna 2015 do února 2021. Celková doba řízení činila 6 let a 1 měsíc.

3. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. V předmětné věci nebyly shledány jednotlivé průtahy. Řízení bylo vedeno před všemi třemi stupni soudů a déle ještě před Ústavním soudem ČR v celkové délce 6 let a 1 měsíc. Ve věci rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, soud II. stupně rovněž jedenkrát, Nejvyšší soud ČR také jedenkrát a Ústavní soud ČR taktéž jedenkrát. V řízení nedocházelo k rušení rozsudků soudy vyšších instancí a vracení věci. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní do určité míry složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy. Délka řízení byla dána objektivní skutečností, neboť původní řízení nebylo dosud skončeno a z tohoto důvodu soud nezapůjčil spis. Žalobci nic nebránilo vyčkat se samotným podáním žaloby, neboť jeho nárok na případné odškodnění se nemohl promlčet. Toho si byl dobře vědom, neboť podobných řízení v režimu zákona č. 82/1998 Sb. vedl již mnoho. Byl tedy spíše motivován snahou získat další peněžité plnění, než že by skutečně usiloval, aby původní řízení bylo zcela skončeno. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14 Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou toliko co do jeho objektivní délky. Význam řízení pro žalobce byl shledán nízkým. Po zhodnocení všech okolností případu, dospěla žalovaná k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 17/2015 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Pokud jde o žalobcem vyčíslenou výši náhrady nemajetkové újmy, označila žalovaná tuto za nepřiměřenou jak z hlediska zákonných kritérií, tak z hlediska rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

4. Uplatněním nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze dne 25.2.2021 žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 29.7.2021 byl nárok žalobce vypořádán, přičemž žalovaná konstatovala, že v dané věci došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a poskytla tedy tuto kompenzaci žalobci.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 12 C 17/2015 soud zjistil následující skutečnosti: Dne 21.1.2015 byla ve věci podána žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou žalobci v řízení, vedeném před Okresním soudem v Písku pod sp.zn. 7 C 130/2006. Soud 2.3.2015 vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě, a současně, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. 13.3.2015 se žalovaná vyjádřila k žalobě, kdy předložila tedy rovněž uplatnění nároku a další podklady. 28.4.2015 vyzval soud žalobce, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobce 5.5.2015 sdělil, resp. oznámil tedy, že nesouhlasí. Poté byl vyžádán 7.5.2015 spis Okresního soudu v Písku 7 C 130/2006. Na to odpověděl 9.6.2015 Okresní soud v Písku, že spis nelze zapůjčit, neboť věc není dosud pravomocně skončena, když rozhodnutí ve věci zatím nenabylo právní moci s tím, že doporučil dotázat se v časovém horizontu 1 měsíce. Dalším dotazem ze 30.7.2015 se soud dotazoval na stav dané věci. Okresní soud v Písku odpověděl 10.8.2015, v podstatě totožně, že věc dosud není pravomocně skončena, protože věc byla napadena včasným odvoláním. Následně soud prováděl kontrolu z aplikace infoSoud o průběhu daného řízení, a sice 18.8.2015, kdy zjistil tedy, že byl podán opravný prostředek, současně že byla podána žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní právnická osoba, s.s.o. a právnická osoba, kterou byla tedy zamítnuta. Spis byl poté znovu kontrolován 27.10.2015, kdy bylo zjištěno, že řízení nadále trvá. Rovněž téhož dne bylo kontrolováno řízení před odvolacím soudem, vedeným pod sp.zn. 6 Co 1980/2015. Další kontrolu prováděl soud 25.1.2016, 9.3.2016, 20.4.2016, 7.6.2016. Následně žádal o zapůjčení spisu, když zjistil, že věc je po zrušení konečného rozhodnutí. Okresní soud v Písku odpověděl 27.6.2016, že tento spis nemůže být zapůjčen, protože řízení o žalobě pro zmatečnost je ve fázi před vydáním rozhodnutí. 26.7.2016 se na stav věci dotazovala žalovaná. Soud odpověděl 1.8.2016, že dosud nebyl zapůjčen uvedený spis. Další kontrolu uvedeného spisu prováděl soud prostřednictvím dálkové aplikace informace o průběhu řízení, infoSoud, kdy tedy 12.9.2016 kontroloval další průběh. 7.12.2016 opět, a následně 6.1.2017 žádal o zapůjčení spisu, opětovně. 21.3.2017 odpověděl Okresní soud v Písku, že spis nemůže zapůjčit, protože věc není dosud pravomocně skončena, když rozhodnutí ve věci zatím nenabylo právní moci vzhledem k tomu, že bylo napadeno včasným odvoláním. Soud opětovně prováděl dotaz na stav daného řízení v aplikaci infoSoud ze 13.11.2017, 19.12.2017 a 29.1.2018 15.2.2018 opětovně soud žádal spis, zapůjčený toho času u Nejvyššího soudu v Brně Nejvyšší soud odpověděl 5.2.2018, kdy zaslal zapůjčený požadovaný spis a požádal o jeho vrácení co nejdříve. Současně soud 21.3.2018 žádal o připojení spisu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 741/13, či případně alespoň jeho kopii, a nařídil ve věci jednání na 4.5.2018 13.4.2018 sdělila žalovaná své procesní zastoupení. Žalobce 24.4.2018 zaslal soudu své podání, rozšíření žalobního návrhu o další částku. Soud prováděl rovněž kontrolu stavu řízení ve věci 24 Co 1057/2017, vedené u Krajského soudu obec, kdy zjistil, že řízení je přerušeno na dobu neurčitou, a následně zjistil 23.4.2018, že věc je evidenčně ukončena. Jednalo se o věc 24 Co 535/2017 Krajského soudu obec. Rovněž prováděl kontrolu dalších řízení. Dne 4.5.2018 soud ve věci jednal, kdy přistoupil k dokazování spisem Okresního soudu v Písku sp.zn. 7 C 130/2006, a tento stihl nadiktovat, co do svazku č. I. Poté jednání odročil na 1.6.2018. Dne 24.5.2018 rozeslal soud protokol o jednání účastníkům řízení. 17.5.2018 žádal Nejvyšší soud o vrácení daného spisu, a to urychleně. 21.5.2018 odpověděl Obvodní soud pro Prahu 2, že spis bude vrácen po jednání 1.6.2018. Dne 1.6.2018 soud pokračoval v dokazování svazkem č. II. daného spisu, dále poskytl žalované k nahlédnutí písemné rozšíření žaloby, a jednání za účelem dalšího postupu v řízení odročil na 29.6.2018, kdy svazek II. totiž dokončil. Protokol je na 7 stranách, předchozí byl zhruba na 9. Poté rozeslal soud protokol 11.6.2018 účastníkům, odpojil spis Okresního soudu v Písku, a tento vrátil Nejvyššímu soudu v Brně. Dne 28.6.2018 soud připustil změnu žaloby, navrženou žalobcem 16.4.2018 a při jednání 4.5.2018, a rozhodnutí rozeslal účastníkům. 29.6.2018 zaslal závěrečný návrh ve věci žalobce. Dne 6.6.2018 se žalovaná vyjádřila k rozšíření žaloby. Dne 29.6.2018 soud ve věci jednal a vyzval účastníky k závěrečným návrhům, přičemž jednání za účelem vyhlášení rozsudku odročil na 3.7.2018. Uvedeného dne soud ve věci vyhlásil meritorní rozhodnutí (viz. čl. 137), kdy žalobě vyhověl co do částky 169.575,30 Kč s příslušenstvím, žalobu v části 68.757,30 Kč zamítl, rovněž co do příslušenství, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí soud uvedl, že„ byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku žalobkyně (srov. bod 18 shora) soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné, a to zejména z toho důvodu, že význam původního řízení byl pro žalobkyni vyšší a původní řízení trvalo po dobu více než 12 let, přičemž stále neskončilo. Pokud se jedná o výši žalobou požadovaného přiměřeného zadostiučinění, soud má za to, že tu je nutno hodnotit jako nepřiměřeně vysokou. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 zákona (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou porušením jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 169 575,30 Kč, kdy soud vycházel ze sazby 17 000 Kč za první dva roky řízení a 17 000 za každý další rok řízení (tj. 187 000 Kč) a částky 1 417 Kč odpovídající dalšímu jednomu měsíci řízení. Vypočtená základní částka ve výši 188 417 Kč byla ponížena o 40 % odpovídající tomu, že se na rozhodování v původním řízení podílely soudy tří stupňů soudní soustavy a rovněž Ústavní soud, a dále o 20 % z důvodu složitosti věci. Naopak vypočtená částka byla navýšena o 30 % z důvodu postupu soudů spočívajícího v průtahu v řízení a v nekoncentrovaném postupu. Soud dále základní částku navýšil o 10 % z důvodu vyššího individuálního významu původního řízení pro žalobkyni a o dalších 10 % z důvodu dlouho trvajícího odškodňovacího řízení. Jakkoli odškodňovací řízení trvalo po dobu více než tří let z toho důvodu, že zdejšímu soudu nebyl po dobu cca 2,5 roku zapůjčen spis původního řízení, které nebylo skončeno, tuto skutečnost je nutné přičítat k tíži státu, nikoli žalobkyně. Co se týče ostatních základních kritérií, byť se jedná o jejich demonstrativní výčet, soud neshledal žádná další způsobilá kritéria uvedenou částku zvýšit či naopak ponížit. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 %, tj. na výslednou částku 169 575,30 Kč. Proto soud rozhodl jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. S ohledem na to, že ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl, bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.“ Písemné vyhotovení daného rozsudku bylo vyhotoveno a rozesláno účastníkům 9.7.2018. Dne 13.7.2018 podal žalobce ve věci odvolání, a sice do výroku II. 12.7.2018 podal žalobce další odvolání, a sice do výroku III. a IV. Dne 20.7.2018 podala žalovaná odvolání proti výrokům I. a IV. uvedeného rozsudku. Soud 15.8.2018 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Tento byl zaplacen 22.8.2018 v kolkových známkách. Odvolání byla poté rozeslána účastníkům 13.9.2018 k vyjádření, a rovněž 14.2.2019. Dne 22.2.2019 zaslal žalobce vyjádření k odvolání žalovaného a doplnění odvolání do výroku o nákladech řízení. Spis byl poté předložen 14.3.2019 s oběma odvoláními Městskému soudu v Praze. Ten 18.3.2019 nařídil ve věci ústní jednání na 11.4.2019 25.3.2019 se ve věci k odvolání žalobce vyjádřila žalovaná. Jeho odvolání bylo zasláno protistraně 27.3.2019. Dne 11.4.2019 soud ve věci jednal, kdy vyhlásil rozsudek čj. 25 Co 82/2019-223, kterým rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, tedy ve výroku I., ve výroku II. potvrdil rozhodnutí, co do částky, tedy změnil rozhodnutí co do částky 57.279,60 Kč, kdy tedy toto potvrdil. V částce 11.477,70 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci tuto částku. Dále rozsudek v zamítavém výroku o věci samé, tedy ve výroku III., potvrdil co do časového období za úroky z prodlení, a změnil co do jiného časového období. Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve svém rozhodnutí odvolací soud uvedl, že„ V dané věci je zjevné, že předmětné řízení doposud nebylo pravomocně skončeno a nadále trvá, a to i v průběhu odvolacího řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu tak dané řízení, včetně řízení o žalobě pro zmatečnost, trvá 12 let a 10 měsíců. Předmětné řízení tedy přesáhlo již svou délkou dobu 10 let, jíž lze považovat jako stěžejní okamžik odůvodňující odchýlení se od spodní hranice rozmezí stanoveného Nejvyšším soudem ve sjednocujícím stanovisku Cpjn 206/2010. Jestliže tak soud prvního stupně vzal v úvahu, že přiměřená relutární náhrada za 1 rok trvání řízení je částka 17 000 Kč, odvolací soud vychází z toho, že tato částka, jak ji soud prvního stupně zvolil, je plně odpovídající. Byť dané řízení lze rozhodně považovat za vleklé soudní řízení, jak je žalobkyně označuje, nelze však podporovat závěr o takové výši intenzity nemajetkové újmy vzniklé na straně žalobkyně, jež by odůvodňovala kompenzaci poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v relutární formě při samé horní hranici sazby stanovené Nejvyšším soudem, tj. ve výši 19 000 Kč či 20 000 Kč za rok. Lze tak sice souhlasit s žalobkyní, že imateriální újma vzniká již v průběhu řízení a s jeho délkou se prohlubuje a její intenzita se s prodlužující délkou řízení zvyšuje, avšak v daném případě není zřejmé, že by intenzita imateriální újmy na straně žalobkyně dosáhla, byť při délce řízení 12 let a 10 měsíců, skutečně horní hranice rozmezí pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud tak nemá zato, že by důvody tvrzené žalobkyní vedly k přehodnocení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění tak, jak jej učinil soud prvního stupně ve výši 17 000 Kč z a r ok s t ím, že první 2 l éta trvání řízení je třeba ohodnotit částkou poloviční. Odvolací soud se též ztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně po posouzení jednotlivých kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu provedl korekci základní částky zadostiučinění. Za zcela odpovídající proto považuje ponížení základní částky o 40 % z důvodu, že se na rozhodování v původním řízení podílely soudy tří stupňů soudní soustavy a rovněž tak Ústavní soud, jakož i ponížení této částky o 20 % z důvodu složitosti věci. Nelze přisvědčit opakovaným námitkám žalobkyně o rutinní, skutkově a právně nekomplikované věci, naopak lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění složitosti soudem prvního stupně. Za zcela správně hodnocená kritéria pak odvolací soud považuje i navýšení vypočtené základní částky odškodnění o 30 % z důvodu postupu soudů, spočívajících v průtahu řízení a v jejich nekoncentrovaném postupu, stejně tak i ohledně navýšení 10 % z důvodu vyššího individuálního významu původního řízení pro žalobkyni a o dalších 10 % z důvodu dlouhotrvajícího odškodňovacího řízení. Závěr soudu prvního stupně o celkové modifikaci základní částky zadostiučinění jejím ponížením od 10 % je tak zcela správný. Žalobkyní navrhované procentní zvýšení jednotlivých kritérií, představující celkový výsledek zvýšení základní částky zadostiučinění o 80 % je tak zcela neakceptovatelný a neodpovídá zhodnocení jednotlivých kritérií, jak je má na mysli § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Protože v dané věci bylo doplněným dokazováním prokázáno, že není dán konec rozhodného období, neboť předmětné řízení doposud není pravomocně skončeno, je evidentní, že žalobkyně je stále ve stavu nejistoty v důsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení a v této je stále udržována. Protože původní posuzované řízení dosud neskončilo, nejde tedy objektivně stanovit konec rozhodného období, musí i odvolací soud v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. vyjít ze stavu ke dni svého rozhodování, tedy ke dni 11. 4. 2019. Přiměřené odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně vzniklé porušením jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tak představuje celkem částku 181 053 Kč, kdy odvolací soud vychází ze sazby 17 000 Kč za první 2 roky řízení a 17 000 Kč za každý další rok řízení, tj. 187 000 Kč, a z částky 14 170 Kč, odpovídající dalším 10měsícům délky řízení. Celková částka zadostiučinění ve výši 201 170 Kč tak byla odvolacím soudem následně ve smyslu shora uvedených kritérií dle § 31a odst. 3 zákona odpovědnosti státu za škodu ponížena o 40 % odpovídající tomu, že na rozhodování v původním řízení se podílely soudy tří stupňů soudní soustavy a rovněž Ústavní soud, dále ponížena o 20 % z důvodu složitosti věci. Dále částka byla navýšena o 30 % z důvodu postupu soudů, spočívajícím v průtahu v řízení a zejména v nekoncentrovaném postupu, rovněž navýšena o 10 % z důvodu vyššího individuálního významu původního řízení pro žalobkyni a též navýšena o dalších 10 % z důvodu dlouhotrvajícího odškodňovacího řízení. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím ponížením o 10 %, tj. 201 170 Kč - 20 117 Kč, celkem na částku 181 053 Kč. Za důvodnou odvolací soud považuje námitku žalobkyně stran jejího nároku na příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 10 000 Kč, poté, kdy žalované byla doručena žaloba, neboť žalovaná dne následujícího žalobkyni neplnila a ocitla se proto v prodlení. Ze spisu se podává, že žaloba žalobkyně, jíž se tato na žalované domáhala zaplacení částky 151 666 Kč, byla žalované doručena dne 9. 3. 2015, dnem následujícím tak žalovaná mohla žalobkyni její nárok plnit. Protože mezi účastnicemi je nesporné, že žalovaná žalobkyni neplnila, dne 11. 3. 2015 se s plněním částky ve výši 10 000 Kč ocitla v prodlení a je povinna žalobkyni plnit úrok z prodlení. Soud prvního stupně tak nárok žalobkyně na úrok z prodlení z této částky jako nedůvodný správně zamítl pouze za dobu předchozí, tj. od 16. 1. 2015 do 10. 3. 2015, neboť za tuto dobu žalovaná v prodlení skutečně nebyla. Z popsaných důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Ve II a III jej dílem dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, jinak jej dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný rovněž potvrdil.“ Uvedené rozhodnutí bylo rozesláno účastníkům 10.5.2019. Dne 23.7.2019 podal dovolání proti uvedenému rozhodnutí žalobce. Dne 29.10.2019 žádal žalobce o předání příloh, které přiložil, předsedkyni senátu, a požádal o vrácení soudního poplatku za odvolání. Dne 6.1.2020 bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč, a žalobkyně byla vyzvána ke sdělení čísla účtu, na který má být zaplacený soudní poplatek vrácen. Žalovanému poté byla 6.1.2020 zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a současně bylo zasláno dovolání žalobce. Žalobce byl následně rovněž vyzván 6.1.2020 k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Tento byl zaplacen, nikoli v částce 14 000 Kč, jak bylo vyměřeno, ale v částce 7 000 Kč, 15.1.2020. Žalobce se 15.1.2020 vzdal práva na odvolání proti rozhodnutí o vrácení soudního poplatku. Rovněž 14.1.2020 žalobce sdělil soudu, že dle jeho názoru má soudní poplatek činit částku 7 000 Kč, protože podané dovolání, resp. jedná se o peněžité plnění, které nepřesahuje částku 100 000 Kč 14.2.2020 byl dán pokyn k vrácení soudního poplatku. Žalovaná se 11.2.2020 ve věci vyjádřila k dovolání žalobce. Žalobce následně žádal 13.2.2020 o vrácení soudního poplatku na blíže specifikovaný bankovní účet. 24.2.2020 byl soudní poplatek za odvolání žalobci vrácen. Dne 3.4.2020 byl spis předložen Nejvyššímu soudu s dovoláním. Dne 30.3.2020 bylo ještě rozhodnuto o změně výzvy k zaplacení soudního poplatku za dovolání, kdy tedy tato byla omezena na polovinu, a toto rozhodnutí bylo následně zasláno Nejvyššímu soudu ČR, neboť nebylo omylem založeno do spisu. Dne 11.2.2020 se žalovaná ve věci vyjádřila. Rovněž toto podání nebylo založeno do spisu, a bylo doručeno Nejvyššímu soudu Nejvyšší soud 29.10.2020 dovolání odmítl, přičemž konstatoval, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání dle § 237 o.s.ř. Rozhodnutí bylo zasláno zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 23.11.2020 a rozesláno účastníkům Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 24.11.2020. Poté již byla provedena pouze tzv. post agenda. Ve spise není nalezeno usnesení Ústavního soudu. Toto nebylo do spisu založeno. Součástí spisu rovněž byl spis Ústavního soudu ČR ve věci I. ÚS 741/13, resp. kopie z tohoto spisu. Tím spis byl skončen.

7. Z databáze NALUS Ústavního soudu soud zjistil, že dne 25.1.2021 byla podána ve věci ústavní stížnost, která byla následně usnesením II. ÚS 198/21 Ústavního soudu ze dne 23.2.2021 byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

10. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

11. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

13. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

14. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

18. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Po zjištěném skutkovém stavu věci, vyšel soud z toho, že řízení trvalo od doby podání žaloby tj. od 21.1.2015 do 25.1.2021, kdy bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce v dané věci, tedy celkem 6 let. Předmětem řízení bylo odškodnění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení. Ve věci nebylo možné pokračovat od května 2015 do února 2018, neboť spis protrahovaného řízení nebyl s ohledem na stále probíhající řízení zapůjčen soudu. Přesto však s ohledem na podanou žalobu lze toto téměř 3-leté období považovat za průtah v řízení. V řízení se jinak v činnosti soudu nevyskytly průtahy, soudy postupovaly v pravidelných, přiměřených lhůtách a jejich činnost víceméně směřovala k rozhodnutí ve věci samé. Řízení vykazovalo standardní náročnost jak po stránce skutkové, tak po stránce právní i procesní, soud kromě dokazování spisem rozhodoval o změně žaloby a jedinou obtíží, která se ve věci vyskytla, byla právě nedostupnost protrahovaného spisu. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech stupních soudní soustavy a i soudem Ústavním, každý ze soudů rozhodoval meritorně jednou. Byť obecně nelze využití těchto zákonných procesních práv klást k tíži účastníkům řízení, nelze přehlédnout, že tyto úkony přispívají k celkové době řízení, neboť o nich orgány státu musí rozhodnout, což samozřejmě navyšuje celkový časový fond sporu. Současně však tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované. Je však současně zřejmé, že žalobce podal ve věci nepřípustné dovolání a zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, čímž prodloužil dané řízení o 1 rok a 5 měsíců. Co se týče chování žalobce, tento podal žalobu v dané věci ještě v průběhu původního řízení, při vědomí toho, že z tohoto důvodu spis z původního řízení může být obtížné vyžádat a provést z něj dokazování, dále podával krátce před vyhlášením prvního meritorního rozhodnutí návrh na rozšíření žaloby. Co se týče významu předmětu řízení, nelze tento typ sporu řadit mezi řízení, která jsou typově spojena s vyšším významem, jako spory opatrovnické, pracovně právní, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života. Soud vzal v potaz i skutečnosti veřejně známé z veřejného rejstříku, a sice to, že žalobce je akciovou společností, se základním kapitálem 1 084 550 000 Kč, jejíž podnikání v roce 2020 skončilo ztrátou 19 000 Kč a v roce 2019 s nulovým hospodářským výsledkem, společnost negenerovala jiný zisk než ostatní provozní výnosy a obdobná situace je i v letech předchozích (účetní závěrka za rok 2018 nebyla založena). Požadovaná částka zadostiučinění přitom převyšuje několikanásobně zisky společnosti, která se v posledních nejméně dvou letech potýká s velmi nízkými příjmy. V kontextu již druhého kompenzačního řízení, přičemž to první bylo zahájeno ještě před ukončením protrahovaného řízení, je tak otázkou, nakolik je podezření žalované o případném zástupném zdroji příjmů společnosti, vznesené při ústním jednání, důvodné. V této souvislosti soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2010 sp.zn. 30 Cdo 3326/2009, podle kterého zákon o odškodňování nerozlišuje postavení fyzických a právnických osob při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení. Obecně přitom platí, že kritériem významu řízení pro poškozeného obsahuje, jedna z kritérií, tedy jsou, mimo jiné, práva či povinnosti, o které se dané řízení vede, do jaké míry jsou tato práva, či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jedince, nebo jeho chodu, a organizace právnické osoby. Co se týče právnických osob, u těchto je potřeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je například pověst dané společnosti, nejistota v plánování, rozhodování, rozkol ve vedení společnosti apod. Nic z toho žalobce v tomto případě netvrdil. Rovněž v této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2013 30 Cdo 2439/2012, podle kterého nemajetková újma, způsobená nepřiměřenou délkou řízení, je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem daného řízení, přičemž se jinak dotýká fyzické osoby a jinak osoby právnické. V daném případě nejistota, spojená s výsledkem řízení, byla spojena pouze s tím, zda žalobci bude, či nebude, přiznána peněžitá částka zadostiučinění za délku jiného řízení, a v jaké výši tato částka bude přiznána. Nebyla ohrožena pověst žalobce, ani jeho běžný chod. Význam řízení, tak soud shledává, jako snížený.

20. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona, když délka namítaného řízení, byť se v něm nevyskytly průtahy v podobě nečinnosti, byla ve vztahu k jeho průběhu, dobou nepřiměřenou. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, k jejímuž odškodnění však postačuje konstatování porušení práva, když peněžité zadostiučinění by již s ohledem na charakter daného řízení bylo nepřiměřeným. Vzhledem k tomu, že žalovaná již konstatovala porušení práva na přiměřenou délku daného řízení, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

21. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž má účastník, který byl ve věci zcela úspěšný právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalobce této věci byl zcela úspěšný, když bylo konstatováno porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení a tedy ohledně požadované nemajetkové újmy byl plně úspěšný (byť neobdržel peněžitou satisfakci), soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci. Náklady žalobce jsou v daném případě představovány soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení žalovaného advokátem za 3 úkony právní pomoci po 3 100 Kč za úkon, a to za převzetí právního zastoupení, podání ve věci samé a účast na jednání soudu 31.5.2022 podle ust. § 9 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 bod 3. a ust. § 11 odst. 1 písm. a) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále 3 režijní paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky za téže úkony, to vše zvýšené o 21 % DPH, jíž je advokát žalovaného jako plátce DPH povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů státu odvést; tj. celkem částka 14 342 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.