OSPH02 46 C 134/2024-63

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Danielem Tetzelim sídlem Mečíková 409, 252 42 Jesenice - Osnice ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Anonymizováno, IČO IČO sídlem adresa za níž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 337 992 Kč s příslušenstvím

I. Protokol o vyhlášení rozsudku ze dne 29. 10. 2025 se na základě soudem zjištěné chyby v psaní opravuje podle § 40 odst. 8 o. s. ř. tak, že se výroku III. vyhlášeného rozsudku namísto částky „110 000 Kč“ uvádí částka „160 000 Kč“.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2025, č. j. 46 C 134/2024-63, se na základě soudem zjištěné chyby v psaní opravuje podle § 164 o. s. ř. tak, že se výroku III. vyhlášeného rozsudku namísto částky „110 000 Kč“ uvádí částka „160 000 Kč“.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 110 000 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 32 332,6 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Při vyhlášení shora uvedeného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu.

Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedenou zjevnou nesprávnost tímto usnesením opravil.

1) Sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání ze dne 1. 6. 2020 (1 úkon+1 režijní paušál+21 %DPH). Za předmětný úkon náleží žalobci náhrada ve výši 1 150 Kč dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 AT v souladu například s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 a režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 304,50 Kč z částky 1 450 Kč. V tomto směru se soud ztotožnil s žalovanou a přiznal žalobci odměnu jen ve výši půl úkonu.

2) Studium a pořízení fotokopií z vyšetřovacího spisu dne 3. 6. 2020 (1 úkon+1 režijní paušál+21 %DPH). Žalobci náleží náhrada ve výši 2 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. f), odst. 3 AT za jeden úkon (viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I.ÚS 3906/17) a jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 546 Kč z částky 2 600 Kč. Žalobce tento úkon soudu doložil viz bod 20 tohoto rozsudku, přičemž požadovaná částka odpovídá dokázaným skutečnostem.

3) Sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání a její odůvodnění ze dne 8. 3. 2021 (1 úkon+1 režijní paušál+21 % DPH). Za předmětný úkon náleží žalobci náhrada ve výši 1 150 Kč dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 AT v souladu například s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 a režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do datum ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 304,50 Kč z částky 1 450 Kč. V tomto směru se soud ztotožnil s žalovanou a přiznal žalobci odměnu jen ve výši půl úkonu.

4) Sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání a její odůvodnění ze dne 7. 7. 2021 (1 úkon+1 režijní paušál+21 %DPH). Za předmětný úkon náleží žalobci náhrada ve výši 1 150 Kč dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 AT v souladu například s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 a režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 304,50 Kč z částky 1 450 Kč. Soud došel k závěru, že úkon byl účelný a námitka žalované je tak bezpředmětná. Žalobce stížnosti brojil proti novému usnesení o zahájení trestního řízení, když k jeho předchozí stížnosti bylo původní rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zrušeno. Oproti požadavku žalobce však soud přiznal odměnu za úkon pouze ve výši půl úkonu, a to pro shora uvedené.

5) Účast na hlavním líčení dne 3. 11. 2022 (2 úkony+2 režijní paušály+21 %DPH). Žalobci náleží náhrada ve výši 2 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za jeden úkon, neboť hlavní líčení trvalo méně jak dvě hodiny (od 9:00 do 9:55 hodin) a jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 546 Kč z částky 2 600 Kč. Soud tak neshledal důvodnost nároku žalobce na odměnu v rozsahu dvou úkonů.

6) Účast na hlavním líčení dne datum (1úkon+1 režijní paušál+21 %DPH). Žalobci náleží náhrada ve výši částka dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za jeden úkon, neboť hlavní líčení trvalo méně jak dvě hodiny (od 9:00 do 9:30 hodin) a jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do datum ve výši částka. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši částka z částky částka. Žalobce tento úkon soudu doložil viz bod 20 tohoto rozsudku, přičemž požadovaná částka odpovídá dokázaným skutečnostem.

7) Účast na hlavním líčení datum v řízení vedeném u Anonymizováno (1úkon+1 režijní paušál+21 % DPH). Žalobci náleží náhrada ve výši 2 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za jeden úkon, neboť hlavní líčení trvalo méně jak dvě hodiny (od 9:35 do 9:40 hodin) a jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024Anonymizovánove výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 546 Kč z částky 2 600 Kč. Po provedeném dokazování (viz bod 14) soud uzavřel, že se jednalo o plnohodnotné hlavní líčení, nikoliv pouze o vyhlášení rozhodnutí, a proto žalobci přiznal celý úkon.

8) Účast na hlavním líčení 11. 1. 2023 v řízení vedeném u Anonymizováno (1 úkon+1 režijní paušál+21 %DPH). Žalobci náleží náhrada ve výši 2 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) AT za jeden úkon, neboť hlavní líčení trvalo méně jak dvě hodiny (od 9:20 do 9:35 hodin) a jeden režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 546 Kč z částky 2 600 Kč. Po provedeném dokazování (viz bod 11) soud uzavřel, že se jednalo o plnohodnotné hlavní líčení, nikoliv pouze o vyhlášení rozhodnutí, a proto žalobci přiznal celý úkon.

9) Sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání a její odůvodnění ze dne 26. 3. 2023 (1 úkon+1 režijní paušál+21 % DPH). Za předmětný úkon náleží žalobci náhrada ve výši 1 150 Kč dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 AT v souladu například s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 a režijní paušál dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč. Dále mu náleží náhrada 21 % DPH dle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 304,50 Kč z částky 1 450 Kč. V tomto směru se soud ztotožnil s žalovanou a přiznal žalobci odměnu jen ve výši půl úkonu.

10. Z protokolu o hlavním líčením ze dne 3. 11. 2022 plyne, že hlavní líčení trvalo od 9:00 hodin do 9:55 hodin a líčení se zúčastnil obhájce žalobce.

11. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2023 ve věci vedené u Anonymizováno pod sp. zn. Anonymizováno plyne, že bylo zahájeno hlavní líčení, došlo ke konstatování dosavadního průběhu hlavního líčení a podstatných bodů odůvodnění usnesení Anonymizováno ze dne 25. 10. 2022. Po krátké poradě senátu došlo k vyhlášení usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle § 221 odst. 1 trestního řádu. Hlavní líčení trvalo od 9:20 hodin do 9:35 hodin.

12. Ze záznamu o nahlédnutí do trestního spisu ze dne 3. 6. 2020 plyne, že obhájce na svou žádost nahlížel do spisu a pořizoval si z něj fotokopie. Nahlížení probíhalo v čase od 14:01 do 14:46 hodin.

13. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 10. 9. 2020 plyne, že se obhájce žalobce k nastudování spisu nedostavil.

14. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2023 ve věci vedené u Anonymizováno pod sp. zn. Anonymizováno plyne, že bylo zahájeno hlavní líčení, došlo ke konstatování dosavadního průběhu hlavního líčení a podstatných bodů odůvodnění usnesení Anonymizováno ze dne 25. 10. 2022. Po krátké poradě senátu došlo k vyhlášení usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření dle § 221 odst. 1 trestního řádu. Hlavní líčení trvalo od 9:35 hodin do 9:40 hodin. Líčení mělo začít v 9:05 hodin.

15. Ze stížnosti žalobce ze dne 7. 7. 2021 vč. dokladu o odeslání plyne, že žalobce podal blanketní stížnost proti usnesení právnická osoba, adresa, ze dne 30. 6. 2021, č.j. adresa-Anonymizováno Žalobce zároveň doplnil, že upřesňuje svá skutková tvrzení tak, že pokud v žalobě bylo uvedeno sepis stížnosti 7. 6. 2021, jedná se o administrativní nedopatření a je to stížnost ze dne 7. 7. 2021.

16. Ze stížnosti žalobce ze dne 8. 3. 2021 vč. dokladu o odeslání plyne, že žalobce podal blanketní stížnost proti usnesení právnická osoba, adresa.

17. Z usnesení státní zástupkyně Anonymizováno ze dne 18. 7. 2023, č.j. Anonymizováno plyne, že státní zástupkyně zrušila dle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu jako nezákonné usnesení Anonymizováno, ze dne datum, č.j. Anonymizováno o zahájení trestního stíhání žalobce a usnesení adresa o zahájení trestního stíhání žalobce.

18. Z usnesení adresa ze dne datum, č. j. Anonymizováno, že se k stížnosti žalobce zrušilo usnesení právnická osoba, adresa, kterým bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání.

19. Z usnesení právnická osoba, adresa, plyne, že došlo ke spojení trestní věci evidované pod č.j. Anonymizováno trestní věci č.j. Anonymizováno (řízení žalobce) a trestní věci č.j. Anonymizováno (řízení žalobce).

20. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 12. 2022 plyne, že hlavní líčení trvalo od 9:00 hodin do 9:30 hodin. Hlavního líčení se zúčastnil obhájce žalobce.

21. Z výpisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob k osobě žalobce plyne, že žalobce byl odsouzen rozhodnutím adresa ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno ve spojením s rozhodnutím Anonymizováno ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno pro zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a). písm. c) trestního zákoníku. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na 3 roky s peněžitým trestem ve výši 90 000 Kč a zákazem činnosti výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech. Právní moc nastala dne 26. 4. 2023. Zkušební doba do 26. 4. 2026.

22. Ze spisu právnická osoba datum datum adresa

23. Ze spisu právnická osoba adresa datum.

24. Ze spisu vedeném pod právnická osoba adresa jméno FO.

25. Soud k důkazu neprovedl pro nadbytečnost fakturu č. hodnota ze dne 5. 6. 2020, fakturu č. hodnota ze dne 7. 4. 2022, fakturou č. hodnota ze dne 9. 5. 2022, fakturou č. hodnota ze dne 18. 8. 2022, fakturou č. hodnota ze dne 4. 11. 2022, fakturou č. hodnota ze dne 9.12.2022, fakturu č. hodnota ze dne 29. 3. 2023, fakturu č. hodnota ze dne 11. 5. 2023, fakturu č. hodnota ze dne 7. 11. 2023 a sdělení žalované ze dne 26. 9. 2024, když mezi účastníky nebylo sporu, že žalobci náklady obhajoby vznikly a že žalovaná nárok žalobce neprojednala věcně.

26. Soud hodnotil důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech. Pravost a správnost provedených listinných důkazů nebyla nijak zpochybňována, soud tak neměl důvod z nich nevycházet, neboj jim přisuzovat nižší důkazní hodnotu.

27. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše. V krátkosti lze shrnout, že žalobce byl stíhán v rámci trestního řízení vedeném u Anonymizováno pod sp. zn. Anonymizováno pro spáchání zvláště závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) t. z. a trestní řízení vedené u Anonymizováno pod sp. zn. Anonymizováno (později Anonymizováno) pro spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 t. z. Žalobce byl v řízení vedeném pod sp. zn. Anonymizováno jednou nepravomocně odsouzen, přičemž odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno, neboť trpělo podstatnými vadami, když soud vycházel z důkazů, které byly provedeny v jiném řízení, avšak nebyly provedeny v posuzovaném řízení. Došlo tak k porušení zákazu bezprostřednosti. Trestní řízení žalobce posuzovaná trvaly od 28. 5. 2020 do 18. 7. 2023. Navazující trestní řízení žalobce nebylo dosud skončeno. Žalobce se na délce řízení nijak zvláště nepodílel. Opakovaně bylo vráceno k došetření, neboť nebylo zřejmé, zda stíhaný trestní čin spáchal žalobce nebo jiný plátce daně. V průběhu došlo ke zrušení tří usnesení o zahájení trestních stíhání. Žalobce byl v trestním řízení zastoupen svým obhájcem tituly před jménem jméno FO. V řízeních byly provedeny následující úkony obhájcem žalobce, tj. 1. 6. 2020 sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání, 3. 6. 2020 studium a pořízení fotokopií z vyšetřovacího spisu, 8. 3. 2021 sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání a její odůvodnění, 7. 7. 2021 sepis stížnosti proti usnesení o zahájení trestného stíhání a její odůvodnění, 3. 11. 2022 účast u hlavního líčení, 8. 12. 2022 účast u hlavního líčení, 11. 1. 2023 účast na hlavním líčení, 11. 1. 2023 účast na hlavním líčení a 26. 3. 2023 sepis stížnosti proti usnesení o spojení věci.

28. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Podle § 31 odst. 1, 2 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odst. 3 zákona jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

29. Nejprve soud přistoupil k částečnému zastavení řízení, co do částky co do částky 6 292 Kč, představující odměnu za prostudování spisu dne 10. 9. 2020 a dne 29. 3. 2021 á 2 300 Kč, spolu s dvěma režijními paušály á 300 Kč a 21 % DPH z těchto částek. Proto soud v souladu s § 96 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. V řízení nebylo sporu, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, věc proto může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

31. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

NÁROK A – náhrada škody v podobě obhajného za nezákonná trestní řízení ve výši 141 700 Kč

32. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

33. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně) „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona „nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

34. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je v naříkaném řízení dán, když byl žalobce, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro spáchání zvláště závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) t. z. a pro přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 t. z., kdy rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla pro nezákonnost zrušena usnesením státní zástupkyně datum.

35. Pokud jde o stanovení výše náhrady škody představující náhradu nákladů obhajoby, § 31 odst. 3 zákona paušalizuje výši náhrady škody, když ji omezuje právě výší mimosmluvní odměny podle zvláštního právního předpisu, kterým je vyhláška č. 177/1993 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Z hlediska výše škody není proto podstatné, jak vysokou částku poškozený na své zastoupení za účelem odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu vynaložil, a relevantní je pouze to, jak vysokou odměnu za zastoupení, případně náhradu hotových výdajů zástupce stanoví právě zvláštní předpis. Ústavní soud přitom opakovaně odmítl námitku protiústavnosti paušalizace náhrady škody daným ustanovením (viz. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/01) když uvedl, že je ústavně konformním i v souvislosti s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem považovat přiznání náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů, neboť účelem úpravy v § 31 odst. 3 zákona je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (nález Ústavního soudu publikovaný od č. 84/2007 Sb.).

36. Žalobci náleží náhrada nákladů obhajoby dle předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je AT. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 10 odst. 3 písm. c) AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve spojení s § 7 AT částku 2 300 Kč za úkony dle § 11 odst. 1 AT a částku 1 150 Kč za úkony dle § 11 odst. 2 AT. O tomto nebylo mezi účastníky sporu.

37. Soud neprováděl dokazování k nesporným úkonům uvedených pod bodem 6 tohoto rozsudku. Žalovaná tyto nároky co do provedení a rozsah výslovně uznala na jednání soudu dne 31. 7. 2025. Soud se tak dále zabýval pouze spornými úkony uvedenými v bodě 7 tohoto rozsudku.

38. Žalobce požadoval náhradu odměny za následující sporné úkony učiněné obhájcem žalobce, tituly před jménem jméno FO, advokátem:

39. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žaloba je v části nároku na obhajné důvodná v plném zbývajícím rozsahu. Soud nejprve uvádí, že žalobce se v žalobě dopustil početních chyb, když uvedl, že požaduje náhradu za 52 úkonů, avšak v žalobě rozepsal jen nárok na 51 úkonů. Dále dospěl soud k závěru v návaznosti na shora uvedené, že by měl žalobce nárok na obhajné ve výši 148 558 Kč, přičemž žalobce si nárokoval částku nižší, když žalobu původně podal pro nárok na náhradu škody ve výši 147 992 Kč. Žalobci by tedy náležela náhrada za 45 úkonů á 2 300 Kč, za 4 půl úkony á 1 150 Kč, 49 režijních paušálů á 300 Kč a 21 % DPH ve výši 25 788 Kč z částky 122 800 Kč. Soud však žalobci nemůže přiznat více než co si nárokuje v žalobním návrhu, a proto žalobci na obhajném přiznal částku ve výši 141 700 Kč, které se žalobce na náhradě škody za obhajné domáhal po svém částečném zpětvzetí.

NÁROK B – náhrada nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání ve výši 150 000 Kč

40. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

41. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 150 000 Kč. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. První trestní stíhání bylo zahájeno usnesením právnická osoba, Anonymizováno. Druhé trestní stíhání bylo zahájeno usnesením právnická osoba, adresa. Obě shora uvedená trestní stíhání byla skončena zrušením usnesení o zahájení trestních stíhání pro jejích nezákonnost, a to usnesením státní zástupkyně datum. Trestní stíhání tedy trvalo zhruba 3 roky a 1 měsíc. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje „pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z datum, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, zejména ke složitosti věci, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce stále jako přiměřenou, ale na hraně nepřiměřenosti. Kdy soud přihlédl zejména k mezinárodnímu prvku řízení a rozsáhlosti spisového materiálu (blíže viz níže).

42. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

43. Žalobce byl obviněn ze zvláště závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) t. z. a z přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 t. z., kterého se měl dopustit v souvislosti se svým podnikáním. Shora uvedené trestní řízení způsobuje v očích veřejnosti zvýšení společenského odsouzení žalobce, neboť šlo v jednom případě o zvlášť závažný zločin. Žalobci hrozil přísný trest – trest odnětí svobody v rozmezí 5–10 let, přičemž jak vyplývá z průběhu trestního stíhání, nemajetkovou újmu žalobce zvyšuje okolnost, že žalobce byl jednou nepravomocně odsouzen, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti let s podmínečným odkladem a trest zákazu činnosti ve statutárních a kontrolních výborech obchodních společností a družstvech. Trestní řízení se vracela do přípravného řízení, přičemž nakonec došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestního stíhání, které bylo vedeno pro stejný trestný čin.

44. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

45. Obecně lze říct, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

46. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, lze uzavřít, že žalobci vznikla určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty. Na jednání dne 21. 10. 2025 dal soud žalobci poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že z dosud provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by toliko v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním bylo zasaženo citelně do rodinných vztahů žalobce, jeho pracovních výkonů, že by toliko v důsledku trestního stíhání opustila žalobce partnerka a že by žalobce byl do té doby osobou důvěryhodnou, že by byl Anonymizováno, že působil jako Anonymizováno. Žalobce k této výzvě soudu ničeho nedotvrdil ani nedoložil. Soud tak uzavírá, že nemá další újmu žalobce za prokázanou a při svém hodnocení nemajetkové újmy vycházel jen z obecné újmy frustrace a stresu. Soud se dále nezabýval žalobcovými tvrzeními o zdravotních komplikacích, neboť žalobce jako samostatný nárok neuplatnil újmu na zdraví. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobce trpěl subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty.

47. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím „smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi „završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobce od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 30 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic, než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Žalobcovu újmu zvyšuje, že byl stíhán za zvlášť závažný zločin a za přečin. Soud zohlednil skutečnost, že věc byla vrácena policejnímu orgánu k došetření, a nakonec došlo ke zrušení naříkaných usnesení o zahájení trestního stíhání z důvodu nezákonnosti, když nebylo řádně zkoumáno, jaký daňový subjekt měl povinnost daň odvést. Soud dále přihlédl k tomu, že žalobci hrozil trest v rozmezí 5-10 let, přičemž byl jednou nepravomocně odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v délce 4 let, i když podmíněně odloženému. Naopak újmu žalobce snižuje, že v průběhu posuzovaných trestních stíhání byl žalobce za jiný trestný čin odsouzen rozhodnutím Anonymizováno adresa ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno ve spojením s rozhodnutím Anonymizováno ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. Anonymizováno pro zločin podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a). písm. c) trestního zákoníku. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na 3 roky s peněžitým trestem ve výši 90 000 Kč a zákazem činnosti výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech. Právní moc nastala dne 26. 4. 2023. Zkušební doba trvá do 26. 4. 2026. V jiném řízení tak bylo prokázáno, že se žalobce dopustil typově stejné trestní činnosti, za kterou byl stíhán v posuzovaných řízeních. Navíc je třeba zdůraznit, že v jedné věci shora uvedených trestních řízení trestní stíhání žalobce stále trvá. Je sice pravdou, jak tvrdí žalobce, že platí presumpce neviny, nicméně žalobce již nebyl osobou bezúhonnou, měl tedy zkušenost s trestním stíháním, což je okolnost, jež ho výrazně odlišuje od poškozených, jež se v postavení trestně stíhané osoby ocitají poprvé a mají tedy pouze rámcovou představu o průběhu trestního stíhání a vlivech, jež takové trestní stíhání na jejich život může mít (ať již se zohledněním právě probíhající trestní věci, tak k dřívějšímu pravomocnému odsouzení žalobce). Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

48. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“

49. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 246/2015-245, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 34 000 Kč, když byl stíhán pro zvláště závažný zločin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. V posuzovaném řízení byl sice prokázán významnější dopad trestního stíhání na život poškozeného, který se začal stranil lidí, ač byl dříve společenský. Docházelo u něj k výbuchům vzteku a často vstupoval do hádek, následkem čehož se odcizil od syna a došlo vlivem trestního řízení určitou měrou k rozpadu rodinných vazeb. Poškozený též vyhledal psychiatrickou pomoc a začal užívat antidepresiva. Na druhou stranu trestní stíhání poškozeného ve srovnávané věci trvalo jen 1 rok a 8 měsíců. U zdejšího žalobce sice soud neshledal takový zásah jako ve shora uvedeném posuzovaném řízení, ale na druhou stranu nutno konstatovat, že trestní stíhání žalobce bylo téměř dvakrát delší a soud zohlednil dále skutečnost, že ve srovnávaném případě bylo soudem rozhodováno před více jak devíti lety. Soud tedy při zohlednění extrémního inflačního znehodnocení peněz, ke kterému došlo v roce 2022, kdy inflace dosáhla cca 15 %, dospěl k závěru, že je na místě k reálnému poklesu hodnoty peněz při stanovení odpovídajícího zadostiučinění přihlédnout. Pokud tak soud původně zamýšlel přiznat částku nižší, 25 000 Kč, z tohoto důvodu soud přiznané zadostiučinění navýšil na konečných 30 000 Kč (srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 152/2024).

50. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že žaloba je v části nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání částečně důvodná, a to ve výši 30 000 Kč, přičemž ve výši 120 000 Kč žalobu pro nedůvodnost zamítl.

NÁROK C – náhrada nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení ve výši 40 000 Kč.

51. Žalobce se dále domáhal náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 40 000 Kč, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u posuzovaného soudu. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

52. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („…přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

53. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

54. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud neshledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

55. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo ode dne 28. 5. 2020 (kdy bylo žalobci doručeno první usnesení o zahájení trestního stíhání) do dne 18. 7. 2023 (kdy bylo rozhodnuto o zrušení původních shora uvedených usnesení o zahájení trestních stíhání). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu žalobce přibližně 3 roky a 1 měsíc, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu ještě přiměřená.

56. K závěru o tom, že celkovou délku řízení je ještě třeba považovat za přiměřenou, vede soud vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona, zejména pak vyhodnocení kritéria složitosti řízení v kombinaci s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení.

57. Trestní řízení byla vedena pro vícero skutků, přičemž žalobce byl nejprve obviněn a následně obžalován ze spáchání zvláště závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) t. z. a z přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 t. z. Jednalo se o daňovou věc s přeshraničním prvkem, ve které bylo nutné zkoumat, jaký článek obchodní transakce je daňově odpovědný. V řízení byly vydávány evropské vyšetřovací příkazy. Řízení tak bylo složité, jak skutkově, tak procesně, o čemž svědčí i rozsah spisového materiálu v řádech tisíců stran. Spolu s žalobcem byli v jednotlivých řízeních stíhány i další osoby. V řízení bylo jednáno na dvou stupních. Již samotná skutečnost, že ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebou pro předložení věci odvolacímu soudu, pro jeho přezkumné posouzení, pro dobu nutnou k vydání rozhodnutí, jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Účastníkům řízení nelze přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách.

58. Soud ve věci neshledal nečinnost orgánů činných v trestním řízení, když úkony byly činěny řádně ve dvouměsíčních lhůtách. Žalobcem namítané období nelze považovat za průtah, když byly činěny dílčí úkony.

59. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel.

60. Stran kritéria významu řízení pro žalobce je třeba uvést, že s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, lze řízení žalobce typově sice zařadit mezi ta řízení, která mají zvýšený význam pro účastníky, když podle judikatury ESLP poskytují poškozenému zvýšený význam řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Nicméně v případě zdejšího žalobce je na místě hodnotit význam řízení jako standardní, neboť se žalobce současně domáhal zadostiučinění i za nezákonnost trestního stíhání (rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2800/2009). Soud proto výši zadostiučinění pro význam nijak neupravoval.

61. Délka posuzovaného řízení tak byla s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřená a v důsledku toho nedošlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. Délka řízení byla výrazně ovlivněna procesní a skutkovou složitostí věci. Průběh řízení byl plynulý a postup byl koncentrovaný, proto jej nelze klást státu k tíži, když pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 340 s.).

62. Jelikož v dané věci soud neshledal existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona, a proto soud žalobu v rozsahu tohoto nároku jako nedůvodnou zamítl.

63. Celkově tak soud shledal žalobu důvodnou, co do částky ve výši 171 700 Kč (výroku II.) a nedůvodnou, co do částky ve výši 160 000 Kč (výrok III.). Soud v důsledku početní chyby vyhlásil zamítavý výrok toliko na částku 110 000 Kč, pročež s ohledem na uvedené, bude vydáno ve věci opravné usnesení.

64. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky je odůvodněn § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, kdo zavinil jeho zastavení; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník); měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

65. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného; tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil. Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. Jinými slovy, protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je nutno skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu, posuzovat z procesního hlediska. Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 990 s.).

66. Částečně zastavení řízení uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku zavinil žalobce tím, že vzal svůj návrh částečně zpět, neboť bylo prokázáno, že naříkané úkony nevykonal jeho obhájce, ale sám žalobce.

67. Celkem tvořila tarifní hodnota sporu částku ve výši 247 992 Kč (2x 50 000 Kč za nemajetkovou újmu dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 + 147 992 Kč na náhradě škody). Lze tedy uvést, že žalobce byl úspěšný co do nároku o tarifní hodnotě v rozsahu 191 700 Kč [náhrada škody ve výši 141 700 Kč a náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestaní stíhání o tarifní hodnotě 50 000 Kč] a neúspěšný v rozsahu 56 292 KčAnonymizováno(náhrada škody ve výši 6 292 Kč a náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 50 000 Kč). Soud při stanovení úspěchu a neúspěchu vycházel z výší tarifních hodnot ke dni podání žaloby, nikoliv ke dni rozhodnutí ve věci, neboť by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu, která by vedla ke zhoršení postavení žalobce. Žalobce byl v řízení úspěšnější a náleží mu po odečtení úspěchu žalované náhrada ve výši 55 % vynaložených nákladů řízení.

68. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč a odměna právního zástupce ve výši dle § 7 bodu 6 AT ve spojení s § 6 odst. 1 AT a § 9 odst. 3 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, když soud vycházel z tarifní hodnoty 247 992 Kč za 2 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby) á 9 300 Kč; dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024; odměna právního zástupce ve výši dle § 7 bodu 6 AT ve spojení s § 6 odst. 1 AT a § 9a odst. 2 písm. a), písm. b) AT, když soud vycházel z tarifní hodnoty 207 992 Kč [náhrada škody 147 992 Kč, 2 x náhrada nemajetkové újmy á 30 000 Kč dle znění AT od 1. 1. 2025] za 2 úkony právní služby (spočívající v účasti na jednání dne 31. 7. 2025 a dne 21. 10. 2025) á 9 140 Kč; dvě paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH. Celkem tak žalobci vznikly náklady ve výši 52 439,80 Kč. Žalované tak soud uložil uhradit k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř. po drobném zaokrouhlení náklady řízení ve výši 28 632 Kč, což odpovídá úspěchu žalobce v rozsahu 55 %.

69. O lhůtě k plnění výroku II. a IV. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

70. Pouze pro úplnost se dodává, že soud žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v podobě předžalobní výzvy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk), jak požadoval. Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobkyně nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do patnácti dnů od jeho doručení k Městskému soudu v Praze podáním u soudu podepsaného ve trojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se domáhat nuceného splnění povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo návrhem na nařízení exekuce.