OSPH02 15 C 206/2025-55

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Růžičkou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město ⟪LB:lb_006⟫ pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % p.a. z této částky od datum do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne datum domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu dle ust. § 13 zákona 82/98 Sb., s odůvodněním, že nesprávným úředním postupem v trestním řízením vedeným v soudní fázi u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T Anonymizováno/2022, kde žalobce vystupoval jako jeden z obviněných, resp. obžalovaných je nepřiměřená délka uvedeného řízení. Žalobce popsal své trestní stíhání s tím, že celková délka řízení byla 44 měsíců. Celková složitost věci byla taková, že projednávanou věc považuje žalobce za jednoduchou (vše bylo založeno na skutkovém zjištění o existenci závěti s nepravým podpisem zůstavitele). Právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu souvisela pouze s výší potencionální škody. V řízení vystupoval jen jediný poškozený a nebylo nutné doplňovat obsáhleji dokazování, neboť většina důkazů byla zajištěna ještě před zahájením trestního stíhání. Jeho účast na celé věci (kvalifikováno soudy jako pomoc) lze skutkově označit za okrajovou. V průběhu celého řízení žalobce nezavdal žádnou a sebemenší příčinu k průtahům v řízení. V zákonných lhůtách pouze opakovaně využil právo na podání opravných prostředků. Věc byla šetřena policejním orgánem za dohledu státního zástupce, projednávána před obecnými soudy ve 3 stupních (z toho opakovaně 2x pouze u dovolacího soudu) a následně opakovaně (2x) před Ústavním soudem. Již ze samotného charakteru řízení a zejména jeho výsledků, resp. hrozících i reálných následků, nelze pochybovat o jeho naprosto zásadním významu pro žalobcovu dosud zcela bezúhonnou osobu a tento je i obecně zcela zřejmý (otázky osobní svobody, zajištění zdrojů obživy s vyřazením z pracovního života advokáta, extrémních dopadů do osobního, rodinného a společenského života). Po celou nepřiměřenou dobu trestního řízení musel žít v nejistotě a se zátěží stále probíhajícího řízení, když se tak dělo rovněž za dobu celého pobytu ve výkonu trestu (pozn. řízení skončilo až za necelé 2 měsíce po mém propuštění). Žalobce odkázal na Metodiku a stanoviska obč. a obch. kolegia Nejvyššího soudu ze dne datum, Cpjn 206/2010. žalobce požaduje zadostiučinění za celkovou dobu řízení, které trvalo od datum do datum, tedy více než 3,5 roku (v podstatě přesně 44 měsíců). Aby došlo i v současné době alespoň k určitému naplnění kompenzační a samozřejmě i preventivně sankční funkce zadostiučinění, požaduje žalobce vycházet ze základní částky ve výši částka za rok trvání řízení. Ke snížení základní částky lze přistoupit pouze z důvodu projednávání věci na více stupních soudů, a to o 10 %. Naopak k jejímu zvýšení jsou dány důvody u kritéria složitosti věci (šlo o jednoduchou věc) o 10 % a zejména u kritéria významu věci pro žalobce o 30 %. Základní upravená částka tedy představuje částka/rok, tj celková částka nárokovaného zadostiučinění na částka (2x částka za první dva roky + částka za třetí rok a 8x částka za zbývajících 8 měsíců).

2. Žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku ke dni datum. Žalovaná dospěla k závěru, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rámci posuzovaného řízení nebyly shledány zásadní průtahy či zjevná nečinnost soudu, avšak řízení bylo přibližně o rok prodlouženo z důvodu procesního pochybení Nejvyššího soudu spočívajícího v nemožnosti žadatele reagovat na obsáhlé vyjádření právnická osoba. V důsledku uvedeného je celková délka řízení hodnocena jako nepřiměřená. Základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Za nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění pro poškozeného se považuje poskytnutí finanční náhrady. Forma peněžité satisfakce však přichází do úvahy jako prostředek odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem (např. omluvou nebo zmírněním uloženého trestu) a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Posouzení významu předmětu řízení je pak pro žalobce v daném případě zásadním. Obecně je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. ESLP v takových případech zpravidla považuje za postačující zadostiučinění konstatováním porušení práva (viz výše uvedený rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku či rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne datum, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96). Je totiž třeba zohlednit skutečnost, že žadatel byl za projednávanou trestnou činnost pravomocně odsouzen. K tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Jestliže byl tedy vezmeme v potah celkovou délku řízení a především skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za své protiprávní jednání a trestní stíhání si tak tímto jednáním sám přivodil, nejistota ohledně výsledku (kdy věděl, že protiprávní skutek spáchal) a nemajetková újma nepřiměřenou délkou způsobená jsou tak v důsledku výše uvedeného natolik minimalizována, že peněžité odškodnění není důvodné. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Žalobci proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní.

3. Soud má za prokázaný průběh řízení u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T Anonymizováno/2022 tak, že usnesením policejního orgánu - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne datum, č.j. KRPB-143267-162/TČ-2020-060072- GAL, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ust. § 209/1,5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu, jehož jsem měl dopustit jako účastník ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K doručení došlo dne datum. Proti zahájení trestního stíhání žalobce podal dne datum stížnost, která však byla státním zástupcem zamítnuta. Vyšetřování policejní orgán ukončil až v dubnu 2022. Po prostudování spisu dne datum, dne datum podal státní zástupce pro skutek uvedený v usn. o zahájení tr. stíhání ke Krajskému soudu v Brně obžalobu, u něhož byla věc vedena pod sp.zn. 52 T 3/2022. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne datum, č.j. 52 T 3/2022-1330, byl žalobce uznán vinným ve smyslu obžaloby včetně rozšíření popisu skutku a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 5 let i peněžitým trestem ve výši 500 tis. Kč. Proti odsuzujícímu rozsudku podal dne datum odvolání, o kterém rozhodl (po cca 6 měsících) ve veřejném zasedání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne datum, č.j. 2 To 92/2022-1440, s tím, že zrušil uložený peněžitý trest a v ostatním ponechal napadený rozsudek beze změny. Písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu bylo spolu s výzvou k nástupu trestu odnětí svobody žalobci doručeno dne datum. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dne datum dovolání s podněty k odkladu výkonu trestu, kterým však nebylo vyhověno. Dne datum nastoupil žalobce do věznice k výkonu trestu. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne datum, č.j. 6 Tdo 791/2023-1543, kterým ho odmítl. Proti usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání i předchozím odsuzujícím rozhodnutím obecných soudů podal žalobce dne datum ústavní stížnost, o které rozhodl (po cca 9 měsících) Ústavní soud svým nálezem ze dne datum, sp.zn. III. ÚS 3397/23. Tímto zrušil pouze napadené usnesení dovolacího soudu ze dne datum z důvodu porušení základního práva žalobce na soudní ochranu dle § 36 odst. 1 Listiny a to v souvislosti s tím, že Nejvyšší soud neposkytl dostatečný časový prostor k reakci (replice) žalobce na vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání. Nejvyšší soud poté znovu rozhodoval o dovolání, jež v podstatě s totožně formulovaným odůvodněním opět odmítl. Stalo se tak jeho usnesením ze dne datum, č.j. 3 Tdo 834/2024-1590. I proti druhému usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání žalobce podal dne datum ústavní stížnost, o které rozhodl (po cca 3 měsících) Ústavní soud svým usnesením ze dne datum, sp.zn. I. ÚS 146/25 s tím, že ji v celém rozsahu odmítl. Toto rozhodnutí žalobci bylo doručeno dne datum.

4. Ze stanoviska žalované ze dne datum má soud za prokázané, že žalovaná odškodnila žalobce za dlouhotrvající řízení konstatováním porušení práva na spravedlivý proces.

5. Podle ust. § 1 zákona 82/1998 Sb. (zákona), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Možnost odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., s účinností od datum (§ 31a zákona).

6. Soud má za prokázaný skutkový stav shodně s popisem průběhu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 52 T Anonymizováno/2022.

7. Soud se po stránce právního hodnocení zabýval existencí odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu a příhodné formy zadostiučinění. Posouzení toho, zda v odškodňovaném řízení šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, tj. soudu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. V napadeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, neboť celkovou délku řízení lze s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem napadeného řízení hodnotit jako nepřiměřenou. Průběh napadeného řízení sice lze hodnotit jako plynulý, v řízení nenastaly žádné prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly. Vzhledem k počtu obžalovaných i skutků, které jim byly kladeny za vinu se jednalo o skutkově i právně složité řízení. Žalobce se na délce řízení negativně nepodílel svým chováním. Soud shledal delší období, které nesměřovalo k vyřízení věci samé v období řízení u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, kdy zde právě nezákonným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k prodloužení celkové délky řízení. Trvání negativního zásahu do osobnosti žalobce je ohraničeno dobou trestního stíhání.

8. Soud tak stejně jako žalovaná dospěl k závěru o vzniku a existenci nesprávného úředního postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustálené judikatury se nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nepřiměřenou délkou řízení) odškodňuje zásadně v penězích (viz třetí právní věta a V. bod Stanoviska), nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva (či omluvy, je-li požadována). V případě nepřiměřené délky trestního stíhání je primárním a plnohodnotným odškodněním nemajetkové újmu vzniklé odsouzenému z tohoto důvodu zmírnění ukládaného trestu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3707/2014, a tam citovanou další judikaturu). Uvedené je zdůrazněno závěrem, že žaloba o odškodnění podaná v době dosud neskončeného trestního stíhání, v němž o vině a trestu poškozeného dosud nebylo rozhodnuto, je (zásadně) předčasná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013). To však není případ souzené věci, v níž bylo o vině a trestu žalobce již pravomocně rozhodnuto. Zmírnění uloženého trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání se přitom žalobci podle obsahu odsuzujících rozhodnutí vydaných v namítaném řízení nedostalo. V judikatuře Nejvyššího soudu byl nicméně dále formulován a odůvodněn i závěr, podle nějž při stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání nelze přehlédnout, že poškozený byl uznán vinným spácháním úmyslného trestného činu. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 (proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 4085/18) k tomu Nejvyšší soud uvedl mj. následující: „Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest… Poškozený (pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno… Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu… Obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.“ Žalobce byl v namítaném řízení pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Adekvátním odškodněním nepřiměřenou délkou namítaného řízení vzniklé nemajetkové újmy je tudíž podle soudu konstatování porušení práva (na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, vycházeje z dikce ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk), a to jako subsidiární, přesto však plnohodnotná satisfakce. Ani tvrzení žalobce o zásazích do nemajetkové sféry dané nepřiměřenou délkou řízení spočívající na úvaze soudu ničeho nemění. Primární úvahou je skutečnost, že žalobce mohl stav nejistoty sám ukončit přiznáním k trestné činnosti, za níž následně byl pravomocně odsouzen a tím uvedené období nejistoty ukončit.

9. Základním pravidlem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že zadostiučinění musí být přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Forma peněžité satisfakce se použije jako odškodnění nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice pokud nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a jestliže konstatování porušení práva by se samo o sobě nejevilo jako dostačující a zároveň účinná náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu. Jinými slovy, zadostiučinění v penězích nastupuje v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Posouzení významu předmětu řízení je pak pro žalobce v daném případě zásadním. Konstatování porušení práva je základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

10. Soud vzal při určení vhodné reparace nemajetkové újmy celkovou délku řízení a skutečnost, že žalobce byl trestním řízení pravomocně odsouzen a trestní stíhání si tak tímto jednáním sám přivodil, nejistota ohledně výsledku (kdy věděl, že protiprávní skutek spáchal) a nemajetková újma nepřiměřenou délkou způsobená jsou tak v důsledku výše uvedeného natolik minimalizována, že peněžité odškodnění není důvodné. K tomu také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012; ten uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní.

11. Žalobci žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve formě konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení již v předžalobním projednání nároku ve stanovisku ze dne datum čj. MSP-1947/2025-ODSKODSK. Toto konstatování porušení práva žalobce na spravedlivý proces soud shledává dostačující a plnohodnotnou formou zadostiučinění za nesprávný úřední postup, když i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Soud tak žalobu zamítl.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované náleží náhrada nákladů řízení za úkony podání vyjádření á částka.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.