OSPH04 29 C 118/2025-116

Soud:
Obvodní soud pro Prahu 4
Spisová značka:
29 C 118/2025-116
Datum rozhodnutí:
3. 12. 2025
ECLI:
ECLI:CZ:OSPH04:2025:29.C.118.2025.1
Jazyk textu:
cs

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Balciarem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 139 453,83 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 84 642,57 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5% p.a. od 1.12.2025 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplatit 8 124,50 Kč, smluvní úrok ve výši 13,9 % p.a. z částky 2 179,83 Kč od 15.1.2024Anonymizovánodo zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 2 179,83 Kč od 15.1.2024 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 13,9 % p.a. z částky 2 000 Kč od 30.1.2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 2 000 Kč od 30.1.2024 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 13,9 % p.a. z částky 1 106,71 Kč od 16.2.2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 1 106,71 Kč od 16.2.2024 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 13,9 % p.a. z částky 2 838 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 2 838 Kč od 23.4.2024 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 46 686,76 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z v žalobě specifikovaných dlužných částek částky od 22.9.2022 do 14.11.2023, úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 139 453,83 Kč od 15.11.2023 do zaplacení, úrok 13,9 % p.a. z částky 139 453,83 Kč od 15.11.2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok 2 014,66 Kč od 12.8.2022 do 11.9.2022, zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 6 522 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného, Jméno opatrovníka, advokátovi, za jeho zastupování v řízení odměnu ve výši 25 954,50 Kč.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 139 453,83 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne datum rámcovou smlouvu, na jejímž základě jí byl aktivován běžný účet a dodatek č. hodnota k rámcové smlouvě, na jejímž základě umožnila straně žalované čerpat úvěr 200 000 Kč (dále jen „úvěr“), který jí byl poskytnut datum a který mě být splácen po 3 456 Kč měsíčně do datum se sjednaným úrokem 13,9% ročně. Jelikož však strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a přistoupila dopisem ke dni datum k zesplatnění celého úvěru. Strana žalovaná na úvěr zaplatila pouze 115 357,43 Kč.

2. Opatrovník navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost strany žalované.

3. Strana žalovaná je občanem Ukrajiny. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a „Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má poslední známý pobyt na území České republiky.

4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť účastníci řízení si jako rozhodné zvolili české právo v čl. 6 rámcové smlouvy.

5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku, proto na ně soud odkazuje a znovu je neopakuje (důkazy: rámcová smlouva, formulář pro informace o úvěru, dodatek č. hodnota ke smlouvě, výpis o poskytnutí úvěru, splátkový kalendář, podmínky pro používání úvěru, 2x obchodní podmínky, přehled plateb žalovaného, výzva k zaplacení se zesplatněním, výpis z účtu žalovaného z datum). Dle žalobkyně měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že vycházela z jí tvrzeného příjmu ve výši 24 061 Kč měsíčně, který si ověřila výpisem z účtu (důkaz: výpis z účtu žalovaného od datum). U výdajů žalovaného měla žalobkyně vycházet z informací poskytnutých stranou žalovanou, že výdaje na bydlení činí 2 000 Kč, na léky dopravu a jídlo 3 000 Kč, příjmy dalších členů rodiny 5 000 Kč. Dále vycházela z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta (v případě žádosti o úvěr používá žalobce úvěrovou zprávu z Bankovního registru klientských informací, která zahrnuje i údaje z Nebankovního registru klientských informací a dále informace z některých společností patřících do skupiny PPF na základě souhlasu, který nám klient udělil v Rámcové smlouvě, dále žalobce také nahlíží do insolvenčního rejstříku. Dle expertní analýzy žalobkyně jsou potom výdaje žalovaného 3 550 Kč a domácnosti 6 750 Kč. Na základě těchto údajů dospěla žalobkyně k názoru, že strana žalovaná má dostatek disponibilních prostředků pro splácení úvěru (důkazy: přehled žádostí o úvěr, úvěrová zpráva).

6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“

7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“

8. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

9. Na základě skutečnosti uvedených v bodu 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla úvěr v celkové výši 200 000 Kč a že z něj splatila 115 357,43 Kč. Dále však musí soud zhodnotit 2 otázky, a to: (i) zda byly při uzavření smlouvy o zápůjčce splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.

10. Soud zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

11. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti strany žalované žalobkyně doplnila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Žalobkyně doplnila, že zjistila a ověřila příjem strany žalované ve výši 24 061 Kč čistého měsíčně, přičemž v ověření příjmu postupovala žalobkyně příkladně. Nijak však již neověřovala celkový tvrzený příjem domácnosti strany žalované ve výši 5 000 Kč. Dále doplnila, jakým způsobem ověřila výdaje strany žalované. Postup věřitele, kdy ověřuje v bankovních a nebankovních registrech dlužníků a insolvenčním rejstříku, zda-li dlužník není zatížen nějakým „finančním“ škraloupem, považuje soud za první základní krok ověřování úvěruschopnosti dlužníka, ovšem nikoli dostatečný. U výdajů však již ze žádných konkrétních informací strany žalované nevychází, tyto nijak neověřuje a vychází pouze z tvrzení strany žalované a ze svého ekonomického modelu – expertní analýzy. Ta však o skutečných finančních poměrech konkrétní strany žalované nevypovídá vůbec nic. U výdajů rovněž měla vycházet z výpisů z bankovního účtu strany žalované, z nichž mělo být patrné, že měla dostatek prostředků pro splácení úvěrů, ale k tomu žalobkyně žádné bližší tvrzení neposkytla, ačkoli k tomu byla soudem postupem dle § 118a odst. 1 o.s.ř. vyzvána. Nedostála-li žalobkyně své povinnosti tvrzení, tak posouzení úvěruschopnosti strany žalované nemohla ani prokázat, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 619/2011 ze dne 20.6.2012 o tom, že (cit.) „Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.“ Dále soud poukazuje na to, že při zkoumání úvěruschopnosti nelze vycházet pouze z tvrzení dlužníka, ale tato je nutné i ověřit, jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Pokud věřitel nepostupuje dle těchto pravidel, nemůže ani řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka.

12. Pokud žalobkyně nezjistila skutečné výdaje strany žalované, jen stěží potom mohla dojít k závěru, že strana žalovaná je schopna ze svého příjmu hradit jednak své životní potřeby a jednak i úvěry. Soud je přesvědčen o tom, že věřitel své povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka dostojí alespoň tím, že si zjistí a ověří jeho příjmy a dále i výdaje, a to alespoň prostřednictvím výpisů z jeho účtu, kdy na základě zjištěných měsíčních zůstatků na účtu zhodnotí finanční kondici dlužníka. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost strany žalované nehodnotila žalobkyně s odbornou péčí, pročež smlouva o úvěru uzavřená mezi stranou žalovanou a žalobkyní je neplatná pro rozpor se zákonem.

13. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení bezdůvodné obohacení, které tvoří částka, jež žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěr po odečtení jí zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že straně žalované poskytla úvěr ve výši 200 000 Kč, z něhož strana žalovaná splatila jen 115 357,43 Kč. Soud proto žalobě vyhověl co do rozdílu těchto částek ve výši 84 642,57 Kč, ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení soud vycházel z rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 uvedl, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“

15. Pokud pak jde o povinnost soudu určit splatnost jistiny dle možností strany žalované, tak ta neposkytla soudu vůbec žádnou součinnost, soud nemá dostatečné informace o jejích poměrech ani z doby uzavření smlouvy. Soud tak vychází z toho již v době před zahájením řízení byly straně žalované doručeny oznámení o zesplatnění (září 2022). Soud tak uzavřel, že je v možnostech strany žalované zbytek jistiny zaplatit do 30.11.2025, tj. za 5 let a 1 měsíc od poskytnutí peněz, což soud považuje za dostatečnou pro našetření si dlužné jistiny (jednalo by se o splátku 3 278 Kč měsíčně).

16. S přihlédnutím ke zpětvzetím žaloby ze dnů datum a datum soud řízení v rozsahu částky 8 124,50 Kč s příslušenstvím zastavil.

17. Soud přiznal dle § 140 odst. 2 o.s.ř. opatrovníkovi žalovaného, Jméno opatrovníka, advokátovi, za jeho zastupování v řízení odměnu ve výši 25 954,50 Kč jako odměnu za 3 úkony právní služby ve výši 6 700 Kč za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu (při tarifní hodnotě 140 tis. Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…), dále paušální náhradu 450 Kč za 3 úkony právní služby (dle § 13 cit. vyhlášky) a konečně 21%-ní DPH z odměny a náhrad (dle § 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 4 504,50 Kč.

18. Žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná, strana žalovaná byla úspěšná v rozsahu 25,13 % (jak plyne z tabulky níže). V souladu s § 146 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. tak má stát vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka. Proto soud žalobkyni uložil povinnost nahradit státu tyto náklady. Tuto povinnost má žalobkyně přesto, že k úhradě odměny opatrovníka dosud nedošlo, neboť je-li stát v rozhodnutí soudu zavázán k zaplacení odměny opatrovníkovi, má se za to, že odměnu již uhradil, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 622/10 ze dne 19.10.2010 (cit.) „Ústavní soud si je vědom toho, že občanský soudní řád v ustanovení § 148 odst. 1 používá minulého času - "platil", což by mohlo navodit úvahu o vyloučení jeho aplikace na dané případy. Výkladem nicméně nelze než dovodit, že tato formulace použití ustanovení nebrání. U státu lze s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat solventnost, a je-li tedy k úhradě nákladů opatrovníkovi soudem zavázán, pro účely rozhodování o náhradě této úhrady lze mít za to, že již platil.“ Soud proto státu, která odměnu opatrovníka hradí, přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 25,13% z odměny 25 954,50 Kč, tj. částku 6 522 Kč:

Zamítnuto

Žalováno jistina

46 686,00 Kč

139 453,00 Kč kapitalizovaný úrok

2 200,00 Kč

2 200,00 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení úrok do 3.12.2025

39 511,00 Kč

39 511,00 Kč úrok z prodlení do 3.12.2025

66 650,00 Kč

66 650,00 Kč

155 047,00 Kč

247 814,00 Kč neúspěch

62,57% úspěch

37,43% úspěch -neúspěch

-25,13%

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.