OSPH05 34 C 132/2017-182

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) jméno jméno jméno, datum narození, bytem na adrese adresa, číslo anonymizováno, země ⟪LB:lb_002⟫ b) jméno jméno příjmení, datum narození, bytem na adrese adresa, číslo anonymizováno, země ⟪LB:lb_003⟫ jako správci svěřenského fondu anonymizována tři slova zapsaného v evidenci svěřenských fondů vedené Městským soudem v Praze pod spisovou značkou anonymizováno rok jednací číslo MSP, anonymizováno číslo ⟪LB:lb_004⟫ oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ proti ⟪LB:lb_007⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa žalované ⟪LB:lb_009⟫ zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_010⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_011⟫ o určení vlastnictví k nemovitým věcem

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/3 na pozemcích parc. číslo parc. číslo parcelní číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo parc. číslo nacházejících se v obci obec, katastrální uzemí, vše zapsané na list vlastnictví vedeném Katastrálním úřadem pro anonymizováno , je ve vlastnictví žalobců, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 694,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Původní žalobkyně, paní celé jméno žalobce, se žalobou podanou dne 13. 4. 2017 ke zdejšímu soudu domáhala určení, že je vlastníkem podílu id. 1/3 na blíže specifikovaných nemovitých věcech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, k.ú. část obce na list vlastnictví (dále jen jako„ nemovitosti“). Tvrdila, že žalovaná je na základě dodatečného projednání dědictví po anonymizováno jméno příjmení – příjmení, narozeného anonymizováno rok a zemřelém dne datum, uvedena v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Dodatečné projednání dědictví bylo zahájeno na základě podání žádosti žalovanou dne 17. 4. 2015. Uvedenému předcházel návrh na dodatečné projednání dědictví po panu jméno příjmení, zemřelému dne datum, dědečku anonymizována dvě slova. příjmení - příjmení (dále jen jako„ anonymizováno. příjmení“), a také pan jméno příjmení – příjmení, zemřelého manžela žalobkyně, který zdědil 1/3 majetku po panu příjmení. příjmení. Žalovanou první podaná žádost o dodatečné projednání dědictví po anonymizováno. příjmení ze dne 19. 9. 2013 byla založena na list vlastnictví, k.ú. část obce, na kterém byl vlastník nemovitostí identifikován jako„ příjmení jméno, část obce, obec a číslo“. V rámci 19. etapy oprav vedené pod číslo jednací bylo katastrem nemovitostí doplněno rodné číslo a změněno jméno vlastníka zapsaného u předmětného LV na„ příjmení jméno, část obce, obec a číslo, rodné číslo“. Uvedené změny byly provedeny na základě úsudku pracovníka katastrálního úřadu, který ztotožnil osobu vedenou v katastru nemovitostí s osobou nadepsanou jako stranu Dohody o vydání věci vedené na katastrálním pracovišti pod sp. značka automobilu číslo. Změna vlastníka tak umožnila žalované podat žádost o dodatečné projednání dědictví po anonymizována dvě slova. příjmení – příjmení, na základě kterého pak byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně má však za to, že katastrální úřad dospěl k mylnému závěru ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí, když vše nasvědčuje tomu, že skutečným majitelem měl být anonymizováno. příjmení, neboť většina nemovitostí byla zakoupena v roce rok, kdy anonymizována dvě slova. příjmení příjmení ještě ani nebyl narozen, pouze pozemek parc. číslo byl získán na základě smlouvy z roku 1941. Jako strana smlouvy je však zde označen„ anonymizována dvě slova anonymizováno část obce“, kterým byl bezesporu v předmětné době anonymizováno. příjmení. Katastrální úřad odmítl chybu v zápise vlastníka opravit, žalobkyně je tak nucena se obrátit na soud s návrhem na určení, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu na 1/3 předmětných nemovitostí. Naléhavý právní zájem spatřuje žalobkyně v tom, že není v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník, i když jím je.

2. Původní žalobkyně zemřela dne 27. 5. 2018. Usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. 34 C 132/2017-142, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jejími procesními zástupci – současnými žalobci.

3. Žalobci se proto domáhali určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na ve výroku uvedených pozemcích je v jejich vlastnictví.

4. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobců (i původní žalobkyně) zcela neuznala. Především nesouhlasila s tvrzením, že že ztotožnění osoby anonymizováno. příjmení – příjmení, jako vlastníka předmětných pozemků přiřazením rodné číslo katastrem nemovitostí bylo nesprávné. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz nebo právně relevantní dokument, který toto tvrzení prokázal. Doposud předložené dokumenty nijak nedokládají ani neprokazují, že by žalobci měli být oprávněným spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Navíc předmětné pozemky nebyly ani projednány v dodatečném dědickém řízení po anonymizováno. příjmení.

5. Z uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

6. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat jen tehdy, pokud je na tom naléhavý právní zájem.

7. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011).

8. S ohledem na uvedené se tedy soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda požadované určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je podepřeno existencí naléhavého právního zájmu žalobců k takovému určení.

9. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (viz rozhodnutí publikované pod R 17/72 Sb. s. r.). Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a odpovídající nápravy nelze dosáhnout jinak, a jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu. Jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (onen„ pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018 (dostupný na webová adresa)). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je z objektivního hlediska způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva.

10. V projednávané věci z dokazování provedeného za účelem posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyplynulo, že předmětné nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení po anonymizováno. příjmení, a to ani dodatečného (prokázáno spisem Lidového soudu v obec, sp. zn. spisová značka), ani předmětem dědického řízení po jméno příjmení – příjmení (zemřelém 2012), manželovi původní žalobkyně, což žalobci sami uvedli (prokázáno též obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 32 D 780/2018). Usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 32 D 780/2018-541 bylo potvrzeno nabytí předmětných nemovitostí jako celku do vlastnictví žalobců, aniž by se v dědickém spise nacházel jakýkoli podklad pro takové rozhodnutí (prokázáno obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 32 D 780/2018, zejména citovaným usnesením včetně protokolu z jednání, soupisem majetku založeným ve spise na čl. 495).

11. Návrh na provedení ostatních navržených důkazů zamítl soud pro nadbytečnost z důvodu právního posouzení věci a současně ostatní již provedené důkazy nehodnotil, neboť by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, proto v takovém případě není třeba provádět dokazování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2018 a tam citovaná judikatura, obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz).

12. Na daný případ zásadně dopadají závěry publikované v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22Cdo 1826/2004, kdy tento soud řešil obdobnou právní otázku, tedy to,„ zda existuje naléhavý právní zájem žalobce – dědice na určení vlastnictví k věci, jež měla být ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele, zejména jde-li o jediného dědice, aniž tato věc byla předmětem řízení o projednání dědictví (s tím, že do té doby tato otázka nebyla jednoznačně judikaturou dovolacího soudu řešena). Pro právní praxi je zásadního významu rovněž řešení otázky, zda může mít zůstavitelův dědic naléhavý právní zájem na žalobě na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, jež nebyla předmětem dědického řízení, jestliže dosud nepodal návrh či podnět k zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví“.

13. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že„ dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a podle ust. § 175a a násl. o. s. ř. se dědictví projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (ust. § 175a odst. 1 a 2 o. s. ř.), a které podle ust. § 175s o. s. ř. vedle případu přenechání dědictví věřitelům (ust. § 175p o. s. ř.) končí mj. usnesením podle ust. § 175q odst. 1 písm. a) o. s. ř., kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle ust. § 175q o. s. ř. se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř.“ (nyní ust. § 80 o. s. ř. – poznámka soudu). Zvláštní druhy řízení (podle o. s. ř.), tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimž je povolán soud podle ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, o. s. ř., upravující např. řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd., nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř. určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle ust. § 175q odst. 1 písm. a) o. s. ř., což s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř. by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu ust. § 175x o. s. ř., přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je jistě třeba předcházet. Lze tedy shrnout, že dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo tomuto dědici potvrzeno nabytí vlastnictví. Před účinností novely o. s. ř. (zákon č. 263/1992 Sb.) upravoval řízení o dědictví zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád – dále jen NotŘ), který byl k 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 264/1992 Sb. S ohledem na dobu úmrtí zůstavitelky je pak třeba zabývat se tím, zda výše uvedené právní závěry jsou použitelné i při aplikaci právní úpravy dědického řízení, která platila před 1. 1. 1993. A dovolací soud tuto otázku vyřešil tak, že„ objevil-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, příslušelo státnímu notářství provést o tomto majetku dodatečné řízení o dědictví (ust. § 47 NotŘ). Výše uvedené právní závěry dovolacího soudu tak platily i pro právní úpravu před účinností zákona č. 263/1992 Sb. Protože v daném případě sporné nemovitosti dosud nebyly předmětem řízení o dědictví po zůstavitelích, nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že vlastnicí je ona“.

14. Dovolací soud rovněž doplnil, že„ je toho názoru, že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více dědiců anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, zvláště je-li tu jiná osoba (nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci. Tento postup dědiců dovolací soud neshledává nesprávným ani z pohledu naléhavého právního zájmu na takovém určení. Je tomu tak proto, že třetí osoba není účastníkem řízení o dědictví a soud v řízení o dědictví vychází z veřejných listin, v případě nemovitostí konkrétně z údajů na příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí, a je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti osoba jiná než zůstavitel, nemůže bez předložení listiny dokládající, že vlastníkem této nemovitosti byl ke dni své smrti zůstavitel, potvrdit dědicovi nabytí dědictví ke sporné věci. Takovou listinou je i rozsudek soudu, jímž se určuje, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem konkrétní sporné věci. Je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporné nemovitosti jiná osoba než zůstavitel a je-li mezi touto osobou a dědici sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví ke sporné nemovitosti, soud v řízení o dědictví není oprávněn bez dalšího tuto spornou otázku a v návaznosti na ni, zda zůstavitel byl či nebyl ke dni své smrti vlastníkem sporné nemovitosti, posuzovat. V takovém případě dědic naléhavý právní zájem na určení podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má“.

15. Žalobci o sobě tvrdí, že jsou dědici 1/3 předmětných nemovitostí, a z toho důvodu se domáhají u zdejšího soudu tohoto určení. Svůj právní zájem na tomto sporu spatřují v tom, že vlastníkem nemovitostí je zapsána v katastru nemovitostí pouze žalovaná. Žalobci se domnívají, že nemovitosti byly ve vlastnictví anonymizováno. příjmení (zemřelého rok), tyto nemovitosti však předmětem dědického řízení po tomto zůstaviteli nebyly. Žalobci sice disponují usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 32 D 780/2018-541, kterým jim bylo potvrzeno dědictví všech předmětných nemovitostí jako celku po zemřelé původní žalobkyni, avšak z obsahu spisu není zřejmé, na základě jakých podkladů tak bylo rozhodnuto, žádné podklady pro potvrzení tohoto vlastnictví zde založeny nejsou. Je třeba zdůraznit, že původní žalobkyně vlastníkem předmětných nemovitostí, zejména pak výlučným, jak je v uvedeném usnesení uvedeno, být nemohla právě z důvodu, že se jejich vlastnictví nedomáhala v rámci dědického řízení po anonymizováno. příjmení. Ostatně sami žalobci na jednání soudu konaném dne 23.11.2021 uvedli, že se jedná o administrativní chybu. Proto soud k uvedenému rozhodnutí nemohl přihlížet.

16. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu určovací žaloba neslouží k obcházení specifických soudních procedur, jakým je i dědické řízení. Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že dědicové se nemohou domáhat s úspěchem žalobou na určení vlastnictví věci, která náleží do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, dále pak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2418/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2019, sp.zn. 22 Cdo 2154/2019).

17. Soud tedy uzavírá, že vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení po anonymizováno. příjmení, a to ani dodatečného, nesvědčí žalobcům (a nesvědčil ani žalobkyni původní) naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

18. Z uvedeného důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení sestávají z nákladů na zastoupení advokátem, které jsou tvořeny 4 úkony právní pomoci po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) – písemné vyjádření k žalobě, g) – účast na jednání soudu dne 1. 12. 2017 a dne 23. 11. 2021), 1 úkonem ve výši 1 550 Kč (ust. § 11 odst. 2 písm. c) - odvolání proti usnesení o zastavení řízení), když jejich výše je dána ust. § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř., a 5 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) a dále DPH ve výši 21% z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů.

20. Celkové náklady žalobce ve výši 18 694,50 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.