OSPH06 7 C 230/2016-82

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Voštovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců: a) celé jméno žalobkyně, datum narození ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně a žalobce ⟪LB:lb_003⟫ b) celé jméno žalobce, datum narození ⟪LB:lb_004⟫ bytem adresa žalobce ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni anonymizována dvě slova jméno příjmení, anonymizováno. ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ proti ⟪LB:lb_008⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno 5 slov, IČO ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa žalované ⟪LB:lb_010⟫ o přikázání pozemku

I. Žaloba se žádostí, aby soud přikázal žalobcům do společného jmění manželů pozemek parc. číslo – zastavěná plocha a nádvoří o výměře anonymizováno, na kterém je umístěna stavba garáže zapsaná na list vlastnictví pro územní celek, kat. území část obce vedené u stát. instituce, stát. instituce, a zároveň určil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu ve výši 45 030 Kč za toto přikázání, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou došlou soudu dne 8. 8. 2016 se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by soud přikázal žalobcům do společného jmění manželů pozemek parc. číslo – zastavěná plocha a nádvoří o výměře anonymizováno, na kterém je umístěna stavba garáže zapsaná na list vlastnictví pro územní celek, kat. území část obce vedené u stát. instituce, stát. instituce, když by zároveň určil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu ve výši 45 030 Kč za toto přikázání. Žalobu odůvodnili tak, že jsou vlastníky garáže bez č. p. i ev. č., která je postavena na předmětném pozemku parc. číslo jehož vlastníkem je země, když příslušnost hospodařit anonymizována tři slova (tj. tímto pozemkem) náleží žalovanému. Žalobci dále uvedli, že v roce rok uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž nabyli vlastnické právo jako spoluvlastníci ke garáži postavené na zmiňovaném pozemku parc. číslo. Tato garáž původně byla ve vlastnictví anonymizováno jméno příjmení, který ji zhotovil v roce rok, kdy bylo anonymizována tři slova v obec a číslo vydáno dne datum stavební povolení, v němž bylo uvedeno, že k pozemkům, na kterých byly garáže postaveny, bylo zřízeno právo osobního užívání, a to se souhlasem tehdejšího vlastníka (anonymizováno obec a číslo). Toto rozhodnutí bylo zasláno na vědomí i anonymizována tři slova v obec a číslo a tehdejšímu anonymizována tři slova anonymizováno obec a číslo. Žalobci mj. uvedli, že bohužel nedohledali žádný další doklad, který by jednoznačně prokazoval vznik práva osobního užívání pozemku podle tehdy platného občanského zákoníku, avšak je nepochybné, že by rozhodnutí o přípustnosti stavby nemohlo být vydáno v případě, že by právo osobního užívání nebylo zřízeno. Je tak zřejmé, že bylo povinností státu zajistit zřízení práva osobního užívání. Předchozí vlastník garáže anonymizováno příjmení již v roce rok žádal o odprodej pozemku pod garáží (nyní ve vlastnictví žalobců), přičemž jeho žádost zůstala bez jakékoliv odpovědi. Později předchozí vlastník návrh na prodej pozemku ze strany žalovaného odmítl s ohledem na přehnanou cenu, když výši ceny odůvodnil žalovaný tím, že je třeba postupovat podle zákona o velké privatizaci. Žalovaný totiž sdělil, že dle stát. instituce je hodnota tohoto pozemku cca 190 000 Kč. Žalobci posléze žalovanému sdělili, že zákon o velké privatizaci by neměl být na tento případ aplikován, neboť žalobci jako vlastníci byli po právu přesvědčeni, že pozemek pod garáží je pozemkem, ke kterému mají právo osobního užívání pozemku, které se s účinností novely občanského zákoníku v roce 1992 se stalo právem vlastnickým. Žalobci dále vyslovili domněnku, že je možné, že předchozí vlastník garáže anonymizováno příjmení vlastnické právo k pozemku pod garáží vydržel podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. 6. 1988, jímž bylo založeno právo na vydržení vlastnictví. Žalobci upřesnili, že v jejich (specifickém) případě nelze pozemek pod garáží s ohledem na shora uvedené ohodnotit podle tržní ceny dle cenové mapy. Je třeba přitom vzít do úvahy, že vlastník garáže se bez pozemku neobejde, stejně jako vlastník pozemku nemá šanci pozemek prodat někomu jinému než vlastníkovi stavby. Toto však žalovaný opakovaně odmítl s tím, že je nutno postupovat dle zákona o privatizaci a tento pozemek tedy odprodat za cenu přesahující 192 000 Kč. Žalobci proto navrhli, aby soud přikázal uvedený pozemek do jejich vlastnictví za cenu určenou znaleckým posudkem, který určí jeho„ spravedlivou hodnotu“, tedy částku blížící se tržní hodnotě takového pozemku. Za tímto účelem si žalobci nechali vypracovat znalecký posudek znalcem příjmení jméno příjmení číslo který určil obvyklou cenu pozemku pod garáží ve výši 45 030 Kč. Nadto žalobci uvedli, že dle jejich názoru je třeba na případ aplikovat ust. § 1086 o. z., týkající se staveb zbudovaných v dobré víře na cizím pozemku. Podle tohoto ustanovení má soud právo přikázat pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby, když zároveň má povinnost rozhodnout o tom, v jaké výši je povinen nabyvatel poskytnout vlastníkovi pozemku náhradu, přičemž výši náhrady požadovanou žalovaným označili za rozpornou s dobrými mravy, neboť podle znaleckého zkoumání je skutečná hodnota pozemku nižší.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, když uvedl, že v uvedeném případě tohoto pozemku se jedná o majetek, který podléhá režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o velké privatizaci“). Předmětný pozemek byl zařazen podle uvedeného zákona do privatizace, a to na základě usnesení vlády číslo ze dne datum„ Rozhodnutí o privatizaci na prodej pozemku parcelní číslo v k. ú. část obce, územní celek“ a jeho odprodej musí být řešen privatizačním projektem, přičemž podmínky prodeje majetku podléhajícímu režimu tohoto zákona stanovuje Ministerstvo financí ČR. V takovém případě žalovaný shromáždí podklady pro zpracování zakladatelského privatizačního projektu na přímý prodej předem určenému nabyvateli (tedy žalobcům), když nezbytnou přílohou pro vypracování takového projektu je souhlas nabyvatele s kupní cenou, jež je stanovena dle platných cenových předpisů, tj. v souladu s ust. § 2 odst. 1 zákona 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jak bylo podrobně popsáno ve vyjádření k žalobě ze dne 25. 10. 2016. Žalovaný uvedl, že pro nejobjektivnější stanovení obvyklé ceny pozemku pod garáží je nutno použít oceňovacího předpisu, tedy ust. § 2 vyhlášky č. 441/2013 Sb., oceňovací vyhlášky a ocenění provést dle platné cenové mapy. Cena pozemku dle platné cenové mapy činí 10 700 Kč za m2 Cena pozemku o výměře výměra proto odpovídá částce 203 300 Kč. Žalobci se přitom domáhají přikázání předmětného pozemku do jejich vlastnictví za obvyklou cenu (45 030 Kč – viz shora), stanovenou soudem, ve smyslu § 1086 o. z. Žalovaný však uvedl, že žalobci nemají na převod předmětného pozemku právní nárok, neboť k uzavření kupní smlouvy je zapotřebí oboustranného projevu vůle uzavřít kupní smlouvu. Ke dni účinnosti nového občanského zákoníku se jednalo v případě stavby a pozemku o 2 samostatné nemovité věci ve vlastnictví 2 různých subjektů, a tento stav trvá i nadále. Vlastník stavby má maximálně předkupní právo k pozemku ve smyslu ust. § 3056 o. z., to ovšem za předpokladu, že se pozemek jeho vlastník rozhodne prodat. Vlastník k tomuto ovšem nemůže být nucen postupem, jaký zvolili žalobci. Žalovaný proto uzavřel, že aplikace ust. § 1086 o. z. není možná, neboť by toto ustanovení bylo užito zpětně (retroaktivně), tedy by se v opačném případě o zcela nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalované. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4011/2018 a 22 Cdo 828/2017 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/19. Ohledně tvrzení žalobců, že mohlo dojít k vydržení vlastnického práva, žalovaný doplnil, že k tomuto dojít nemohlo, neboť právním titulem, o který eventuálně žalobci mohou oprávněnou držbu opřít, je (tvrzené) právo osobního užívání pozemku jejich předchůdcem. I kdyby toto právo skutečně existovalo, jedná se o jiný právní titul držby než vlastnické právo. Nadto žalovaný upozornil, že nezbytnou podmínkou pro vydržení je dobrá víra, která v tomto případě absentuje (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1317/2002 anebo sp. zn. 22 Cdo 174/2002). Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout.

3. Usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 C 230/2016-55, právní moc dne 25. 7. 2018, bylo řízení k návrhu účastníků přerušeno. K návrhu žalobců ze dne 2. 7. 2019 soud v řízení pokračoval, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o předmětu sporu.

4. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla sporná skutková stránka věci, soud vyšel z jejich tvrzení, že žalobci jsou vlastníky garáže bez č. p. i ev. č., která je postavena na pozemku parc. číslo – zastavěná plocha a nádvoří o výměře anonymizováno, na kterém je postavena předmětná garáž zapsaná na list vlastnictví pro územní celek, kat. území část obce, vedeno u stát. instituce, stát. instituce, jehož vlastníkem je země, když příslušnost hospodařit anonymizována tři slova (tj. tímto pozemkem) náleží žalovanému. Právnímu předchůdci žalobců (tj. předchozímu vlastníkovi anonymizováno jméno příjmení) byl se svolením žalovaného (resp. anonymizována čtyři slova obec a číslo) přenechán v roce rok pozemek pod garáží do dočasného užívání právě za účelem výstavby garáží, která byla vystavěna téhož roku s tím, že k tomuto pozemku mělo být zřízeno právo osobního užívání, avšak o zřízení tohoto práva neexistuje žádný doklad. Právní předchůdce žalobců následně v roce rok žádal o odprodej pozemku pod garáží, když ze strany žalovaného bylo sděleného, že je třeba postupovat dle zákona o velké privatizaci, když takový postup byl právním předchůdcem žalobců odmítnut, neboť v takovém případě byla cena pozemku dle jeho názoru nepřiměřeně vysoká. Žalobci následně v roce rok na základě kupní smlouvy s anonymizováno příjmení koupili garáž na předmětném pozemku. Pozemek přitom dle usnesení vlády číslo ze dne datum„ Rozhodnutí o privatizaci na prodej pozemku parcelní číslo v k. ú. část obce, územní celek“ podléhá režimu zákona o velké privatizaci, přičemž jeho odprodej musí být řešen privatizačním projektem, když podmínky prodeje stanovuje Ministerstvo financí ČR.

5. Mezi účastníky byla naopak sporná cena pozemku pod garáží, resp. skutečnost, zda může být pozemek přikázán vlastníku stavby a obráceně dle ust. § 1086 o. z. a zda již nedošlo vydržení vlastnického práva k pozemku předchozím vlastníkem garáže.

6. Na základě uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

7. Podle ust. 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Protože podle skutkových tvrzení k rozhodným skutečnostem došlo před 1. 1. 2014, tudíž je třeba věc právně posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Vzhledem k této skutečnosti by aplikace ust. § 1086 o. z. byla nepřípustnou retroaktivitou (srov. analogicky nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09), neboť v projednávané věci jde o případ stavby (garáže) zřízené před 1. 1. 2014, tj. před účinností o. z. Nadto soud doplňuje, že ust. § 1086 o. z. slouží k vypořádání neoprávněné stavby postavené v dobré víře, což není projednávaný případ, naopak žalobci si v době koupě garáže museli být vědomi toho, že kupují stavbu na pozemku ve vlastnictví státu a měli tak možnost si předem zjistit, zda předchozí vlastník využil zákonné způsoby získat pozemek do svého vlastnictví.

9. Soud dále uvádí, že v daném případě stavba garáže nebyla tzv. neoprávněnou stavbou ve smyslu ust. § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby existoval právní titul opravňující právního předchůdce žalobců k její výstavbě, byť na pozemku, který nebyl v jeho vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011). Podle dosavadních i stávajících právních předpisů zákon výslovně počítá s tím, že jak pozemek, tak stavba s ním spojená pevným základem, mohou být ve vlastnictví odlišných osob.

10. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobců vybudoval na předmětném pozemku garáž, přičemž k tomuto pozemku mělo být zřízeno právo osobního užívání, byť příslušná listina osvědčující vznik tohoto práva nebyla dohledána. V této souvislosti soud konstatuje, že i kdyby toto právo dle ust. § 205 obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991) vzniklo, je nepochybné, že právní předchůdce žalobců neuplatnil právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku ve smyslu ust. § 872 odst. 5 zákona č. 509/1991 Sb., které bylo možno uplatnit jen do 1. 1. 1993, proto se nestal vlastníkem tohoto pozemku. Na základě shora uvedeného je evidentní, že prodeje pozemku se lze domáhat toliko prostřednictvím schváleného privatizačního projektu dle příslušných ustanovení zákona o velké privatizaci, nikoliv touto žalobou dle ust. § 1086 o. z., neboť v takovém případě by došlo k obcházení zákona a nepřípustné retroaktivitě.

11. Konečně soud k názoru žalobců, že mohlo dojít k vydržení vlastnického práva, uvádí, že v souladu s tvrzeními žalovaného dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva k pozemku nemohlo dojít, neboť právní předchůdce žalobců nebyl oprávněným držitelem pozemku pod garáží. Nadto nezbytnou podmínkou pro vydržení je dobrá víra, která v tomto případě absentuje (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1317/2002 anebo sp. zn. 22 Cdo 174/2002).

12. V tomto případě tak soud uzavřel, že nabytí vlastnického práva k pozemku pod garáží se lze domáhat pouze postupy dle zákona o velké privatizaci, tj. na základě schváleného privatizačního projektu a nikoliv prostřednictvím této žaloby. S ohledem na tyto skutečnosti soudu nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. Soud se proto již nezabýval výší náhrady za přikázání pozemku, nadto v řízení vyšlo najevo, že předmětná náhrada ve výši 45 030 Kč je zcela zjevně nepřiměřená a rovněž nespravedlivá, neboť se jedná o částku podhodnocenou.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za 1 úkon dle § 2 odst. 3 vyhlášky, v tomto případě celkem 5 úkonů (vyjádření ze dne 25. 10. 2016, jednání 6. 4. 2018, 6. 6. 2018, 10. 1. 2020, závěrečný návrh ze dne 4. 3. 2020).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6.