OSPH07 8 C 1/2022-44

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Punčochářem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 25 314 795 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 25 314 795 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 280 400 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 31. 12. 2021 se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody dle krizového zákona způsobené opatřeními vlády České republiky přijatými v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARSCoV-2 na území České republiky v době nouzového stavu, a to konkrétně v období od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 (nouzový stav vyhlášený od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021, nouzový stav vyhlášený od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 a nouzový stav vyhlášený od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021). Jmenovitě žalobkyně požadovala majetkovou újmu v podobě ušlého zisku se zohledněním obdržených dotací v rámci kompenzačních programů Antivirus, COVID Ubytování a COVID Ubytování II, COVID Gastro a COVID Sport III. Škoda měla vzniknout tím, že v důsledku krizových opatření bylo žalobkyni znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost spočívající v provozování lyžařského areálu zahrnujícího sjezdové tratě, lanovou dráhu, vleky, půjčovnu lyžařského vybavení, lyžařskou školu a dále několik ubytovacích a restauračních zařízení. Výčet konkrétních krizových opatření, v jejichž důsledku byla žalobkyně omezena v provozování své podnikatelské činnosti, žalobkyně specifikovala v přehledu opatření vlády v období nouzového stavu, jež tvoří přílohu žaloby. Tato opatření měla negativně ovlivnit podnikatelskou činnost žalobkyně, když stanovovala zákaz či omezení poskytování restauračních a ubytovacích služeb, zákaz provozu lyžařských vleků a lanových drah, zákaz provozu wellness či omezovala volný pohyb osob. Jako příklad uvedla krizová opatření vlády České republiky: usnesení vlády České republiky č. 958 ze dne 30. 9. 2020, jímž vláda v období od 5. 10. 2020 do 18. 10. 2020 mimo jiné nařídila uzavření restaurací mezi 22:00 až 6:00 hod. a v rámci kterého byl omezen počet osob u jednoho stolu na max. 6 osob; usnesení vlády České republiky č. 996 ze dne 8. 10. 2020, jímž vláda v období od 12. 10. 2020 do 25. 10. 2020 mimo jiné nařídila uzavření restaurací mezi 22:00 až 6:00 hod., v rámci kterého byl omezen počet osob u jednoho stolu na max. 4 osoby a v rámci kterého došlo k zákazu provozu wellness a vnitřních sportovišť; usnesení vlády České republiky č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, kterým vláda v období od 14. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné nařídila zákaz přítomnosti veřejnosti v restauracích s výjimkou pro ubytované hosty, stanovila zákaz provozu wellness a užívání vnitřních sportovišť, omezila svatby a zakázala konzumaci alkoholu na veřejnosti; usnesení vlády České republiky č. 1078 ze dne 21. 10. 2020, kterým vláda v období od 22. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné zakázala volný pohyb osob, s výjimkou cest a pobytu ve vlastních rekreačních objektech; usnesení vlády České republiky č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, jímž vláda v období od 22. 10. 2020 do 3. 11. 2020 mimo jiné omezila poskytování restauračních a ubytovacích služeb a zakázala provozování wellness; usnesení vlády České republiky č. 1113 ze dne 30. 10. 2020, kterým vláda v období od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 zakázala volný pohyb osob s výjimkami; usnesení vlády České republiky č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, kterým vláda v období od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 mimo jiné omezila poskytování restauračních a ubytovacích služeb a zakázala provozování wellness; usnesení vlády č. 1196 ze dne 20. 11. 2020, jímž vláda v období od 20. 11. 2020 do 22. 11. 2020 prodloužila krizová opatření či usnesení vlády České republiky č. 1200 ze dne 20. 11. 2020, jímž vláda v období od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 zakázala volný pohyb osob s výjimkami. S ohledem na shora uvedené žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody podle krizového zákona formou tří žádostí o náhradu škody. Konkrétně se jedná o žádost ze dne 13. 8. 2021, na základě které žalobkyně uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody za období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021, žádost ze dne 26. 8. 2021, prostřednictvím které žalobkyně uplatnila nárok za období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 a žádost ze dne 11. 10. 2021, kterou žalobkyně uplatnila nárok za období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021, přičemž souhrnně žalobkyně žádala náhradu škody ve výši 25 885 064 Kč odpovídající poklesu jejího hospodářského výsledku za uvedená období.

2. Na tyto žádosti žalovaná reagovala sdělením ze dne 26. 11. 2021, ve kterém potvrdila přijetí uvedených žádostí a zároveň nárok žalobkyně odmítla.

3. Při vyčíslení nároku na náhradu škody žalobkyně vycházela z výstupů ze svého účetnictví a předně ze závěrů přiloženého znaleckého posudku číslo ze dne 10. 11. 2021 vypracovaného znaleckým ústavem právnická osoba Ve znaleckém posudku vypočtená výsledná škoda představovala částku 25 314 795 Kč, tedy částku mírně nižší, než se žalobkyně vůči žalované domáhala ve shora citovaných žádostech. Žalobkyně tak prostřednictvím této žaloby uplatňuje nárok na náhradu škody v částce stanovené zadaným znaleckým posudkem, když za období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021 uplatňuje částku ve výši 20 186 381 Kč, za období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 částku ve výši 4 189 655 Kč a za období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021 částku ve výši 938 759 Kč. Při výpočtu nároku žalobkyně bylo vycházeno z jejího hospodářského výsledku na úrovni název (název anonymizováno 6 slov, přeloženo jako zisk před úroky, daněmi, odpisy a amortizací) stanového na základě výkazu zisku a ztrát za předmětná období. Výpočet byl přitom proporčně korigován o položky specifikované v žalobě. V rámci stanovení ziskovosti žalobkyně na straně výnosů nezahrnula finanční kompenzace obdržené v souvislosti s covidovými programy, nicméně tyto příjmy plně zohlednila při výpočtu finálního nároku. V souladu s výše uvedeným tak žalobkyně po korekci výsledných ušlých zisků za uvedená období o obdržené kompenzační částky dospěla k závěru, že v období od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021 došlo k poklesu hospodářského výsledku na úrovni název oproti referenčnímu období od 5. 10. 2019 do 14. 2. 2020 o částku 20 186 381 Kč, v období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 vůči referenčnímu období od 15. 2. 2020 do 26. 2. 2020 o částku 4 189 655 Kč a v období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021 vůči referenčnímu období od 27. 2. 2020 do 11. 4. 2020 o částku 938 759 Kč. Referenční období přitom mají znázorňovat hospodářský výsledek, jenž by byl dosažen při neexistenci restriktivních krizových opatření vlády České republiky. Tvrzený ušlý zisk žalobkyni měla přivodit dle jejího posouzení nezákonná krizová opatření vlády. Navzdory těmto omezujícím opatřením žalobkyně registrovala přítomnost veřejnosti v resortu jí provozovaném v míře přinejmenším obvyklé. Tento svůj argument žalobkyně opírala o výstupy ze svého účetnictví v oblastech, v nichž nebyla v podnikatelské činnosti omezena, a dále o výstupy z monitoringu médií.

4. Žalovaná veškeré nároky uplatněné v žalobě v celém rozsahu neuznala a navrhovlal žalobu zamítnout. Uvedla, že od března 2020 se na evropském kontinentu aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Obdobně jako ostatní státy (např. Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko aj.) také Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již dne 12. 3. 2020 svým usnesením č. 194 nouzový stav. Ten byl následně v první polovině roku 2020 prodlužován až do 17. 5. 2020. Dne 30. 9. 2020 vyhlásila vláda svým usnesením č. 957 další nouzový stav, který byl prodlužován až do 10. 4. 2021. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále také jen„ KrZ“). Uvedená opatření, přijímána orgány státní správy, byla přijata v zájmu ochrany veřejného zdraví a zdraví osob, včetně žalobkyně a osob, které za žalobkyni vystupují či jsou s ní jakkoliv spojeny. Stát si je vědom, že s přijetím krizových opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 dochází k řadě omezení zasahujících do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Proto přijal řadu opatření, jimiž v této obtížné situaci nabízel pomoc podnikatelským i nepodnikatelským subjektům. Přes veškerou snahu je však stát - jakožto subjekt nakládající s veřejnými prostředky - povinen jednat s náležitou péčí a jakékoliv vůči němu vznesené nároky na náhradu újmy způsobené přijatými opatřeními uspokojovat pouze a jen v řádně odůvodněných případech, které naplňují zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu. Nárok žalobkyně tyto předpoklady nicméně nenaplňuje. Záměrem zákonodárce bylo podle ustanovení § 36 KrZ odškodňovat pouze velmi specifické případy zvláštní újmy, tj. vznikne-li škoda na majetku při provádění konkrétních individuálních krizových opatření. Žalobkyně však netvrdí, že by takovou zvláštní újmu utrpěla, když poukazuje na obecná krizová opatření, která dopadala prakticky na všechny osoby a podnikatelské subjekty v České republice. Žalobkyní vznesený nárok (požadavek náhrady ušlého zisku) nijak nesouvisí s prováděním krizových opatření státními orgány a nepředstavuje ani věcnou škodu. Takto žalobkyní formulovaný nárok tedy nemá v ustanovení § 36 KrZ oporu a nejedná se tak o nahraditelnou újmu ve smyslu tohoto ustanovení. Dle žalované má stát nahrazovat pouze škodu způsobenou prováděním konkrétních krizových opatření individuální povahy směřujících vůči konkrétním subjektům. Neodpovídá za škodu způsobenou právním předpisem, resp. přijetím krizového opatření. To má totiž povahu obecně závazného právního předpisu, je pramenem obecné právní regulace a dopadá na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnost.

5. Žalovaná dále odkázala na celou řadu nálezů Ústavního soudu, s tím že vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutím - týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána. Činnosti zakázané v krizových opatřeních byly vymezeny typově a pravidla chování v nich obsažená tak mohla dopadat na předem neurčený (a neurčitelný) počet situací, což je znakem právního předpisu. Krizová opatření měla celostátní působnost, tedy neupravovala způsob chování na jednom konkrétním místě (což je pro opatření obecné povahy typické), ale na území celé České republiky, což je rovněž znak typický pro právní předpisy. Vzhledem především ke skutečnosti, že se v českém právním řádu již vyskytují právní předpisy s obsahem obdobným uvedeným krizovým opatřením, neshledává pádné důvody pro to, aby se zmíněná opatření vlády nemohla považovat za normativní právní akty. Z uvedených rozhodnutí pléna Ústavního soudu a z nauky tedy přesvědčivě plyne závěr, že krizová opatření vlády České republiky jsou právní předpisy sui generis a jedná se o obecně závazná pravidla chování, která jsou určená obecnému okruhu adresátů, to vše s působností na celém území státu. Žalovaná dále poukazuje na to, že na straně žalobkyně není splněna ani materiální podmínka spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí. Krizová opatření jsou právní předpisy a jde o výsledky normotvorby vlády. Zároveň platí, že normotvorbou nemůže být způsobena škoda. Nejde o úřední postup – exekutivní správní činnost - nejde ani o provádění krizových opatření. Jde o vládnutí, přičemž vládnutí není provádění krizového zákona. Žalovaná je toho názoru, že krizová opatření vlády nelze považovat za krizová opatření prováděná podle KrZ. Dle § 2 písm. b) KrZ se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. To je popis toho, co je krizové opatření, ale samotná existence krizového opatření se nerovná jeho provádění. Ustanovení § 36 KrZ poskytuje - při splnění dalších podmínek - ochranu konkrétním individuálním osobám, vůči kterým byl realizován zásah při provádění krizového opatření. Účel tohoto ustanovení zákonodárce spatřuje v náhradě škody způsobené činností orgánů provádějících krizová opatření a záchranné a likvidační práce. Žalovaná je přesvědčena, že normotvorná činnost vlády není prováděním krizového opatření; tím je faktická činnost orgánů státu či složek integrovaného záchranného systému, které naplňují předmět konkrétního krizového opatření. § 36 KrZ nestanoví objektivní odpovědnost státu za obecné právní předpisy vydávané za nouzového stavu. Adresátem obecných právních předpisů je zásadně celá společnost. Žalovaná dále namítala, že dle § 36 odst. 1 ve spojení s § 36 odst. 2 KrZ se hradí pouze věcná škoda. Věcná škoda byla v právním řádu definována v zákoně č. 168/1999 Sb. - v § 6 odst. 2 písm. b) - coby škoda vzniklá poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pokud fyzická osoba pozbyla schopnost ji opatrovat. Současně platilo, že součástí věcné škody není ušlý zisk, který byl definován v § 6 odst. 1 písm. c) cit. zákona, což vede k závěru, že podle § 36 KrZ se nehradí ušlý zisk. Nad rámec výše uvedeného žalovaná namítala, že tvrzení žalobkyně jsou nedostatečná i co se týče prokázání příčinné souvislosti mezi krizovými opatřeními a tvrzenou škodou. Dle právní teorie, aby krizové opatření mohlo vyvolat odpovědnost státu za jím způsobenou škodu, musí být tvrzená škoda v příčinné souvislosti s krizovým opatřením, a nikoli pandemií koronaviru. V tomto smyslu žalovaná srovnávala stav, jaký skutečně nastal, s alternativním scénářem, v němž by stát pro zmírnění a minimalizaci následků pandemie koronaviru nepřijal žádná restriktivní opatření. Žalovaná usuzuje, že takový scénář by vedl k významnému propadu zájmu spotřebitelů o služby žalobkyně a v souvislosti s tímto k negativnímu ekonomickému dopadu na její podnikatelskou činnost. Žalovaná má za to, že není dána příčinná souvislosti mezi tvrzenou škodou a krizovým opatřením státu. Tato škoda vznikla žalobkyni nikoli v důsledku krizových opatření státu, ale v důsledku pandemie koronaviru SARS-CoV-2 coby neobvyklé a nepředvídatelné okolnosti, která by na podnikání žalobkyně měla rozhodující vliv i v případě, že by Česká republika nepřijala žádná opatření. Tento aspekt žalobkyně ve své argumentaci opomíjí. Podle žalované skutečnost, že veřejnost vyhledávala služby resortu žalobkyně navzdory epidemiologické situaci je irelevantní pro posouzení hypotetického chování zájemce o služby resortu žalobkyně v případě, že by stát nepřijal žádná krizová opatření a nechal pandemii volný průběh. Skutečnost, že veřejnost navštěvovala v zimních měsících resort žalobkyně, svědčí podle žalované spíše o tom, že se státu díky restriktivním opatřením dařilo držet epidemii koronaviru SARS-CoV-2 v takové míře, aniž by došlo ke zhroucení zdravotnického systému a další řadě negativních důsledků.

6. Z provedeného dokazování soud zjistil následující. Účastníci učinili nesporným, že žalobkyně je provozovatelkou právnická osoba Ze znaleckého posudku č. číslo ze dne 10. 11. 2021 vyplývá, že při stanovení výše ušlého zisku žalobkyně vycházela z hospodářských výsledků na úrovni název, coby ukazatele ziskovosti společnosti za předcházející období s předpokladem, že na tyto výsledky by, nebýt opatření, navázala. Konečná výše ušlého zisku pak byla upravena o kompenzační podpory a dotace obdržené žalobkyní jako částečnou náhradu škody. Z žádostí ze dne 13. 8. 2021, ze dne 26. 8. 2021 a ze dne 11. 10. 2021 je zřejmé, že žalobkyně vůči žalované uplatnila nárok na náhradu škody dle krizového zákona za období 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021, období od 15. 2. 2021 do 26. 2. 2021 a období od 27. 2. 2021 do 11. 4. 2021. S ohledem na zásadu ekonomie řízení a právní závěry níže uvedené soud nepovažoval za nutné provádět další žalobkyní navrhované důkazy (výstupy z media monitoringu, výslech znalce).

7. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. V období od 5. 1. 2020 do 11. 4. 2021 byl na území České republiky vyhlášen nouzový stav, a to na základě usnesení vlády České republiky číslo ze dne 30. 9. 2020, usnesení vlády České republiky číslo ze dne 14. 2. 2021 a usnesení vlády České republiky číslo ze dne 26. 2. 2021. V souvislosti s účinností nouzového stavu vláda vydávala krizová opaření, na něž žalobkyně odkázala v přehledu opatření vlády v období nouzového stavu a jimiž ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a e) a § 6 odst. 1 písm. b) KrZ s účinností ode dne 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 vláda omezovala či zakazovala poskytování restauračních a ubytovacích služeb, zakazovala provoz lyžařských vleků, lanových drah či wellness a omezovala volný pohyb osob. Za období, které je předmětem žaloby, byl uvedenými opatřeními ovlivněn předmět podnikání žalobkyně.

8. Podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), § 36 (náhrada škody) stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce tak, že stát neodpovídá za žalobkyní uplatněnou škodu ze žádného právního důvodu.

10. Žalobkyně opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ustanovení § 36 odst. 1 KrZ s tím, že jí škoda byla způsobena opatřeními vydanými usnesením vlády. Opatření obecně ve svém souhrnu platila od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 na základě tří nouzových stavů – nouzového stavu vyhlášeného dne 30. 9. 2020 usnesením vlády České republiky č. 957, zveřejněném ve Sb. z. č. 391/ 2020, nouzového stavu vyhlášeného dne 14. 2. 2021 usnesením vlády České republiky č. 125, zveřejněném ve Sb. z. č. 59/2021 a nouzového stavu vyhlášeného dne 26. 2. 2021 usnesením vlády č. 196, zveřejněném ve Sb. z. č. 96/2021. Ustanovení § 36 odst. 1 KrZ však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu uplatněnou touto žalobou.

11. Předně je nutno se zabývat povahou opatření vydaných vládou. K usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu se Ústavní soud (ústavní nález číslo) vyjádřil tak, že toto usnesení není opatřením obecné povahy, neboť„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána.“. Z těchto důvodů nelze toto usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu považovat ani za jiný právní předpis ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu je ad hoc rozhodnutí, neboť:„ týká se individuálního případu mimořádné situace a neobsahuje žádné opakovatelné pravidlo. Samotné rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu.“ Ústavní soud označuje usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu za„ akt vládní", který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu, a to Poslaneckou sněmovnou. Ústavní soud dále (ústavní nález) dospěl k závěru, že usnesení vlády ze dne 23. 3. 2020, č. 274 (kterým byla nařízena opatření obdobně jako v dané věci), není opatřením obecné povahy. Obecně totiž platí, že dle § 8 KrZ se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Ústavní soud navíc uvádí, že:„ akty orgánů veřejné správy, které jsou prima facie právními předpisy, neboť jsou tak označeny v příslušném zákoně, jenž zmocňuje k jejich vydání, budou vždy primárně přezkoumávány v rámci řízení o kontrole norem, ledaže by v některém z takových řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený akt má být napříště posuzován podle svého materiálního pojetí, tedy kupříkladu jako opatření obecné povahy“. Krizový zákon výslovně nestanoví, že opatření vlády vydané dle § 6 odst. 1 písm. b) KrZ je svojí formou opatřením obecné povahy a z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby Ústavní soud přistoupil k materiálnímu hodnocení tohoto opatření vlády. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené krizové opatření se vztahuje na celé území České republiky, tudíž neobsahuje konkrétnost předmětu regulace. Věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob, avšak věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků. Navíc je úprava omezena na určitý časový úsek. Dle Ústavního soudu„ je nutné přihlédnout (právě) především k obecnosti stanoveného předmětu regulace z hlediska prostorového a věcného. Za abstraktní lze považovat i vymezení okruhu adresátů, dopadá-li na blíže neurčený počet (resp. druhové určených a všech) členů zastupitelstev územních samosprávných celků.“ Z výše uvedených důvodů tak krizová opatření nemohou být považována za opatření obecné povahy ani z formálního, ani z materiálního hlediska. Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud k závěru, že„ napadené krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo ustanovení § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu“. Ústavní soud (ústavní nález) se dále vyslovil k odpovědnosti státu za škodu dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to tak, že v případě odpovědnosti státu za újmu vzniklou nezákonným výkonem veřejné moci (reprezentovanou typicky odpovědností státu za nezákonné rozhodnutí nebo za nesprávný úřední postup), odpovědnosti státu za negativní důsledky spojené s pandemií a odpovědnosti státu za újmu vzniklou v souvislosti s opatřeními ke zvládání této pandemie se jedná„ o tři rozdílné záležitosti, z nichž první představuje ústavně zakotvený institut a je s ní spojeno ústavně zaručené veřejné subjektivní právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny, zatímco druhá a třetí nemají žádné výslovné zakotvení de constitutione lata, a tedy se jejich ústavněprávní rozměr omezuje toliko obecně na garance, které poskytuje stát jednotlivcům pod svou mocí, vyplývající zejména z čl. 1 odst. 1 Listiny“. Ústavní soud zde poukazoval na to, že stát sám je obecně povinen chránit zdraví a život jednotlivců nacházejících se v jeho moci. Omezení některých základních práv v souvislosti s pandemií koronaviru tak bylo„ nutným důsledkem plnění pozitivních závazků státu vůči jednotlivcům vyplývajících ze zajištění práva na život a na ochranu zdraví, šlo tedy o řádný výkon veřejné moci“. Naproti tomu, v případě odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným postupem nositelů veřejné moci je tento postup„ nežádoucím důsledkem lidské omylnosti, neboť tam jde o odpovědnost za protiprávní jednání (contra legem) a o nechtěný výsledek selhání jednotlivce vykonávajícího veřejnou moc, jemuž stát usiluje předcházet a je povinen kompenzovat jeho negativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců“. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny je stát v těchto případech povinen k náhradě škody a této odpovědnosti se nemůže zprostit ani s poukazem na mimořádné okolnosti. Naopak veřejné subjektivní právo na náhradu škody či jiné újmy vzniklé v souvislosti s postupem dle zákona při ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot při mimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavní pořádek výslovně nezaručuje. Ústavní soud konstatoval, že je zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem právo na kompenzaci upraví, avšak s ohledem na mantinely stanovené ústavním pořádkem nemá zcela volný prostor pro diskreci. V tomto směru zákonodárce kupříkladu„ nesmí zcela rezignovat na náhradu tzv. zvláštní oběti, jíž konkrétní jednotlivec musel snést v zásadě na principu náhody ve prospěch veřejného zájmu, který v daném případě převažuje nad ochranou jeho vlastnického práva, aniž by však takový důsledek byl spojen s dodržováním povinností majících plošný charakter“.

12. Soud se ztotožnil s právní argumentací žalované zejména v tom, že citované ustanovení nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty samy mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Lze souhlasit s žalovanou, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či Ústavního soudu). Lze dále souhlasit s žalovanou i v té části jeho argumentace, že v intenci ustanovení § 36 KrZ stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činností při prováděním konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. V tomto se soud ztotožnil s výkladem § 36 odst. 1 KrZ dle ratia legis, jak jej předestřela žalovaná ve svém vyjádření. Smyslem zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že § 36 odst. 1 KrZ„ vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení § 36 odst. 1 KrZ není důvodný.

13. Soud neshledal v tomto případě ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; tyto právní normy na daný vztah rovněž nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

14. Žalobkyně ve své argumentaci poukazovala zejména na nezákonnost a nesmyslnost přijímaných krizových opatření, v nichž spatřovala příčinu negativních dopadů na svou podnikatelskou činnost. Soud proto uvádí, že jakožto soud obecný nemá pravomoc přezkoumávat zákonnost těchto opatření. Nelze než opět odkázat na shora uvedené, tedy že je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu, což je daný případ. Nadto, jak vyplývá z tvrzení samotné žalobkyně, tato obdržela od státu finanční kompenzaci jako formu částečného odškodnění ve výši přibližně jedné čtvrtiny požadované náhrady škody, přičemž současně akceptovala adhezní podmínky odškodnění. Kompenzaci v tomto poměru k nárokované náhradě škody soud s přihlédnutím k jiným obdobným případům známým z úřední činnosti a rovněž s přihlédnutím k žalobkyní akceptované adhezní doložce považuje za dostatečnou. S ohledem na shora uvedené soud žalobě nevyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že žalované, jež měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení nepřiznal, s přihlédnutím k tomu, že se jedná o věcně obdobný spor, který zdejší soud řešil opakovaně a soud tak na straně státu nepovažuje náklady nezastoupeného účastníka za daných okolností za účelně vynaložené náklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. spisová značka).

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.