OSPM 36 C 263/2023-38

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč jdoucím od 27. 5. 2023 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že:„ Žalovaný uzavřel dne 25.06.2022 s žalobcem smlouvu o zápůjčce (Smlouva). Na základě Smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. bankovní účet dne 25.06.2022. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 15 000 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 25.07.2022, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyla žalovaným do dnešního dne vrácena v celé výši. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradil 3 412 Kč Touto částkou byla umořena smluvnípokuta Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavřeníkonkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobci. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněnímSmlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobce.Žalobce před uzavřením smlouvy ověřil totožnost klienta, a to tak, že klient je povinen žalobci v rámci žádosti o uzavření smlouvy poskytnout sken dokladu totožnosti se svou fotografií a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena (podmínkou pro výplatu je, že jméno a příjmení majitele účtu je shodné se jménem a příjmením klienta). Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to příjmení, který žalobce zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů („ ZSVD“):„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ Vzhledem k tomu, že v soudu předkládané záležitosti se jedná o soukromoprávní vztah, § 5 ZSVD se nepoužije. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v předkládané záležitosti ZSVD připouští podpis smlouvy elektronickým podpisem jiným, než je zaručený elektronický nebo uznávaný elektronický podpis, kdy touto zbytkovou kategorií je tzv. elektronický podpis prostý. Výše popsaný postup podpisu prostřednictvím PINu zaslaného žalobcem na klientem uvedené telefonní číslo a následné zadání příjmení klientem na webových stránkách žalobce představuje právě tento tzv. prostý elektronický podpis. S ohledem na tuto skutečnost byla smlouva o zápůjčce uzavřena mezi žalobcem a žalovaným v písemné podobě. Upozorňujeme, že tento závěr je rovněž v souladu se stanoviskem ČNB ve vztahu k uzavírání smluv podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ ZSÚ“), na dálku, když ČNB k této otázce publikovala následující stanovisko:„ Obecně z pohledu výkonu dohledu nad ochranou spotřebitele ČNB nepovažuje za nezbytné, aby za účelem dodržení písemné formy byla v soukromoprávních vztazích právní jednání učiněná elektronickými prostředky vždy podepsána zaručeným elektronickým podpisem ve smyslu článku 3 bod 11) nařízení eIDAS, resp. dříve § 2písm. b) ZEP, a to proto, že požadavek písemné formy vyplývá podle důvodové zprávy k ZSÚ z nutnosti nastolení právní jistoty v těchto smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné právní spory a podle ČNB pak především ze snahy zabránit v současné době mnohdy uplatňovaným praktikám, kdy spotřebitel uzavírá závazky, aniž by se předem mohlseznámit s jejich podmínkami a veškerými důsledky. Těmto záměrům může podle ČNB často vyhovět i (prostý) elektronický podpis.“ (Stanovisko ČNB K některým ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soubor otázek a odpovědí). Konečně žalobce závěrem podotýká, že v rámci procesu kontraktace je třeba odlišit ověření totožnosti (které bylo žalobcem provedeno postupem v souladu s § 11 odst. 7 a § 12 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, jak je popsáno v předchozím odstavci), a podpis samotný, který neslouží k ověření totožnosti, nýbrž ke stvrzení konečnosti dohody a vážnosti vůle (obdobně jako v případě vlastnoručního podpisu, kdy totožnost také není ověřována prostřednictvím podpisu, ale předložením průkazu totožnosti). Smlouva o zápůjčce včetně Všeobecných obchodních podmínek žalobce byla neprodleně po potvrzení žalovaným žalovanému odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu, kdy tento způsob splňuje definici trvalého nosiče dat dle § 3 odst. 2 písm. k ) ZSÚ a Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 105 odst. 1 ZSÚ. Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových ajiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 86 ZSÚ, když řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě tohoto prověření žalobce dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla s žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též:

• úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

• účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč (čl. 2 Smlouvy) (písemné výzvy odeslány dne: 01.08.2022, 08.08.2022, 15.08.2022, 24.08.2022, 08.09.2022) K částce požadované za výzvy k úhradě odeslané dlužníkovi uvádíme, že důvodová zpráva k ZSÚ uvádí, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat zasílání upomínek několikrát denně, kdy takové jednání důvodová zpráva označuje za šikanózní vůči dlužníkovi. Žalobce příjmení odeslal upomínky s odstupem několika dnů (viz výše). Jednání Žalobce je tedy v souladu s výše uvedeným požadavkem dle důvodové zprávy. Pokud snad zákonodárce zamýšlel odesílání upomínek omezit restriktivněji, měl tak učinit přímo ustanovením v zákoně, nebo případně vyjádřením takové myšlenky v důvodové zprávě, což ale neučinil. Pokud přihlédneme k praxi veřejnoprávních institucí, tak např. centrální depozitář cenných papírů na základě vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., požaduje za poskytnutí údajů na základě strukturovaného dotazu úhradu včetně účelně vynaložených nákladů ve výši 290 Kč a v případě poskytnutí údajů na základě nestrukturovaného dotazu 820 Kč. Přičemž autoři výslovně dovozují, že účelně vynaloženými náklady jsou nejen náklady na poštovné a tisk dokumentu, ale i na přípravu vzorových dokumentů, úpravy informačního systému poskytovatele apod. Výše poplatku za upomínky účtovaná Žalobcem ve výši 500 Kč rovněž odpovídá tržnímu standardu (např. společnost právnická osoba účtuje za každou upomínku 600 Kč, právnická osoba 500 Kč za každou upomínku – výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu, u úvěrů pak 350 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku – informace vyplývající z jejich ceníků dostupných na jejich webových stránkách). V žádném případě se tedy nedá u Žalobce hovořit o neúčelně vynaložených nákladech, resp. nákladech neodpovídajících tržnímu standardu, nadto v situaci, kdy Žalobce se Žalovaným se na výši nákladů domluvili předem ve smlouvě o zápůjčce. Výše nákladů na zasílání upomínek je tedy zcela v mezích a po právu. Celková výše dluhu žalovaného, ke dni podání návrhu na vydání EPR, kterou žalobce požaduje činí 27 500 Kč. Jistina + poplatek ve výši 25 000 Kč Náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč Smluvní pokuta dle čl. 2 smlouvy o zápůjčce ze dne 25.06.2022 ve výši 0,10 % denně z dlužné částky ve výši 10 000 Kč (viz nárok 1), a to konkrétně ode dne 26.07.2022 (den následující po splatnosti zápůjčky, viz nárok 1) do dne 24.07.2023, kdy žalobce vyhotovuje tento návrh. Ke dni vyhotovení tohoto návrhu se tak po zaokrouhlení na celé koruny jedná o částku 3 630 Kč částka byla umořena částečnou úhradou žalovaného. V případě pochybností soudu o tvrzení žalobce ohledně výplaty jistiny na bankovní účet žalovaného žalobce navrhuje, aby soud k důkazu vyžádal vyjádření bankovního ústavu, který vede bankovní účet, na který byla žalobcem poukázána jistina (vizvýpis z účtu žalobce, který je přílohou tohoto návrhu). Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky dne 18.05.2023, žalovaný však na výzvu nereagoval a svůj dluh neuhradil.“

2. Žalobkyně k dotazu soudu svými podáními opravila svá tvrzení, kdy uvedla, že žalobci bylo poskytnuto 15 000 Kč na jistině na jeho účet uvedený ve smlouvě (nikoliv 10 000 Kč) a žalovaná se zavázala uhradit poplatek 3 412 Kč. Ničeho nebylo ze strany žalované dosud hrazeno (zde rovněž opravila svá v žalobě uvedená tvrzení).

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

4. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalobkyně ani její zástupce po předchozí omluvě nedostavili, rovněž ani žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila bez omluvy, pročež soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stran.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně předložila soudu k důkazu smlouvu o zápůjčce ze dne 25. 6. 2022, ve které se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč se splatností k 25. 7. 2022, ve které si strany ujednaly sankční poplatky a poplatek ze zápůjčky ve výši 3 412 Kč. Čerpání částky 15 000 Kč bylo podloženo výpisy z účtu na č. l. 13, 14 a 25 (vyjádření banky žalované). Žalovaná byla mnoha upomínkami upomínána k zaplacení dlužné částky (č. l. 15-17). Prokazatelně poprvé byla žalovaná upomínána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 3 dnů výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 5. 2023, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě (podací lístek na č. l. 19 spisu). Žádné jiné důkazy nebyly soudu do doby jednání předloženy a tudíž ani prováděny.

6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 9 ZoSÚ je nebankovním poskytovatel spotřebitelského úvěru právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila obec národní banka.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný jen částečně, neboť žalobkyně neprokázala svá tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalované. Je třeba uvést, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované bylo skutečně poskytnuto plnění v celkové výši 15 000 Kč, které žalovaná dosud nevrátila. Soud se však dále zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně dostatečně posoudil úvěruschopnost (kredibilitu) žalované jako spotřebitele, a to ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ při respektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně a absenci důkazních návrhů soud dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně určitě netvrdila, natož aby prokázala, že si obstarala a měla k dispozici nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace od žalované jako spotřebitele a zároveň že i provedla lustraci příslušných databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele. Nepodařilo se jí ani prokázat skutečnost, že se dostatečně zabývala a posuzovala schopnost žalované splatit úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, když z jejích tvrzení a doložených důkazů toto žádným způsobem nevyplývá. S ohledem na nepřítomnost žalobkyně a zástupce žalobkyně na nařízeném ústním jednání pak nebylo možné dát žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání v souvislosti se shora uvedeným, přičemž v tomto kontextu soud podotýká, že procesní poučení soud poskytuje účastníkům řízení zásadně při ústním jednání a nedostavení se účastníka k jednání není důvodem pro odročení jednání. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno vyplývající pro ni z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak předmětná smlouva absolutně neplatná. Závěr soudu o tom, že se jedná o absolutní neplatnost je podepřen mj. například i rozhodovací praxí Krajského soudu v Praze (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne datum rozhodnutí, č. j. 27 Co 143/2019-113) či (a to zejména) rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen„ SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, ve kterém SDEU dospěl k závěru, že:„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

12. Žalobkyně má tudíž právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč, které jí dle žalobních tvrzení nebyly dosud vráceny, ač tyto žalované byly poskytnuty na základě absolutně neplatné smlouvy. Nárok žalobkyně soud tudíž posoudil optikou ust. § 2991 občanského zákoníku. Jelikož žalovaná dosud žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení nevrátila, dostala se tak ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku do prodlení, pročež je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o dobu prodlení, odkazuje soud na provedené dokazování, v rámci kterého bylo zjištěno, že žalovaná byla prokazatelně poprvé vyzvána k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 18. 5. 2023, ve které byla vyzvána k vrácení dlužné částky do 3 dnů. Z podacího archu bylo zjištěno, že upomínka byla podána k poštovní přepravě dne 18. 5. 2023 a doručena dle § 573 o. z. dne 23. 5. 2023. Jelikož žalovaná dlužnou částku do 26. 5. 2023 nevrátila, dostala se od 27. 5. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Žalobě tudíž soud vyhověl jen co do částky z titulu bezdůvodného obohacení vč. příslušenství, ve zbytku soud žalobu s odkazem na shora řečené zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch stran je s ohledem na žalobkyní v žalobě požadované příslušenství takřka stejný (předmět řízení vč. příslušenství představoval k datu rozhodnutí soudu částku 33 003,76 Kč, žalobkyně byla úspěšná co do částky 16 121,91 Kč a neúspěšná co do částky 16 881,84 Kč), pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

14. O lhůtách plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., soud neshledal žádné důvody, pro které by měla být stanovena lhůta delší.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.