OSPS 5 C 112/2018-194

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Antonínem Pektorem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení částka odpovídající hodnotě daru

I. Žaloba, kterou se žalobce vůči žalovanému domáhá zaplacení částka, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši částka k rukám zástupce žalovaného ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit ČR na účet Okresního soudu Plzeň – sever číslo variabilní symbol, částka ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou z datum ve znění doplnění z datum se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky částka odpovídající hodnotě darovaných nemovitostí žalobcem a jeho manželkou, převedených na žalovaného. Předmětem darování byly konkrétně ¾ spoluvlast-nického podílu na rodinném domě adresa na parc. anonymizováno včetně parc. anonymizováno a anonymizováno v kat. úz. a obci obec. Součástí darovací smlouvy bylo zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu 2+1 s přísl. a dále zahrady, ve prospěch dárce, tedy žalobce a jeho manželky. Toto věcné právo bylo později se souhlasem dárců, s ohledem na podmínku ke zřízení zástavního práva za účelem poskytnutí úvěru manželce žalobce, na umoření dluhu vzniklého žalobci z podnikání zrušeno. Žalobce k důvodům zaplacení peněž odpovídajících hodnotě daru, jenž měl být vrácen, uváděl, že datum se obrátil na žalovaného s výzvou na zaplacení adekvátní částky odpovídající hodnotě daru s odkazem na předcházející upozornění z roku 2015 s tím, že vrácení daru se domáhal žalobce vůči žalovanému z důvodu dlouhodobě nevhodného chování po datum, týkající se majetkových a osobních záležitostí, když podle žalobce se přes výzvu z roku 2015 chování žalovaného nezměnilo, kdy žalobce zejména zjistil, že došlo ke ztrátě osobních věcí, snubního prstenu, hudebních kazet a dalších věcí včetně listin a dokumentů, dále ničení majetku, kácení stromů na darovaném pozemku s tím, že přístup do nemovitostí měl jen žalovaný, který připustil přesun některých věcí. Žalobce rovněž uvedl, že se žalovaný dopustil vůči němu opakovaně hrubých invektiv i vůči jeho družce včetně zákazů. Zejména poukázal na výrok žalovaného vůči jeho osobě„ měl jsi chcípnout místo mámy“. Ve výzvě žalobce uvedl, že na základě hrubě urážlivého výroku a ztráty věcí odvolává dar pro nevděk a s ohledem na to, že již žalovaný nemovitost nevlastní, žádal o vrácení hodnoty daru v penězích.

2. Žalovaný nárok zcela neuznával a navrhoval zamítnutí žaloby. Za nesporné považoval tvrzení žalobce, týkající se darování spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem vznik i zánik věcného břemene s tím spojený i existenci výzvy z datum k vrácení daru respektive zaplacení jeho hodnoty. Žalovaný však považoval za sporné žalobcem uvedené tvrzení o hodnotě daru k okamžiku výzvy k vrácení, jenž se odrazila ve výši částky, kterou žalobce po žalovaném požaduje. Za sporné žalovaný považoval rovněž i tvrzení žalobce o existenci jednání žalovaného, jenž by zakládala důvod k vrácení daru tak, jak jsou uvedena v odstavci 1. odůvodnění.

3. Soud prvého stupně rozsudkem z 5.5.2020 č. j. 5C 112/2018-163 již ve věci jednou zamítavě rozhodl. K odvolání žalobce byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena k novému projednání s rozhodnutí a to s přihlédnutím k tomu, že soud prvého stupně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2339/2019 z 31.3.2020) vzal při výkladu intertemporálních ustanovení z.č. 89/2012 Sb. za základ pro právní posouzení ustanovení občanského zákoníků účinného od 1.1.2014, maje za to, že rozhodným okamžikem je učinění jednostranného právního jednání spočívajícího ve výzvě dárce k vrácení daru. Podle judikatury je však, že rozhodným okamžikem uzavření samotné darovací smlouvy a je třeba věc posoudit právně v intencích občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, neboť v posuzované věci došlo k darování datum.

4. Soud I. stupně věc opětovně projednal a skutkový stav posoudil v intencích předchozí právní úpravy. V rámci nového projednání věci byla ze strany žalovaného vznesena námitka nicotnosti právního jednání žalobce spočívajícího ve výzvě k vrácení daru respektive zaplacení alikvotní částky z datum s tím, že v této výzvě je primárně odkazováno na OZ číslo Sb. a úpravu v něm uvedenou, která však na věc nedopadá. Současně žalovaný nově namítal promlčení nároku na vrácení daru s odkazem na provedené dokazování, kdy svědkyně příjmení měla uvést, že k hrubě urážlivému výroku žalovaného na adresu žalobce, že měl„ chcípnout místo matky“ došlo v červnu 2016.

5. Ve vztahu k právnímu posouzení platí následující ustanovení. Podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže obdarovaný se chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že porušuje dobré mravy. K zániku vlastnického práva obdarovaného a obnovení vlastnického práva dárce respektive případného nároku na zaplacení alikvotní částky odpovídající hodnotě daru dochází za splnění dvou právních skutečností. První z nich je hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarovaného. Nejde přitom podle rozhodovací praxe o jakékoliv nevhodné chování či pouhý nevděk, ale takové, které s ohledem na okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů a to buď značné intenzity, nebo soustavné povahy. Může jít například o fyzické násilí vůči dárci, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci dárci, neplnění vyživovací povinnosti. Rozhodné je přitom objektivní hledisko nikoliv subjektivní pocity dárce. Je tedy třeba vycházet z toho, zda by takové jednání pociťoval v dané situaci běžný člověk za hrubě urážlivé. K takovému jednání musí dojít v době od darování do doručení výzvy k vrácení daru. Pojem„ chování vůči členům rodiny“ je vykládán přitom restriktivně a nelze do něj zahrnovat případně družku dárce, co by osobu blízkou. Druhou podmínkou k zániku vlastnického práva obdarovaného a případně jeho povinnosti zaplatit dárci alikvotní část hodnoty darované nemovitosti, pokud již není ve vlastnictví obdarovaného, je právní jednání dárce, který ve vztahu k obdarovanému odvolává dar. příjmení takového právního jednání není stanovena, nicméně jeho obsah musí být dostatečně určitý, tedy musí v něm být uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči své osobě či členům jeho rodiny. Soudní praxe dovodila, že nemá-li již dar obdarovaný ve svém vlastnictví, musí v případě naplnění ostatních podmínek pro vrácení daru poskytnout dárci peněžitou náhradu dle zásad bezdůvodného obohacení (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 563/2004 z 15.12.2005).

6. Jestliže k hrubému porušení dobrých mravů chováním obdarovaného musí dojít objektivně, nikoliv na základě subjektivních hledisek dárce s ohledem na okolnosti konkrétního případu, je na místě, aby se soud vždy zabýval, jaké bylo faktické užívání darované nemovitosti a jaké byly konkrétní vztahy mezi dárcem a obdarovaným a tyto skutečnosti je nutno hodnotit v kontextu vzájemných vztahů, zejména z hlediska jejich intenzity a kvality.

7. K darování nemovitosti došlo formou notářského zápisu datum NZ číslo, předmětem darování byl spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených v odstavci 1. tohoto odůvodnění. Součástí smlouvy bylo i zřízené věcné břemeno pro žalobce a jeho manželku k užívání bytu 2+1 s příslušenstvím včetně haly, pokoje, chodby, sklepa, kotelny, garáže, sauny, dílny a zahrady včetně užitku z ní. Žalobce ve výslechu uvedl, že od roku 2010 v nemovitosti nežil a dojížděl do ní dvakrát týdně, což potvrzovala vyslechnutá družka žalobce paní příjmení. Žalovaný víceméně shodně s výslechem své manželky i souseda pana příjmení uvedl, že žalobce v nemovitosti prakticky nebydlel již od revoluce a dojížděl do ní dvakrát týdně (svědek anonymizováno uvedl, že žalobce nebydlí v nemovitosti 35 let, manželka žalovaného uvedla, že žalobce v nemovitosti trvale nebydlí od roku 1999). Svědek příjmení, který navštěvoval žalovaného opakovaně v týdnu, uvedl, že žalobce v nemovitosti nejméně devatenáct let neviděl. Vyslechnutá dcera žalovaného jméno uvedla, že v předmětné nemovitosti bydlela jen babička a posledních šest let nikdo. Mezi účastníky byla i sporná tvrzení o tom, co bylo důvodem absence společného soužití žalobce s jeho manželkou v předmětných darovaných nemovitostech. Žalobce uváděl, že důvodem bylo nadměrné užívání alkoholu manželkou a vyvolávání konfliktů z její strany. Toto podpořila družka žalobce, která uváděla, že tento důvod odluky slyšela od žalobce. Proti tomu vyslechnutý žalovaný uvedl, že důvodem byly opakované nevěry žalobce již od roku 1989 (byť připustil, že„ máma občas pila“). Proti tomu svědek příjmení, který rodinu žalovaného navštěvoval několikrát týdně, při výslechu vyloučil, že by před ním někdy matka žalovaného a manželka žalobce byla pod vlivem alkoholu. Sám žalobce ve výslechu uvedl, že mu manželka nevěry tolerovala. Připustil, že v letech 1996 číslo žil s paní příjmení a v darovaných nemovitostech v obec s manželkou nebydlel. Svědek příjmení uváděl, že pokud žalobce v nemovitostech v obec viděl, tak jenom občas a pokud ví, o svoji manželku se nestaral ani ji nepomáhal.

8. Pokud jde o vzájemné vztahy mezi účastníky žalobce uváděl, že od roku 2010, kdy se z obec odstěhoval, rodinné soužití např. oslavy narozenin, svátků, vánoce ustalo. Družka žalobce uvedla, že po dobu co zná žalobce (10 let) spolu účastníci nemluví, nepíší si ani nejsou v kontaktu a to ani formálně k příležitosti svátku, narozenin apod. Uvedené potvrdil i svědek jméno, jenž uvedl, že účastníci nemají dobré vztahy, kdy podle něj žalovaný žalobci zazlívá, že odešel od manželky a nestaral se o dům v obec. Svědek rovněž uvedl, že po smrti manželky žalobce docházelo mezi účastníky k hádkám. Toto potvrdila i vyslechnutá dcera žalovaného jméno. Absenci kontaktů mezi účastníky potvrdila i manželka žalovaného s tím, že žalobce při náhodném setkání ani neodpoví na pozdrav. Žalovaný při výslechu uvedl, že od té doby, co nesouhlasil v roce 2016 s tím, aby žalobce bydlel v darovaných nemovitostech se svojí družkou, mu žalobce sdělil, že mu„ ze života udělá peklo“.

9. Vedle toho při posuzování vzájemných vztahů účastníků bylo nesporným, že si manželka žalovaného vzala u banky půjčku ve výši částka, která byla zajištěna úplatným (v tomto ohledu„ na oko provedeným“) převodem spoluvlastnických podílů žalobce na rodinném domě v anonymizováno v obec. Z výslechu žalobce korespondujícího s výslechem žalovaného a jeho manželky vyplynulo, že banka ve vztahu k této půjčce měla požadavek na zrušení věcného břemene užívání darovaných nemovitostí žalobcem a jeho manželky, k čemuž došlo. Z výslechu posledně uvedených taktéž vyplynulo, že zde byla dohoda o tom, že manželka žalobce bude v darovaných nemovitostech bydlet dál a žalobce že bude reálně hradit splátky bance ve vztahu k půjčce, kterou si vzala manželka žalovaného, když prostředky půjčkou takto poskytnuté šly na úhradu dluhů z podnikání žalobce. Účastníci shodně uvedli, že důvodem pro tento postup byla snaha zabránit exekuci majetku žalobce.

10. Pokud jde tedy o způsob užívání darovaných nemovitostí a vzájemné vztahy účastníků řízení, lze mít za prokázané, že žalobce a žalovaný nejméně od roku 2010 spolu neměli rodinné vztahy ani na formálně obvyklé úrovni, neboť se nestýkali a to ani v minimálním rozsahu. Vedle toho nelze přehlédnout, že žalovaný i přesto prostřednictvím své manželky žalobci umožnil, aby splatil dluh z podnikání a souhlasil i přes zrušení věcného břemene užívání darovaných nemovitostí, aby jej nadále užívala dárkyně, tedy matka žalobce a manželka žalovaného a nebránil v užívání darovaných nemovitostí ani žalobci a to ani po smrti manželky žalobce. Nesouhlasil však s tím, aby darovanou nemovitost užíval žalobce se svojí družkou.

11. Ve vztahu k jednání žalovaného vůči žalobci, které mělo být podle žalobce ve zjevném rozporu s dobrými mravy, žalobce v odvolání daru vytýkal, že žalovaný způsobil ztrátu osobních věcí, hudebních kazet, mrazáku, zlatého snubního prstenu a dalších věcí včetně listin a dokumentů. Dále mu vytýkal, že mělo dojít v roce 2015 ke ztrátě slepic, které žalobce choval na darovaném pozemku. Pokud jde o tvrzení žalobce, že si žalovaný vzal v roce 2005 bez jeho souhlasu mrazák, který s manželkou zakoupili před rokem 1990, z výslechu žalobce vyplynulo, že šlo o věc ve společném jmění manželů a že manželka žalobce bydlící v darované nemovitosti dovolila žalovanému, aby si mrazák vzal. Pokud jde o hudební kazety, jenž si měl žalovaný vzít v roce 2006 z darovaných nemovitostí, pak žalovaný toto sice nesporoval, uváděl však, že žalobce je dlouhodobě neužíval a k užívání kazet dostal svolení od manželky žalobce. Kazety mu však později odcizili z automobilu. Žalobce dále uváděl, že v červnu 2017 zjistil, že v darované nemovitosti není na svém místě snubní prsten, a když se žalovaného dotazoval, kde je, byl z jeho strany odbyt, ať se nestará. S tím, že měl žalovaný uvést, že„ jej schoval, aby se neztratil“. Tuto verzi potvrzovala vyslechnutá družka žalobce. Uvedla, že slyšela rozhovor mezi účastníky stojíce za tújemi u darovaného domu (v tomto směru však časově zařadila situaci o rok dříve, než uváděl sám žalobce. Je však zřejmé, že se mohla pouze splést v časovém zařazení o rok, neboť šlo o situaci, která se neopakovala a proto jí nemohla zaměnit). Žalovaný ve svém výslechu sice potvrdil, že mezi ním a žalobcem došlo k výměně názorů před darovaným rodinným domem, popřel však, že by žalobci snubní prsten vzal.

12. Pokud jde o nakládání s věcmi žalobce, je třeba uzavřít, že mrazák a hudební kazety byly nabyty za trvání manželství žalobce a staly se součástí společného jmění žalobce a jeho manželky ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) OZ (zákon č. 40/1964 Sb.). Pro obvyklou zprávu majetku manželů se uplatní § 145 odst. 2 OZ, kdy oprávnění náleží oběma manželům. V ostatních případech je třeba souhlasu obou s nakládáním s majetkem, jinak je úkon relativně neplatný podle § 40 a) OZ. V této souvislosti bylo ve vztahu k mrazáku, který žalovaný měl z darované nemovitosti vzít zjištěno, že tento si vzal se souhlasem manželky žalobce k dalšímu užívání. Nemohlo jít tedy z jeho strany o protiprávní jednání, neboť měl souhlas jednoho z manželů k nakládání s věcí. Z hlediska případné intenzity protiprávnosti, i pokud by byla dovozena, je třeba přihlížet k tomu, že šlo o věc z devadesátých let, takřka bez reálné hodnoty s ohledem na amortizaci, která nebyla dlouhodobě fakticky žalobcem užívaná. Přitom se žalobce ani se ve vazbě na zjištění, že věc užívá žalovaný, nedomáhal jejího vrácení. I pokud by bylo možno uvažovat o naplnění protiprávnosti jednání žalovaného, pak jeho intenzita nezakládala zjevný rozpor s dobrými mravy (jednotlivě, ani v kontextu s ostatními zjištěními). Ve vztahu k hudebním kazetám žalovaný poukazoval na to, že měl souhlas manželky žalobce. Pokud by tomu tak bylo, platí shodné závěry jako shora uvedené věci, kterou žalovaný užíval jako věci ze SJM. I pokud by byl na místě závěr o tom, že žalovaný jednal protiprávně, pak je třeba přihlédnout k tomu, že se jednalo o věci nízké hodnoty. Žalobcem navíc nebyly užívané a ani se nedomáhal jejich vrácení. Případná intenzita protiprávnosti jednání žalovaného tedy nemohla dosáhnout zjevného porušení dobrých mravů (jednotlivě, ani v kontextu s ostatními zjištěními). Pokud jde o nakládání se snubním prstenem, nebylo prokázáno, že by došlo k jeho odcizení žalovaným. Žalobce ve výpovědi uvedl, že nenalezl prsten na svém původním místě v darované nemovitosti. Žalovaný mu měl říci, že jej pouze přesunul jinam. Sám žalovaný však popírá, že by s prstenem manipuloval. Žalobcem navržené důkazní prostředky k prokázání jeho tvrzení o zcizení prstenu žalovaným a to fotografiemi sekretáře, kde měl být prsten umístěn, případně provedení místního šetření, nejsou způsobilé k prokázání jeho tvrzení, že prsten vzal žalovaný, neboť i kdyby nebyl snubní prsten nalezen na původním místě, nebo vůbec nebyl nalezen v nemovitosti, nelze bez dalšího dovozovat, že jej vzal žalovaný za situace, kdy do domu mohly mít přístup i jiné osoby skrze žalobce nebo žalovaného. Podle soudu nebylo prokázáno jednání tvrzené žalobcem na straně žalovaného spočívající v odcizení prstenu. Pokud by takové tvrzení bylo prokázáno, samo o sobě by nepředstavovalo zjevné porušení dobrých mravů a naplnění důvodů pro vrácení daru.

13. Ve vztahu k ztrátě slepic, tvrzených žalobce zapříčiněných žalovaným, bylo z výslechu žalobce shodně s výslechy svědka příjmení, dcery žalované jméno zjištěno, že v roce 2016 žalobce bez dohody s žalovaným umístil na pozemku darované nemovitosti slepice, které chodil dvakrát týdně krmit. Žalobce dále uvedl, že zjistil, že se slepice ztrácí a žalovaný na jeho dotaz uvedl, že to budou asi lišky. Když však instaloval žalobce (dle své výpovědi) na pozemek kamery, ke ztrátám slepic přestalo docházet. Žalovaný potvrdil, že k dotazu žalobce uvedl, že se mu slepice ztrácejí zřejmě kvůli liškám s tím, že žalobce neměl slepice řádně zabezpečen pletivem. Soud má za to, že z již samotného vylíčení žalobce není prokazatelné, že by ke ztrátám slepic docházelo jednáním žalovaného. Jde pouze o domněnku žalobce, která nemůže zakládat důvod k vrácení daru.

14. Pokud jde o žalobcem tvrzené hrubé a nevhodné chování žalovaného vůči jeho osobě v červnu 2017, kdy mu měl v souvislosti s komunikací ohledně dle žalobce ztraceného snubního prstenu, žalovaný říct, že měl v „ chcípnout místo mámy“, pak z výslechu žalobce vyplynulo, že tento zjistil v uvedeném období, že snubní prsten není na svém místě. Když se na to dotazoval žalovaného, ten jej odbyl a poté měl říci, že„ stejně měl všechno od mámy a od něj dostal hovno a že měl místo mámy chcípnout“. Toto měla potvrzovat družka žalobce paní příjmení, která uvedla, že tento rozhovor mezi účastníky slyšela. Žalovaný ve výslechu přípustil, že došlo k výměně názorů před darovanou nemovitostí. Popřel, že by se měl dopustit shora uvedených výroků, pouze měl uvést, že„ kdyby nebylo mámy, tak by mu žalobce stejně nic nekoupil“ a to v situaci, kdy mu otec vyčítal, že jej v darovaném domě nenechá bydlet s družkou a on mu řekl, že bude souhlasit s tím, aby tam žalobce bydlel ale sám.

15. Ve vztahu k posouzení k žalobcem tvrzené hrubé invektivy ze strany žalovaného vůči jeho osobě, je toto prokazováno jeho účastnickou výpovědí, jejíž obecná věrohodnost je snížena s ohledem na to, že žalobce má bezprostřední zájem na výsledku sporu. Tato výpověď žalobce je podporována přímým svědectvím jeho družky. U ní je však s ohledem na poměr k žalobci rovněž založena obecně snížená věrohodnost, neboť i tato má zjevně, i s ohledem na spor mezi účastníky o tom, zda žalobce může užívat darované nemovitosti sám nebo s družkou, zájem. Naopak z hlediska obecné věrohodnosti lze přičítat výpovědi žalovaného větší váhu, neboť jeho věrohodnost je založena na tom, že jak svědek jméno, tak svědek příjmení i pracovní posudek ohledně žalovaného hovoří o jeho mírné nekonfliktní povaze, neužívající vulgarity s tím, že podle zprávy MěÚ v obec žalovaný nikdy nebyl projednáván pro přestupky a ani nemá záznam v rejstříku trestů. Tyto důkazy byť nepřímo nasvědčují tomu, že z hlediska obecné věrohodnosti je třeba větší váhu přikládat výpovědi žalovaného než žalobce. Za této situace, i když je zde přímé svědectví svědkyně, družky žalobce, nelze podle soudu, s ohledem na poměr této svědkyně k žalobci, mít za prokázané, že by ze strany žalovaného došlo na adresu žalobce k výroku, který byl obsažen ve výzvě k vrácení daru. V tomto směru byl žalobce soudem v minulosti poučen podle § 118 a) o. s. ř. a poukázal již na provedené důkazy. Soud má nad rámec uvedeného za to, že i pokud by předchozí závěr o neprokázání existence hanlivého výroku žalovaného na adresu žalobce z hlediska hodnocení skutkového stavu neobstál a bylo by možno uzavřít, že k takovému výroku ze strany žalovaného došlo, pak za situace dlouhodobě narušených a disfunkčních rodinných vztahů mezi účastníky, projevující se v podstatě absencí vzájemného kontaktu a s přihlédnutím ke konfliktu mezi účastníky ohledně otázky, zda žalobce může užívat darované nemovitosti i se svojí družkou, nelze mít za to, že by existence takového výroku ze strany žalovaného svojí intenzitou zakládala OZ předvídaný důvod pro vrácení daru. Takový výrok žalovaného by totiž bylo třeba zasadit do kontextu vzájemných vztahů účastníků (viz. zejména závěry v bodu 9. 10. odůvodnění), když zjevně negativní postoj žalobce k žalovanému není zapříčiněn objektivně prokázaným výlučně negativním jednáním žalovaného, které by současně nebylo v intencích jeho vlastnických oprávnění k darované nemovitosti (resp. jeho manželky na kterou je převedl) či neodráženo dlouhodobě vzájemně negativní vztahy účastníků. Naopak i při absenci funkčních rodinných vztahů nelze přehlédnout, že ta této situace žalovaný žalobci fakticky pomohl s vyřešením jeho finančních problémů a to zajištěním finančních prostředků na hrazení jeho dluhu z podnikání prostřednictvím svojí ženy, která si za tímto účelem vzal úvěr. I pokud by bylo možno považovat výrok žalobcem tvrzeném jednorázovém hanlivém vyjádření žalovaného na jeho adresu za pravdivý, pak by se bezpochyby jednalo samo o sobě o vyjádření v rozporu s dobrými mravy, avšak v kontextu vzájemných vztahů účastníků by takové jednání nemohlo představovat, objektivně posuzováno, jednorázové hrubé porušení dobrých mravů značné intenzity, které by odůvodňovalo oprávnění žalobce požadovat vrácení daru.

16. Žalobcem tvrzené chování žalovaného vůči jeho družce není za situace aplikace občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. relevantní a to samé platí i pro případné tvrzení žalobce, že se ocitl ve stavu hmotné nouze, neboť taková tvrzení se mohla uplatnit pouze v případech kdy k darovaní došlo za účinnosti nového občanského zákoníku (příjmení). V tomto ohledu se tedy těmito tvrzeními soud v projednávané věci dále nezabýval.

17. Pokud žalovaný v rámci procesní obrany při novém projednání věci soudem I. stupně namítal, že výzva k vrácení daru z datum je nicotným právním jednáním, neboť odkazuje na ustanovení nového OZ, pak je třeba uvést, že právní jednání (úkony) je třeba posuzovat podle obsahu (§ 555 odst. 1 OZ) a případný odkaz na nesprávný právní předpis (omyl v právním posouzení věci) sám o sobě nezpůsobuje neplatnost či nicotnost takového právního jednání. V tomto ohledu tedy soud považuje výzvu z datum z hlediska svého obsahu za dostatečně určitou, aby mohla založit, pokud by byly důvody ve výzvě uvedené, právo na vrácení daru. Další nově vznesená námitka promlčení žalovaného, rovněž není důvodná, neboť i kdyby mělo dojít k žalobcem tvrzené hrubé invektivě vůči jeho osobě již v červnu 2016 (kam jej zařadila svědkyně příjmení), pak byla-li žaloba podána datum bylo by právo na navrácení daru žalobcem uplatněno v tříleté promlčecí lhůtě, tedy včas.

18. Na základě všeho shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalovaný neprokázal naplnění zákonem předvídaných důvodů pro vrácení daru, vymezených v jeho dopise z datum a proto byla žaloba zamítnuta. Současně soud neprováděl pro nadbytečnost dokazování ke sporné hodnotě darovaného spoluvlastnického podílu.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení představovaná náklady právního zastoupení s tím, že za jeden úkon právní služby bylo možno účtovat částka podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ve vazbě na to, že předmětem řízení bylo zaplacení částky částka. Za účelně vynaložené náklady právního zastoupení bylo možno považovat převzetí věci, vyjádření k žalobě datum a odvolání z datum, účast na jednáních datum, v roce 2019 – číslo, 8.4. a 3.6. vždy 2 x za každé započaté dvě hodiny, datum, datum, datum, datum a datum dále podle § 11 odst. 3 v rozsahu ½ úkonu, pokud jde o návrh na doplnění dokazování z datum, jemuž je nejbližší jednoduchá výzva k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) a účast na jednání datum, kde došlo toliko k poučení žalobce podle § 118 a) o. s. ř. a která je analogicky nejbližší k účasti na vyhlášení rozsudku podle § 11 odst. 2 písm. f). Celkem tedy soud přiznal na nákladech řízení, místo uplatněných 15 úkonů, toliko 16 úkonů právní služby po částka, tedy částka, 17 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po částka, tedy částka Celkem částka, to vše navýšeno o 21 % DPH částka, celkem částka Lhůta k zaplacení byla u nákladového výroku stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud přihlédl k celkové výši nákladů řízení a stanovil přiměřenou jednoměsíční lhůtu od právní moci rozsudku. Platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

20. O nákladech na straně státu představovaných vyplaceným znalečným bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit tuto částku České republice ve lhůtě odpovídající ustanovení § 160 odst. 3 o. s. ř. bez omezení s ohledem na její výši.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.