OSPY 7 C 83/2018-349

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně, okres okres ⟪LB:lb_003⟫ zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupeného advokátem anonymizováno jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o vyklizení bytu

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vyklizení bytu se samostatným vchodem sestávající se z kuchyně, dvou pokojů, koupelny, WC, předsíně, schodiště, haly a k němuž náleží dvě sklepní místnosti, který se nachází v suterénu a přízemí budovy adresa v obec, stavba občanského vybavení, jež je součástí pozemku číslo parcelní st. číslo, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ, na LV číslo pro katastrální území Praha - východ, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši 54 102 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. pokračování - 2 - 7 C 83/2018

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku. Tvrdil, že je výlučným vlastníkem pozemku parc.č. st. číslo zapsaného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-východ, na listu vlastnictví číslo pro katastrální území Říčany u Prahy, jehož součástí je budova adresa. Dne 30.11.1998 uzavřel žalovaný s předcházejícím vlastníkem budovy, právnická osoba anonymizována dvě slova, nájemní smlouvu, na jejímž základě se stal uživatelem bytu se samostatným vchodem v suterénu a přízemí budovy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií firmy anonymizována dvě slova anonymizováno ze dne datum bude byt užívat bezplatně. Doba nájmu byla, s ohledem na předpokládaný rozsah stavebních úprav bytu, sjednána na 99 let s pětiletou výpovědní lhůtou. Od té doby do současnosti užívá byt, aniž by za jeho užívání něco hradil. Podle žalobce nelze, ač je takto označena, shora uvedenou smlouvu ze dne datum považovat za smlouvu o nájmu bytu a žalovanému podle této smlouvy žádné právo nájmu bytu nevzniklo. Z konstantní judikatury vyplývá, že pojmovým znakem nájemní smlouvy je úplatnost nájmu, smlouvu, která neobsahuje jednu z podstatných náležitostí, tj. neobsahuje výši nájemného, ani způsob jeho výpočtu, nelze kvalifikovat jako smlouvu o nájmu podle § 663 a násl. zák.č. 40/1964 Sb. (dále jen obč.zák.) Smlouvu nelze dle žalobce považovat ani za smlouvu o výpůjčce dle 659 obč.zák., neboť jedním z jejích pojmových znaků je dočasnost. Sjednání doby užívání bytu na 99 let, přesahující obvyklou délku lidského života, je v rozporu s tímto pojmovým znakem dočasnosti výpůjčky. Žalobce tvrdil, že mezi žalovaným a předchozím vlastníkem budovy tak nevznikla skutečná smlouva, nýbrž pouze nezávazná výprosa. Tu lze definovat jako přenechání věci k dočasnému bezplatnému užívání, aniž je sjednána doba užívání či jeho účel, přičemž vlastník věci může kdykoli svůj souhlas s užíváním věci třetí osobou odvolat a požadovat její vrácení, resp. v případě bytu, jeho vyklizení. Tento souhlas s užíváním bytu byl dle žalobce opakovaně odvolán v minulosti právnická osoba anonymizována dvě slova, která tak učinila např. přípisem ze dne 12.8.2012. Tento přípis, ačkoli je pojmenován jako ukončení nájemní smlouvy výpovědí, nelze za situace, kdy právo nájmu žalovaného neexistuje, považovat za výpověď, ale je třeba na tuto listinu pohlížet jako na odvolání souhlasu s užíváním bytu a výzvu k jeho vyklizení. Souhlas s užíváním bytu odvolal také žalobce přípisem ze dne 22.1.2018, kterým vyzval žalovaného k vyklizení bytu a jeho odevzdání ve lhůtě do jednoho měsíce. Protože přes výzvy žalovaný byt nevyklidil a nadále jej bez právního důvodu užívá, podal žalobce tuto žalobu, jíž se domáhá, aby žalovaný byt vyklidil.

2. Žalovaný nárok neuznal, považoval žalobu za zcela neoprávněnou. Trval na tom, že předmětný byt užívá na základě platně uzavřené smlouvy, resp. na základě tří vzájemně provázaných smluv, jež byly uzavřeny mezi ním a právním předchůdcem žalobce. Poukazoval přitom na zásadu autonomie vůle stran s tím, že strany si mohly sjednat i takovou smlouvu, která není zákonem výslovně upravena, a práva a povinnosti si upravit podle svých potřeb a dle účelu, který měla smlouva naplňovat. Zároveň platila a platí zásada, že smlouvy se musí dodržovat. Ujednání smlouvy nelze účelově přehlížet a zaměňovat je za ustanovení zákona jen proto, že jsou tato ustanovení pro žalobce výhodnější. Smlouvy nelze vykládat toliko na základě prostého znění jejich textu, nýbrž s přihlédnutím k úmyslu stran a okolnostem, za nichž byly uzavřeny. Popsal dále, že dne 15.11.1998 uzavřel s anonymizováno jméno příjmení, držitelem akcií firmy anonymizována tři slova, Smlouvu o převodu akcí, kterou bylo sjednáno předání 34 % akcií právnická osoba anonymizována dvě slova jemu (žalovanému) za cenu 800 000 Kč, kterou zaplatil anonymizováno příjmení před podpisem smlouvy. Převod byl neoddělitelně vázán na smlouvu mezi akcionáři. V této smlouvě (Smlouva mezi držiteli akcií) uzavřené rovněž dne 15.11.1998 mezi držiteli akcií firmy anonymizována tři slova, tedy na jedné straně jím (žalovaným) a na druhé straně anonymizováno jméno příjmení, si strany sjednaly pokračování - 3 - 7 C 83/2018 podmínky, za nichž bude žalovaný držitel 34 % akcií společnosti. Bylo dohodnuto, že žalovaný bude v rámci a po dobu držení oněch 34 % akcií společnosti bezplatně užívat byt se samostatným vchodem nacházející se v suterénu a přízemí budovy adresa v anonymizováno ulici v obec s tím, že užívání bytu bude řešeno samostatnou smlouvu. Touto samostatnou nájemní smlouvou ze dne 30.11.1998 uzavřenou mezi právnická osoba anonymizována dvě slova, za níž jednal předseda představenstva anonymizováno jméno příjmení, a žalovaným, bylo sjednáno právo žalovaného užívat byt a práva a povinnosti stran při tomto užívání. K okolnostem uzavírání smluv uvedl žalovaný, že poté, co koupil skladovou halu od právnická osoba anonymizována dvě slova, obrátil se na něho anonymizováno příjmení, ředitel společnosti, s návrhem, zda by neodkoupil celý areál právnická osoba anonymizována dvě slova, včetně bytu. Následně mu nabídl ke koupi pouze byt s částí pozemku za cenu 800 000 Kč. Žalovaný souhlasil a požadovanou částku uhradil k rukám anonymizováno příjmení. Převod bytu se však nepodařilo zrealizovat, anonymizováno příjmení tvrdil, že je třeba umořit dluhy společnosti, aby mohla být vymazána plomba na katastru nemovitostí. Nadto právnická osoba anonymizována dvě slova„ zjistila„, že neexistuje prohlášení vlastníka, které by byt vymezilo jako jednotku, a proto nelze byt na žalovaného převést. Protože však nebylo možno již uhrazené peníze žalovanému vrátit (společnost je údajně použila na úhradu dluhů), byly připraveny smlouvy, kterými mělo být zajištěno, aby do doby, než se byt povede na žalovaného převést, o byt nepřišel a měl pokud možno stejná práva jako by byl jeho vlastníkem. Zároveň mu anonymizováno příjmení nabídl„ do zástavy„ 34 % akcií společnosti. Z výše uvedených důvodů bylo záměrně v nájemní smlouvě ujednáno, že doba užívání se sjednává na 99 let a žalovaný nebyl povinen hradit nájem. Protože byt potřeboval investice, bylo také dohodnuto, že výpovědní lhůta bude 5 letá a při skončení nájmu před uplynutím sjednané doby je žalobce povinen nahradit žalovanému veškeré jím prokazatelně vynaložené náklady vložené do bytu. Žalobce, který odkoupil v roce 1998 spoluvlastnický podíl od právnická osoba anonymizována dvě slova, si byl již při převodu tohoto podílu vědom toho, že v budově je byt, který má být převeden do vlastnictví žalovaného a který má žalovaný právo užívat. Nakonec k překvapení žalovaného k převodu bytu nedošlo a žalobce se právnická osoba anonymizována dvě slova se počal snažit žalovaného přimět k tomu, aby podepsal novou nájemní smlouvu. Žalovaný dále doplnil, že od léta 2010, kdy se nastěhoval do bytu, začal jej zevrubně rekonstruovat a s vidinou, že investuje do svého dlouhodobého bydlení, investoval do něj částku nejméně 3,5 milionu Kč. Žalobce vedl proti němu několik soudních sporů, ve kterých se snažil jej z bytu neoprávněně vypovědět. V žádném z nich nebyl úspěšný. Žalovaný byl přesvědčen, že užívá byt oprávněně na základě platně uzavřené smlouvy (resp. komplexu smluv) a z bytu je možno jej vypovědět pouze s pětiletou výpovědní lhůtou a za podmínky, že mu budou uhrazeny investice, které do bytu vložil a jeho zhodnocení. Pokud by nájemní smlouva neodpovídala v úplnosti žádnému ze zákonem upravených smluvních typů, je nutno ji posoudit jako smlouvu inominátní. Konečně odmítl, že by mu již dříve byla nájemní smlouva vypovězena a počala běžet pětiletá výpovědní lhůta. Výpověď ze dne 12.8.2012 vzali žalobce a právnická osoba anonymizována dvě slova v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 7 C 251/2012 zpět a prohlásili ji za neplatnou, nemůže mít tedy pro žalovaného žádné účinky. Také další výpovědi žalobce byly soudy shledány neplatné nebo neoprávněné. Ani na jejich základě nemohlo dojít k ukončení práva užívání bytu žalovaným. Žalovaný celou dobu věřil a věří tomu, že má platné smlouvy, s důvěrou v to investoval do bytu 3 500 000 Kč a nebylo úmyslem stran sjednat si výprosu. Bylo dohodnuto, že byt bude posléze na žalovaného převeden, proto platil částku 800 000 Kč s cílem, že byt se pak na něj měl převést. V průběhu řízení žalovaný opětovně uvedl, že vůlí stran a účelem, který sledovali při uzavírání těchto třech smluv, bylo upravit právní vztahy mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova do doby, než na něj bude převeden byt, ta jednání směřovala ke koupi bytu a ty smlouvy byly takto uzavírány, proto, aby do té doby, než k té plánované koupi bytu dojde, byly upraveny právní poměry účastníků. Navrhoval tedy, aby soud žalobu zamítl. pokračování - 4 - 7 C 83/2018

3. Popis okolností před uzavřením komplexu smluv ze strany žalovaného považoval žalobce ve své replice k obraně žalovaného za zmatečný a velmi těžko uvěřitelný. Vyzdvihl, že je třeba si uvědomit, že byt s ohledem na absenci prohlášení vlastníka o vymezení jednotek nemohl být nikdy předmětem prodeje. Podle žalobce také žalovaný účelově směšuje dva právní subjekty, a to anonymizováno jméno příjmení a právnická osoba anonymizována dvě slova., když tvrdí, že hradil kupní cenu 800 000 Kč za byt, a proto bylo sjednáno, že za užívání bytu nebude právnická osoba anonymizována dvě slova. hradit žádné platby. Částku 800 000 Kč uhradil anonymizováno příjmení, a to za převod akcií společnosti. Na kupní cenu bytu právnická osoba anonymizována dvě slova. žalovaný ničeho neuhradil. Nebylo tedy ani důvodu, aby mu byla zajišťována obdobná práva jako by měl vlastník. Žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaný užívá byt po dobu téměř 20 let, aniž by za jeho užívání čehokoli uhradil, takové jednání je dle žalobce rozporné s dobrými mravy a neměla by mu být poskytnuta právní ochrana. Z popisu okolností uzavření smluv vyplývá, že šlo o obcházení zákona, kdy uzavření nájemní smlouvy mělo být jakýmsi zastřeným převodem vlastnického práva k bytu, v důsledku čehož došlo k poškození právnická osoba anonymizována dvě slova. Žalobce také kategoricky odmítl, že by při koupi objektu, ve kterém je byt, měl vědomost o tom, že je byt užíván žalovaným na základě nájemní smlouvy a má mu být převeden do vlastnictví. Byl srozuměn s tím, že prokázané investice do bytu žalovanému uhradí, tento mu však žádné nedoložil. Ukončení užívání bytu není nikterak podmíněno předchozí úhradou nákladů vynaložených žalovaným na zhodnocení bytu a otázku investic tedy nelze spojovat s vyklizením bytu. K žalovaným zmiňované otázce autonomie vůle podotkl žalobce, že souhlasí s tím, že si strany mohly sjednat i takovou smlouvu, která není zákonem výslovně upravena, to však pouze za předpokladu, že smlouva neodporovala obsahu nebo účelu občanského zákoníku. Pokud by soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva je skutečně smlouvou inominátní, kterou lze vypovědět s pětiletou výpovědní lhůtou, znovu zmínil, že v takovém případě, by přípisy obsahující projev vůle k ukončení nájemní smlouvy ze dne 12.8.2012 a ze dne 8.10.2013, bylo nutno považovat za výpověď nájemní smlouvy dle čl. IV. Pětiletá výpovědní lhůta tak již uplynula. Z důvodu právní opatrnosti (pokud by se ukázalo, že nájemní smlouva ze dne 30.11.1998 je smlouvou o nájmu bytu) také přípisem ze dne 16.2.2018 vypověděl žalovanému nájem bytu dle § 2291 odst. 1 o.z. Výpověď byla žalovanému doručena dne 27.2.2018. Žalovaný podal proti ní žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, řízení bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp.zn. 35 C 107/2018, z důvodu nezaplacení soudního poplatku však bylo zastaveno a toto rozhodnutí je pravomocné. Žalovaný se tak již nemůže domáhat přezkoumání výpovědi a pokud by dle nájemní smlouvy existoval nájemní vztah žalovaného k bytu, tak doručením této výpovědí skončil a žalovaný je povinen byt vyklidit.

4. Soud provedl ve věci dokazování, z něhož přijal za prokázaný následující skutkový stav:

Žalovaný dne 15.11.1998 uzavřel s anonymizováno jméno příjmení jako držitelem akcií firmy anonymizována tři slova, IČO, smlouvu o převodu akcí, podle které mu anonymizováno příjmení předal 34 % akcií právnická osoba anonymizována dvě slova za smluvní cenu 800 000 Kč, kterou mu žalovaný před podpisem smlouvy v hotovosti zaplatil. Převod byl dle smlouvy neoddělitelně vázán na smlouvu mezi akcionáři, kterou tytéž osoby, tedy žalovaný a anonymizováno příjmení, uzavřeli rovněž dne 15.11.1998. V této smlouvě, nazvané Smlouva mezi držiteli akcií firmy anonymizována tři slova, si strany sjednaly, že žalovaný bude v rámci a po dobu držení oněch 34 % akcií společnosti jako nájemce bezplatně užívat byt se samostatným vchodem nacházející se v suterénu a přízemí budovy adresa v anonymizováno ulici v obec ve vlastnictví právnická osoba anonymizována dvě slova s tím, že nájem uvedeného bytu je řešen samostatnou smlouvu (čl. 6). Touto smlouvou má být nájemní smlouva ze dne 30.11.1998 uzavřená mezi právnická osoba anonymizována dvě slova, zastoupenou předsedou představenstva anonymizováno jméno příjmení, jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. pokračování - 5 - 7 C 83/2018

Předmětem nájmu byl byt se samostatným vchodem, sestávající se z kuchyně, dvou pokojů, koupelny, WC, předsíně, schodiště, haly a k němuž náleží dvě sklepní místnosti, který se nachází v suterénu a přízemí budovy adresa v obec. Výlučným vlastníkem budovy a pozemku parc.č. st. číslo, na němž se budova nachází, byla v té době právnická osoba anonymizována dvě slova. V článku II dal pronajímatel nájemci souhlas k tomu, aby na své náklady provedl nezbytné udržovací práce (zejména výměnu oken a dveří, výměnu rozvodů teplé a studené vody, výměnu odpadů, opravu schodů, opravu příček, vnitřních omítek, obkladů stěn, podlah a dlažeb, zateplení stropů sádrokartonem, opravu rozvodů ústředního vytápění v bytě, výměnu elektrorozvodů, instalaci bezpečnostního alarmu a zavedení přípojky plynového vytápění z vlastního zdroje). Účastníci se dohodli, že po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií ze dne 15.11.1998, bude nájemce v rámci držení 34 % akcií firmy anonymizováno anonymizována dvě slova. užívat předmět nájmu bezplatně. Služby spojené s užíváním bytu si bude hradit ze svých prostředků (čl. III). V čl. IV byla doba nájmu sjednána s přihlédnutím k předpokládanému nutnému rozsahu udržovacích a stavebních úprav a k nákladům, které nájemci v jejich důsledku vzniknou, na dobu 99 let s pětiletou výpovědní lhůtou. Pro případ, že by pronajímatel nebo jeho nástupce dal nájemci výpověď před uplynutím 99 let, zavázal se zaplatit nájemci jím prokazatelně vynaložené náklady do pronajatého bytu, eventuelně zjištěné znaleckým posudkem, do třiceti dnů ode dne doručení písemné výpovědi nájemci (smlouva o převodu akcií formy anonymizována tři slova s. ze dne datum, smlouva mezi drželi akcií firmy anonymizována tři slova anonymizováno. uzavřené 15.11.1998, nájemní smlouva ze dne 30.11.1998, listina se znázorněním umístění bytu a dalších prostor v katastrální mapě).

5. V pozdější době se právnická osoba anonymizována dvě slova společně s žalobcem (a následně žalobce sám) snažili nájemní vztah vypovědět a užívání bytu žalovaným ukončit. V roce 2012 tak právnická osoba anonymizována dvě slova a právnická osoba, anonymizována dvě slova anonymizováno (tj. žalobce) jako pronajímatelé vypověděli dne 12.8.2012 žalovanému smlouvu o nájmu s tím, že odmítá podepsat novou nájemní smlouvu, provádí neodsouhlasené a nepovolené stavební úpravy a přihlásil bez souhlasu pronajímatelů na sebe k trvalému pobytu šest osob cizí státní příslušnosti. Řízení ve věci neplatnosti této výpovědi, které bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp.zn. 7 C 251/2012, bylo zastaveno poté, kdy v řízení žalovaní prohlásili, že výpověď obsahuje vady, nemá mít účinky, uznávají, že je neplatná, berou ji zpět a žalobce s ohledem na to, že odpadl předmět sporu vzal žalobu zpět (ukončení nájemní smlouvy výpovědí pronajímatele ze dne 12. srpna 2012, usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. října 2013, č. j. 7 C 251/2012-23, protokol o jednání ze dne 8. října 2013, sp. zn. 7 C 251/2012).

6. Dne 8.10.2013 právnická osoba anonymizována dvě slova společně s žalobcem znovu vypověděla žalovanému nájemní smlouvu s tím, že hrubě porušil povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když bez souhlasu pronajímatelů přihlásil k trvalému pobytu pět osob cizí státní příslušnosti. Výpovědní lhůta měla plynout tři měsíce a skončit dne 31.1.2014. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 19.11.2015, který nabyl právní moci dne 5.1.2016, bylo určeno, že tato výpověď je neplatná. Obdobně byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31.5.2017, č.j. 8 C 265/2015-62, určena neplatnost výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalovanému žalobce, který se v mezidobí stal výlučným vlastníkem budovy adresa v obec, podáním ze dne 30.4.2015, doručeným dne 6.5.2015 (rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 19 C 157/2013-41, informace o pozemku z nahlížení do katastru nemovitostí, rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. května 2017, č. j. 8 C 265/2015-62).

7. Dopisem ze dne 22.1.2018 vyzval žalobce žalovaného k vyklizení bytu a k úhradě částky 360 000 Kč za jeho užívání bez právního důvodu. Oproti předchozí době, jak se podává z výzvy, změnil pohled na platnost nájemní smlouvy a byl toho názoru, že je (z důvodů, které jsou pokračování - 6 - 7 C 83/2018 uvedeny též ve věci projednávané žaloby) neplatná a žalovanému tak právo nájmu bytu nevzniklo. Z důvodu právní opatrnosti, pro případ jiného právního posouzení věci, současně nájem vypověděl pro neplacení nájemného po dobu delší než tří měsíce. Naposledy dopisem ze dne 16.2.2018, doručeným žalovanému dne 27.2.2018, mu žalobce, opět z důvodu právní opatrnosti, vypověděl nájem bytu dle § 2291 odst. 1 o.z. bez výpovědní doby. Uvedl přitom, že pro případ, že by soud dospěl k závěru, že není dán důvod výpovědi dle § 2291 odst. 1 o.z., vypovídá nájem podle čl. IV nájemní smlouvy s pětiletou výpovědní lhůtou. Žalovaný podal proti této výpovědi žalobu, v řízení vedeném o určení neoprávněnosti této výpovědi, však nezaplatil soudní poplatek a toto řízení bylo 17.5.2018 zastaveno. Rozhodnutí soudu nabylo právní moci dne 26.7.2018 (výzva k vyklizení a úhradě dluhu ze dne 22. ledna 2018 spolu s dodejkami, výpovědi z nájmu bytu ze dne 16.02.2018 spolu s dodejkou, usnesení Okresního soudu Praha-východ, č. j. 35 C 107/2018-20 ze dne 17.5.2018). Skutečnost, že žalovaný doposud drží 34 % akcií anonymizována tři slova, které v dřívější době nabyl, byla mezi stranami nespornou.

8. Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11.12.2018, č.j. 7 C 83/2018 – 125. Spor právně posuzoval, co se týče smluvních vztahů, z nichž žalovaný odvozoval svoje právo na užívání předmětného bytu, podle zák.č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12.2013 (dále jen obč.zák.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 30.11.1998 není platně uzavřenou nájemní smlouvou a ani při vzájemném provázaní s žalovaným dalšími uzavřenými smlouvami (smlouvou o převodu akcií a smlouvou mezi akcionáři) ji nelze posoudit jako smlouvu o výpůjčce, či smlouvu inominátní, umožňující žalovanému po dobu 99 let bezplatné užívání předmětného bytu v budově patřící žalobci. Měl za to, že uzavřená nájemní smlouva nemůže být posouzena jako platná proto, že pro takový případ chybí podstatná náležitost nájemní smlouvy a to její úplatnost (§ 663 obč.zák.) Smlouvu nelze považovat ani za smlouvu o výpůjčce podle § 659 obč.zák., která by umožňovala bezplatné užívání bytu. Podstatnou náležitostí smlouvy o výpůjčce je totiž její dočasnost. Smlouvu o výpůjčce sjednanou na dobu devadesáti devíti let, jako smlouvu dočasnou posoudit nelze. Z pohledu žalobce by takové užívání bylo sjednáno jako trvalé a žalovaný by ani nemohl dostát své povinnosti ze smlouvy dle § 662 odst. 1 obč.zák. vypůjčenou věc vrátit. Navíc je zřejmé, že žalovaný ani výpůjčku nechtěl sjednat, nechtěl byt vrátit, chtěl jej získat do svého vlastnictví a doživotně užívat. S odkazem na judikaturu neposuzoval soud uzavřenou smlouvu ani jako smlouvu innominátní, když přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu ČR v obdobných případech, konkrétně z rozsudku NS ČR ze dne 22.1.2013, sp.zn. 26 Cdo 3077/2012 a také z rozsudku NS ČR ze dne 13.12.2012, sp.zn. 26 Cdo 3873/2011, kdy Nejvyšší soud ČR opakovaně v případech, kdy jedna ze stran uhradila kupní cenu nemovitosti, nedošlo však k převodu vlastnictví a strany si proto do doby, než se tak stane, sjednaly nájemní smlouvu s bezúplatným nájemným, vyslovil, že„ odpovídá-li uzavřená smlouva, a to s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvního typu, je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ„.

9. Výše zmíněny rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 11.12.2018, č.j. 7 C 83/2018-125, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.9.2019, č.j. 26 Co 137/2019-184, když se odvolací ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11.2.2020, č.j. 26 Cdo 4235/2019, odmítl. Považoval je za nepřípustné (nenaplňující podmínky ustanovení § 237 o.s.ř.), když odvolací soud se v konečném důsledku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. pokračování - 7 - 7 C 83/2018

10. Proti všem soudním rozhodnutím uvedeným výše v bodě 9. podal žalovaný dne 28.4.2020 ústavní stížnost. Měl za to, že obecné soudy neposoudily individuální okolnosti případu ve všech jeho souvislostech, nerespektovaly princip autonomie vůle subjektů soukromého práva a zásadu pacta sunt servanda a nedaly přednost výkladu, který vede k závěru o platnosti právního jednání. Popsal podrobně okolnosti uzavření smluv, kdy složil 800 000 Kč na koupi bytu, k převodu však nedocházelo a nebylo již ani možno vrátit uhrazenou částku. Smyslem uzavření komplexu těch tří provázaných smluv bylo reagovat na nastalou situaci a vztahy mezi účastníky narovnat. Opakovaně zdůrazňoval, že smlouvy jsou vzájemně provázány, bez toho by je neuzavřel. Byt mu byl předán ve stavu vyžadujícím provedení zásadních úprav a oprav, aby mohl dlouhodobě sloužit k jakýmkoli (ať už bytovým či nebytovým) účelům. Vzhledem ke stěžovatelem uhrazenému plnění ve výši 800 000 Kč a ke stavu, v němž byl byt stěžovateli předán, pak bylo v nájemní smlouvě stranami ujednáno, že pokud by pronajímatel nebo jeho právní nástupce dal stěžovateli výpověď před uplynutím sjednané doby nájmu (99 let), zavazuje se vzhledem k investicím stěžovatele zaplatit stěžovateli jím prokazatelně vynaložené náklady do pronajatého bytu, event. ve výši zjištěné znaleckým posudkem, a to do třiceti dnů ode dne doručení písemné výpovědi. Výpovědní doba byla z týchž důvodů sjednána jako pětiletá. V roce 2010 mu zemřela družka a byl nucen vystěhovat se z tehdejšího bydliště. Od léta 2010 proto byt užívá k bydlení. Na základě výslovného ujednání v nájemní smlouvě, které stěžovatele opravňuje činit v bytě jakékoli opravy či úpravy, stěžovatel byt zevrubně zrekonstruoval a zásadním způsobem zhodnotil. Do oprav a úprav bytu vložil investice nejméně v částce 3 315 065 Kč. Ujednání mu poskytovala jistotu, že z bytu nebude (navzdory počáteční úhradě částky 800 000 Kč a investicím) vykázán ze dne na den. K investicím do bytu by nikdy nepřistoupil a se svými finančními prostředky by naložil zcela jinak, jestliže by věděl, že smluvní ujednání budou v budoucnu jejími účastníky či jejich právními nástupci vykládána zcela svévolně. Nyní již jinými finančními prostředky pro zajištění obdobného náhradního bydlení nedisponuje a vedlejší účastník jakoukoli diskusi o poskytnutí finanční náhrady za tyto investice prý dlouhodobě odmítá. Závěr soudů o neplatnosti smlouvy je důsledkem formalistického a čistě mechanického výkladu právního jednání účastníků smluv. Je toho názoru, že bez ohledu na označení nájemní smlouvy a v ní obsažené terminologii mělo být soudy pátráno po vůli stran a důvodech, jež strany vedly k tomu, že je v nájemní smlouvě obsaženo ujednání, dle něhož„ bude nájemce v rámci držení 34% akcií fy anonymizována tři slova užívat předmět nájmu bezplatně“. Jestliže přitom smluvní strany nájemní smlouvy výslovně vyjádřily vůli, že za užívání bytu nemá být hrazeno pravidelné nájemné, a to s přihlédnutím k tomu, že před uzavřením této smlouvy stěžovatel poskytl úplatu (tj. 800 000 Kč, kdy tato částka v době úhrady převyšovala kupní cenu bytu), přičemž všechny zúčastněné smluvní strany výslovně písemně prohlásily, že s ohledem na tuto úplatu stěžovatel není povinen hradit měsíční úplatu za užívání, pak je v rozporu s principem autonomie vůle stran posuzovat takovou smlouvu jako smlouvu nájemní, která je absolutně neplatná pro absenci ujednání o úplatě.

11. Podané stížnosti Ústavní soud ČR nálezem ze dne 3.3.2021, sp.zn. II. ÚS 1250/20 vyhověl. Vyslovil, že výše (bod 9) uvedenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tato rozhodnutí zrušil. Ve svém nálezu Ústavní soud uvedl, že Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že fakta každého případu jsou jedinečná a že je nezbytné vycházet z individuálních okolností jednotlivého případu, a to i když jeho specifické okolnosti mohou být složité a netypické, což však nevyvazuje soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Jinak řečeno jde o povinnost zvažovat velmi pečlivě vše, co vyšlo v řízení najevo. Součástí pokračování - 8 - 7 C 83/2018 práva na spravedlivý proces je návaznost mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Povinnost soudů nalézat právo neznamená respektovat pouze výslovné pokyny v textu zákona, ale též povinnost zjišťovat, co je právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních ústavních zásad. V oblasti soukromého práva má být každému co nejvíce umožněno konat v souladu s vlastními zájmy, čemuž ze strany státu odpovídá nutnost respektovat ústavní zásady, chránící zejména smluvní svobodu, a to i pro její společenskou a hospodářskou funkci. Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na princip pacta sunt servanda, zásadu„ co není zakázáno, je dovoleno„ a ochranu autonomie vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu.

12. Podle Ústavního soudu je vždy stěžejní interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy, nebo jako v daném případě, souboru na sebe navazujících smluv, pokud není zcela zřejmé, že odporují zákonu (zde je však na místě restriktivní interpretace) nebo se jednoznačně příčí dobrým mravům. Ve zkoumaném případě lze jistě připustit, že zmíněný a shora popsaný soubor na sebe navazujících smluv je poněkud svérázný a netypický, to však bez dalšího neznamená, že je možno vytrhnout jednu z těchto smluv z kontextu a označit pak na tomto základě celé smluvní ujednání jako absolutně neplatné. Vždy je nutno přihlížet k oněm zvláštním okolnostem, za kterých a proč byly dané dohody uzavřeny. Nejvyšší soud má, jak uvedl Ústavní soud, se svým názorem v rovině teoretické jistě pravdu, pro zkoumaný případ a jeho zjištěné specifické okolnosti to však nelze bez dalšího přijmout. Smluvní strany výslovně vyjádřily vůli, že za užívání bytu nemá být hrazeno pravidelné nájemné, a to s přihlédnutím k tomu, že před uzavřením této smlouvy žalovaný již poskytl úplatu, tj. 800 000 Kč. V tom nelze dle názoru Ústavního soudu shledávat ani obcházení zákona ani jednání contra bonos mores. Posuzovat takovou smlouvu jako smlouvu nájemní, která je absolutně neplatná pro absenci ujednání o úplatě, je vzhledem ke zjištěnému a podstatě věci nepřípadné a striktní uplatnění zákonných ustanovení vede v daném případě ke značné nerovnováze v neprospěch žalovaného. Jako klíčovou skutečnost dále shledal Ústavní soud, že smluvní ujednání, vedoucí k tomu, aby žalovaný mohl užívat daný byt a investovat do něj zřejmě nemalou sumu, bylo stranami dlouhodobě realizováno a dodržováno. Zopakoval, že smluvní strany po dlouhou dobu považovaly smlouvu za platnou a postupovaly podle ní, a žalovaný byl tak bezpochyby v dobré víře, že smlouva je platná a investoval proto do úprav a vybavení bytu, který, jak věřil, bude moci považovat posléze za vlastní. Nakonec Ústavní soud uvedl, že i kdyby bylo možno shledat nájemní smlouvu neplatnou, je na místě zvažovat, zda žalobcem uplatněný nárok není z hlediska skutečností, které v řízení vyšly najevo, v nesouladu s dobrými mravy. Přitom k tomu též uvedl, že snažit se po dlouhé době zpochybňovat druhou smluvní stranu, když se dodržování dohodnutého přestane hodit, znamená porušení smlouvy i jednání proti dobrým mravům. Pokud žalobce, který vstoupil plně do práv a povinností předchozího účastníka smluv, tvrdí, že o smlouvách s žalovaným původně nevěděl, váže ho zásada vigilantibus iura. Při zrušení dosavadních soudních rozhodnutí Ústavní soud uzavřel, že na obecných soudech bude, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů jeho nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co v řízení vyšlo najevo.

13. Žalovaný v návaznosti na zrušení předchozích soudních rozhodnutí a k Nálezu Ústavního soudu uvedl, že žalovaný již před uzavřením žalobou dotčených smluv uzavřel v roce 1997 se právnická osoba anonymizována dvě slova. kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl vlastnictví k pozemku sousedícímu se spornou bytovou jednotkou a skladovou halu. Deklarovaným důvodem prodeje bylo zadlužení právnická osoba anonymizována dvě slova. Obdobně nabídla právnická osoba anonymizována dvě slova. zastoupená anonymizováno příjmení prodej zbývající části areálu, jehož součástí byla i předmětná bytová jednotka. Nakonec bylo dohodnuto, že předmětem prodeje bude pouze prostor, v němž je pokračování - 9 - 7 C 83/2018 vymezen sporný byt spolu s částí příslušného pozemku. Částka 800 000 Kč byla žalovaným uhrazena prostřednictvím anonymizováno jméno příjmení právnická osoba anonymizována dvě slova s tím, že bude užita na úhradu aktuálních závazků společnosti, než bude přistoupeno k převodu vlastnického práva k předmětnému bytu. Protože již existovala předchozí praxe smluvních stran v obdobné věci spoléhal žalovaný na to, že se transakci podaří úspěšně zrealizovat, když společnost na ní měla zjevně zájem. O zbývající část areálu neměl žalovaný zájem, zprostředkoval tak tuto nabídku žalobci (resp. panu příjmení), se kterým se již v té době znal. Ten tak znal i dohodu mezi právnická osoba anonymizována dvě slova a žalovaným. Z různých důvodů nebylo možno původní záměr koupě bytu zrealizovat. JUDr. jméno příjmení tak přišel za žalovaným s konstrukcí, jak nastalou situaci, kdy již společnost částku 800 000 Kč za byt obdržela a spotřebovala, narovnat. Uvedeným řešením byl právě komplex těch tří vzájemně provázaných smluv zajišťujících žalovanému bezplatné užívání bytu, který měl žalovaný původně nabýt do svého vlastnictví. Daná konstrukce měla být dočasným řešením a zárukou pro žalovaného, který poskytl společnosti částku 800 000 Kč, ale vlastnictví bytu nenabyl. V době uzavření smluv se počítalo s tím, že se žalovaný jednou stane vlastníkem bytu, z toho vzešlo i ujednání o možnosti žalovaného byt přestavět a jako„ pojistka„ před zamřením investic žalovaného v případě, že by nájem před převodem bytu do vlastnictví žalovaného skončil, byla sjednána pravidla pro náhradu těchto investic v plné výši. Byt by také nebyl bez učiněných investic plně obyvatelný a způsobilý k užívání. Všechny smlouvy byly vyhotoveny předsedou představenstva anonymizováno anonymizována dvě slova jméno příjmení, tedy osobou s právním vzděláním a z podnětu žalovaného byly kontrolovány jiným advokátem JUDr. jméno příjmení. Žalovaný tak neměl důvod o platnosti sjednaných smluv pochybovat. Dle celého komplexu smluv bylo také až do roku 2018 postupováno. Společnost žalobce, ani původní vlastník nemovitosti právnická osoba anonymizována dvě slova po dobu cca 20 let nikdy nepožadovali po žalovaném úplatu za užívání bytu. Žalobce předmětnou nemovitost zahrnující i sporný byt nabyl v rámci dražby konané v exekučním řízení, kde byla existence nájemního vztahu jednoznačně konstatována a nájem bytu byl také znalcem samostatně oceněn. Také Krajským soudem v Praze ze dne 28.11.2012, č.j. 20 Co 487/2012, bylo trvání nájemního práva výslovně upřesněno Ani žalobcem ani právnická osoba anonymizována dvě slova nebyla existence nájemního práva žalovaného v exekučním řízení zpochybňována, či sporována. Ke smlouvám také obě společnosti přistupovaly jako k platným v situaci, kdy se je snažily z nejrůznějších (fiktivních) důvodů ukončit. Žalobce přišel s argumentací o absolutní neplatnosti smlouvy o užívání bytu až v situaci, kdy byl opakovaně neúspěšný se snahou tuto smlouvu vypovědět. Žalovaný také poukázal na to, že v bytě provedl rozsáhlé investice. Byť nebyly tyto investice povinností žalovaného, bez jejich vynaložení by nebylo fakticky možné byt užívat. Podle žalovaného je-li třeba v rámci korektivu dobrých mravů třeba chránit dobrou víru v platnost dlouhodobě dodržovaných závazků, legitimní očekávání účastníků smluvních vztahů a aplikovat zásadu pacta sunt servanda, pak právě v tomto případě. Žalovaný není nikým, kdo by v tomto vztahu čerpal jakékoli neoprávněné výhody, právo dočasného bezplatného užívání bytu získal na základě předchozího poskytnutí finanční částky, která ještě převyšovala tehdejší kupní cenu. Naopak jednání žalobce je účelové, když tento se po nabytí vlastnického práva k nemovitosti snažil z dříve dohodnutého a dlouhodobě dodržovaného plnění vyvázat. Žalovaný také kategoricky nesouhlasil s tvrzením žalobce, že by při vyhovění žalobce byl soudem stvrzen stav, kdy by se žalobce nemohl domoci vyklizení bytu. Při platnosti smluv by bylo platné i ujednání o pětileté výpovědní lhůtě, bude-li tato žaloba zamítnuta, nechť žalobce podá žalobu novou, v případě, že žalovaný po uplynutí pětileté výpovědní lhůta byt nevyklidí.

14. Dle žalovaného Ústavní soud explicitně zdůraznil preferenci výkladu respektujícího v maximální možné míře autonomii vůle smluvních stran a vedoucí k závěru o platnosti jejich jednání v maximálním možném rozsahu. Otevřel tak prostor pro konstatování platnosti těchto pokračování - 10 - 7 C 83/2018 smluv (a to případně jako smluv inominátních), aniž by soudy musely svůj závěr o platnosti (primárně) opírat o dobré mravy, dobrou víru, základní smluvní principy či principy ekvity. Až sekundárním právním názorem Ústavního soudu (i pokud by bylo možno smlouvu o užívání bytu shledat neplatnou) byla nezbytnost adekvátního zohlednění dobré víry v platnost dlouhodobě dodržovaných smluv, legitimního očekávání smluvních stran a stability právních vztahů, a to v kontextu dobrých mravů. Tedy nutnost zvažovat, zda uplatněný nárok není s ohledem na skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, v rozporu s dobrými mravy.

15. Podle žalobce nelze Nález Ústavního soudu vykládat tak, že by dospěl k jednoznačnému závěru o platnosti nájemní smlouvy. Ústavní soud dle žalobce především vytknul obecným soudům, že pominuly zvláštní okolnosti vztahující se k nestandardnímu komplexu smluv a při svých závěrech nevzaly do úvahy ani korektiv dobých mravů. Dle žalobce jeho nárok rozhodně v rozporu s dobrými mravy není. Opětovně zdůrazňoval, že pokud by jednání žalovaného byla soudem poskytnuta právní ochrana (žaloba by byla zamítnuta), bude tím posvěcena a rozhodnutím soudu stvrzena situace, umožňující žalovanému bezplatně bydlet v bytě žalobce, aniž by se žalobce mohl domoci vyklizení bytu žalovaným. Takovýto stav by rozhodně nesplňoval jeden z účelu korektivu dobrých mravů, kterým je povinnost soudu hledat při rozhodnutí rovnovážný stav mezi stranami. Ani vzájemnou provázanost komplexu smluv nelze interpretovat tak, že by měla za následek platnost smlouvy, která neobsahuje jednu ze základních náležitostí smlouvy o nájmu, tj, dohodu o úplatě. Ujednání v komplexu smluv by bylo možné teoreticky akceptovat jako dočasné řešení vzniklé situace, nikoli jako řešení konečné, závazné po dobu několika desítek let. Doplnil, že žalobci není známo nic o jednáních mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova., týkajících se sporného bytu. Tvrzení žalovaného, že částka 800 000 Kč byla žalovaným uhrazena společnosti s tím, že bude použita na úhradu jejích závazků, je v rozporu s důkazy, když ze smlouvy o převodu akcií jednoznačně vyplývá, že tuto částku hradil žalovaný příjmení příjmení za nabytí akcií právnická osoba anonymizována dvě slova., nelze ji považovat za poskytnutí protiplnění vůči právu žalovaného užívat předmětný byt. Žalobce také nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že mu tento zprostředkoval nabídku odkupu areálu právnická osoba anonymizována dvě slova. Jednatel žalobce pan příjmení znal žalovaného pouze od vidění, je možné, že se mu žalovaný při nějaké příležitosti zmínil o nabídce prodeje areálu, to však nelze považovat za zprostředkování. Není také pravdou, že by mu byla dobře známa dohoda mezi žalovaným a právnická osoba anonymizována dvě slova., žalobce neměl o jakýchkoli dohodách mezi žalovaným a touto společností žádné povědomí a jejich obsah mu nebyl znám. Komplex smluv také nelze považovat za platný pouze proto, že se na něm strany dohodly. Žalobce považoval za nerozhodné, kdo vymyslel konstrukci zakotvenou v komplexu smluv. Podle něj v přijatém řešení nelze spatřovat právně přijatelné narovnání vztahů za situace, kdy odporuj právním předpisům a vytváří značnou nerovnováhu ve prospěch žalovaného (fakticky mu umožňuje užívat doživotně byt žalobce bez jakéhokoli protiplnění. Nárok žalobce nelze za dané situace považovat za rozporný s dobrými mravy, naopak nemravné je jednání žalovaného, který dlouhodobě bez úplaty užívá předmětný byt a v případě vyklizení ještě požaduje úhradu jím údajně vynaložených investic do bytu v plné výši, bez ohledu na to, že tyto investice byly dle žalobce vynaloženy před mnoha lety. Jejich hodnota je v současné době prakticky nulová. Investoval-li žalovaný do bytu, jednalo se o jeho svobodné rozhodnutí, byt byl dle názoru žalobce obyvatelný i bez investic a žalobce nebyl ani o provedených úpravách bytu informován. Některé z investic, jejichž náhradu žalovaný po žalobci v jiném soudním řízení požaduje, se ani netýkají předmětného bytu (př. zřízení kotelny v nemovitosti ve vlastnictví žalovaného). Skutečnost, že v exekučním řízení, ve kterém žalobce nemovitost, jejíž součástí je dotčený byt, nabyl, byla existence nájemního práva konstatována, je irrelevantní. Okolnosti, za nichž byla smlouva sjednána, ani její obsah nebyl žalobci znám. pokračování - 11 - 7 C 83/2018

16. V řízení následujícím po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem doplnil soud prvního stupně dokazování s cílem získat přesnější a svědecky potvrzenou představu o okolnostech uzavření komplexu smluv, případně další podklady pro posouzení případu tak, aby jeho rozhodnutí obstálo při ústavněprávním posouzení věci, jak se k němu ve svém nálezu vyjadřoval Ústavní soud. Doplnil tak dokazování zejména výslechy svědků příjmení jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení.

17. anonymizováno příjmení vypověděl, že se na něj obrátil žalovaný s tím, že koupil byt v anonymizováno, ale že nemá kupní smlouvu, že předal 800 000 Kč statutárnímu orgánu té právnická osoba. příjmení, čekal, aby se zrealizovala kupní smlouva, k čemuž ale nedocházelo, a že má anonymizováno příjmení návrh, jak to řešit. Řešení spočívalo v tom, že do doby než bude byt zapsán do katastru nemovitostí a převeden na žalovaného, by byly uzavřeny tři provázané smlouvy, které by měly garantovat žalovanému bezplatné užívání předmětného bytu na takové úrovni, aby se mohl chovat, jako jeho vlastník. Byt tehdy viděl, vypadal hodně vybydlený. Vedly tam schody dolů do sklepa a v mezaninu byl ten byt, byl zašlý, špinavý, nepůsobilo to zvláštním dojmem. Jak byl ten barák ošklivý z venku, takto bylo ošklivé i zevnitř. Žalovaný požadoval, aby smlouva měla co nejdelší trvání a maximální možnou přijatelnou výpovědní dobu, a pokud by mu byl nájem vypovězen, aby mu pronajímatel proplatil náklady, které vynaloží do dané doby na úpravy a rekonstrukci bytu, žádal tedy také souhlas se stavebními úpravami. příjmení (svědek) by to řešil smlouvou o smlouvě budoucí kupní, kde by bylo zakomponováno, že byla hrazena již kupní cena za byt, před podpisem kupní smlouvy, ale v 90 letech nešlo sepisovat smlouvu budoucí kupní o vlastnictví bytových jednotek, které, byť, existovaly fyzicky, neexistovaly právně. A zde nebyl ten zápis do katastru. Všichni čekali, že jej zajistí anonymizováno příjmení. K bytu by náležel i příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a na adekvátní části pozemku pod budovou. To bylo přislíbeno panem příjmení, že se žalovanému převede. Svědek také zmínil, že již nějakou dobu předtím koupil žalovaný od právnická osoba anonymizována dvě slova sousední objekt. Původcem těch smluv byl anonymizováno příjmení. Měl to napsáno na papíře, ale negarantovalo by to nic, on se to snažil zapsat právnickým jazykem. Jak uváděl, řešil by to jinak, ale ta možnost tehdy nebyla. Tak, jak to je, to navrhl anonymizováno příjmení a on (svědek) to sepsal do tří anonymizováno příjmení k tomu neměl žádné připomínky, bylo to na jeho přání, on to takto chtěl, aby, než to bude vloženo do katastru nemovitostí, aby to takto bylo. Žalovaný měl představu, aby to bylo tak, jako by mu ten byt anonymizováno příjmení usiloval o to, aby to vyšlo. Dělalo to dojem, že potřebuje ty peníze.

Svědek příjmení příjmení vypověděl, že ví, co je předmětem sporu (je kamarád, jak žalovaného, tak jednatele žalobce pana příjmení), jedná se o byt, který koupil žalovaný od pana příjmení. Ví, že se nestihl převést. Byl u rozhovoru žalovaného s panem příjmení v souvislosti s převodem bytu. Ví, že pan příjmení přišel za žalovaným, že potřebuje finančně pomoci, a že mu nabízí tento byt. Žalovaný to zaplatil s tím, že až to bude srovnané, ty nějaké pohledávky pana příjmení, tak, že se to na něj převede. Co se týče stavu toho bytu, když tam poprvé vlezli, tak koberce byly rozškubané, stropy opadávaly, myslí, že tam byl kazetový strop, byl to byt zralý na celkovou rekonstrukci. Pan anonymizováno, když už se ten byt dával dohromady, tak se tam občas objevil, dali si kafe, pokecali. Tím myslí pana příjmení, sebe, žalovaného, semtam tam byl i pan příjmení a pan příjmení. V tom bytě pomáhal žalovanému, dělal klempířinu, parapety, oplechování nad okny, nějaké odsávání od sporáku, také pomocné a úklidové práce. Pan anonymizováno určitě musel být svědkem těch prací, na tom bytě, neměl proti tomu námitky, nebyl s tím problém. příjmení období neurčil jistě„ po roce 2000 nevím, 2005?„

Svědek příjmení příjmení vypověděl, že žalovaný nabyl ten byt 12 - 15 let zpětně, od pana příjmení, dal za to tehdy 800 000 Kč. Poté co ho získal, tak byly nějaké problémy s převodem, byla tam pokračování - 12 - 7 C 83/2018 smlouva o nějakém dlouhodobém pronájmu na 100 let. A žalovaný dostal nějaké akcie anonymizováno do zástavy. Co byt získal, tak udělal vše nové, kompletní rekonstrukci. Bylo by jednodušší a levnější tehdy, kdyby si postavil nový barák. Byt byl v té době, kdy ho žalovaný získal, neobyvatelný, teklo topení, okna, která byla zavřená nešla otevřít, ta která, která byla otevřena, zase nešla zavřít, bylo to plesnivé. Když byt získal žalovaný, žil u partnerky a v bytě se začala dělat rekonstrukce. Po její smrti byl žalovaný nucen se z jejího domu odstěhovat. Dlouho pak bydlel v garáži vedle toho anonymizováno. Žalovaný se s panem příjmení znají od té doby, co získal pan příjmení tu budovu a od té doby se ho snaží pan příjmení z bytu dostat. V době té rekonstrukce se žalovaný s panem příjmení setkali, neví, jestli to bylo přímo v bytě, nebo na dvoře, myslí, že to bylo i v bytě. Konkrétně k rozhovorům mezi žalovaným a panem příjmení se svědek nebyl schopen vyjádřit, řešilo se pořád dokola převod bytu, rekonstrukce, jak dostat pana celé jméno žalovaného z toho bytu pryč. Od počátku tam byly problémy. Nejprve s panem příjmení, pak s panem příjmení.

18. Z výpisu z katastru nemovitostí k list vlastnictví soud zjistil, že žalobce je vlastníkem, mimojiné, budovy, v níž se nalézá žalobou dotčený byt. Na parcele, na níž budova stojí, vázne již od roku 1997 (tedy ještě před uzavřením komplexu smluv týkajícího se bytu) věcné břemeno chůze, jízdy a manipulace se zbožím pro žalovaného. Část nemovitostí nabyl žalobce v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 9 pod sp.zn. spisová značka, část již na základě dřívější kupní smlouvy.

Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, čj. 20 C 487/2012, bylo zjištěno, že v exekučním řízení vedeném anonymizováno jméno příjmení, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 9, pod sp.zn. spisová značka, byla určena cena ½ nemovitostí právnická osoba anonymizována dvě slova (parcely se stavbou, v níže se nachází žalobou dotčený byt) ve výši 4 127 765 Kč. Od ceny nemovitosti byla odečtena cena jednotlivých práv a závad. U nájmu bytu ve prospěch žalovaného se jednalo o částku 223 275 Kč. Z odůvodnění usnesení se podává, že exekutorovi bylo Krajským soudem v Praze uloženo, aby v případě nájemního práva žalovaného učinil potřebná šetření, zjistil, zda jde o nájem bytu nebo části nemovitosti, zabýval se předloženou nájemní smlouvou i z pohledu doby sjednaného nájmu a dalších obsahových náležitostí. Opětovně je zmíněno, že k bytu se vztahuje nájemní smlouva uzavřená dne datum mezi právnická osoba anonymizována dvě slova jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Cena této závady byla od ceny draženého podílu na nemovitostech odečtena a Krajský soud v Praze výslovně uvedl, že tato závada (nájem bytu) prodejem v dražbě nezaniká.

V rámci exekučního řízení byl exekutorem zadáno zpracování znaleckého posudku k ocenění hodnoty majetku právnická osoba anonymizována dvě slova za účelem exekuce a následné dražby. Znalec v posudku zmínil, že budova je zatížena nájemní smlouvou uzavřenou mezi anonymizováno jméno příjmení, předsedou představenstva právnická osoba anonymizována dvě slova a žalovaným. Předmětem smlouvy je nájem bytu na dobu 99 let, užívání bytu je bezplatné, energie hrazeny nájemcem. Z toho důvodu je prodejní cena značně omezena. Obvyklou cenu ½ nemovitostí určil znalec ve výši 3 853 490 Kč, když určil také cenu nájemního práva ve výši 446 550 Kč a cenu věcných břemen ve výši 102 750 Kč a tyto v daném poměru jedné poloviny od ceny podílu na nemovitosti odečetl (znalecký posudek číslo).

Ze znaleckého posudku č. 22/2019 zpracovaného anonymizována dvě slova jméno příjmení bylo zjištěno, že žalovaný v předmětném bytě provedl rekonstrukční práce. Tyto práce, dle popisu žalovaného a doložených paragonů, probíhaly z podstatné části v letech 1998 – 2001, v menší míře i později, a pokračování - 13 - 7 C 83/2018 podle znalce jejich časová cena činí 3 002 680 Kč (cena rekonstrukce bytu dle rozpočtu – 2 208 947 Kč). Rekonstrukce bytu se podává také z žalovaným předkládaných fotografií.

Z vyjádření k výzvám k vyklizení bytu ze dne 19. 6. 2018 a ze dne 12. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný se vyklizení bránil, jednání žalobce považoval za šikanózní a rozporné s dobrými mravy. Poukazoval na skutečnost, že situace byla žalobci známa, když již v roce 1998, pouhých 21 dní po uzavření nájemní smlouvy, nabyl jednu polovinu budovy, v níž se byt nachází. Později nabyl i polovinu druhou a pokud nesouhlasil s podmínkami nájmu, měl to zohlednit v kupní smlouvě nebo si pořídit jinou nemovitost. Žalovaný také zmiňoval oprávnění vypovědět nájem s pětiletou výpovědní lhůtou.

Z údajů z Živnostenského rejstříku, týkajících se jméno příjmení a jméno příjmení, soud žádné závěry použitelné pro rozhodnutí ve věci neučinil.

Další návrhy na doplnění dokazování soud zamítl, neboť skutkový stav zjištěný dosavadním a doplněným dokazováním považoval pro rozhodnutí ve věci za dostatečný.

19. Z provedených důkazů soud zjistil skutkový stav tak, jak je uveden výše pod body 4 až 7 s tím, že z doplněného dokazování po zrušení původního rozhodnutí Ústavním soudem má za to, že částka 800 000 Kč (nyní by se jednalo o ekvivalent cca 2,4 mil. Kč) byla žalovaným hrazena s cílem nabytí vlastnického práva k žalobou dotčenému bytu, vázala se k bytu a dle soudu v době úhrady ceny bytu dosahovala, pokud ji dokonce nepřevyšovala. Podstatné je, že uzavření komplexu tří smluv odpovídalo vůli stran, narovnat jejich vztahy poté, kdy k převodu bytu nemohlo z důvodu absence jeho formálního vymezení v katastru nemovitostí dojít. Přitom celou konstrukci navrhl předseda představenstva právnická osoba anonymizována dvě slova jméno příjmení, a to s cílem poskytnout žalovanému postavení co nejvíce se blížící postavení vlastníka bytu (tj. dostatečně dlouhá doba nájmu, žádné nájemné, dlouhá výpovědní lhůta, návratnost vynaložených prostředků). I nadále bylo předpokládáno, že k převodu bytu v pozdější době dojde, což se však nakonec nestalo. Soud má také za prokázané, že stav bytu v době uzavření smluv nevyhovoval jeho bezproblémovému užívání a byt byl„ zralý na rekonstrukci„. Tuto také počal žalovaný provádět a do bytu investoval prostředky ve značné výši (přesahující nejspíše jednotky milionů korun). Žalobce o uzavřené smlouvě a jejích podmínkách zřejmě věděl, nebo alespoň, pokud by chtěl, vědět mohl, neboť jednatel žalobce pan příjmení se s žalovaným znal a v době rekonstrukce bytu jej navštěvoval, jak potvrdili svědci příjmení a příjmení. jméno také byla uzavřená smlouva a existence nájmu a jeho podmínky zmiňována v exekučním řízení (ve znaleckém posudku či rozhodnutí soudu). Cena nemovitosti v dražbě, ve které žalobce nabyl polovinu nemovitostí, byla také snížena s ohledem na závady váznoucí na nemovitostech v podobě nájmu a věcných břemen.

20. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud právně věc posuzoval, co se týče smluvních vztahů, z nichž žalovaný odvozoval svoje právo na užívání předmětného bytu podle zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákona účinného do 31.12.2013 (dále jen obč.zák.).

21. Podle § 51 obč.zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle § 491 odst. 1 obč.zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených, mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§ 51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. pokračování - 14 - 7 C 83/2018

22. Ve svém nálezu Ústavní soud uvedl, že je vždy stěžejní interpretace vůle smluvních stran a přednostní role takového výkladu, jenž nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy, nebo jako v daném případě, souboru na sebe navazujících smluv, pokud není zcela zřejmé, že odporují zákonu nebo se jednoznačně příčí dobrým mravům. Přitom již v nálezu v jeho bodě 15 napsal, že smluvní strany výslovně vyjádřily vůli, že za užívání bytu nemá být hrazeno pravidelné nájemné, a to s přihlédnutím k tomu, že před uzavřením této smlouvy žalovaný již poskytl úplatu, tj. 800 000 Kč. V tom nelze dle názoru Ústavního soudu shledávat ani obcházení zákona ani jednání contra bonos mores. Posuzovat takovou smlouvu jako smlouvu nájemní, která je absolutně neplatná pro absenci ujednání o úplatě, je vzhledem ke zjištěnému a podstatě věci nepřípadné a striktní uplatnění zákonných ustanovení vede dle Ústavního soudu v daném případě ke značné nerovnováze v neprospěch žalovaného. Jako klíčovou skutečnost Ústavní soud také shledal, že smluvní ujednání, vedoucí k tomu, aby žalovaný mohl užívat daný byt a investovat do něj zřejmě nemalou sumu, bylo stranami dlouhodobě realizováno a dodržováno,„ smluvní strany po dlouhou dobu považovaly smlouvu za platnou a postupovaly podle ní, a žalovaný byl tak bezpochyby v dobré víře, že smlouva je platná a investoval proto do úprav a vybavení bytu, který, jak věřil, bude moci považovat posléze za vlastní„. Ústavní soud rovněž uvedl, že i kdyby bylo možno shledat nájemní smlouvu neplatnou, je na místě zvažovat, zda žalobcem uplatněný nárok není z hlediska skutečností, které v řízení vyšly najevo, v nesouladu s dobrými mravy. A zatímco v jednání stran uzavírajících smlouvy rozpor s dobrými mravy neshledal, k jednání žalobce uvedl, že snažit se po dlouhé době zpochybňovat druhou smluvní stranu, když se dodržování dohodnutého přestane hodit, znamená porušení smlouvy i jednání proti dobrým mravům. Závěrem svého nálezu Ústavní soud zavázal obecné soudy, aby se věcí znovu zabývaly v intencích závěrů jeho nálezu, přičemž vezmou do úvahy vše podstatné, co v řízení vyšlo najevo.

23. Doplněné dokazování pouze potvrdilo závěry, které z dosavadního dokazování učinil Ústavní soud a vtělil je do svého nálezu. Soud je tedy přesvědčen o tom, že plnění částky 800 000 Kč bylo žalovaným poskytnuto předchůdci žalobce s cílem nabýt vlastnictví k žalobou dotčenému bytu a když se tak nestalo, bylo vůlí stran, vtělenou do posuzovaného komplexu smluv, narovnat vzniklý stav tak, aby se postavení žalovaného co nejvíce blížilo postavení vlastníka bytu. Nebylo zjištěno nic (žádné další skutečnosti), které by mohly podpořit závěr obecného soudu takový, jež by byl protichůdný závěrům Ústavního soudu, tedy posuzující komplex smluv (či jednotlivé smlouvy) jako odporující zákonu nebo se jednoznačně příčící dobrým mravům. Posoudil proto uzavřenou smlouvu jako platnou, když takový závěr odpovídá závěrům Ústavního soudu, který i bez nyní doplněných výslechů svědčících jednoznačně ve prospěch žalovaného, uvedl, jak je již zmíněno výše, že„ posuzovat takovou smlouvu jako smlouvu nájemní, která je absolutně neplatná pro absenci ujednání o úplatě, je vzhledem ke zjištěnému a podstatě věci nepřípadné.

24. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím ke druhým dvěma smlouvám uzavřeným jako komplex na sebe navazujících tří smluv, posuzuje soud smlouvu uzavřenou dne 30.11.1998 a nazvanou jako smlouva nájemní, za platnou smlouvu uzavřenou ve smyslu § 51 obč.zák., tedy smlouvu inominátní, zajišťující žalovanému užívání žalobou dotčeného bytu.

25. Namítal-li žalobce, že nájem (pokud by měla být nájemní smlouva platná), byl již dříve vypovězen a podmínky pro vyklizení jsou splněny, soud této námitce nepřisvědčil. U projevu vůle k ukončení nájemní smlouvy ze dne 12.8.2012, je třeba zmínit, že tuto výpověď vzal žalobce zpět, obě strany deklarovaly, že výpověď považují za neplatnou a řízení vedené v této věci o určení neplatnosti výpovědi u zdejšího soudu pod sp.zn. 7 C 251/2012 bylo zastaveno. Také u výpovědi ze dne 8.10.2013 bylo v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp.zn. 19 C 157/2013 určeno, že pokračování - 15 - 7 C 83/2018 tato výpověď je neplatná. Co se týče přípisu ze dne 16.2.2018, kdy žalobce vypověděl žalovanému nájem bytu dle § 2291 odst. 1 o.z. a z opatrnosti též uvedl, že jde o výpověď nájemní smlouvy dle čl. IV, tj. s pětiletou výpovědní lhůtou, je soud přesvědčen, že nelze přijmout závěr, že by podle ní mohl být nájem bytu žalovaným ukončen dle § 2291 o.z. (tedy bez výpovědní lhůty). Žalobce výpověď podával s tím, že žalobce nehradí za užívání bytu nájemné, jak však bylo zjištěno a posouzeno jako platné ujednání, žalovaný za užívání bytu není povinen nájemné hradit. Žalobce tvrdí, že žalovaný sice podal proti výpovědi žalobu o určení její neplatnosti a řízení bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp.zn. 35 C 107/2018, z důvodu nezaplacení soudního poplatku však bylo řízení pravomocně zastaveno a žalovaný se tak již nemůže domáhat přezkoumání oprávněnosti výpovědi a pokud by nájemní vztah existoval, tak doručením této výpovědí skončil a žalovaný je povinen byt vyklidit.

26. Soud souhlasí s tím, že výpověď ze dne 16.2.2018 doručená žalovanému dne 27.2.2018 smluvní vztah umožňující užívání bytu ukončuje, vychází však ze smluvně sjednaných podmínek a tedy z pětileté výpovědní lhůty, která uplyne až dne 27.2.2023. Žaloba je tak předčasná. Jiný závěr, má-li být věc posuzována v intencích posouzení věci Ústavním soudem a jeho závěrů uvedených v nálezu, kde vyslovil svůj pohled na to, jaké jednání je nutno považovat za jednání rozporné s dobrými mravy a také s ohledem na ten závěr, že účastníci platně sjednali, že za nájem bytu nebude žalobci ničeho placeno a výpovědní lhůta bude pětiletá, nemůže dle zdejšího soudu obstát.

27. S dohodnutou pětiletou výpovědní lhůtou souvisí rovněž odpověď na námitku žalobce, který opětovně zdůrazňoval, že pokud by jednání žalovaného byla soudem poskytnuta právní ochrana a žaloba by byla zamítnuta, bude tím posvěcena a rozhodnutím soudu stvrzena situace, umožňující žalovanému bezplatně bydlet v bytě žalobce, aniž by se žalobce mohl domoci vyklizení bytu žalovaným. Takovýto stav by dle žalobce rozhodně nesplňoval jeden z účelů korektivu dobrých mravů, kterým je povinnost soudu hledat při rozhodnutí rovnovážný stav mezi stranami. Námitka žalobce není na místě, výpovědní lhůta byla sjednána a žalobce se bude moci domáhat vyklizení bytu, pokud jej žalovaný nevyklidí sám do uplynutí výpovědní lhůty. Skutečnost, že se tak stane později, než by si žalobce přál, nevychyluje posuzování rovnovážného stavu v neprospěch žalobce natolik, že by k tomu měl soud přihlížet. Bylo na žalobci, který se smlouvu snažil vypovědět již od roku 2012, aby tak učinil způsobem, který byl ve smlouvě sjednán, mohl tak dosáhnout vyklizení bytu již před pěti lety.

28. S ohledem na shora uvedené soud podanou žalobu zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.1 o.s.ř. a přiznal ve sporu úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení byly přiznány souhrnně za jednání před soudem prvního stupně, za jednání před soudem odvolacím (řízení pod sp.zn. 26 Co 137/2019), za jednání před soudem dovolacím (pod sp.zn. 26 Cdo 4235/2019) a za jednání před soudem prvního stupně po vrácení věci k dalšímu řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem ČR.

30. Tyto náklady řízení soud vyčíslil jako náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za podané odvolání a ve výši 14 000 Kč za podané dovolání (celkem 16 000 Kč). Dále náklady právního zastoupení spočívající v odměně ve výši 22 500 Kč (tj. odměně za 15 úkonů právní služby po 1 500 Kč) – převzetí a příprava zastoupení, písemná podání ve věci samé ze dne 13.7.2018, 11.12.2018, 6.9.2019, 10.11.2021 a 11.2.2022, účast na jednáních soudu dne 16.10.2018, 6.11.2018, 11.12.2018, 11.9.2019, 5.10.2021, 22.2.2022 a 26.4.2022, podání odvolání a pokračování - 16 - 7 C 83/2018 podání dovolání) dle § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1, písm. a), d) g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v 15 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 4 500 Kč, v jízdném ke třem jednání soudu ve výši 2 659 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb. (při ujeté vzdálenosti z obec do obec a zpět 140 km a průměrné spotřebě benzinu 5,3 l/km při každé jízdě, základní sazbě 4,30 Kč v roce 2021 a 4,70 Kč v roce 2022 a ceně benzinu 27,80 Kč za litr v roce 2021 a 37,10 Kč za litr v roce 2022), dále v náhradě za ztrátu času ve výši 1 800 Kč dle § 14 vyhl.č. 177/1996 Sb. (18 půlhodin strávených cestou ke třem jednáním soudu a zpět) a odpovídající 21 % DPH ve výši 6 613 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tedy byla žalovanému na náhradu nákladů řízení přiznána částka ve výši 54 102 Kč.

31. Oproti účtovaným nákladům řízení nepřiznal soud žalovanému náhradu nákladů řízení za nahlížení do spisu dne 12.7.2018. Tento úkon učiněný následujícího dne po převzetí zastoupení považuje soud za součást právního úkonu (převzetí a příprava zastoupení), za něž odměna přiznána jest. Nahlížení do spisu (nebo seznámení se spisem, jak uvádí žalovaný) není v civilním soudním řízení uváděno jako úkon právní služby, za nějž by měla náležet odměna. Této otázce se věnovaly nálezy Ústavního soudu I. ÚS 3906/17 a I. ÚS 4012/18, z nich však dle názoru soudu nelze v tomto případě právo žalovaného na náhradu nákladů za takový úkon v dané věci dovodit. Zmíněné nálezy Ústavního soudu vychází z pohledu, že byť není úkon nahlížení do spisu v civilním soudním řízení advokátním tarifem uveden ve výčtu úkonů, za něž náleží odměna, lze takovou odměnu přiznat analogicky podle § 11 odst. 1, písm. f) advokátního tarifu. A to tehdy, jestliže takový úkon je s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný, například tehdy založí-li protistrana do spisu větší množství listin. Ústavní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu v nálezech vysvětluje, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky považovat za samostatný úkon právní služby, za který by advokátu náležela odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1, písm. f) advokátního tarifu. Důležité jsou tedy konkrétní okolnosti případu. Ve věci nálezu I. ÚS 3906/17 se jednalo o obžalovaného z vraždy, kdy bylo nutno zjistit aktuální stav vyšetřování a připravit taktiku obhajoby (nešlo tedy o případ, kdy by bylo možno odměnu přiznat přímo podle § 11 odst. 1, písm. f) advokátního tarifu), závažnost věci a nutnost nahlédnutí do spisu však byla očividná. Ve věci posuzované zdejším soudem žádá žalovaný o přiznání odměny za nahlížení do spisu v situaci, kdy po převzetí zastoupení zástupce žalovaného pořídil u soudu během 15 minut kopii spisu. Následně bylo dalšího dne podáno vyjádření ve věci, za které (stejně jako za převzetí a přípravu zastoupení) jest přiznána odměna. Za takové situace soud nahlížení do spisu nepovažuje za další samostatný úkon právní služby, za nějž by měla náležet odměna. Soud také nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za podanou ústavní stížnost. Zvláštní úpravu způsobu náhrady nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem odlišnou od civilního soudního řízení je nutno vnímat optikou toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Byť by obecný soud dospěl k závěru, že náklady vzniklé účastníkovi v řízení před Ústavním soudem jsou náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nemůže rozhodnout o přiznání jejich náhrady, neboť k tomu je oprávněn postupem podle § 62 odst. 4 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 2118/19).

32. O splatnosti náhrady nákladů k rukám zástupce žalovaného rozhodl soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. pokračování - 17 - 7 C 83/2018

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o.s.ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.