OSTA 8 C 59/2026-56

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_005⟫ adresa pro doručování Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_006⟫ zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_008⟫ proti ⟪LB:lb_009⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_010⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_011⟫ o zaplacení 134 105,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 87 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z dlužné částky od 13. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 46 465,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 117 857 Kč od 30. 12. 2025 do 12. 1. 2026, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 217 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení, s úrokem ve výši 68,82 % ročně z částky 99 128,57 Kč od 30. 12. 2025 do 20. 1. 2026 ve výši 4 002,24 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 99 128,57 Kč od 21. 1. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 30. 12. 2025 dosáhne částky 354 758,40 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 9 836 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala ve výroku uvedeného rozhodnutí z titulu nesplněných povinností vyplývajících pro žalovaného ze smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky dne Anonymizováno. Žalobkyně dle této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši nominální úrokové sazby 68,82 % ročně splácet v 48 splátkách po 6 159 Kč měsíčně, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpen 2025 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se dle žalobkyně dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce více jak 30 dnů, žalobkyni tak vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč, neboť takovéto prodlení se týkalo dvou splátek, a smluvní pokuta ve výši 499 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 30 dnů. Dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2. smlouvy o úvěru v celkové výši 800 Kč, neboť žalovaná se ocitla v prodlení o délce více jak 15 dnů se čtyřmi splátkami a náhrada nákladů ve výši 200 Kč byla sjednána za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce více jak 15 dnů. Ke dni 28. 12. 2025 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, neboť žalovaný byl dle žalobkyně v prodlení o délce 65 dnů s úhradou splátky či její části. Podle bodu 6. 4. úvěrové smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu ve výši celkem 116 059,88 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Po zesplatnění úvěru žalovaný na svůj dluh neuhradil již ničeho a žalovaný tak dle žalobních tvrzení ke dni podání žaloby dluží žalobkyni novou jistinu úvěru v celkové výši 116 089,88 Kč. Kromě výše uvedených úroků z úvěru, smluvní pokuty v částce 998 Kč a náhrady nákladů v částce 800 Kč, požadovala dále žalobkyně po žalovaném též smluvní pokutu v celkové částce 16 248,40 Kč, a to dle bodu 6. 5. smlouvy, která byla stanovena ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny (116 089,88 Kč) za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 30. 12. 2025 do dne vyhotovení žaloby, tj. do dne 19. 5. 2026. Výše uvedené částky žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas, žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne Anonymizováno (dále jen „smlouva“), ve spojení s oznámením věřitele o schválení úvěru, předsmluvním formulářem a formulářem pro hodnocení klienta, za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal splácet včetně sjednaného úroku v nominální úrokové sazbě ve výši 68,82 % ročně, a to v 48 měsíčních splátkách po 6 159 Kč splatných počínaje srpnem 2025 vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6. 1. smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6.2. smlouvy poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlení klienta. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6.5. smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má pak soud za prokázané, že dne Anonymizováno byla ve prospěch žalovaného odepsána z účtu žalobkyně částka 100 000 Kč. Z karty klienta ve spojení výzvami k zaplacení má soud za prokázané, že žalovaný na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil před prohlášením úvěru za splatný celkem 12 360 Kč a dále již ničeho. Žalobkyně proto postupovala dle bodu 6. 3. smlouvy, podle kterého jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů, automaticky dojde k zesplatnění úvěru. K tomuto dni se pak stává okamžitě splatná celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru a veškeré smluvní pokuty. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že dle smlouvy tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění. Z výzvy k zaplacení ze dne 24. 11. 2025 a ze dne 23. 12. 2025 má soud dále za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných splátek, které měl řádně hradit dle přílohy ke smlouvě – splátkového kalendáře a také k úhradě smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného. Informace o zesplatnění úvěru k 28. 12. 2025 je prokázána oznámením o zesplatnění úvěru z uvedeného dne. Z karty klienta má soud dále za prokázané, že žalovaný byl oproti uzavřené smlouvě v prodlení o délce 15 dnů s 1. až 9. splátkou, a v prodlení o délce 30 dnů s 3. až 8. splátkou. Předžalobní výzvou ze dne 27. 4. 2026 (doložené včetně podacího archu z téhož dne) je prokázáno, že žalovaný byl vyzván k úhradě vzniklého dluhu a upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání. Z výpisu ze systému SOLUS, hodnocení klienta před poskytnutím úvěru ze dne 16. 7. 2025 je dále prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřovala úvěruschopnost žalovaného.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 68,82 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 95,27 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne Anonymizováno byla mezi účastníky sjednána nominální úroková sazba z úvěru ve výši 68,82 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro období červenec 2025 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,98 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy značně převyšuje (osmkrát) tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 52,21 % (č. j. 24 C 416/2018–69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokuty a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 12 360 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 87 640 Kč (100 000 – 12 360). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 28. 12. 2025 o zaplacení do deseti dnů od data doručení upomínky. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 31. 12. 2025, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 12. 1. 2026, když desátý den připadl na sobotu. Od 13. 1. 2026 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny (včetně smluvních pokut a smluvních nákladů), dalších požadovaných úroků z prodlení, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 134 105,40 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 87 640 Kč, což představuje její úspěch ve výši 65,4 % a úspěch žalovaného ve výši 34,6 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 30,8 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 706 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „vyhláška“), ve výši 6 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění) a paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky v částce 450 Kč za každý z těchto tří úkonů právní služby a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 20 850 Kč po zaokrouhlení na celé koruny částkou 4 379 Kč. Celkové náklady řízení tedy činily 31 935 Kč, žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 65,4 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 9 836 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.