OSTC 10 C 33/2026-24

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Tachově rozhodl soudcem Mgr. Petrem Kleinem ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, se sídlem Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_004⟫ zastoupená Jméno Zástupce, advokátkou se sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, bytem Adresa žalovaného, ⟪LB:lb_007⟫ o zaplacení 66 765,51 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 053,35 Kč, a to v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 712,16 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 765,51 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 683,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 66 765,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 765,51 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 25. 6. 2025 s její právní předchůdkyní Anonymizováno., dříve Anonymizováno., smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru. Uzavření smlouvy mělo proběhnout elektronicky prostřednictvím internetových stránek původní věřitelky. Žalovaný se měl nejprve zaregistrovat v jejím systému, uvést své osobní a kontaktní údaje a následně požádat o poskytnutí úvěru. Po prověření žádosti mu měl být prostřednictvím webového rozhraní zpřístupněn návrh konkrétní úvěrové smlouvy, který měl žalovaný elektronicky přijmout. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný na základě smlouvy postupně čerpal peněžní prostředky poukazované na bankovní účet č. č. účtu, jehož byl majitelem nebo disponentem, přičemž jejich dosud nevrácená výše měla činit 66 765,51 Kč. Celá tato částka se měla stát splatnou nejpozději dne 25. 1. 2026. Žalovaný ji však ve stanovené době neuhradil, a ode dne 26. 1. 2026 se proto měl dostat do prodlení. Žalobkyně z tohoto důvodu požadovala vedle jistiny také zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně, určený podle repo sazby České národní banky platné pro první den kalendářního pololetí, v němž mělo dojít k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

Podle žalobkyně právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Měla porovnat jeho doložitelné příjmy s deklarovanými výdaji, zohlednit rezervu ve výši 10 % rozdílu mezi příjmy a výdaji a ověřit, zda žalovanému po odečtení výdajů zůstane částka odpovídající alespoň životnímu minimu. Maximální splatná částka měla být stanovena ve výši 90 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Právní předchůdkyně žalobkyně měla současně provést kontrolu žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a úvěrových registrech CRKI a EUCB. Na základě takto získaných údajů měla dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného plnit povinnosti ze smlouvy.

Žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci odvozovala od smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi ní a původní věřitelkou. Tvrdila, že pohledávka za žalovaným byla zahrnuta mezi pohledávky postoupené na jejím základě, případně podle jejího následného dodatku a příslušného seznamu postoupených pohledávek. Žalobkyně se tak měla stát věřitelkou pohledávky včetně jejího příslušenství a práv s ní spojených.

Žalobkyně výslovně uvedla, že žalobou neuplatňuje smluvní úroky, poplatky, smluvní pokutu ani jiné smluvní příslušenství. Tvrdila, že částka 66 765,51 Kč představuje výlučně dosud nevrácené peněžní prostředky, které byly žalovanému skutečně poskytnuty, a to po zohlednění jím uskutečněných dílčích plateb. K prokázání výše čerpání a plateb odkázala zejména na přehled plateb a výběrů, doklady o jednotlivých výplatách peněžních prostředků, smlouvu o revolvingovém úvěru a vystavené vyúčtování. Současně navrhla, aby soud dotazem na právnická osoba., zjistil, kdo byl ke dni uzavření smlouvy majitelem nebo disponentem účtu č. č. účtu, na který byly peněžní prostředky poukazovány.

Pro případ, že by nárok neobstál jako smluvní, žalobkyně požadovala přiznání téže částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že i kdyby nebylo prokázáno platné uzavření úvěrové smlouvy nebo pokud by byla smlouva z jiného důvodu neplatná, žalovaný přesto přijal peněžní prostředky právní předchůdkyně žalobkyně a v rozsahu, v němž je nevrátil, získal na její úkor majetkový prospěch bez právního důvodu. Před podáním žaloby měla zástupkyně žalobkyně vyzvat žalovaného k plnění doporučenou zásilkou odeslanou dne 20. 2. 2026, žalovaný však podle tvrzení žalobkyně dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný nárok v uplatněném rozsahu neuznal a navrhl, aby soud žalobě nad částku 42 053,35 Kč nevyhověl.

1.1. Připustil, že vstoupil do úvěrového vztahu s právní předchůdkyní žalobkyně, společností Anonymizováno, dříve Anonymizováno., a že od ní peněžní prostředky skutečně čerpal.

1.2. Zpochybnil však tvrzení žalobkyně, že mu byla jako jistina poskytnuta částka 66 765,51 Kč a že celá tato částka představuje dosud nevrácené peněžní prostředky. Uvedl, že mu bylo ve skutečnosti vyplaceno pouze 48 500 Kč, z nichž věřiteli uhradil částku 6 446,65 Kč. Podle žalovaného proto mohla nevrácená část skutečně poskytnutých peněžních prostředků činit nejvýše 42 053,35 Kč. Zbývající část žalované částky podle něj nepředstavovala poskytnutou jistinu, ale smluvní úroky, poplatky nebo jiné navýšení pohledávky.

1.3. Žalovaný namítl, že žalobkyně neprokázala konkrétní způsob uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Podle jeho názoru nestačilo předložit nepodepsaný formulář úvěrové smlouvy a obecně tvrdit, že smlouva byla uzavřena elektronicky. Žalobkyně měla prokázat, jakým konkrétním úkonem žalovaný návrh smlouvy přijal, kdy tento úkon učinil, jakým způsobem byla ověřena jeho totožnost a jak lze elektronickou akceptaci spolehlivě spojit právě s jeho osobou. Poukázal na to, že nebyl předložen jím podepsaný stejnopis smlouvy ani dostatečně určitý technický záznam zachycující přihlášení do klientského účtu, potvrzení návrhu smlouvy, použití autorizačního kódu nebo jiný konkrétní projev vůle, kterým by přijal obsah předloženého smluvního dokumentu. Přesto nezpochybňoval, že od původní věřitelky určité peněžní prostředky přijal a že jejich dosud nevrácenou část je povinen vypořádat.

1.4. Dále namítl, že ujednání o ceně úvěru bylo nepřiměřené a odporovalo dobrým mravům. Poukázal zejména na mimořádně vysokou smluvní úrokovou sazbu a roční procentní sazbu nákladů, které podle něj vedly k hrubému nepoměru mezi částkou skutečně poskytnutou a částkou požadovanou věřitelem. Namítl, že postupným navyšováním úroků a dalších smluvních nákladů měla být původně čerpaná částka 48 500 Kč navýšena na částku přesahující 66 000 Kč, přestože úvěrový vztah trval pouze omezenou dobu. Podle žalovaného takové úročení neodpovídalo přiměřené odměně poskytovatele za dočasné poskytnutí finančních prostředků, ale vytvářelo vůči spotřebiteli jednostranně nevýhodnou a nepřiměřenou ekonomickou zátěž.

1.5. Žalovaný v této souvislosti namítl také nepřehlednost a jednostrannou nevýhodnost smluvních podmínek. Tvrdil, že ze smluvní dokumentace nebylo pro běžného spotřebitele dostatečně srozumitelné, jak rychle se bude dluh navyšovat, jaká část jednotlivých plateb bude započtena na jistinu a jaká část na úroky nebo poplatky. Podle žalovaného nebylo transparentně vysvětleno, jaké budou skutečné ekonomické důsledky revolvingového čerpání, opakovaného vyúčtování a započítávání jeho plateb. Smluvní dokumentaci považoval za předem připravený formulář, jehož obsah nemohl individuálně ovlivnit. Namítl proto, že soud musí i bez jeho výslovného návrhu přezkoumat, zda jednotlivá smluvní ujednání nezakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v jeho neprospěch jako spotřebitele.

1.6. Samostatně namítl, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy řádně a důkladně neposoudila jeho úvěruschopnost. Uvedl, že v době sjednání úvěru měl další úvěrové závazky, které byl povinen pravidelně splácet. Poskytovatel podle něj nezjistil úplně jejich počet, aktuální zůstatky ani výši jednotlivých měsíčních splátek. Nezohlednil proto celkovou částku, kterou žalovaný každý měsíc vynakládal na splácení již existujících závazků. Podle žalovaného původní věřitelka nezjistila ani úplnou výši jeho pravidelných životních nákladů. Nezabývala se dostatečně jeho náklady na bydlení, energii, dopravu, stravu, telefonní a jiné pravidelné služby ani dalšími nezbytnými výdaji domácnosti. Neověřila rovněž úplně jeho osobní, rodinné a majetkové poměry ani to, zda má vyživovací nebo jiné pravidelné platební povinnosti. Poskytovatel tak podle žalovaného neměl dostatečné podklady k tomu, aby mohl jeho skutečné příjmy porovnat se všemi výdaji a existujícími dluhy. Tvrdil, že poskytovatel vycházel pouze z omezeného souboru údajů, které žalovaný uvedl při elektronickém sjednávání úvěru, a z předložených výplatních pásek. Tyto podklady podle něj nemohly samy o sobě poskytnout úplný a spolehlivý obraz o jeho finanční a ekonomické situaci. Výplatní pásky prokazovaly nanejvýš výši pracovního příjmu za jednotlivá období, nikoli však výši pravidelných výdajů, splátek dalších úvěrů a celkové zadlužení. Žalovaný namítl, že původní věřitelka jeho sdělení neověřila z dalších objektivních podkladů a neprokázala, že by provedla skutečné individuální porovnání jeho příjmů, výdajů a existujících závazků. Za dostačující posouzení úvěruschopnosti žalovaný nepovažoval ani případné ověření, zda proti němu bylo vedeno insolvenční nebo exekuční řízení. Upozornil, že spotřebitel může být objektivně neschopen splácet další úvěr, přestože proti němu dosud není vedena exekuce ani insolvenční řízení. Samotná absence záznamu v negativních registrech proto podle něj neprokazovala, že po odečtení všech pravidelných výdajů a splátek ostatních závazků disponoval dostatečnými prostředky k řádnému splácení dalšího revolvingového úvěru. Dovozoval z toho, že původní věřitelka poskytla spotřebitelský úvěr, aniž měla dostatečně podloženou jistotu, že jej bude schopen splácet. Podle jeho názoru tím porušila povinnost důkladně posoudit jeho úvěruschopnost před uzavřením smlouvy. Smlouva proto nemohla založit právo věřitele na smluvní úroky, poplatky ani jiné smluvní navýšení. Žalovaný připustil pouze povinnost vrátit tu část skutečně přijatých peněžních prostředků, kterou dosud neuhradil.

1.7. Žalovaný v návaznosti na svou rekonstrukci čerpání a úhrad uvedl, že uznává existenci nevypořádaného majetkového prospěchu nejvýše v částce 42 053,35 Kč. Tato částka podle něj odpovídala rozdílu mezi částkou 48 500 Kč, která mu byla skutečně vyplacena, a jeho úhradou 6 446,65 Kč.

1.8. Výslovně však neuznal, že tato povinnost vyplývá z platné smlouvy o spotřebitelském úvěru, ani neuznal žalobkyní tvrzenou splatnost celé pohledávky ke dni 25. 1. 2026. Neuznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení od 26. 1. 2026, neboť žalobkyně podle něj neprokázala platný smluvní základ tohoto data splatnosti ani dobu přiměřenou jeho možnostem k vrácení skutečně poskytnutých prostředků.

1.9. S ohledem na své příjmové, výdajové a majetkové poměry žalovaný navrhl, aby mu soud v případě uložení povinnosti zaplatit částku 42 053,35 Kč povolil plnění v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše nepřesáhne 3 000 Kč. Uvedl, že vyšší měsíční splátku ani jednorázovou úhradu celé částky není schopen bez ohrožení úhrady svých nezbytných životních nákladů a ostatních pravidelných závazků hradit. Měsíční splátku 3 000 Kč naopak považoval za částku odpovídající svým reálným možnostem, kterou bude schopen řádně a dlouhodobě dodržovat.

1.10. Alternativně žalovaný navrhl uzavření soudního smíru, podle něhož by žalobkyni zaplatil částku 50 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách nejvýše po 3 000 Kč. Tuto nabídku učinil za účelem smírného ukončení sporu a odstranění nejistoty ohledně rozsahu skutečně poskytnutých a nevrácených finančních prostředků. Nabídku částky 50 000 Kč nepovažoval za uznání žalobního nároku v tomto rozsahu, ale za procesní návrh smírného vypořádání sporu. Setrval na stanovisku, že mimo rámec případného smíru je podle výsledku čerpání a úhrad důvodná nanejvýš částka 42 053,35 Kč a že ve zbývajícím rozsahu, včetně požadovaného úroku z prodlení, má být žaloba zamítnuta.

3. Právní zástupkyně žalobkyně, které bylo citované vyjádření doručeno dne 17. 4. 2026, se k návrhu žalovaného na povolení splátek ani k jeho návrhu na uzavření smíru nijak nevyjádřila. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a občanského soudního řádu, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Na základě tvrzení účastníků soud považoval za nesporné pouze to, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do úvěrového vztahu, přijal od ní peněžní prostředky v celkové výši 48 500 Kč a dne 21. 7. 2025 uhradil částku 6 446,65 Kč. Soud založil skutková zjištění na obsahu předložených listin a v uvedeném rozsahu také na nesporných tvrzeních účastníků. Předložená dokumentace zachycovala konkrétní rozsah údajů, které poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného získal a vyhodnotil, a umožňovala proto posoudit, zda takto zachycený postup splňoval požadavky § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Závěr soudu tak není založen pouze na absenci dalšího důkazního prostředku, ale na zjištěném obsahu a rozsahu skutečně provedeného posouzení.

4. Z předložených listin učinil soud následující zjištění.

1.1. Ze smlouvy o úvěru a ze standardních informací o spotřebitelském úvěru plyne, že žalovaný a Anonymizováno uzavřeli dne 27. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou s úvěrovým limitem 45 000 Kč. Údaj 25. 6. 2025 uvedený v žalobě odpovídal datu elektronické žádosti žalovaného, nikoli datu uzavření smlouvy. Smlouva stanovila první čerpání 25 000 Kč, průběžné splácení podle měsíčních výpisů, minimální měsíční platbu ve výši 13 % dlužné částky, nejméně 1 000 Kč, a splatnost minimální platby do 15 dnů od data příslušného výpisu. Nešlo tedy o jednorázový úvěr, jehož celá jistina by byla bez další právní skutečnosti splatná jediného dne. Smlouva stanovila pevný nominální úrok ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného zůstatku, tedy 146,949 % ročně (v dokumentu SECCI zaokrouhleně 146,95 % ročně), a RPSN ve výši 299,98 %. Při modelovém čerpání 45 000 Kč po dobu jednoho roku byla celková částka k úhradě vyčíslena částkou 80 818,82 Kč, z níž 35 818,82 Kč představoval nominální úrok. Soud proto má za prokázané, že žalovaný nominální úrokovou sazbu a RPSN směšuje. Výše obou údajů však byla smluvními listinami prokázána a nebyla mezi účastníky skutkově sporná.

1.2. Z jednotlivých dokladů o výplatě plyne, že původní věřitel poukázal žalovanému na účet č. č. účtu dne 27. 6. 2025 částku 25 000 Kč, dne 3. 7. 2025 částku 20 000 Kč, dne 4. 8. 2025 částku 2 500 Kč a dne 13. 10. 2025 částku 1 000 Kč. Všechny platby byly označeny stejným referenčním číslem hodnota a rodným číslem žalovaného. Žalovaný tak skutečně obdržel celkem 48 500 Kč. Tato zjištění odpovídala rovněž internímu přehledu čerpání, vyúčtování a plateb vedenému původním věřitelem a vlastnímu tvrzení žalovaného.

1.3. Z interního přehledu čerpání, vyúčtování a plateb vedeného původním věřitelem soud zjistil, že v evidenci byly vedle jednotlivých čerpání zaznamenány položky označené jako platby ze dne 21. 7. 2025 v částce 6 446,65 Kč, ze dne 27. 8. 2025 v částkách 6 446,65 Kč a 197,24 Kč, ze dne 25. 9. 2025 v částce 6 508,97 Kč a ze dne 23. 1. 2026 v částce 66 765,51 Kč. Žalovaný tvrdil, že z vlastních prostředků uhradil částku 6 446,65 Kč. Žalobkyně naproti tomu netvrdila, že ostatní položky označené v interním přehledu jako platby představovaly další skutečné úhrady žalovaného, a svůj žalobní nárok sama založila na tvrzení, že po zohlednění všech uskutečněných plateb zůstává nevrácena částka 66 765,51 Kč. Pro určení skutečně poskytnuté a nevrácené jistiny soud vyšel z přímých dokladů o výplatě částek v celkové výši 48 500 Kč a z úhrady 6 446,65 Kč, kterou žalovaný tvrdil a žalobkyně nezpochybnila. Rozdíl mezi takto prokázanými výplatami a úhradou činí 42 053,35 Kč.

1.4. Z faktury č. hodnota vystavené dne 11. 1. 2026 soud zjistil, že původní věřitel evidoval jistinu v částce 44 560,05 Kč, poplatky v celkové částce 750 Kč a úrok v částce 21 814,26 Kč, tedy celkem 67 124,31 Kč. Jako minimální částku splatnou do 25. 1. 2026 však faktura uváděla 30 259,31 Kč. Faktura současně obsahovala sdělení, že žalovaný je povinen zaplatit alespoň minimální částku a může zaplatit částku vyšší. Z této listiny proto nevyplynulo, že se dne 25. 1. 2026 stal splatným celý evidovaný zůstatek úvěru.

1.5. Z oznámení o postoupení pohledávky a z předžalobní výzvy ze dne 18. 2. 2026 vyplynulo, že původní věřitel evidoval vůči žalovanému částku 66 765,50 Kč, avšak výslovně uvedl, že tato částka sestává nejen z neuhrazené jistiny, ale také z poplatku, smluvní pokuty, úroku z prodlení, nákladů vymáhání a dalších nákladů a sankcí. Předžalobní výzva současně uváděla, že žalovanému byla poskytnuta částka 45 000 Kč a že částka 66 765,50 Kč vznikla po sečtení nákladů a sankcí, přesto ji následně nepřesně označovala celou jako neuhrazenou jistinu. Seznam postoupených pohledávek pak pouze reprodukoval částku 66 765,51 Kč, aniž obsahoval její položkový rozpis.

1.6. Důkaz dotazem na právnická osoba., ohledně majitele nebo disponenta účtu č. č. účtu soud neprovedl, neboť žalovaný nezpochybnil, že peněžní prostředky poukázané na tento účet přijal. Zjišťování vlastníka nebo disponenta účtu proto nebylo pro rozhodnutí potřebné.

5. Tvrzení žalobkyně, že částka 66 765,51 Kč představovala výlučně žalovanému vyplacené a dosud nevrácené peněžní prostředky, bylo proto vyvráceno přímými platebními doklady i listinami původního věřitele. Žalovanému bylo vyplaceno jen 48 500 Kč. Po odečtení jeho úhrady 6 446,65 Kč činila nevrácená část skutečně poskytnutých prostředků 42 053,35 Kč. Rozdíl 24 712,16 Kč nevznikl dalším čerpáním, ale účtováním smluvního úroku a případně dalších smluvních položek. Žalobkyně je však neuplatnila jako smluvní úrok, poplatek, sankci nebo náklad. Naopak výslovně založila žalobu na tvrzení, že požaduje pouze nevrácenou jistinu. Soud proto nemohl část žalobou označené jistiny sám přiznat z jiného dílčího právního důvodu jako smluvní úrok nebo jinou smluvní pohledávku, pro niž žalobkyně neuvedla odpovídající skutková tvrzení.

6. Námitka žalovaného, že žalobkyně neprokázala konkrétní způsob elektronického uzavření smlouvy, důvodná nebyla. Žalovaný sám výslovně připustil vznik úvěrového vztahu a přijetí všech čtyř čerpání. První čerpání obdržel v den uvedený ve smlouvě, následně provedl úhradu a právní předchůdkyně žalobkyně mu dne 13. 10. 2025 vyplatila další částku 1 000 Kč. Žalovaný přijetí ani tohoto čerpání nezpochybnil. Standardní podmínky stanovily, že smlouva se považuje za uzavřenou okamžikem, kdy věřitel žalovanému oznámí souhlas s jejím uzavřením, nebo okamžikem, kdy žalovaný obdrží úvěr, podle toho, co nastane dříve. Samotná absence vlastnoručního podpisu nebo kvalifikovaného elektronického podpisu za těchto okolností nevylučovala, aby byla smlouva uzavřena elektronicky jiným prokazatelným způsobem. Přijetí všech čtyř čerpání, jejich návaznost na smluvní limit a následná platba žalovaného ve spojení s jeho výslovným připuštěním existence úvěrového vztahu tvořily ucelený soubor skutečností, z něhož soud dovodil, že mezi žalovaným a původním věřitelem úvěrový vztah vznikl. Formulářová a adhezní povaha smlouvy rovněž sama o sobě nezpůsobuje její neplatnost, zakládá však povinnost soudu přezkoumat transparentnost a přiměřenost jejích jednotlivých ujednání.

7. Pro rozhodnutí je zásadní povinnost poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

1.1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. může poskytovatel poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, jestliže z výsledku posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Posouzení musí být založeno na nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích o příjmech, výdajích a dalších skutečnostech významných pro schopnost spotřebitele plnit závazek.

1.2. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, ECLI:EU:C:2020:167, vyložil články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí vyvodit účinné, přiměřené a odrazující následky jejího porušení. V rozsudku ze dne 11. 1. 2024 C-755/22, ECLI:EU:C:2024:10, dále potvrdil, že unijní právo nebrání sankci neplatnosti smlouvy a ztrátě práva věřitele na sjednané úroky ani tehdy, jestliže spotřebitel neutrpěl konkrétní škodlivý následek nebo již smlouvu splnil. Následné plnění tedy vadné prvotní posouzení úvěruschopnosti nezhojuje.

1.3. Z interního dokumentu o úvěruschopnosti soud zjistil, že poskytovatel evidoval u žalovaného příjem ze zaměstnání 52 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje 20 000 Kč, pracovní poměr na plný úvazek od 1. 6. 2024, nájemní bydlení, dva dospělé členy domácnosti, tři nebo více dětí a dva výdělečně činné členy domácnosti. Žalovaný připustil, že předložil výplatní pásky. Nebylo proto možno považovat za správné jeho tvrzení, že poskytovatel nezjišťoval žádné údaje o jeho příjmech a výdajích. Předložení výplatních pásek však samo o sobě prokazovalo nejvýše výši příjmů žalovaného v obdobích, kterých se týkaly, nikoliv úplnost jeho výdajů, existujících závazků a skutečného disponibilního příjmu.

1.4. Z téhož dokumentu ani z ostatních listin navíc nevyplynulo, zda částka 52 000 Kč představovala čistý, nebo hrubý příjem, za jaké období byly výplatní pásky předloženy a zda šlo o příjem pravidelný a dlouhodobě udržitelný. Částka výdajů 20 000 Kč nebyla nijak rozčleněna. Nebylo doloženo, zda zahrnovala nájemné, energie, běžné životní potřeby nejméně pětičlenné domácnosti, vyživovací povinnosti a splátky dalších úvěrů. Přestože žalobkyně obecně tvrdila kontrolu insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a úvěrových registrů, výsledky těchto kontrol ani zjištěné jiné závazky žalovaného z listin nevyplývaly. Doložen nebyl ani vlastní propočet disponibilního příjmu, na jehož základě poskytovatel dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen splácet celý revolvingový rámec.

1.5. Nedostatky byly významné i vzhledem ke konkrétní povaze produktu. Žalovaný nejprve obdržel 25 000 Kč a již během šesti dnů dalších 20 000 Kč, čímž vyčerpal celý limit 45 000 Kč. Později po částečné úhradě znovu čerpal další částky. Úvěr byl zatížen nominálním úrokem 0,4026 % denně, tedy 146,949 % ročně. Posouzení proto nemohlo spočívat jen v mechanickém odečtení souhrnně uvedených výdajů 20 000 Kč od příjmu 52 000 Kč. Poskytovatel měl ověřit reálné náklady nájemní domácnosti se třemi nebo více dětmi, další závazky žalovaného a schopnost dlouhodobě hradit platby vyvolané plně čerpaným revolvingovým úvěrem s mimořádně vysokými náklady.

1.6. Původní věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného zjistil jeho deklarovaný příjem, souhrnnou částku výdajů a základní údaje o zaměstnání, bydlení a domácnosti. Rozhodující však nebylo, zda poskytovatel získal alespoň některé informace o příjmech a výdajích žalovaného, ale zda jejich rozsah, kvalita a způsob ověření umožňovaly s odbornou péčí učinit závěr vyžadovaný § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb. Takto provedené posouzení uvedeným požadavkům neodpovídalo. Poskytovatel převzal jedinou souhrnnou částku měsíčních výdajů 20 000 Kč, aniž zjistil nebo ověřil, jaká její část připadala na nájemné, energie, výživu a další potřeby domácnosti tvořené dvěma dospělými a třemi nebo více dětmi a jaká část připadala na splátky jiných závazků. V zachyceném posouzení nebyly uvedeny žádné konkrétní údaje o dalších úvěrech žalovaného ani o výši jejich měsíčních splátek, přestože žalovaný tvrdil, že takové závazky v rozhodné době měl. Z takto zaznamenaných údajů proto nebylo možné zjistit, zda a v jakém rozsahu jiné závazky snižovaly jeho disponibilní příjem. Zachycené posouzení současně neobsahovalo individuální vyhodnocení reálného platebního zatížení odpovídajícího úplnému vyčerpání revolvingového limitu 45 000 Kč při nominálním úroku 0,4026 % denně. Souhrnný a nerozčleněný údaj o výdajích domácnosti bez zachycení dalších úvěrových závazků neposkytoval spolehlivý obraz o skutečném disponibilním příjmu žalovaného. Z rozsahu zaznamenaných vstupních údajů a ze způsobu jejich vyhodnocení proto nevyplynul odborně podložený závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet celý zpřístupněný úvěrový rámec. Soud proto uzavřel, že poskytovatel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb.

1.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je smlouva v takovém případě neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

1.8. Neplatnost se proto v dané věci neuplatnila jen jako důsledek námitky žalovaného, ale jako zákonem výslovně uložený následek zjištěného porušení povinnosti poskytovatele. Žalobkyni nevzniklo právo na sjednaný nominální úrok, poplatky ani sankce odvozené od neplatné smlouvy. Žalovaný však není oprávněn ponechat si skutečně poskytnuté peněžní prostředky a musí vrátit jejich dosud neuhrazenou část.

8. Námitkou žalovaného, že ujednání o nominálním úroku 146,949 % ročně odporovalo dobrým mravům a představovalo nepřiměřené spotřebitelské ujednání, se soud zabýval, avšak nezaložil na ní výsledek řízení. V důsledku neplatnosti celé smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyni právo na sjednaný úrok nevzniklo bez ohledu na jeho samostatnou platnost. Námitku žalovaného přitom nebylo možné odmítnout pouze s odůvodněním, že údaj 299,98 % představoval RPSN, neboť vedle něj byla sjednána mimořádně vysoká vlastní nominální úroková sazba 146,949 % ročně. Případná neplatnost úrokového ujednání by však sama o sobě neznamenala, že smlouva vůbec nevznikla nebo že byla nutně neplatná jako celek. Bylo by třeba samostatně posoudit povahu, transparentnost a oddělitelnost tohoto ujednání. Protože je však smlouva neplatná již podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a žalobkyně smluvní úrok jako takový neuplatnila, nebylo samostatné posouzení platnosti úrokového ujednání pro výsledek řízení potřebné.

9. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována. Z rámcové smlouvy o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020, jejího dodatku č. hodnota, seznamu individualizujícího žalovaného, referenční číslo a částku pohledávky a z oznámení původního věřitele ze dne 18. 2. 2026 soud zjistil, že pohledávka z úvěrového vztahu byla postoupena žalobkyni. Dodatek umožňoval automatické prodlužování rámcového postupního vztahu a oznámení učinil žalovanému sám postupitel. Postoupením přešla pohledávka s příslušenstvím a právy s ní spojenými. Postoupení se vztahovalo na pohledávku původního věřitele vůči žalovanému vzniklou v souvislosti s označeným úvěrovým vztahem. Zákonná neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. měla za následek, že věřiteli nenáležely smluvní úroky a poplatky a žalovaný byl povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Tato právní kvalifikace však nezaložila skutkově jiný majetkový nárok, než který byl předmětem postoupení.

10. Soud proto přiznal žalobkyni částku 42 053,35 Kč. Tato částka odpovídá rozdílu mezi peněžními prostředky v celkové výši 48 500 Kč, které byly žalovanému skutečně vyplaceny, a jeho úhradou 6 446,65 Kč. Žalovaný nezpochybnil, že po odečtení této úhrady zůstala nevypořádána částka 42 053,35 Kč, tím však neuznal platnost smlouvy ani žalobkyní tvrzenou splatnost celé pohledávky. Výrok o zaplacení částky 42 053,35 Kč je tedy založen přímo na zvláštní zákonné povinnosti spotřebitele vrátit podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytnutou jistinu. Nejde tak o přiznání plnění z platné úvěrové smlouvy, smluvního úroku, poplatku ani sankce. Obecná pravidla o restituci plnění z neplatné smlouvy se uplatní pouze podpůrně, neboť následky neplatnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy jsou v rozhodném rozsahu upraveny zvláštním ustanovením § 87 zákona č. 257/2016 Sb..

11. Žalobu soud naopak musel zamítnout co do částky 24 712,16 Kč, která představuje rozdíl mezi žalovanou částkou 66 765,51 Kč a nevrácenou jistinou 42 053,35 Kč. Tato část žalované sumy nebyla žalovanému vyplacena. Z listin původního věřitele vyplynulo, že zahrnovala smluvní úrok, sankce a další náklady. Ty by však žalobkyni v důsledku neplatnosti smlouvy nenáležely, i kdyby je v neuplatnila.

1.1. Zamítnout musel také požadavek na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 765,51 Kč od 26. 1. 2026 do zaplacení. Žalobkyně při jeho uplatnění vycházela z tvrzení, že celá částka byla splatná dne 25. 1. 2026. Smlouva však upravovala revolvingový úvěr na dobu neurčitou s měsíčními minimálními platbami a předložené listiny neobsahovaly výpověď, ukončení smlouvy, oznámení o okamžité splatnosti ani konečný výpis, který by zakládal splatnost celého zůstatku právě k uvedenému dni. Především však v důsledku neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. není rozhodná původní smluvní splatnost. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3675.2021.1, vzniká právo na zákonný úrok z prodlení až tehdy, jestliže spotřebitel nesplní povinnost vrátit zbývající jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Samotná výzva věřitele k vrácení zbývající jistiny prodlení spotřebitele nezakládá. Doba přiměřená možnostem žalovaného nebyla mezi účastníky dohodnuta a žalobkyně neuvedla ani neprokázala konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že tato doba uplynula právě dne 25. 1. 2026. Samotné smluvní vyúčtování ani předžalobní výzva takový závěr nezakládaly. Žalobkyně proto neprokázala, že byl žalovaný ode dne 26. 1. 2026 v prodlení s vrácením jistiny podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb..

12. Žalovaný požádal, aby mohl přiznanou jistinu zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách v maximální výši 3 000 Kč.

1.1. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je spotřebitel povinen vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení určí soud v případě sporu tuto dobu podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran s přihlédnutím k jeho příjmu a celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

1.2. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1902.2025.1, uzavřel, že skutečnosti významné pro posouzení, zda je spotřebitel schopen vrátit jistinu ihned, nebo až v delší době, působí ve prospěch spotřebitele. Spotřebitel proto nese břemeno tvrzení o svých příjmových, sociálních a majetkových poměrech a důkazní břemeno o těchto skutečnostech, neboť jde o jeho subjektivní poměry známé především jemu, nikoli věřiteli.

1.3. Žalovaný uvedl, že částku nemůže zaplatit jednorázově a že je schopen hradit nejvýše 3 000 Kč měsíčně. Svá tvrzení podpořil údaji zachycenými v dokumentaci o posouzení jeho úvěruschopnosti, podle níž žil v nájemním bydlení v domácnosti se dvěma dospělými členy a třemi nebo více dětmi, existenci dalších úvěrových závazků žalovaný samostatně tvrdil ve svém vyjádření. Přestože tato dokumentace pocházela z června 2025 a neobsahovala úplný rozpis všech příjmů, výdajů a závazků žalovaného, poskytovala ve spojení s jeho konkrétními tvrzeními alespoň částečný podklad pro posouzení jeho sociálních a majetkových poměrů. Žalobkyně se k návrhu na povolení splátek ani k tvrzením žalovaného o jeho platebních možnostech přes jejich doručení nevyjádřila a neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalovaný je schopen plnit jednorázově nebo ve vyšších splátkách. Soud proto při určení doby plnění vyšel ze souhrnu žalovaným tvrzených skutečností, dostupných listinných podkladů, výše přiznané jistiny a délky navrženého splácení.

1.4. Žalovaný sám označil částku 3 000 Kč za nejvyšší pravidelnou měsíční částku, kterou je schopen hradit. Soud nevycházel pouze z jeho obecného tvrzení o nepříznivé finanční situaci, ale přihlédl také k údajům zaznamenaným poskytovatelem v době uzavření smlouvy, podle nichž žalovaný žil v nájemní domácnosti tvořené dvěma dospělými a třemi nebo více dětmi, a k jeho tvrzení o existenci dalších úvěrových závazků. Tyto historické údaje soud nepovažoval samy o sobě za úplný důkaz jeho současných poměrů, ve spojení s konkrétním návrhem žalovaného a s absencí jakékoliv věcné námitky žalobkyně však podporovaly závěr, že jednorázové zaplacení celé částky není v možnostech žalovaného. Rozhodující bylo také to, že žalovaný nenavrhl splátku pouze symbolickou. Částka 42 053,35 Kč bude při měsíčních splátkách po 3 000 Kč zaplacena čtrnácti splátkami po 3 000 Kč a poslední splátkou 53,35 Kč, tedy v průběhu patnácti měsíců od splatnosti první splátky. Taková doba není nepřiměřeně dlouhá a představuje spravedlivé uspořádání práv a povinností účastníků. Zohledňuje tvrzené možnosti žalovaného a současně nezasahuje nepřiměřeně do práva žalobkyně na uspokojení přiznané pohledávky. Nižší splátky by bez dalších doložených okolností zbytečně prodloužily dobu plnění, zatímco jednorázová úhrada by neodpovídala zjištěným a žalobkyní nezpochybněným okolnostem.

1.5. Soud proto podle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 160 odst. 1 občanského soudního řádu určil, že žalovaný zaplatí přiznanou částku v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. K ochraně žalobkyně soud stanovil, že nebude-li zaplacena byť i jediná splátka řádně a včas, stane se splatným celý dosud neuhrazený zbytek dluhu.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla z žalované jistiny 66 765,51 Kč úspěšná co do částky 42 053,35 Kč, tedy v rozsahu 62,99 %, zatímco žalovaný byl úspěšný v rozsahu 37,01 %. Čistý úspěch žalobkyně proto činil 25,98 %. Při určení poměru úspěchu soud vycházel z rozhodnutí o jistině. Požadovaný úrok z prodlení tvoří příslušenství pohledávky, jeho výše nebyla v době rozhodování konečná a jeho uplatnění nevede ke zvýšení tarifní hodnoty ani k vynaložení odlišných nákladů právního zastoupení.

1.1. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně činily 18 025,90 Kč. Sestávaly ze soudního poplatku v částce 2 671 Kč a z nákladů zastoupení advokátkou. Podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náležela zástupkyni žalobkyně při tarifní hodnotě 66 765,51 Kč odměna 3 780 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby, celkem 11 340 Kč. Dále jí náležely tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 1 350 Kč. Protože zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náležela žalobkyni také náhrada této daně v částce 2 664,90 Kč, odpovídající sazbě 21 % z odměny a náhrad hotových výdajů v celkové částce 12 690 Kč. Z celkových nákladů žalobkyně 18 025,90 Kč odpovídá jejímu čistému procesnímu úspěchu 25,98 % částka 4 683,13 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnosti uložené mu tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat jejich splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.