OSTP 8 C 1/2015-79

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba na zaplacení částka s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky denně, od datum do zaplacení, nejvýše však částka za každý i započatý měsíc prodlení do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum a doplňovaným četnými podáními (č. l. 2a, 12, 14, 15, 17, 20, 27 a 30), zaplacení ve výroku I shora uvedeného plnění z titulu nájemného (částka měsíčně) a služeb spojených s užíváním bytu (částka měsíčně v roce 2010 a částka měsíčně od roku 2011) číslo na adrese adresa (á částka) a dále části plnění dle dohody o uznání závazku (blíže nespecifikovaného původu) v rozsahu sjednaných a neuhrazených splátek částka v červenci 2014, částka v srpnu 2014 a částka v září 2014. příjmení znění petitu je zatíženo chybou v psaní (částka„ částka“), soud tedy vychází z částky částka. Stejně tak opět neobsahuje časové vymezení. Žalobkyně byla již dvakráte vyzývána k odstranění vad petitu, ani jednou však neuvedla petit bezvadně zformulovaný. Soud tak vyšel z informace v protokolu na č. l. 20, kde žalobkyně dříve uvedla, že příslušenství (poplatku z prodlení) se domáhá od datum do zaplacení.

2. Řízení je i nadále zatíženo vadou v tom smyslu, že soud dosud nerozhodl o změně žaloby (tj. usnesením z důvodu právní jistoty účastníků řízení výslovně nevyjádřil, čeho se žalobkyně v řízení v konečné podobě domáhá), přesto bylo nařízeno a konáno právní jednání dne datum, které bylo odročeno v důsledku úpadku žalované. Jelikož žalobkyně ještě před tím, než odstranila vady žaloby, zaplatila soudní poplatek a soud zaslal žalobu žalované, vypustila požadavek na vyklizení bytu (č. l. 14), soud nerozhodoval o zastavení řízení v rozsahu návrhu na vyklizení bytu. S ohledem na ekonomii řízení však soud pokračoval i bez vydání takových procesního usnesení, neboť z listin v mezidobí vyplynulo, že pohledávka nadále existuje již jen jako naturální obligace a žaloba nemůže být ani částečně úspěšná, nadto by bylo třeba vést žalobkyni k definitivnímu upřesnění žalobního návrhu (tj. aniž by soud definitivní žalobní návrh musel sám„ kompilovat“ z několika různých podání), ohledně čehož soud do současnosti nebyl úspěšný. Z téhož důvodu soud žalobkyni nevyzýval k doplnění skutkových tvrzení ohledně titulu vzniku pohledávky v rozsahu částka, která byla písemně uznána (uznání dluhu však nenahrazuje skutkové tvrzení o původu takové pohledávky, ale přestavuje toliko důkaz ohledně trvání takové pohledávky), způsobu a výsledku (povinného) vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním bytu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. („ Není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.“), a ani neověřoval nad rámec údajů v insolvenčním rejstříku, nakolik již byla pohledávka žalobkyně splněna (viz č. l. 67) a nakolik se tedy žalobkyně domáhá plnění, které jí již bylo uhrazeno. Žádná z těchto okolností totiž nemohla mít vliv na výsledek řízení.

3. Soud vedl žalobkyni k možnosti vzít žalobu zpět, tak však reflektovala toliko popisem osobních poměrů žalované a sebe samé, omluvila svou nepřítomnost u jednání, žádným způsobem však nevyjádřila, že by řízení nemělo pokračovat ohledně původně zformulovaného žalobního návrhu. Zastavení řízení přitom navrhla i sama žalovaná (takový dispoziční úkon s předmětem řízení však samozřejmě musí učinit žalující strana) ve svém vyjádření ze dne datum (č. l. 60), kde zkonstatovala skončení insolvenčního řízení, kde byla předmětná pohledávka přihlášena. Ani na doručení tohoto podání však žalobkyně nijak věcně nereagovala. Soud proto konal jednání dne datum, k němuž obě účastnice předvolal a které pro omluvy obou z nich konal v jejich nepřítomnosti.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně se na základě dohody o přenechání předmětného družstevního bytu (č. l. 3) ze dne datum a nájemní smlouvy č. l. 5 ze dne datum domáhá plnění nájemného, které bylo sjednáno částkou částka měsíčně a (nevyúčtovaných) záloh na služby, které byly částkou částka sjednány v rozsahu:„ úklid a osvětlení společných prostor domu, užívání výtahu atd. dle rozpisu správy domu, spotřeby tepla, vody a teplé vody“. Nájemní smlouva byla sjednána do datum, žalobkyně žalobou tvrdí prodlužování nájemního vztahu i pro následující období a z žádné listiny nevyplývá opak, naopak ze sdělení anonymizováno obec ze dne datum (č. l. 8) vyplývá, že se povolení k podnájmu předmětného bytu prodlužuje do datum. Soud tak má za to, že nájem předmětného bytu trval nejméně do datum a poté byl žalovanou dle tvrzení žalobkyně i nadále využíván k bydlení ve stejném rozsahu. Žalovaná zde bydlela se svou matkou, ta dle zjištění soudu v roce 2020 zesnula. Dle stavu veřejně dostupného insolvenčního rejstříku byl dnem datum prohlášen úpadek žalované a s odkazem na § 140a insolvenčního zákona tak došlo k přerušení tohoto řízení. Insolvenční řízení pak dle usnesení č. l. 51 skončilo vzetím na vědomí splnění oddlužení žalovanou a současně osvobozením žalované ve smyslu § 414 tamtéž od povinnosti hradit zbytek specifikovaných pohledávek. Z přihlášky pohledávky (P1) na č. l. 53 vyplynulo, že žalobkyně již datum přihlásila v insolvenčním řízení mimo jiné i svou pohledávku ve výši částka, specifikovanou přinejmenším odkazem na řízení sp. zn. 8 C 1/2015, další příslušenství v rozsahu částka, celkem tedy částka. Z přehledu uspokojení od insolvenčního správce na č. l. 57 pak vyplývá, že žalobkyni bylo z výtěžku uhrazeno celkem částka. Předžalobní výzva ve smyslu § 142a o. s. ř. tvrzena ani předložena nebyla.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. S odkazem na uspokojení jistiny v rozsahu částka plněním od insolvenčního správce a co do zbytku žalobou uplatněného nároku (včetně příslušenství) pak s odkazem na § 414 insolvenčního zákona, dle něhož byla žalovaná osvobozena od povinnosti hradit zbytek pohledávky, uplatněné v tomto řízení, v jakém dosud (v insolvenčním řízení) uhrazena nebyla, žalobu nezbylo, než v plném rozsahu zamítnout. Část plnění tedy byla žalobkyni již uhrazena, části se již v důsledku osvobození žalované od takové platební povinnosti nemůže soudně domáhat, a to ani v rozsahu příslušenství, které je s osudem pohledávky neoddělitelně svázáno. Pohledávka žalobkyně tedy (v dosud neuhrazeném rozsahu) nezanikla, i nadále ji tedy žalovaná může dobrovolně splnit a nebude se ze strany žalobkyně jednat o bezdůvodné obohacení, pokud takové plnění přijme a ponechá si jej, pohledávka však již existuje pouze jako soudně nevymahatelná (tzv. naturální obligace). Dlužno doplnit, že v tomto řízení by soud nemohl žalobkyni přiznat plnění ani v rozsahu celých částka, v jakém již byla uspokojena, neboť větší část (s výhradou nejasnosti povahy částky částka, ohledně které bylo doloženo jen neurčité uznání dluhu) žalobou uplatněného nároku zřejmě tvoří nevyúčtované plnění záloh za služby spojené s užíváním bytu, přičemž nárok na uhrazení takových záloh zanikl s odkazem na § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. dnem datum, resp. datum, a žalobkyně by mohla ohledně této části žaloby uspět pouze v případě, že by doložila řádné vyúčtování skutečně spotřebovaných služeb, tedy zda vznikl přeplatek, nedoplatek, či se spotřeba se zálohami přesně shoduje. Touto okolností se však insolvenční soud ani insolvenční správce nezabýval.

6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. Obecně je o nákladech řízení rozhodováno dle procesního výsledku sporu. V tomto řízení je však třeba přihlédnout i k výsledku insolvenčního řízení, neboť pohledávka zde zamítnutá, byla v insolvenčním řízení uznána a z větší části dokonce i uhrazena a nelze tak mechanicky dovozovat, že v tomto řízení byla žalobkyně zcela neúspěšná (byla by však úspěšná jen v menší části předmětu řízení). Současně však platí, že podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podle § 513 občanského zákoníku platí, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Současně podle § 150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

7. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byl shora odkazovaným usnesením insolvenčního soudu osvobozena i od povinnosti hradit náklady tohoto řízení (tedy včetně soudního poplatku, který žalobkyně částkou částka uhradila v kolcích). Přestože si je soud vědom, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká konstitutivním rozhodnutím nalézacího soudu v rámci rozhodnutí, kterým se řízení končí, tedy až poté, kdy marně uplyne lhůta k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení, současně je třeba aplikovat ustanovení § 513 občanského zákoníku (norma později účinná - lex posterior) a konstatovat, že ani náhradu nákladů řízení s uplatněním takové pohledávky, coby pouhé příslušenství pohledávky, již přiznat nelze. Takový postup je ústavně konformní výkladem např. v usnesení Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 2730/2018, I. ÚS 3028/17 či v rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 ICdo 62/2014. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 29 Cdo 4318/2017 má soud za argumentačně překonané prvně uvedeným. V rámci obiter dictum lze dále de lege ferenda konstatovat, že úprava insolvenčního řízení je v otázce nákladů uplatnění pohledávky věřitelem, ať již v řízení nalézacím či insolvenčním, kusá a k věřiteli koncepčně zjevně nepřívětivá, to však v rovině podústavního práva nemůže ovlivnit aplikaci platného práva nalézacím soudem a důvod k podání návrhu ve smyslu § 95 odst. 2 Ústavy soud rovněž neshledává.

8. Žalobkyni tak náhrada nákladů řízení bezpochyby nenáleží, i kdyby byl její nárok po stránce hmotného práva důvodný v plné výši. V tomto případě by však soud musel přiznat právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. žalované, neboť její procesní úspěch vyjadřuje, že větší část žaloby by byla v případě věcného projednání samotného nároku žalobkyně zamítnuta (především z důvodu nevyúčtovaných záloh za služby, zřejmě tvořících nadpoloviční většinu celkové částky částka). Pokud se však týká takové případné části náhrady nákladů žalované (v jejím případě za účast na jednání dne datum a za písemné podání ze dne datum), soud aplikoval § 150 o. s. ř., neboť je zřejmé, že žalovaná zahájení řízení zapříčinila a mimořádné poměry svědčí tomu, aby žalobkyně nemusela žalované ničeho hradit. A to i přes to, že písemné vyjádření žalované bylo důsledkem neochoty (či neschopnosti) žalobkyně přijmout právní následek osvobození žalované od placení zbytku specifikovaných pohledávek v insolvenčním řízení, kam předmětná pohledávka nepochybně náležela, poté, co žalobkyně nevzala žalobu zpět. Byť žalobkyně nesplnila dokonce ani povinnost k zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., z insolvenčního řízení je zřejmé, že žalovaná by pohledávku ani tak žalobkyni dříve dobrovolně neuhradila a nalézací řízení by proběhnout muselo. Stejně tak žalobkyně nemohla ovlivnit, že v průběhu jí iniciovaného nalézacího řízení bude zahájeno insolvenční řízení, které je důsledkem neplnění platebních závazků žalovanou i vůči dalším osobám, o čemž přirozeně žalobkyně nemusela vědět, dokud nebylo insolvenční řízení zahájeno a ona se o něm nedozvěděla. Není tedy přijatelné, aby žalobkyně, která ztratila nárok na soudní poplatek, dále nesla tíži poměrné části nákladů tohoto řízení, s přihlédnutím k tomu, že obě účastnice tvrdí skromné majetkové poměry a zhoršený zdravotní stav. Proto soud ani žalobkyni s odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele žádnou platební povinnost výrokem II neuložil.

9. Nemožnost vrácení soudního poplatku částka je přímým důsledkem toho, že žalobkyně včas nereagovala na instruktivní poučení soudu (č. l. 59 a 70), nevzala žalobu zpět a trvala na projednání žaloby. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, totiž platí, že soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o částka, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Jelikož první jednání (k jednání dne datum by soud nepřihlížel, neboť nezačalo věcné projednávání žaloby) proběhlo dne datum a věc byla věcně projednána, neexistuje žádný zákonný důvod pro vrácení soudního poplatku, který byl proběhnuvším řízením plně konzumován a žalobkyně v něm nezískala nárok na plnou ani částečnou náhradu svých nákladů řízení, kam patří i jí zaplacený soudní poplatek.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.