OSTP 20 C 43/2026-56

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ pro 16 040 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se částečně zastavuje v rozsahu 1 100 Kč a 1 600 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 300 Kč, a to ve splátkách po nejméně 608 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky 5 700 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 20. 5. 2025 do zaplacení a 340 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. majetek a majetková práva dlužníka,

2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách,

3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích.

Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (adresa, Anonymizováno: trestný čin a společenský jev, adresa, Wolters Kluwer, 2014, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb., ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).

4. Žalovaného se podařilo kontaktovat. Právě na nekontaktnosti spotřebitelů, které tito věřitelé doslova „naučí bezmoc“ jednotlivými metodami upomínání, inkasního vymáhání, zastrašování a poskytování dalších a dalších úvěrů, je základem pro úspěch uplatňování těchto lichvářských úvěrů u soudů, neboť spotřebitelé se často lichvě nebrání, neuvádějí platby, které již uhradili, natož aby uplatnili, že jsou obětí širšího (dlouhodobějšího) lichevního schématu, než vyplývá ze žalobních tvrzení, která se omezují jen na poslední „smlouvu“ (iteraci) lichevního schématu a poslední vyplacenou jistinu (které však velmi často těsně předchází úhrada na předchozí lichevní úvěr od spotřebitele). Žalovaný uvedl kontaktní adresu jak v záhlaví shora, na té mu bylo doručeno do vlastních rukou. Telefonicky uváděl, že advokátovi uhradil 2 700 Kč, důkaz předložil. Při jednáních uvedl, že dosud na tento úvěr uhradil jen 2 700 Kč, vymáhala inkasní agentura Anonymizováno Mínil zaplatit jen 10 000 Kč celkem, bez příslušenství. Advokát mu navrhnul splátku v této výši, k zaplacení 26 153 Kč. Žalovaný vyloučil, že by uhradil nějaký poplatek za odklad splatnosti, což je další z metod lichevní exploatace, která je u těchto úvěrů používána (a ve shodě s odůvodněními sankčních rozhodnutí ČNB, např. ve věci právnická osoba, je soud považuje za absolutně neplatné ujednání jak svou výší v obvykle lichevní sazbě, tak i svou povahou, neboť stvrzuje neschopnost spotřebitele úvěr splácet). Ke svým poměrům uvedl, že jeho příjem je 26 500 Kč čistého měsíčně, splácí dva bankovní úvěry u právnická osoba., a právnická osoba., v celkové výši splátky 6 000 Kč. Bydlí u babičky, přispívá jí na bydlení 8 100 Kč a 2 000 Kč za elektřinu a vodu. Další úvěry řeší skrze Člověka v tísni, doráží na něj několik inkasních agentur kvůli dalším třem úvěrům.

5. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení, zejména sdělení všech plnění, přijatých od spotřebitele. Poučil právního zástupce, že i on jednal lichevně, pokud se domáhala předžalobní výzvou 25 873,23 Kč.

6. Žalobkyně podáním ze dne 20. 5. 2026 (č. l. 41) vzala žalobu částečně zpět co do poplatků 520 Kč a 580 Kč a smluvní pokuty 1 600 Kč. Je s podivem, že žalovaný uhradil právě 2 700 Kč na umoření těchto položek - pokud ovšem nejednal dle pokynů věřitele. Uvedla, že podle jejího názoru musí spotřebitel hodnověrně doložit, že neplní na úvěr pouze a jedině proto, že mu úvěr neměl být poskytnut, neboť by jej nemohl splatit. Dále podle ní z vyjádření žalovaného vyplývá, že si je závazku vědom a čerpal jej. Žádný důkaz ke způsobu plnění své zákonné povinnosti neoznačila.

7. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

8. Soud v důsledku zpětvzetí žaloby v celém rozsahu, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto rozhodnutí vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil, za absence výslovného nesouhlasu žalovaného (a vážného důvodu) s tímto postupem (§ 96 odst. 4 tamtéž). O zbytku předmětu řízení bylo nutno vést dokazování a rozhodnout.

9. Soud k projednání věci nařídil jednání. První jednání nebylo možno konat pro výslovný nesouhlas žalobkyně se zkrácením lhůty na přípravu jednání. Z druhého jednání se přitom omluvila. Trvala na přiznání plnění dle úvěrové smlouvy. Nesouhlasila se zohledněním případných předchozích přeplatků na předchozí „úvěry“, nevyjádřila se k nim více. Nesouhlasila s krácením náhrady nákladů řízení, když žalovaný nárok zcela neuspokojil ani v průběhu řízení.

10. Soud v rozkazním řízení správně platební rozkaz pro absenci tvrzení ke splnění zákonné povinnosti věřitele dle § 86 ZoSÚ a zjevné lichevní parametry úvěru nevydal a věc převedl soudci. Soud v prvé řadě konstatuje, že v případě nebankovních spotřebitelských úvěrů zásadně nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Pouhé tvrzení věřitele se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

12. Žalobkyně ani netvrdila, že by registr NRKI (či BRKI či SOLUS či REPI) lustrovala. To je ovšem velmi nápadné vzhledem k tomu, že do NRKI své úvěry zapisuje a prokazatelně tak s ním pracuje. Připuštění této skutečnosti se ovšem nevyhýbá sama, činí tak další obdobně jednající věřitelé a jejich advokáti.

13. Shodně (nepředkládáním NRKI/BRKI) postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud soud čistě v rámci argumentace vůbec teoreticky připustí, že dává smysl zkoumat úvěruschopnost pro absolutně neplatný úvěr s lichevními parametry). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.).

14. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného a zjistil, že žalovaný již byl dramaticky předlužen. Jednak od téže žalobkyně čerpal úvěr již 6. 4. 2025 (jistina 3 000 Kč s navýšením o 450 Kč za zřejmě 14 dní, avšak žalovaný při posledním jednání uvedl, že nic nepřeplatil, proto soud tuto okolnost do rozhodnutí nepromítnul). Předmětný úvěr tak opět byl součástí širšího lichevního schématu, v němž jednotlivé (absolutně neplatné) smlouvy slouží jako pouhé iterace exploatačního schématu. Žalovaný však měl již z 27. 2. 2025 závazek u lichevně jednající společnosti právnická osoba (známo senátu 20Cz předchozí úřední činnosti – 121 o. s. ř. – ze stovek výpisů NRKI, které již vyhodnocoval) s jistinou 15 000 Kč a měsíční splatností částky 17 425 Kč, kde byl již v březnu 2025 v prodlení. Dále měl již z 19. 2. 2025 závazek u lichevně jednající společnosti právnická osoba., dnes Anonymizováno právnická osoba., v likvidaci, dotčené předběžným opatřením Finančního arbitra (známo senátu 20Cz předchozí úřední činnosti – 121 o. s. ř. – ze stovek výpisů NRKI, které již vyhodnocoval) s rámcem 17 200 Kč, který byl v březnu 2025 vyčerpán v rozsahu 15 387 Kč. Dále měl již z 28. 3. 2025 závazek u lichevně jednající společnosti AvaFin právnická osoba., dříve právnická osoba (známo senátu 20Cz předchozí úřední činnosti – 121 o. s. ř. – ze stovek výpisů NRKI, které již vyhodnocoval), s rámcem 20 000 Kč, který byl v březnu 2025 vyčerpán v plném rozsahu. I tato společnost rozvíjí sériová, paralelní i sériově-paralelní lichevní schémata, předcházel nejméně jeden úvěr ze dne 28. 1. 2025 s rámcem 5 000 Kč. Tento úvěr trval souběžně, v březnu 2025 tak i zde žalovaný dlužil celý rámec. Přitom žalovaný měl u právnická osoba. (složka BRKI výpisu) kontokorentní úvěr, ale v březnu 2025 z rámce 5 000 Kč nic nečerpal. Především měl však u stejné banky úvěr s jistinou 60 000 Kč ze dne 1. 7. 2024, s měsíční splátkou 1 745 Kč, kde v březnu 2025 dlužil 55 828 Kč. Konečně pak měl u právnická osoba., ze dne 13. 10. 2023 úvěr s jistinou 275 000 Kč a měsíční splátkou 4 901 Kč, kde zbývalo v březnu 2025 uhradil 434 291 Kč. Úvěruschopnosti žalovaného v dubnu 2025 tak nelze vést vážně míněné úvahy. Pokud by žalovaný neměl úvěry lichevního charakteru, zřejmě by byl schopen splátky hradit (za předpokladu, že měl stejný příjem, jako deklaroval v současnosti – což však žalobkyně ani netvrdila, ani neprokazovala, a žalovaného taková povinnost tvrzení či dokazování v rozporu s její představou procesně netížila). Jelikož se však jednalo o nejméně čtyři úvěry s lichevními parametry, objektivně se nacházel nejméně ve finanční tísni. Pokud se žalobkyně domnívala, že z ničeho nevyplývá, že by žalovaný nemohl uhradit sjednaný úvěr, pak stav NRKI/BRKI je důkazem právě takové situace, kdy by žalovaný mohl uhradit nejvýše některý z lichevně navýšených dluhů, nemůže však být činěn zodpovědným za to, že tak neučinil. Pokud by žalovaný úvěry splácel, zjevně by se tak dostal jen do stavu ještě větší finanční tísně, což je ostatně důvodem, proč tak velký počet osob sjednává desítky těchto úvěrů, ačkoliv je z vnější perspektivy jasné, že s každým úvěrem je situace ekonomicky ještě méně zvládnutelná.

15. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba více záznamů o úvěrech, již soud zpětně nemá jak zjistit. Pokud by žalovaný měl živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

16. Konstatování obsahu dalších důkazů je pro výsledek řízení již nadbytečné a je zjevné, že posouzení úvěruschopnosti, pokud žalobkyně databázi NRKI neužívá čistě jen pro zápis a pohledu na její stav se záměrně vyhýbá, by bylo pouze předstíráno. Samotná úvěrová smlouva a balastní dokumenty (rámcová smlouva o úvěru k současně uzavírané smlouvě o úvěru – sic!) a informace pro spotřebitele, je nepřehledná a pro soud dílem nesrozumitelná, tím méně by se mohlo jednat o jasná a srozumitelná ujednání se spotřebitelem, kterými by mohl být vázán. Smlouva je záměrně obsáhlá. Obsahuje i ujednání o poplatcích za odklad splatnosti, které však smlouva tají (což je u těchto úvěrových lichevních modelů v současnosti standardní praktikou) a jsou odhaleny až ad hoc v internetovém komunikačním rozhraní, když obsah komunikace následně mizí a nemá jej k dispozici ani spotřebitel, ani soud. Úrok je stanoven 1 % denně (tj. 365 % ročně), avšak RPSN dokonce 2 334 Kč. Je uveden poplatek za odklad splatnosti „100 Kč denně“, ale jen za první prodloužení. Tato ujednání se hrubě rozporná s dobrými mravy (§ 588 o. z.) a nelze k nim přihlížet ani v případě, že by jinak smlouva nebyla shledána neplatnou jako celek pro absenci plnění povinnosti dle § 86 ZOSÚ. Je sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně, což je v kombinaci s excesivním úrokem a úvěrovým modelem zjevně směřujícím k těžení z neúvěruschopnosti rovněž absolutně neplatným ujednáním. Jsou sjednány poplatky za upomínky 520 Kč a 580 Kč. Přitom dle výpisu upomínek (SMS a emaily) č. l. 18 jimi rozhodně žalobkyně nešetřila a rozsah odpovídá excesivním formám vymáhání ze strany predátorsky jednajících věřitelů s lichevními produkty. Četnost demonstruje rozsah problémů spotřebitelů, kteří mají více obdobných závazků. Obsah těchto výzev soud nezná. Na č. l. 14 je doložena poskytnutí jistiny 10 000 Kč žalovanému, což bylo v řízení nesporné. Tato smlouva by tedy neobstála z mnoha samostatných důvodů i v případě, že by její platnosti nebránilo již nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Je doložena jedna upomínka od věřitele na č. l. 19, požadující 14 445 Kč.

17. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 20) vypracování i zaslání (č. l. 21) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 25 873,23 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán nejvýše zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Nejsou rozepsány ani požadované náklady právního zastoupení (které je povinen dlužník uhradit teprve na základě rozhodnutí soudu). Požadovaná odměna je zde ale rovněž nepřijatelná, neboť ji počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu. Pro absenci rozkladu částky není ani zřejmé, zda nepožaduje ekvivalent tří mimosmluvních odměn (což činil advokát tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO a soud to byl nucen oznámit České advokátní komoře, která již ve věci prvně jmenovaného schválila dohodu na vině a trestu). Případně není zřejmé, zda není požadováno excesivní příslušenství (absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy). Ani jedna z možností není pro advokáta omluvitelnou.

18. K osobě žalovaného dle obsahu spisu (v rámci úvodního ověření místní příslušnosti, když senátu 20C je neustále vytýkáno, že zjišťuje poměry bez návrhu účastníka) vyplynulo, že dle OSSZ adresa (č. l. 27) je zaměstnán u právnická osoba., jako servisní technik, jeho novou adresu po přestěhování z Loun zatím nemají.

19. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Tvrzeny (oběma - nesporné) i prokázány byly pouze úhrady 2 700 Kč (v té části již bylo řízení zastaveno). V současnosti je však obvyklé, že (zejména u úvěrů, uplatňovaných tímto advokátem) spotřebitelé ve skutečnosti již plnění uhradili, ať již na konkrétně uplatněnou smlouvu (ale na plnění, která dle ujednání absolutně neplatné smlouvy náleží jen na úhradu příslušenství), či na smlouvy bezprostředně předcházející, tvořící součást lichevního úvěrového schématu, které má zůstat soudu/finančnímu arbitrovi utajeno. V několika předchozích řízeních bylo zjištěno, že původní věřitel plnění přijal, advokát/postupník žádná neuváděl. Zde je původním věřitelem přímo žalobkyně, soud tak nemohl vynutit součinnost u třetí osoby. Nicméně žalovaný tyto další okolnosti vyloučil, nebylo tak ze strany soudu k lichvě třeba z moci úřední zjišťovat a zohledňovat cokoliv dalšího (k čemuž je soud povinen, neboť nejen, že projednává spotřebitelská práva, ale rovněž porušení kogentních ustanovení norem s veřejnoprávním charakterem – zejména § 86 ZoSÚ, a také lichvu, což jsou okolnosti zásadně právně, fakticky i morálně odlišné od klasického závazkového vztahu dvou stran s rovným postavením). Žalovaný se dle úvěrové historie nejeví jako běžně jednající (průměrně uvažující) spotřebitel, ani to jej však nezbavuje spotřebitelské ochrany.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

21. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ tedy musí být na věřiteli.

22. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení ZoSÚ, způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). adresa smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

23. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch, především ke zvolení ideálního „mixu“ lichevní metody pro konkrétního dlužníka, jeho chování, sklony a situaci. V dokumentu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba.“ je zjevné, že toto posouzení má za hlavní účel stanovení „počtu doporučených prodloužení“, když právě výběr poplatků za prodloužení je jednou z metod lichevní exploatace, která zanechává (pro případ nalézacího řízení před soudem) nejméně stop. Zde věřitel měl údaje k dovození excesivní potřeby finančních prostředků žalovaného, předchozí čerpání úvěrů s lichevními parametry, což samo o sobě vyvolává finanční tíseň a zřejmě i sklony k hazardnímu sázení. Za formu zneužití je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Zde se věřitel plnění této povinnosti ani nenamáhal předstírat (tvrdit a prokazovat). Jak současná epidemie lichevních úvěrů odhaluje – i na předlužené osobě lze vydělat. A to i s pomocí soudní moci, kde lze uplatnit nárok na plnění z posledního úvěru, zamlčet přijaté platby od dlužníka (ať již částečně, či v podobě poplatků za odklad splatnosti úplně), případně dokonce simulovat poskytnutí jistiny, ačkoliv byla podmíněna doplacením předchozího úvěru (s neméně lichevními parametry). V této věci se však potvrdilo jen lichevní schéma v podobě zanedbání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, excesivního příslušenství, a naopak sériové, paralelní či sériově-paralelní lichevní schéma či vybírání poplatků za odklad splatnosti se neprokázalo.

24. V projednávané věci je příslušenství jistiny tak vysoké (je mnohonásobně za hranicí hrubého rozporu s dobrými mravy a judikatorní hranicí pro trestný čin lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, kterou lze vedle zjištění úvěruschopnosti též vyloučit, že není jednání s osobou ve finanční tísni, resp. obětí předchozí lichvy, nebylo ani tvrzeno. Argumentaci právního zástupce ohledně nutnosti žalovaného prokazovat svou neschopnost úvěr splácet, je účelově deformovaná. Dostatečné podklady má přinést již samotný výsledek zkoumání dle § 86 ZoSÚ od věřitele, a pokud absentuje, následek absolutní neplatnosti úvěru již nemůže zvrátit pouhá neaktivita spotřebitele, který je touto právní úpravou privilegovaně chráněn. Ostatně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka neuvádí detaily ohledně povinností soudů a účastníků a věc zrušuje a vrací k dalšímu řízení. Navíc zde má soud k dispozici výpis NRKI/BRKI, z něhož platební neschopnost i část jejich důvodů dostatečně vyplývá – žalovaný je obětí lichvy a žalobkyně ani její právní zástupce nemá žádné oprávnění čelit z případné schopnosti žalovaného se z této vlastními silami či s pomocí dostat. Věřitel porušil veřejnoprávní povinnosti (a nikoliv pouhým omylem, jde o součást jeho businessového plánu), zakládající přinejmenším správní delikt a občanskoprávní delikt (dobré mravy, lichva), a jeho setrvávání na nároku na plnění z platného závazku je tak přinejmenším amorální. V ostatním lze s tímto rozhodnutím rovněž do budoucna nesouhlasit již proto, že zdejšímu soudu je z úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.) známo, že tamní účastník (právnická osoba.) poskytuje úvěry výhradně s lichevními parametry, navíc programově osobám v exekučním inhibitoriu. Jakákoliv možnost zachování platnosti takového úvěru i při schopnosti spotřebitele úvěr splácet je proto (při správném výkladu právního řádu a dobrých mravů) nereálná. Závěry, které věřitel z takového rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, jsou proto neobhajitelné.

25. V projednávaném případě žalobkyně ani tvrdí, zda a jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Již tím porušuje zákon způsobem, který nemůže žádné navazující jednání spotřebitele „kompenzovat“ a převzít za tento lapsus jakoukoli odpovědnost. Úvěruschopnost navíc nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika (pokud by ji žalobkyně tvrdila) není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Žalobkyně se však nesmyslně spokojuje s tvrzeními spotřebitelů ohledně podstatných okolností, neověřuje je (což by si mohl dovolit jen legitimně jednající věřitel u úvěr s nižší jistinou a bez lichevních parametrů) a pokud ověřuje alespoň příjem, pak tak činí naprosto nesmyslným postupem, při kterém navíc aktivně zakrývá znepokojivé skutečnosti (a v této věci si doslova vyextrahovala jen údaj o tom, že žalovaný má příjem přes 230 tis. Kč měsíčně). Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti (natož pak v dělnické profesi), neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný, podnikající fyzické osoby nevyjímaje.

26. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, resp. jeho úvěruschopnost byla vyloučena stavem NRKI i BRKI (pokud si právní zástupce prostuduje dokument „Informační memorandum BRKI a NRKI“ na vlastních webových stránkách žalobkyně, nepochybně dospěje k témuž závěru), čemuž žalobkyně nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (pokud je vůbec vyhodnocovala), bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka, dle expertního algoritmu či jak je u ní obvyklé – žádné vážně míněné posuzování nečinila, když úvěry dává i osobám, které mají desítky až stovky předchozích lichevních úvěrů v NRKI, kam sama má přístup a své úvěry zadává. Žalovaný již je obětí předchozí lichvy, úvahy o jeho schopnosti tento úvěr splácet jsou absolutně nepřijatelné, amorální a absurdní – neboť žalobkyně poskytla další lichevní úvěr v řadě a sama se pokusila rozvinout na žalovaném i širší lichevní schéma. Pokud ani tato argumentace žalobkyni (či odvolacímu soudu) nepostačuje, lze připomenout, že žalovaný stále čelí nejméně 3 lichevně/predátorsky jednajícím nebankovním věřitelům a několika s nimi spolupracujících inkasních agentur (těch je zpravidla pověřeno jediným věřitelem postupně několik, nicméně pracují pro více věřitelů). Bonita žalovaného je proto tragická až neexistující a žalobkyně nemá z čeho dovozovat pro sebe příznivé okolnosti.

27. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

28. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá (další) advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

29. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k charakteru úvěru, úroku, smluvní pokuty (kterou je u těchto typů úvěrů, vyvolávajících prodlení, nutno zásadně vždy posuzovat v kombinaci s ostatním příslušenstvím) a těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak pak o to více přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatněníAnonymizováno

30. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci jméno FO proti jméno FO, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „Anonymizováno/Anonymizováno“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci jméno FO Anonymizováno a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Anonymizováno). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci jméno FO Editorial a Pannon, C-243-08).

31. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci jméno FO a jméno FO proti právnická osoba., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. To má zásadní význam pro širší lichevní schémata, která poskytnutí jistiny konkrétního úvěru toliko předstírají a nutí spotřebitele činit transakce, kterými nevědomky poškozují své vlastní zájmy (např. doplacení lichevně navýšeného předchozího úvěru za příslib opětovného poskytnutí úvěru ve stejné či mírně vyšší výši). Právě taková schémata tato žalobkyně (spolu s několika dalšími) pravidelně rozvíjí, senát 20C již zaznamenal desítky výpisů, kde se řetězily její úvěry u spotřebitelů, kteří byly obětí několika předchozích lichevně/predátorsky jednajících věřitelů. Pokud má senát 20C dovozovat adekvátní význam § 121 o. s. ř. a nepodílet se (procesní leností) na páchání této formy lichvy, nemůže zůstat nečinný a nemůže svá zjištění omezovat na obsah konkrétního spisu.

32. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více:

33. Množství porušených práv spotřebitelů je přitom podstatně více. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ s potřebou opětovného zkoumání úvěruschopnosti sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce), spojených s překročením základní doby splatnosti. Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. A nemůže jej získat ani soud. Soud tak nemá možnost ověřit ani zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Natož aby mohl překontrolovat způsob komunikování o poplatcích za odklad splatnosti či nabídky novací závazků. Za zbavení spotřebitele možnosti domáhat se soudní ochrany je třeba u sériových úvěrů považovat rovněž vystavování nových smluv a obnovování poskytnutí jistiny, čímž jsou zneužívány ryze procesní zásady dispozitivní a projednací. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci, případně nezvládá hradit starší úvěr a mladší se tak mezitím úročí lichevním úrokem a narůstá lichevní sankční příslušenství. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. V tomto kontextu je třeba vnímat i masově rozšířené působení jedné nebo postupně i více inkasních agentur, které vůči spotřebiteli vystupují (telefonicky, emailem, osobními návštěvami) v postavení, které spotřebitel jen těžko právně kvalifikuje. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nejen, že neplní, ale navíc jeho plnění ještě předstírá. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

34. V předchozí věci sp. zn. spisová značka jiného původního věřitele, který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky, jedná skrze webové rozhraní a je zastupován shodnými advokáty jako žalobkyně, byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Jaký je obsah četných výzev, zasílaných touto žalobkyní (č. l. 18), není soudu sdělováno. Tak jako v této věci, následně shodný advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení odkazují jen eventuálně.

35. Jde právě o projev využívání „diskrétního webového rozhraní“, které těmto lichevně jednajícím věřitelům umožňuje jednat se spotřebiteli písemnou formou, aniž by po ní zůstávaly důkazy. Ani případné emailové zprávy z účtu spotřebitele (pokud je soudu předloží) již nevystihují celý proces, celý obsah vzájemné komunikace. Ta ostatně mnohdy probíhá i telefonicky, SMS zprávami či (zejména ve fázi vymáhání inkasními agenturami) v terénu ústně, prostřednictvím „inkasních inspektorů“ či „exekučních pracovníků“. V této věci však soud vychází z toho, že žalovaný uhradil na vyčerpaných 10 000 Kč již 2 700 Kč. Proto mohl žalobkyni vyhovět v rozsahu 7 300Kč a ve zbytku výrokem III žalobu zamítnul.

36. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet zaplacených 2 700 Kč na jistinu) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. To je ostatně i v souladu s rozsudky Krajského soudu v Praze ve sp. zn. spisová značka a spisová značka či Krajského soudu v adresa ve sp. zn. spisová značka. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Podpůrně se uplatní § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení.

37. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše a nepochybně je nevyčerpává ryze procesní ustanovení § 142a o. s. ř. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. spisová značka/spisová značka) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud takové každé jednotlivé jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele nepřiměřeně navýšený dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za pouhý odhad úmyslu svému závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je také první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. Výzva č. l. 19, 20 na zaplacení lichevního navýšení obětí jiných lichevních úvěrů takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku - je dalším pokusem o lichvu, tentokráte páchanou samotným advokátem, a to nejen uplatněním lichevní pohledávky za jiného, ale současně směřující i k jeho vlastnímu obohacení (sazba odměny vychází i z lichevního navýšení jistiny).. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužena, čelí dalším lichevním pohledávkám, splácí starší bankovní úvěry, pracuje v dělnické profesi a hradí plné náklady bydlení, a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace), ani krýt ztráty věřitele, který si věřitel plně zaslouží v rámci systematického porušování zákonů utrpět. Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

38. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k výše uvedeným poměrům žalovaného. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Dojde tak k právě tomu následku, kterým věřitelé úsudek a svobodnou vůli své oběti dosud paralyzovaly – hrozbou exekuce. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Splátka je takto dostatečně nízká. Proto k ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se sám chová proaktivně predátorsky a z platební neschopnosti a tísně je zjevně zvyklý získávat další výhody. Žalovaný zjevně své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost jej informovat, že není úvěruschopný, a místo toho poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

39. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (57,6 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá (ohledně zastavené části řízení, kterou soud s ohledem na dobu od podání žaloby přičetl k tíži žalovaného – jako jeho chování v důsledku podané žaloby) o. s. ř. měl přiznat k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (15,2 %).

40. K tomu však soud důvod neshledal, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, ale naopak byla pokračováním lichvy, a to z následujících důvodů. V prvé řadě toto řízení nemusí být nutně projevem neochoty žalované splnit závazek, ale především její neschopnosti splnit závazek z důvodů, které přinejmenším rovným dílem zavinil sám věřitel. Ostatně žalovaný o splnění svých vzájemně si konkurujících závazků zjevně usiluje (jakmile se zorientoval a uvědomil si svá práva) a od podání žaloby již uhradil 2 700 Kč. Nelze mu vyčítat že neuhradil více, neboť to neodpovídá jeho možnostem a situaci. Především věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou předžalobní výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Nadto zde věřitel v části výzvou požadovaného plnění (tvrzenými náklady řízení) jednal jak v hrubém rozporu s dobrými mravy, tak i v rozporu s povinnostmi advokáta, když na požadování náhrady ve výši mimosmluvní odměny za (dva? tři?) úkony právní služby v daný okamžik neměl oprávnění a svou odměnu stanovil i z lichevního navýšení. I touto výzvou je tak páchána lichva, tedy nejen zastupováním účastníka při jejím uplatňování, ale i požadováním přímého majetkového prospěchu lichevní povahy. Odměna by navíc náležela nejvýše ve výši snížené dle § 14b advokátního tarifu (neboť výsledkem těchto úkonů je pravidelně toliko formulářový návrh, nadto chronicky neúplný ohledně způsobilých tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně tak nemá nárok na žádnou náhradu nákladů řízení. Ostatně odměna by jí náležela ve snížené výši dle § 14b advokátního tarifu a nikoliv za dodatečné vyjádření, kterým pouze odstraňovala nedostatky původního návrhu. Že by advokát byl v tomto případě skutečným vlastníkem žalobkyně, soud dle Evidence skutečných majitelů nezjistil. Proto není žalovaný povinen dle IV. výroku hradit žalobkyni na poměrné náhradě (15,2 %) ničeho.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.