OSUL 33 C 370/2020-33

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr Petrem Blažejem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 9 720 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 280 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 720 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 280 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 440 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9 720 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného úvěru, který poskytla žalované společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) na základě smlouvy o úvěru ze dne datum. Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč, který si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 20 280 Kč, tvořenou jistinou 12 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 8 280 Kč v 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum došlo k postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. Žalovaná dluh neuhradila ani na základě předžalobní výzvy. Schopnost žalované splácet zápůjčku byla ověřena na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr. S ohledem na výši příjmů žalované a výši úvěru vyhodnotil právní předchůdce žalobkyně žalovanou jako způsobilou k poskytnutí úvěru. Dle údajů uvedených žalovanou jí zbývalo k úhradě případných ostatních závazků více než 17 000 Kč. Údaje uvedené v žádosti o úvěr byly ověřeny doklady předloženými žalovanou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

3. Žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně sdělila před poskytnutím úvěru své příjmy ve výši částka a výdaje ve výši částka. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 20 280 Kč, tvořenou jistinou 12 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 8 280 Kč v 13 měsíčních splátkách po 1 560 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 30 dnů od data uzavření smlouvy. Žalovaná uhradila pouze částku 10 560 Kč. V žádosti o úvěr ze dne datum žalovaná uvedla měsíční příjem ve výši částka a měsíční výdaje v souhrnné výši částka. Použitelný příjem dle tvrzení žalované tak představoval částku částka.

4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZSÚ“).

5. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprokázal provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Právní předchůdce žalobkyně doložil pouze žalovanou vyplněnou žádost o úvěr. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C 449/13, CA Consumer Finance SA).

11. Soud nepoučil žalobkyni o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”), neboť se žalobkyně z jednání omluvila. V § 118a o. s. ř. se upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srovnej BUREŠ, Jaroslav § 118a (Poučovací povinnost při jednání). In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří, FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk, MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel, ŠEBEK, Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 831 - 832).

12. Ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

13. Ustanovení § 9 odst. 1 ZSÚ nestanovuje přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

14. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018-141). Žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdce žalobkyně provedl v souladu s veřejnoprávním předpisem (ZSÚ) kontrolu úvěruschopnosti dle požadavku náležité péče. Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

15. Je zcela zřejmé, že míra ochrany, kterou by spotřebiteli jakožto slabší straně zajišťovala relativní neplatnost, je výrazně nižší než v případě absolutní neplatnosti. Předně je zde problém informační asymetrie. Žalovaná by nejprve musela mít k dispozici informace, ze kterých by mohl dovodit, že poskytovatel úvěru porušil své povinnosti ohledně kontroly úvěruschopnosti. Dále by si musel být vědom skutečnosti, že mu zákon umožňuje vznést námitku relativní neplatnosti. A konečně by tuto námitku musel vznést v rámci promlčecí lhůty. Soud v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, kde právní věta zní:„ Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.“ Soud v souladu s tímto výkladovým pravidlem interpretoval § 9 odst. 1 ZSÚ tak, že se jedná o neplatnost absolutní.

16. Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 1 440 Kč (jistina ve výši 12 000 Kč po odečtení částečných úhrad ve výši 10 560 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 440 Kč od datum do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 8 280 Kč, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě, ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výzva k úhradě byla dána k poštovní přepravě dne datum a dodána byla žalované tři dny po odeslání, tedy dne datum (§ 573 o. z.). Splatnost dluhu dle výzvy žalobkyně k zaplacení (§ 1958 odst. 2 o. z.) nastala po uplynutí 5 dnů od doručení výzvy, tedy dne datum. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 720 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 280 Kč od datum do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť prodlení žalované s úhradou dluhu nastalo teprve dne datum. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).

17. Žalobkyni byla přiznána částka 8 280 Kč s příslušenstvím. Co do částky 1 440 Kč příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšné žalované totiž žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).