OSUL 75 C 16/2022-53

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Rozsypalem v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 21 316 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku částku 21 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 21 316 Kč od datum do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne datum domáhala vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 36 144 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 36 144 Kč od datum do zaplacení a dále částky 11 000 Kč, jakož i náhrady nákladů řízení.

2. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě byly žalovanému v den jejího uzavření poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky spolu s částkou 19 017 Kč, jež představuje fixní úrok ve výši 3 935 Kč, odměnu za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 384 Kč a odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 9 698 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 661 Kč byla stanovena na den datum. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a k úhradě mu zbylo 40 333 Kč. Žalobkyně však požaduje toliko částku 36 144 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 36 144 Kč od datum do datum, jež činí 40 987,30 Kč, avšak žalobkyně požaduje toliko smluvní pokutu ve výši 11 000 Kč.

3. Žalobkyně podáním ze dne datum vzala žalobu částečně zpět co do částky ve výši 11 000 Kč a dále co do částky 14 828 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 36 144 Kč od datum do datum a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 828 Kč od datum do zaplacení, pročež soud usnesením ze dne 10. 2. 2022, č.j. 75 C 16/2022-17, řízení zastavil co do částky 11 000 Kč a dále částky 14 828 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 36 144 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 828 Kč od datum do zaplacení.

4. Předmětem dalšího řízení tak byl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 21 316 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 21 316 Kč od datum do zaplacení.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.

6. Soud věc projednal na jednání konaném dne datum.

7. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni v 60 týdenních splátkách po 684 Kč s tím, že poslední splátka byla sjednána ve výši 661 Kč. Celková dlužná částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit, činila 41 017 Kč a byla tvořená zápůjčkou ve výši 22 000 Kč a poplatkem ve výši 19 017 Kč složeným z úroku ve výši 3 935 Kč, úhrady za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 384 Kč a úhrady za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 9 698 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že při uzavření smlouvy převzal v hotovosti částku zápůjčky. Zápůjční úroková sazba byla stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy o zápůjčce a činila 29 % ročně. Ze smluvních podmínek, které nejsou smluvními stranami podepsány, soud zjistil bližší úpravu práv mezi žalobkyní a žalovaným.

8. Ze zákaznické karty ze dne datum (dále jen„ zákaznická karta“) soud zjistil, že v ní jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, jenž bydlel jako nájemník, žalovaný byl svobodný, dosažené vzdělání měl středoškolské, nebyl majitelem vozu, neměl žádné vyživované osoby, byl zaměstnán na pozici technická podpora, jeho příjem byl ve výši 11 453 Kč, ostatní příjmy byly ve výši 4 000 Kč, externí splátky zápůjček měl žalovaný ve výši 1 800 Kč a odhadované měsíční výdaje činily 9 500 Kč. Údaje byly ověřeny podle třech výplatních pásek za 1, 2, číslo. Zákaznickou kartu žalovaný podepsal.

9. Z tabulky umoření ke smlouvě o zápůjčce soud zjistil průběh splácení poskytnuté zápůjčky, když žalovaný uhradil celkem 684 Kč.

10. Předžalobní výzvou ze dne datum zástupce žalobkyně urgoval žalovaného k úhradě sporné pohledávky, a to do datum.

11. Z předložených listinných důkazů tak byl soudem zjištěn následující skutkový stav:

Žalovaný a žalobkyně podepsali listinu označenou jako smlouva o zápůjčce, při jejímž podpisu žalovaný převzal od žalobkyně v hotovosti částku 22 000 Kč, za což se zavázal vrátit žalobkyni částku 41 017 Kč tvořenou zápůjčkou ve výši 22 000 Kč a poplatkem ve výši 19 017 Kč složeným z úroku ve výši 3 935 Kč, úhrady za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 384 Kč a úhrady za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 9 698 Kč Částku ve výši 41 017 Kč se pak zavázal vrátit v 60 týdenních splátkách po 684 Kč s tím, že poslední splátka činila 661 Kč. Žalobkyně před poskytnutím zápůjčky při vyplnění zákaznické karty zjistila, že žalovaný je zaměstnán, pobírá mzdu ve výši 11 453 Kč, další příjmy měl ve výši 4 000 Kč, externí splátky zápůjček měl žalovaný ve výši 1 800 Kč a odhadované měsíční výdaje činily 9 500 Kč, což žalobkyně ověřila ze třech výplatních pásek. Žalovaný na poskytnutou zápůjčku uhradil toliko 684 Kč. Dlužnou částku pak žalovaný neuhradil ani přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

14. Podle § 1751 o.z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

15. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

16. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o.z., neboť žalobkyně (zapůjčitel) byla povinna přenechat žalovanému (vydlužitel) věci určené podle druhu, konkrétně peníze (částku 22 000 Kč), a žalovaný se zavázal po uplynutí dohodnuté doby vrátit PF věci stejného druhu (peníze), a to včetně poplatků. Žalovaný pak vystupoval v pozici spotřebitele ve smyslu § 419 o.z., neboť sjednával zápůjčku mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o zápůjčce a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.

20. Žalobkyně tedy byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného - spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje sporná zápůjčka ve výši 22 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je přitom závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací).

21. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

22. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí v § 86 ZSÚ, jelikož před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku. Žalobkyně sice uvedla, že zkoumala příjmy a výdaje žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným, jehož tvrzení si následně ověřila, což se mělo promítnout v zákaznické kartě. Soud však musí konstatovat, že ze zákaznické karty se podává, že žalobkyně ověřila tvrzení žalovaného pouze částečně ve vztahu k jeho příjmům (ověření dle výplatních pásek), avšak se již vůbec nezajímala o tvrzené ostatní příjmy a výdaje žalovaného. Ze zákaznické karty tedy není vůbec zřejmé, o jaké další příjmy žalovaného se mělo jednat, zda jsou jednorázové, či pravidelné, a již vůbec nejsou zřejmé výdaje žalovaného, jež byly toliko žalovaným odhadnuty, aniž by byly jakkoliv ověřovány. Taktéž o dalších závazcích žalovaného nebylo s výjimkou měsíční platby ve výši 1 800 Kč uvedeno ničeho. Bylo přitom na žalobkyni, aby se doložením všech příjmů a výdajů žalovaného skutečně zabývala a náležitě tak mohla posoudit schopnost žalovaného poskytnutou zápůjčku splatit. To však žalobkyně neučinila a plně se spolehla na tvrzení žalovaného, která si pouze částečně (co do některých příjmů) ověřila. Soud podotýká, že nijak nezpochybňuje skutečnost, že pro splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ postačuje uvedení podkladů, z nichž byla schopnost dlužníka poskytovaný úvěr splatit ověřena, aniž by věřitel musel současně pořizovat fotokopie dlužníkem předložených podkladů. V daném případě se však ze zákaznické karty, kterou žalobkyně soudu předložila jako jediný doklad prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, podává, že PF sice získala nějaké dílčí informace o žalovaném, ale tyto již řádně neprověřila a nehodnotila a spolehla se pouze na nepodložená tvrzení žalovaného. Žalobkyně se pak svojí omluvenou neúčastí na jednání dobrovolně připravila o možnost být soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů a rovněž poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

23. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce nepostupovala s odbornou péčí, jelikož řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku podle § 86 ZSÚ. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se totiž nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o.z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Závěrem soud dodává, že splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost nelze přenášet na žalovaného, poněvadž tato povinnost byla uložena žalobkyni jednak z toho důvodu, že jako osoba podnikající v daném oboru je schopna vyhodnotit potenciální rizika a možnou neschopnost žalovaného splácet zápůjčku, jednak i na ochranu samotného žalovaného, jenž svoji finanční situaci nemusí vidět zcela realisticky a nemusí dohlédnout na rizika spojená s uzavřením smlouvy o zápůjčce.

24. Ačkoli by pouhý jazykový výklad § 87 ZSÚ nasvědčoval pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy coby důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 ZSÚ (k námitce spotřebitele v promlčecí lhůtě tří let od uzavření smlouvy), má soud za to, že takový výklad je v rozporu se základními zásadami, z nichž ZSÚ vychází (zásada rovnosti a ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož nerovné postavení ve vztahu k podnikateli dorovnává uvedená právní úprava), neboť nepředstavuje dostatečný nástroj ochrany spotřebitele a vedl by k významnému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, a znamenal by také popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti. Jak bylo nastíněno výše, účelem této povinnosti je předejít nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, které mají dopad na další věřitele, osoby dlužníkovi blízké i na celou společnost. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti zmínil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má tedy celospolečenský význam, a porušení této povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy proto zjevně narušuje veřejný pořádek, což má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez námitky. K závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v režimu nového ZSÚ dospěl rovněž název soudu v rozsudku ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka.

25. Vzhledem k vývoji právní úpravy spotřebitelských úvěrů, jakož i judikatury anonymizováno a Ústavního soudu směrem k vyšší ochraně spotřebitele, není logické, aby se s novým ZSÚ stala z neplatnosti absolutní neplatnost relativní, tedy aby ochrana spotřebitele byla oslabena podmínkou vznesení námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, a to jen ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (zvláště pokud k uplatnění práva věřitele na zaplacení splatné pohledávky z úvěrové smlouvy může dojít s ohledem na sjednanou délku doby splácení i později). Rovněž dle důvodové zprávy k § 86 ZSÚ byla záměrem zákonodárce mj. snaha o posílení principu zodpovědného úvěrování, čemuž následek v podobě relativní neplatnosti neodpovídá. Naopak smysl a účel právní úpravy povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a její historický vývoj (i v rámci judikatury) vedou k jednoznačnému závěru o následku jejího porušení v podobě absolutní neplatnosti. Jedině takový výklad je rovněž eurokonformní, neboť zmíněná právní úprava je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. Soud v tomto ohledu poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne datum ve věci C číslo, podle nějž„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“

26. K možnosti a dokonce povinnosti soudu odchýlit se od doslovného znění zákona pak srov. usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.

27. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

28. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

30. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

31. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen„ nařízení“) výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

32. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce neplatnou, avšak bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 22 000 Kč, posoudil soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o.z., jelikož ochuzená (žalobkyně) přenechala obohacenému (žalovaný) bez právního důvodu uvedenou částku. V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 684 Kč, když žalovaný svoji pasivitou způsobil, že v řízení nevyšlo najevo, že by snad uhradil něčeho více, než vyplynulo z žalobních tvrzení a z žalobkyní předložených důkazů. K vrácení tak stále zbývá částka 21 316 Kč, jež představuje bezdůvodné obohacení žalovaného. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky v předžalobní výzvě, a to do datum. Žalovaný se tak ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne datum a od tohoto dne je žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši stanovené v § 2 nařízení ve znění účinném k prvnímu dni prodlení.

33. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do zaplacení částky 21 316 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného a dále co do zákonného úroku z prodlení z této částky od datum do zaplacení. Soud však vědom si skutečnosti, že zákonná sazba úroku z prodlení od datum činí 9,75 % ročně, vázán žalobním návrhem, nepřekročil petit žaloby a přiznal žalobkyni úroky z prodlení toliko v požadované výši 9 % ročně. Proto v bodě I. výroku žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

34. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal žádný důvod, proč ji stanovit v jiné, než zákonné délce.

35. Současně soud v bodě II. výroku rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně částečným zpětvzetím zavinila, že řízení bylo částečně zastaveno, ve zbytku pak byla zcela úspěšná, přičemž poměr zavinění na zastavení řízení je vyšší než úspěch žalobkyně, pročež by právo na náhradu nákladů řízení náleželo žalovanému, jemuž však žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání se podává ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, lze se po právní moci rozsudku domáhat výkonu rozhodnutí u soudu, nebo prostřednictvím exekuce.