OSVSVM 18 C 117/2022-57

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 127 636,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 73 675,69 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 53 960,44 Kč spolu s ⟪LB:lb_001⟫ - kapitalizovaným úrokem ve výši 7 276,91 Kč od 11. 5. 2018 do 13. 4. 2021, ⟪LB:lb_002⟫ - kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 984,26 Kč od 14. 4. 2021 do 25. 2. 2022, ⟪LB:lb_003⟫ - zákonným úrokem z prodlení z částky 132 813,04 Kč od 26. 2. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3 861,62 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 127 636,13 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které měl žalovaný obdržet úvěr 157 000 Kč se splatností formou 96 měsíčních splátek. Součástí smlouvy byly rovněž všeobecné a základní produktové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran a sazebník poplatků (smlouva o úvěru, produktové podmínky, sazebník poplatků). V souvislosti se sjednáváním úvěru byl vystaven rovněž formulář obsahující standardní informace o spotřebitelském úvěru (informační formulář). Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vycházela z údajů uvedených v žádosti, byly kontrolovány informace v databázích, byl proveden výpočet disponibilní částky a na základě následného vyhodnocení byla žádost žalovaného schválena. V žádosti žalovaný zejména uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, je zaměstnán s čistým příjmem 24 941 Kč. Své výdaje žalovaný nijak nespecifikoval (žádost o půjčku a vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Žalovaný obdržel v lednu 2018 mzdu 21 528 Kč, v únoru 2018 25 293 Kč, v březnu 2018 22 589 Kč, v dubnu 2018 celkem 41 244 Kč a v květnu 2018 22 586 Kč. V měsíci únor, březen a květen 2018 (při nezohlednění poskytnutého úvěru) vykazoval účet žalovaného záporný obratový zůstatek (výpisy z účtu za období 2018 2018). Žalovaný čerpal úvěr dne 11. 5. 2018 (výpis z úvěrového účtu). Žalovaný byl upomínán k úhradě třemi výzvami žalobkyně (upomínky žalobkyně). S ohledem na trvající prodlení žalovaného byl úvěr následně zesplatněn, a to ke dni 13. 4. 2021 (oznámení o prohlášení úvěru za splatný, podací arch, platební historie). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu výzvou ze strany právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzvy a podací arch). Žalobkyní uvedená celková výše úhrad, kterou žalovaný nezpochybnil a která odpovídá i výpisu z úvěrového účtu, činí 83 324,31 Kč.

6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Věřitel především žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného relevantní doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaný pak ve své žádosti své náklady vůbec neuvedl. Z předložených výpisů z účtu plyne, že tyto vykazovaly zpravidla záporné obratové zůstatky (nebýt mj. poskytnutého úvěru). Výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je přitom pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Zároveň je třeba zdůraznit, že celková výše úvěru, kterou dlužník obdržel, představovala jeho čistý příjem za více než půl roku, nešlo tedy o zanedbatelný závazek. Jestliže žalobkyně ve svém výpočtu uvádí podíl žalovaného na nákladech bydlení ve výši 83,14 %, tak z ničeho neplyne, čím je takový výpočet doložen a z čeho vychází. Rovněž údaj o čistém příjmu domácnosti žalovaného ve výši 30 000 Kč není ničím doložen, když v žádosti sám žalovaný uvedl, že jeho domácnost má jeden zdroj příjmů (tedy příjem žalovaného). Dále nelze přehlédnout, že byly zjištěny další měsíční splátky žalovaného ve výši cca 11 000 Kč (tj. odpovídající téměř polovině příjmu žalovaného). Žalobkyně v dané souvislosti uvádí, že vycházela z odhadnutých životných nákladů ve výši 7 229,49 Kč, což by odpovídalo cca 240 Kč za den. V situaci, kdy žalovaný deklaroval, že bydlí sám v nájmu a že je svobodný, neodpovídá takový odhad podle soudu zjevně reálným životním nákladům (žalovaný mimo jiné musí hradit nájem a energie, jídlo a ošacení, další pravidelné výdaje včetně nutnosti denně dojíždět do zaměstnání). Z výpisů z účtu je pak navíc zřejmé, že pravidelný čistý příjem žalovaného byl obvykle nižší než deklarovaných 24 941 Kč (např. leden 2018: 21 528 Kč; březen 2018: 22 589 Kč nebo květen 2018: 22 586 Kč). S ohledem na v zásadě průměrný příjem žalovaného, vysokou jistinu úvěru a absentující částky výdajů (kdy žalobkyně akceptovala dokonce to, že žalovaný své výdaje neuvedl vůbec) bylo povinností žalobkyně výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se i s ohledem na faktické mínusové zůstatky na běžném účtu žalovaného nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky ještě dalšího úvěru. Jestliže se však žalobkyně dostatečně nezabývala především výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.

9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

10. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 73 675,69 Kč (byla předána částka 157 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 83 324,31 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

12. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované a rozhodl o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 861,62 Kč, přičemž tato částka představuje 15,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 106 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 127 636,13 Kč sestávající z částky 6 220 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 3 110 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 450 Kč ve výši 3 454,50 Kč. Skutečnosti uvedené v doplňujících vyjádření žalobkyně mohly resp. měly být uvedeny již v žalobě, a proto za ně soud náhradu nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.