OSVY 7 C 252/2020

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní JUDr Ilonou Láníkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, titul za jménem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem trvale ulice a číslo, PSČ okres ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 77.954,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37.700 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 37.700 Kč od datum do zaplacení, to vše do pěti měsíců od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 40.254,04 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8.113,18 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 8.286,89 Kč, zákonný úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 42.685,37 Kč od datum do datum a úrok 29 % ročně z částky 42.685,37 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem ze dne 15. 7 2020 domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 77.954,04 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba, IČO a žalovanou. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru, dlužného úroku a zákonný úrok z prodlení. Aktivní legitimaci dovozuje žalobkyně ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalované byla zaslána předžalobní výzva, na kterou nereagovala.

2. Žalovaná se na výzvu soudu uloženou usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2020, číslo jednací 7 C 252/2020-33 ve věci nevyjádřila.

3. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami – zákaznickou kartou ze dne datum, smlouvou o zápůjčce – zelená v hotovosti číslo ze dne datum, tabulkou umoření ke dni datum, smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi žalobkyní a právnická osoba dne datum včetně přílohy – seznamu postoupených pohledávek (řádek číslo strana 151 ze 169), oznámením o postoupení pohledávky žalované ze dne datum, včetně dokladu o odeslání žalované poštou dne datum, výzvou k plnění ze dne datum, včetně dokladu o odeslání žalované poštou dne datum, lustrací žalované v systému řízení soudu, z nichž učinil následující skutková zjištění a dospěl k závěru o skutkovém stavu:

5. Dne datum uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 50.000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala vrátit poskytnutou částku s úrokem 16.479 Kč, poplatkem 11.600 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatkem 19.585 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení. Žalovaná se zavázala zaplatit celkovou dlužnou částku ve výši 97.664 Kč ve 24 měsíčních splátkách ve výši 4.070 Kč Smlouvou je dále sjednána zápůjční úroková sazba platná po celou dobu trvání smlouvy ve výši 29% ročně pro variantu 24 měsíčních splátek. Žalovaná uhradila na svůj dluh celkem 12.300 Kč.

6. Před uzavřením smlouvy byla schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr žalobkyní prověřována na základě údajů uvedených v kartě zákazníka a ověřována oproti dokladům vyžádaným od žalované, v tomto případě z pracovní smlouvy. Dle uvedených informací od žalované a jí doložených dokumentů byla žalovaná v době uzavření smlouvy svobodná, zaměstnaná jako montážní dělnice u zaměstnavatele právnická osoba, se sídlem v obec u obec, její příjem činil ze mzdy 11.373 Kč čistého. Splácela předchozí dluhy ve výši splátky 4.525 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů a příjmy její domácnosti činí 30.000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 2.000 Kč.

7. Z výpisu evidence obyvatel soud zjistil, že žalovaná má od datum evidovánu adresu trvalého pobytu na ohlašovně Městského úřadu ve obec. Matka žalované jméno příjmení (nar. rok) měla v době sjednávání předmětné smlouvy o zápůjčce tj. v květnu 2017 bydliště na adrese adresa.

8. Na základě výslovného ujednání stran obsaženého ve smlouvě se oba smluvní vztahy řídí zákonem číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (ve znění platném v době poskytnutí zápůjčky).

9. Dle ustanovení § 2390, občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle ustanovení § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

12. Dle § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Dle ustanovení § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Dle ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně (resp. její právní předchůdce) dostála své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované či nikoliv. Po zhodnocení podkladů, které měla žalobkyně v této souvislosti k dispozici dle obsahu zákaznické karty, dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní posouzena řádně.

20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do dotazníku žalobkyně v kartě žadatele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalované, v daném případě nemohlo dojít.

21. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě zejména vzhledem k ověření stavu výdajů žalované uvedených v kartě zákazníka, i když na této listině žalovaná prohlásila, že informace jsou„ dostatečné, úplné, přesné a pravdivé“. Žalovaná uvedla, že v době sjednávání smlouvy bydlela u rodičů a že pracovala v obec, okres okres. V době sjednávání smlouvy měla žalovaná úřední adresu trvalého pobytu. Uvedená skutečnost nemusí být věřitelem automaticky vykládána v neprospěch žadatele o zápůjčku, je ale zcela jistě signálem pro vyšší intenzitu prověřování nákladů žadatele na bydlení a dalších výdajů spojených s běžným životem. V daném případě žalovaná dle svých informací bydlela u rodičů resp. u matky na adrese anonymizována dvě slova, když tuto adresu uvedla jako adresu výběru v zákaznické kartě a náhradní kontaktní adresu. Bydliště matky se nachází na okrese obec. Tato informace vede k otázce týkající se nákladů žalované na dojíždění do zaměstnání na okrese okres (obec). Vzdálenost mezi oběma adresami činí téměř 40 km. Nedostatečné informace o nákladech na dopravu do zaměstnání však nebyly poskytovatelem spotřebitelského úvěru nijak blíže zkoumány. Stejně tak vyhodnotil soud za zcela účelový a ničím nepodložený údaj o měsíčních výdajích žalované v paušální částce 2.000 Kč. Žalovaná byla v době sjednávání zápůjčky zletilá (23 let) a zaměstnaná, rodiče tedy neměli jakoukoli povinnost ji živit a věřitel neměl jakýkoli důvod spoléhat na dobrou vůli rodičů (resp. matky) nepožadovat od žalované příspěvek na bydlení a stravu. Příjem žalované byl 11.373 Kč měsíčně. Žalovaná uvedla v kartě zákazníka, že splácí zápůjčky 4.525 Kč měsíčně. Tento údaj není nijak rozveden, soud uzavřel, že nebyl poskytovatelem úvěru nijak blíže zkoumán a prověřován a byl jím tedy akceptován jako dluhové zatížení žalované před poskytnutím zápůjčky. Životní minimum v roce 2017 činilo pro dospělou osobu 3.410 Kč.

22. Soud shledal za zcela nedostačující informace (a jejich ověření) o výdajích žalované v době sjednávání smlouvy. Žalobkyně si vystačila s nedostatečnými informacemi od žalované a poskytla žalované spotřebitelský úvěr, přestože podle podkladů, jež měla k dispozici, byla žalovaná pro poskytnutí zápůjčky ve výši 50.000 Kč riziková, resp. neměla žádné volné zdroje pro úhradu sjednané splátky zápůjčky ve výši 4.070 Kč měsíčně. Žalovaná netvrdila, ani nedoložila žádné úspory, nedoložila řádně náklady na bydlení, náklady na dopravu do zaměstnání, ani zůstatek na účtu, jediným jejím příjmem byla mzda a měsíčně splácela další dluhy v částce dosahující téměř polovinu příjmu (4.525 Kč).

23. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také dosavadního dluhového zatížení klienta a jeho podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Neověření uváděných informací, implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

24. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či v poměrech exekučních usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) přikládá v posledním období podstatný význam právě zjištění věřitele, v jaké finanční situaci byl dlužník v době podepsání smlouvy o úvěru a do jaké míry s ní byl věřitel obeznámený a zda po dlužníkovi požadoval osvědčení jeho úvěruschopnosti, neboť věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele. Ústavní soud v tomto směru výslovně dovodil, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, neboť nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Jinak řečeno v případě, že bude v rámci nalézacího řízení zjištěno, že poskytovatel úvěru řádným způsobem nezjišťoval schopnost žadatele o úvěr dostát převzatým závazkům, či případně si řádně neověřil povinným subjektem tvrzené a případně i dokladované skutečnosti, potom si ochranu, která je mu jinak ústavou a procesními předpisy dána, nezasluhuje. Uvedené prioritní hledisko jsou tak obecné soudy povinny při svém rozhodování posuzovat a při jeho naplnění z něho činit odpovídající závěry. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že je neakceptovatelné, aby se dostávalo případné soudní ochrany subjektům (zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům), které evidentně poškozují práva svých klientů.

25. Soud dospěl k závěru, že finanční situace žalované v době sjednávání obou zápůjček nebyla žalobkyní zjišťována dostatečně, zejména pak žalobkyně rezignovala na ověření informací poskytnutých žalovanou ohledně nákladů na bydlení a nákladů na dopravu, tedy řádně si neověřila povinným subjektem tvrzené skutečnosti. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla.

26. Soud má za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 588 občanského zákoníku jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

27. Na tomto podkladě dospěl soud k závěru, že smlouva o zápůjčce číslo ze dne datum je absolutně neplatná. Důsledkem toho jsou nároky žalobkyně vůči žalované omezeny na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, neboť v případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroku sdílí jeho osud.

28. Na základě neplatné smlouvy bylo žalované poskytnuto plnění celkem 50.000 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně zaplatila celkem 12.300 Kč. Uvedené tvrzení žalovaná nezpochybnila. Žalovaná je tak povinna s ohledem na již uvedené zaplatit žalobkyni 37.700 Kč. Soud proto žalovanou k zaplacení této částky žalobkyni zavázal. Ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení z částky 37.700 Kč, přiznal soud žalobkyni tento úrok od datum tj. ode dne následujícího po dni stanoveném k dobrovolnému plnění výzvou žalobkyně ze dne datum a v sazbě platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém nastalo prodlení.

29. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 občanského soudního řádu a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalované. Vzhledem k nečinnosti žalované v řízení a také ke skutečnosti, že veškeré soudní písemnosti byly žalované doručovány náhradním doručením, soud neshledal možnost splácení dlužné částky jako reálnou a stanovil proto splatnost přiznaného dluhu včetně zákonného úroku z prodlení v přiměřené době pěti měsíců od právní moci rozsudku, tak aby žalované poskytl možnost dobrovolného uhrazení a zároveň ji nepřiměřeně nezvýhodnil na úkor žalobkyně.

30. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 25.841 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšná byla co do částky 13.300 Kč s příslušenstvím, tedy v rozsahu 2,94 %. Vzhledem tomu, že žalobkyně měla úspěch pouze v nepatrné části, soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

31. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odstavec 1 občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.