OSVY 10 C 35/2020-130

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena Jméno Zástupce ⟪LB:lb_004⟫ advokátem se sídlem Anonymizováno ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou a průtahy v řízení

I. Žaloba o zaplacení 171 375 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 171 375 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Právní předchůdce žalobkyně podal žalobu o zaplacení nemajetkové újmy, žalobou ze dne 28. 12. 2014 se domáhal žalobou neúčinnosti darovací smlouvy, řízení bylo ukončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019. Řízení o odpůrčí žalobě tak probíhalo po dobu 4 let a 22 dnů a bylo nepřiměřeně dlouhé, ačkoliv šlo o poměrně jednoduchou věc, průtahy nezpůsobil, ty vznikly zejména na straně soudů, je osobou vysokého věku a vleklost řízení pociťuje o to intenzivněji, že trpí řadou zdravotních problémů. Stres spojený s nejistotou ohledně toho, jak dlouho ještě bude řízení trvat a jaký bude mít výsledek, na něj dopadá vzhledem k jeho věku a zdravotním problémům výrazně intenzivněji. Vymáhaná částka není běžným sporem o peněžitou pohledávku, ale má pro něj takřka existenční význam. Nepřiměřeně dlouhé řízení jen prohloubilo jeho trauma, které mu způsobilo to, že ho tituly před jménem jméno FO připravil téměř o veškeré peníze, doufal, že mu zpříjemní jeho podzim života. V souladu s metodikou používanou Nejvyšším soudem činí základní částka zadostiučinění v penězích 20 000 Kč za jeden rok řízení, kromě prvních dvou, za něž náleží polovina základní částky. Vzhledem k výše uvedenému v souladu s metodikou používanou Nejvyšším soudem stanovuje základní výši náhrady nemateriální újmy takto: 2 x 10 000 +2 x 20 000 + (8/12) x 20 000 + (22/31) x (1/12) x 20 000 = 20 000 +40 000 + 13 333 + 1 178 = 74 511 Kč a vzhledem k celkové délce řízení, které se přiblížila k pěti letům, a skutečnosti, že věc projednávaná v předmětném řízení nebyla nijak zvlášť složitá, ba přímo banální, proto je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 30%, když brojil proti průtahům v řízení opakovaně. Na jeho první podání (stížnost na průtahy ze dne 6. 4. 2018) však soud vůbec nereagoval několik měsíců. Posun v řízení přinesl až návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 25. 7. 2018. Sice byla věc projednána ve třech stupních soudní soustavy, ale nelze si nevšimnout velkých neodůvodněných časových rozestupů mezi jednotlivými úkony soudů. Z těchto důvodů je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 20%. Je třeba zdůraznit, že vzhledem k výše uvedenému měla projednávaná věc pro něj zcela zásadní význam. Proto je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 50%. Proto navyšuje základní částku přiměřeného zadostiučinění takto: 74 511 + 1,3 x 74 511 = 74 511 + 96 864 =171 375 Kč. Právní předchůdce žalobkyně vyzval dne 28. 2. 2020 žalovanou k náhradě nemajetkové újma a zaplacení částky ve výši 171 375 Kč. Žalovaná na výzvu žalobce nereagovala, pouze sdělením ze dne 2. 3. 2020 potvrdila, že obdržela jeho výzvu.

2. Žalovaná neuznává žalobou tvrzený nárok co do důvodu ani co do výše, a to ani částečně. Žalobce uplatnil (stejně jako touto žalobou) podáním doručeným žalované dne 28. 2. 2020 nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 171 375 Kč vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 2/2015. Jeho žádost byla žalovanou jako nedůvodná zamítnuta.

3. Rozsudkem ze dne 18. května 2021 č.j. č. j. 10 C 35/2020-64 soud I. stupně žalobu zamítl, bez jednání, když soud I. stupně uzavřel, že na výzvu soudu, zda žalobce a žalovaná souhlasí podle § 115a o. s. ř. s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto na základě účastníky předložených důkazů, bez nařízení jednání, účastníci nereagovali, proto v souladu s poučením předpokládal, že oba podle § 101 odst. 4 o. s. ř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Rozsudek soud I. stupně zrušil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. října 2022 č. j. 17 Co 112/2021-90, odvolací soud zjistil, že soud I. stupně usnesením ze dne 26. 4. 2021, č. j. 10 C 35/2020-47 vyzval žalobce i žalovaného, aby se ve lhůtě do 15 dnů od doručení usnesení vyjádřili, zda ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. souhlasí s tím, aby bylo ve věci soudem rozhodnuto na základě účastníky předložených důkazů bez nařízení jednání, a současně jim bylo sděleno, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Uvedené usnesení bylo řádně účastníkům doručeno, jak vyplývá z doručenek založených ve spise. Z obsahu spisu lze dále dovodit a mít za to, že do okamžiku rozhodnutí ve věci napadeným rozsudkem žalobce ani žalovaný na uvedené usnesení nijak nereagovali, a proto soud prvního stupně rozhodl ve věci samé napadeným rozsudkem bez nařízení jednání, neboť vycházel z toho, že s tímto postupem účastníci souhlasí, jak ostatně soud prvního stupně uvedl i v odůvodnění tohoto svého rozsudku. Rozsudek ve věci byl správně veřejně vyhlášen dne 18. 5. 2021 v 8h 05 minut, jak bylo zjištěno z protokolu založeného ve spise. Dále odvolací soud z obsahu spisu zjistil, a to z úředního záznamu z téhož dne, tedy z 18. 5. 2021 (č. l. 55 spisu), že „Při zapisování výsledku jednání vyhlášení rozsudku a následného vytvoření rozsudku v ISAS bylo zjištěno v dokumentech v 11h 30 min, že součástí těchto dokumentů je i podání žalobce ze dne 17. 5. 2021 učiněné v 19h 46 min označené jako Anonymizováno: vyjádření žalobce k usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. 4. 2021, č. j. 10 C 35/2020-47 a k podání žalované ze dne 14. 4. 2021, č. j. Anonymizováno, které nebylo dosud předáno z INFO oddělení kanceláři, a tudíž nebylo ani zažurnalizováno do příslušného spisu a bylo pouze přiřazeno do systému ISAS k příslušné spisové značce z E-podatelny“. Teprve poté, tedy až po vyhlášení napadeného rozsudku, bylo do předmětného spisu sp. zn. 10 C 35/2020 založeno uvedené vyjádření žalobce ze dne 17. 5. 2021, z jehož obsahu odvolací soud mimo jiné zjistil, že žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně ohledně toho, zda souhlasí, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, a to tak, že výslovně uvedl, že s tímto postupem nesouhlasí. … Věci náležející do civilní pravomoci soudů se zásadně projednávají při ústním a veřejném jednání, k němuž soud předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání účastníkům musí být doručena natolik včas, aby měli dostatek času se k jednání připravit (ustanovení § 115 odst. 2 o.s.ř.). Zákon vychází ze zásady ústnosti a přímosti, jimiž je civilní řízení ovládáno. Citované ustanovení § 115a o.s.ř. pak představuje výjimku ze zásady, že k projednání věci samé soud nařídí jednání, kdy dochází k prolomení uvedených zásad ústnosti a přímosti, a umožňuje tak soudu rozhodnout bez nařízení jednání pouze na základě listinných důkazů, a to ve sporech, v nichž rozhodnutí závisí na právním posouzení předložených listin. K postupu upravenému v ustanovení § 115a o.s.ř., tedy k projednání a rozhodnutí věci bez nařízení jednání, je tak třeba splnění několika zákonných podmínek, a to že nejde o některou z věcí vypočtených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., výsledky přípravy jednání umožňují přijmout závěr, že skutková zjištění o sporných právně významných skutečnostech lze učinit jen na základě předložených listin, a účastníci se práva na projednání věci výslovně vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Výše uvedené podmínky pro zákonem povolenou možnost soudu, aby ve věci rozhodl bez nařízení jednání, však v posuzované věci nebyly splněny. Jak již bylo výše uvedeno, jednou z těchto podmínek je, aby účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Tato podmínka však v posuzované věci splněna nebyla, neboť k řádně učiněné výzvě soudu prvního stupně v tom směru, aby účastníci sdělili, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto jen na základě předložených důkazů bez nařízení jednání, žalobce výslovně přípisem ze dne 17. 5. 2021 sdělil, že s tímto postupem nesouhlasí. Toto své sdělení žalobce zaslal soudu prvního stupně řádně v jím stanovené 15denní lhůtě, neboť z potvrzení o dodání o doručení do datové schránky jeho advokáta bylo zjištěno, že usnesení s předmětnou výzvou bylo advokátovi žalobce doručeno dne 30. 4. 2021. Konec této soudem stanovené lhůty pak připadl na den 15. 5. 2021, jelikož však šlo o sobotu, posunul se konec této lhůty na pondělí 17. 5. 2021 (ustanovení § 57 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), kdy také soud prvního stupně uvedené sdělení žalobce obdržel. Za této situace pak není možné, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání a bez jejího projednání, a to i přesto, že ostatní uvedené podmínky vyplývající z ustanovení § 115 o.s.ř. k projednání věci bez nařízení jednání jsou splněny. Nutno tak uzavřít, že soud prvního stupně v tomto případě pochybil, pokud v předmětném řízení rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým postupem výslovně nesouhlasil, což soudu řádně a včas sdělil.

6. Na výše uvedeném závěru, že zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 115 o.s.ř. nebyly v posuzované věci splněny, nemůže nic změnit ani to, že v době, kdy soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem bez nařízení jednání, neměl ve spise k dispozici písemné vyjádření žalobce o tom, že s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání nesouhlasí. Ze spisu bylo zjištěno, že toto žalobcovo vyjádření došlo soudu prvního stupně den před rozhodnutím uvedeným rozsudkem, tedy dne 17. 5. 2021, a okolnost, že se toto písemné vyjádření nedostalo do spisu včas, tedy ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně napadeným rozsudkem bez nařízení jednání, nemůže jít k tíži žalobce a musí jít naopak na vrub soudu prvního stupně.

7. I když tedy soud prvního stupně neměl v době svého rozhodnutí k dispozici uvedené vyjádření žalobce o nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pochybil, pokud bez nařízení jednání ve věci rozhodl, neboť tímto svým postupem a rozhodnutím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je tak zřejmé, že přinejmenším jeden z odvolacích důvodů, které žalobce uplatnil ve svém odvolání, je dán. Jde přitom o takovou vadu, která nemohla být odvolacím soudem napravena, takže za této situace musel odvolací soud, aniž by se blíže zabýval věcí samou, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Soud prvního stupně tedy bude dále v řízení pokračovat, přihlédne ke všem námitkám uplatněným účastníky řízení a po provedeném dokazování ve věci znovu rozhodne, přičemž neopomene v novém rozhodnutí rozhodnout i o nákladech tohoto odvolacího řízení.

8. Soud I. stupně, vázán závěrem soud odvolacího, provedl při jednání dokazování listinami ze soudního spisu vedeného Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 2/2015 a zjistil:

9. Dne 1. 1. 2015 žalobce podal k Okresnímu soudu ve Vyškově žalobu o neúčinnost darovací smlouvy, kterou tituly před jménem jméno FO daroval jméno FO spoluvlastnické podíly o velikosti 1/6 k pozemkům.

10. Usnesením ze dne 7. 1. 2015 č.j. 7 C 2/2015-7 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku.

11. Dne 16. 1. 2015 žalobce zaslal soudu žádost o osvobození od soudního poplatku.

12. Dne 13. 2. 2015 žalobce doplnil žádost prohlášením o majetkových poměrech.

13. Usnesením ze dne 6. 3. 2015 č.j. 7 C 2/2015-15 soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí v souvisejícím soudním řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 10 C 160/2012.

14. Usnesením ze dne 1. 6. 2015 č.j. 7 C 2/2015-16 soud nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků.

15. Dne 16. 6. 2015 žalobce podal proti usnesení ze dne 1. 6. 2015 č.j. 7 C 2/2015-16 odvolání.

16. Dne 13. 7. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu.

17. Usnesením, ze dne 30. 7. 2015 č.j. 16 Co 211/2015-30 odvolací soud zrušil usnesení soudu I. stupně ze dne 1. 6. 2015 č.j. 7 C 2/2015-16 a věc mu vrátil. Věc vrácena soudu I. stupně 27. 8. 2015 a usnesené odvolacího osudu doručeno 6. 9. 2015

18. Dne 22. 12. 2015 žalobce zaplatil soudní poplatek.

19. Dne 16. 3. 2016 žalobce navrhl pokračovat v řízení.

20. Usnesením ze dne 13. 7. 2016 č.j. 7 C 2/2015-41 soud rozhodl o pokračování řízení.

21. Dne 22. 7. 2016 soud nařídil jednání na 18. 10. 2016, zároveň vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě.

22. Dne 17. 10. 2016 žalovaný zaslal vyjádření k žalobě.

23. Dne 18. 10. 2016 se konalo jednání ve věci, odročeno na 13. 12. 2016 za účelem provedené důkazu navrženým svědkem.

24. Dne 1. 12. 2016 právní zástupce žalovaného požádal o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti, žádosti vyhověno.

25. Dne 24. 1. 2017 se konalo další jednání ve věci, na kterém byl vyhlášen rozsudek (žalobě vyhověno).

26. Dne 27. 1. 2017 žalobce zaslal soudu vyčíslení nákladů řízení.

27. Dne 2. 2. 2017 soud rozeslal písemné vyhotovení rozsudku.

28. Dne 17. 2. 2017 podal žalovaný proti rozsudku odvolání.

29. Usnesením ze dne 20. 2. 2017 č.j. 7 C 2/2015-141 soud vyzval žalovaného k odstranění vad odvolání.

30. Dne 1. 3. 2017 bylo soudu doručeno doplnění odvolání.

31. Usnesením ze dne 2. 3. 2017 č.j. 7 C 2/2015-146 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku.

32. Dne 7. 3. 2017 žalovaný požádal o osvobození od soudního poplatku.

33. Usnesením ze dne 18. 4. 2017 č.j. 7 C 2/2015-150 soud nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků.

34. Dne 17. 5. 2017 žalovaný zaplatil soudní poplatek.

35. Dne 8. 6. 2017 byl spis předložen odvolacímu soudu.

36. Dne 6. 4. 2018 žalobce podal stížnost na průtahy.

37. Dne 25. 7. 2018 žalobce podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.

38. Dne 3. 10. 2018 se konalo jednání u odvolacího soudu, na kterém byl vyhlášen rozsudek (rozsudek soudu I. stupně potvrzen v celém rozsahu, změněn pouze ve výroku o nákladech řízení).

39. Dne 6. 11. 2018 rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci.

40. Dne 2. 1. 2019 podal žalovaný dovolání.

41. Usnesením ze dne 9. 1. 2019 č.j. 7 C 2/2015-184 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání.

42. Dne 22. 1. 2019 žalovaný zaplatil soudní poplatek.

43. Dne 14. 2. 2019 žalobce zaslal vyjádření k dovolání žalovaného.

44. Dne 21. 2. 2019 byl spis předložen dovolacímu soudu.

45. Usnesením ze dne 28. 8. 2019 č.j. 24 Cdo 676/2019-192 Nejvyšší soud dovolání odmítl (právní moci nabylo rozhodnutí dne 27. 9. 2019).

46. Soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 7 C 2/2015 následující skutkový stav:

47. Žalobce se žalobou ze dne 28. 12. 2014 domáhal určení neúčinnosti darovací smlouvy, se žalobou spojil návrh na přerušení řízení. Řízení zahájeno 1. 1. 2015. Usnesení ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 C 2/2015-7, soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, na to žalobce reagoval dne 16. 1. 2015 žádostí o osvobození od soudního poplatku a dne 13. 2. 2015 žalobce doručil soudu - 27. 1. 2015 soudem doručené - prohlášení o majetkových poměrech. Usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 7 C 2/2015-15, soud vyhověl návrhu žalobce a řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí v souvisejícím soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 160/2012 a usnesením ze dne 1. 6. 2015, č.j. 7 C 2/2015-16, soud nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Dne 16. 6. 2015 žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání, které procesní soud dne 13. 7. 2015 předložil odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 30. 7. 2015, č. j. 16 Co 211/2015-30, usnesení ze dne 1. 6. 2015 zrušil a věc mu vrátil. Dne 22. 12. 2015 žalobce dobrovolně zaplatil soudní poplatek a dne 16. 3. 2016 navrhl pokračovat v řízení. Tomuto návrhu soud vyhověl usnesením ze dne 13. 7. 2016, č. j. 7 C 2/2015-41, a nařídil jednání (na 18. 10. 2016), zároveň vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Dne 17. 10. 2016 žalovaný zaslal vyjádření k žalobě a dne 18. 10. 2016 se konalo jednání ve věc, to odročeno na 13. 12. 2016 za účelem provedené důkazu navrženým svědkem. Dne 1. 12. 2016 právní zástupkyně žalovaného požádala o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti (žádosti vyhověno) a při jednání dne 24. 1. 2017 vyhlášen rozsudek (žalobě vyhověno), který byl dán k doručení 2. 2. 2017. Tento den dodáno i do datových schránek obou právních zástupců, právní zástupce žalovaného, který se přihlásil 6. 2. 2017, podal dne 17. 2. 2017 blanketní odvolání, které neodůvodnil. Proto soud žalovaného usnesením ze dne 20. 2. 2017, č. j. 7 C 2/2015-141, vyzval k doplnění odvolání, čemuž bylo vyhověno 1. 3. 2017. Hned den následující soud usnesením č. j. 7 C 2/2015-146, vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání a dne 7. 3. 2017 žalovaný požádal o osvobození od soudního poplatku. Na výzvu k doplnění ze dne 10. 3. 2017 žalovaný nereagoval a soud usnesením ze dne 18. 4. 2017, č. j. 7 C 2/2015-150, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků a dne 17. 5. 2017 žalovaný zaplatil soudní poplatek. Dne 8. 6. 2017 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 6. 4. 2018 žalobce zaslal odvolacímu soudu stížnost na průtahy a dne 25. 7. 2018 podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dne 6. 8. 2018 odvolací soud nařídil jednání na 3. 10. 2018, na kterém byl vyhlášen rozsudek (rozsudek soudu I. stupně potvrzen v celém rozsahu, změněn pouze ve výroku o nákladech řízení). Spis byl dne 31. 10. 2018 vrácen soudu I. stupně a dne 5. 11. 2018 rozsudek odvolacího soudu dán k doručení právním zástupcům, dne 6. 11. 2018 rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci. Dne 2. 1. 2019 podal žalovaný dovolání. Usnesením ze dne 9. 1. 2019 č. j. 7 C 2/2015-184, soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za dovolání, tomu žalovaný vyhověl dne 22. 1. 2019 a dne 14. 2. 2019 žalobce zaslal k výzvě soudu vyjádření k dovolání žalovaného. Dne 21. 2. 2019 byl spis předložen dovolacímu soudu, který usnesením ze dne 28. 8. 2019, č. j. 24 Cdo 676/2019-192, soud dovolání odmítl, spis vrácen Okresnímu soudu ve Vyškově 19. 9. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu dáno k doručení právním zástupcům 19. 9. 2019 a právní moci nabylo dne 27. 9. 2019.

48. Z obsahu spisu (nejen z prohlášení ze dne 4. 2. 2015) dále plyne, že právní předchůdce žalobkyně se narodil datum, řízení vedené pod sp. zn. 7 C 2/2015 probíhalo od Anonymizováno (v roce 2015) do Anonymizováno (v roce 2019) jeho věku. Je nesporné, že právní předchůdce žalobkyně zemřel datum. Ke dni 4. 2. 2015 nebyl zaměstnán, z důvodu důchodového věku a jako jediný příjem uvedl starobní důchod ve výši 19 161 Kč, s výdaji na nájemném 4 300 Kč, náklady na energie 500 Kč měsíčně a náklady na cestovné a zdravotní péči 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl zdravotní problémy - Anonymizováno, tj. Anonymizováno. Jde o významné onemocnění pro jeho rizika Anonymizováno, Anonymizováno (Anonymizováno, tj. Anonymizováno, jde o nemoc s Anonymizováno, Anonymizováno – anonymizováno – Anonymizováno, Anonymizováno - Anonymizováno - Anonymizováno - Anonymizováno, zvýšený stav Anonymizováno, Anonymizováno - Anonymizováno, Anonymizováno – onemocnění Anonymizováno s bolestí Anonymizováno, bolesti Anonymizováno, bolesti Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno.

49. Podle § 3 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 6 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nesprávným úředním postupem. Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Úřadem podle odstavce 1 je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

50. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje ⟪LB:lb_001⟫ - jednání příslušných orgánů, ⟪LB:lb_002⟫ - chování stěžovatele, ⟪LB:lb_003⟫ - s ohledem zejména na složitost věci a ⟪LB:lb_004⟫ - význam sporu pro stěžovatele ⟪LB:lb_005⟫ - podle okolností případu

(viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). V obecné rovině je délka řízení dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žalobce e, příp. od něj odlišných účastníků řízení. V této souvislosti žalovaná dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

51. Soud při posuzování věci soud přihlédl k aktuální judikatuře, zejména ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010.

52. Předmětem sporu u Okresního soudu ve Vyškově vedeném pod sp. zn. 7 C 2/2015 byla odpůrčí žaloba, kterou se žalobce, kterou domáhal vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitostech, dokazování bylo provedeno zejména listinami, výslechem žalovaného a jednoho svědka.

53. Přiměřenost délky řízení je třeba posuzovat podle okolností každého případu a i s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv účastníků

54. Jednání příslušných orgánů

55. Přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (zejména čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy). Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé.

56. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Proto žalobcova námitka průtahů není zásadní.

57. V předmětné věci celková délka řízení činila 4 roky a 8 měsíců. Řízení probíhalo na třech stupních soudů. Meritorně rozhodoval soud I. stupně jednou, odvolací soud jednou a Nejvyšší osud rovněž jednou. Dále soud I. stupně rozhodoval (opakovaně) o osvobození od soudního poplatku, o přerušení a pokračování řízení), jednou rozhodoval i soud odvolací. Celkem učinil soud I. stupně 21 úkonů v průměrné době do 12 dnů, účastníci učinili 9 resp. 8 úkonů. Soud I. stupně i soud odvolací i v době přerušení řízení - doba od podání návrhu žalobce na přerušení řízení do návrhu žalobce na pokračování řízení 440 dnů, resp. ode dne vyhovění tomuto návrhu soudem I. stupně do podání návrhu na pokračování 376 dnů. Soud I. stupně 9x rozhodl do 10 dnů, nejdelší dobou byla od podání návrhu na pokračování řízení do vyhovění tomuto návrhu v trvání 119 dnů, soud I. stupně ale s tímto úkonem spojil nařízení jednání a výzvu žalovanému, tedy úkony, které soud I. stupně činí postupně, tudíž i tuto dobu lze posoudit jako přiměřenou, stejně jako i termín nařízeného jednání. Pokud jde o řízení u soudu odvolacího, pak spis byl soudem I. stupně předložen 8. 6. 2017, odvolací soud nařídil jednání 6. 8. 2018, byť po podání stížnosti a návrhu na určení lhůty, šlo o první odvolací řízení ve věci samé, předcházející řízení ve věci soudních poplatků bylo do 20 dnů, což ve svém souhru rovněž nezakládá dílčí nepřiměřenost. Dovolací řízení u Nejvyššího soudu pak trvalo 210 dnů, z toho 188 dnů do rozhodnutí o dovolání. Pokud jde o žalobce, tento již při podání žaloby, a to žaloby odpůrčí, kterou nelze, i přes věk a další skutečnosti uváděné žalobcem, zdravotním problémům, stresu, finanční situaci, osoby žalovaného, resp. ostatních osob jeho rodiny, hodnotit jako řízení prioritní, ostatně nejde o jediné řízení žalobce, a to související (jak plyne již z návrhu na přerušení řízení), význam obecně i individuálně k osobě žalobce je tak standartní, s přihlédnutím k počtu úkonů soudů všech tří stupňů, jejich průměrné doby, pak nelze vybrat pouze jeden nich a to nařízení jednání u odvolacího soudu ve věci samé, soud se ztotožňuje se závěrem - ostatně v souladu se závěrem i žalované - že tuto dobu nelze posoudit jako přiměřenou, zejména s ohledem na podanou stížnost a následné podání návrhu na určení lhůty, délku řízení je však soud posuzovat jako celek a nelze z jednoho úkonu dovozovat nepřiměřenou délku celého řízení. Při zohledňování všech aspektů této konkrétní věci nelze rovněž přehlédnout, že právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nabylo do 4 let, s přihlédnutím k době přeruší (jak je opakovaně uvedeno na návrh žalobce) do 2 roků a 8 měsíců, celková doba do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu s přihlédnutím k době přerušení by nepřesáhla dobu 3 roků a sedmi měsíců. Pokud bylo (ostatně na návrh právního předchůdce žalobkyně již v žalobě) řízení přerušeno, je třeba posoudit nečinnost soudu po odpadnutí překážky jako pochybení (případné posouzení otázky průtahů přísluší v rámci stížnostního řízení a nikoliv v řízení předmětném) tak, že tuto překážka (ani přezkoumání důvodnosti rozhodnutí o přerušení v tomto řízení soudu I. stupně nepřísluší) spočívala v jiném řízení, kde byl účastníkem právní předchůdce žalobkyně, tento byl zastoupen, a není žádného rozumného a vysvětlitelného důvodu, proč právní předchůdce, odpadla-li překážka a tak důvod přerušení 27.5.2015, navrhl pokračovat v řízení až 18.4.2018. Je tedy třeba uzavřít, že v tomto chování právního předchůdce žalobkyně, i přes současné pochybení soudu, mělo vliv na prodloužení řízení o více než 10 měsíců.

58. Delší období nečinnosti lze shledat i u odvolacího soudu a menší u soudu I. stupně, avšak řízení bylo cca jeden rok přerušeno. Bez přerušení tedy řízení trvalo cca 3 roky a 8 měsíců s tím, že proběhlo na třech stupních soudní soustavy, taková délka se nejeví nepřiměřenou, průtah tak lze v souladu s judikaturou tolerovat. Navíc procesní chování žalobce mělo na délku řízení nezanedbatelný vliv. Nelze též přehlédnout, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání poměrně promptně, do šesti měsíců od předložení spisu.

S ohledem na výše uvedené má žalovaná za to, že celkovou délku řízení lze hodnotit jako přiměřenou.

59. Chování stěžovatele

Žalobci lze přičítat k tíži procesní chování v úvodu řízení, žalobce již v samotné žalobě navrhl přerušení řízení do skončení souvisejícího řízení, přičemž soud návrhu vyhověl. Žalobce se také domáhal osvobození od soudního poplatku za podanou žalobu, soud I. stupně však jeho žádosti nevyhověl. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal a odvolací soud sice usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil, nicméně žalobce poté dobrovolně soudní poplatek uhradil.

60. Složitost věci

Věc nebyla sice příliš skutkově a právně složitá, jednalo se o odpůrčí žalobu, kterou se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitostech, dokazování bylo provedeno zejména listinami, výslechem žalovaného a jednoho svědka.

61. Význam sporu pro stěžovatele

Význam řízení - posuzováno podle předmětu – byl pro žalobce standartní, neboť dle konstantní judikatury řízení o odpůrčí žalobě nepatří mezi prioritní řízení. Navíc tímto řízením není zcela uspokojen nárok, tj. nelze se uspokojovat z jakéhokoliv majetku exekuovaného, nýbrž pouze v žalobě vymezeného, a tudíž i celková hodnota exekuovaného majetku je limitována, lze předpokládat navazující exekuční řízení, které svojí povahou (prodej nemovitostí) je rozděleno do několika navazujících fází (včetně vypracování znaleckého posudku), s přihlédnutím k případnému prodeji spoluvlastnických podílů (v předmětné věci minoritního o velikosti 1/6) není neobvyklé opakování dražby a postupné snižování vyvolávací ceny. Nelze tudíž předpokládat, pokud exekuovaný nesplní svoji povinnost dobrovolně, vymožení bezprostředně od ukončení nalézacího řízení. Vzhledem k výše uvedenému v předchozích odstavcích nepovažoval soud I. stupně za nutné doplnit dokazování exekučním spisem (příp. - je z obsahu spisu zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně podal několik odpůrčích žalob - exekučními spisy). Žalobkyně v řízení netvrdila, že by od skončení řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 2/2015 (rozhodnutí dovolacího soudu nabylo právní moci 19. 9. 2019) smrti jejího právního předchůdce (datum), ostatně ani do dne vyhlášení rozsudku v předmětné věci (25. 7. 2023) bylo exekučně cokoliv vymoženo.

62. Těmito závěry soud I. stupně nijak nezpochybňuje vážný zdravotní stav právního předchůdce žalobkyně, tento byl již v době řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 2/2015 vážný a jeho zdravotní stav vyžadoval (i následně) dlouhodobě léčbu mnoha specialistů a medikaci. Tento stav zcela a jistě vyžadoval zvýšené finanční náklady a nebylo spravedlivé po právním předchůdci žalobkyně požadovat léčbu v České republice, byť s menšími finančními náklady, pokud jeho příbuzní, kteří mu byli schopni poskytnout nezdravotní péči žili (a stále žijí) v Anonymizováno. Ani tento konkrétní zdravotní stav soud I. stupně neposoudil, posuzováno samostatně, ani ve spojení s délkou řízení vedeného pod sp. sn. 7 C 2/2015 jako skutečnost odůvodňující přiznání (byť částečné) žalované částky. Ke každé věci nemajetkové újmy je třeba přistupovat individuálně, byť je na místě přihlédnout (jak uvádí právní zástupce „srovnávací“) judikatuře, a to ani v případě, kdy je přiznána nemajetková újma za kratší řízení. Ani poukaz na věk právního předchůdce žalobkyně soud I. stupně nepovažuje za správný, jde o objektivně danou, neovlivnitelnou skutečnost a bylo na rozhodnutí právního předchůdce žalobkyně jakou zvolí procesní prostředky k vymožení svých nároků.

63. Soud proto celkovou délku řízení vedeného Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 2/2015 posoudil jako přiměřenou s přihlédnutím chování stěžovatele, s ohledem zejména na složitost věci a význam sporu pro stěžovatele. Tudíž v této věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyně proto nemá právo na zadostiučinění, a proto soud žalobu zamítl.

64. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn procesním úspěchem žalované, dle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3 o. s. ř., § 1 písm. a) - písemné podání ze dne datum, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., náklady za 4 účelně učiněný úkony (vyjádření k žalobě ze dne datum, příprava účasti a účast na jednání dne datum, odvolání ze dne datum) činí 1 200 Kč.

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozsudkem, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.