II.ÚS 296/98

II. ÚS 296/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti RNDr. T.G., zastoupeného advokátkou JUDr. V.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1998, č.j. 28 Ca 369/97-16, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95, a rozhodnutím F.ú. ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/Per, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím FŘ, a rozhodnutím F.ú.

Skutková a právní stránka předmětné věci spočívá v tom, že FŘ provedlo ve dnech 6.12.1993 až 28.2.1994 u navrhovatele finanční revizi účetnictví, když navrhovatel byl v té době plátcem důchodové daně podle zákona č. 12/1980 Sb. Na základě výsledků této revize, předaných F.ú., byla rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/1994/Per, navrhovateli uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč s odůvodněním, že účetnictví navrhovatele za rok 1992 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávně vedené, čímž měl navrhovatel porušit § 17, 29, 18 odst. 2 a § 5 odst. 3 Zásad vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů FMF, č.j. V/7-4900/90, o účetních dokladech, a dále § 12 a § 34 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání navrhovatele, v němž namítal věcnou nepříslušnost finančních úřadů uložit uvedenou pokutu, bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95. Argumentace obou orgánů finanční správy vycházela z názoru, že pravomoc finančních orgánů uložit pokutu podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., je dána. Městský soud v Praze žalobu navrhovatele zamítl II. ÚS 296/98 s tím, že pravomoc finančních orgánů obou stupňů, které o pokutě rozhodovaly, vyplývá ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a současně i ze samé podstaty revizní činnosti těchto orgánů, rovněž upravené tímto zákonem. Tento rozsudek Městského soudu v Praze byl na základě ústavní stížnosti navrhovatele zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn.

IV. ÚS 173/97 . V petitu ústavní stížnosti a v jejím textu je však již napadený rozsudek Městského soudu v Praze označen správně, z čehož Ústavní soud ve své další činnosti vycházel.

Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Praze a vyjádřením Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Podstatou ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s právním názorem finančních orgánů na otázku zákonného základu pro ukládání pokut finančními orgány podle § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Posouzení této otázky bylo v působnosti Městského soudu v Praze, který věc posuzoval v řízení podle části páté o.s.ř., tedy v rámci správního soudnictví. Navrhovatel vznesl pouze námitky k závěrům městského soudu, které se týkaly výkladu ustanovení zákona o účetnictví, zákona o působnosti územních finančních orgánů a zákona o správě daní a poplatků, a které byly již plně uplatněny v žalobě podané k městskému soudu, a předtím také v odvolání podaném k FŘ. FŘ, a následně pak Městský soud v Praze, se těmito námitkami II. ÚS 296/98 podrobně a důkladně zabývaly, a své právní závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.

Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení navrhovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tvrzenému v ústavní stížnosti, když soud řádně danou věc přezkoumal a své stanovisko v odůvodnění svého rozsudku řádně a pečlivě zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech Městského soudu v Praze nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného rozsudku, ani důvod odklonit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Městského soudu v Praze a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Ke stěžovatelem uváděnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. 10 Ca 402/96-27, Ústavní soud pouze uvádí, že tímto rozsudkem není Ústavní soud nijak vázán a uvedený rozsudek není předmětem řízení v dané věci.

Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze ani finančních orgánů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 12. 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu