K reálné vykonatelnosti soudních rozhodnutí; k přezkumu usnesení o zrušení opravného usnesení

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 30. 4. 2002 sp. zn. 9 Co 1040/2001, kterým bylo zrušeno opravné usnesení Okresního soudu v Přerově týkající se rozsudku tohoto soudu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 9 Co 1040/2001 se ruší pro rozpor s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

I. Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 9 Co 1040/2001, kterým bylo zrušeno opravné usnesení Okresního soudu v Přerově vydané podle § 164 občanského soudního řádu [zákon č. 99/1963 Sb., v tehdy účinném znění, (dále též "o. s. ř.")] a tvrdila, že jeho vydáním Krajský soud v Ostravě porušil její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem (§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona), mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

II. c)

Na výzvu se k věci vyjádřil Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. H. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 4 zákona). Ve svém vyjádření krajský soud uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a k argumentaci stěžovatelky zdůraznil, že ustanovení § 164 o. s. ř. neslouží k nápravě chyb, na které poukazuje stěžovatelka [aniž by zde krajskému soudu příslušelo (jak uvádí) činit zde k jejich existenci jakékoli závěry]. Postupem podle tohoto ustanovení lze opravit pouze zjevné nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení nebo písemném vyhotovení rozhodnutí (např. písařské chyby, omyly v součtech apod.). Je nepřípustné aby soud postupem podle § 164 o. s. ř. měnil obsah rozsudku (srov. Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 5. vydání 2001, str. 593). Dále krajský soud výslovně uvedl, že napadeným usnesením krajského soudu nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelky. Navíc problematika výkladu § 164 o. s. ř. nemůže být úspěšně předmětem ústavní stížnosti, poněvadž Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů.

Na výzvu se k věci vyjádřil rovněž vedlejší účastník řízení, město L. n. B. (§ 42 odst. 4 a § 30 odst. 1 zákona). Přes existenci pravomocného rozhodnutí konstatoval, že nezměnil svůj procesní postoj, tedy že nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud již dříve upozornil stěžovatelku, že petit by měl obsahovat čísla popisná, čísla parcel atd. Stěžovatelka byla od samého počátku zastupována advokátkou jako osobou znalou práva a bylo možno důvodně předpokládat, že označí nemovitosti přesně a správně. Není věcí strany žalované upozorňovat na chyby petitu. Stěžovatelka se v průběhu řízení zcela upnula k tomu, aby zvrátila názor okresního soudu a zřejmě opomenula věnovat náležitou péči znění petitu v označení předmětných nemovitostí. Okresní soud rozsudkem zavázal vedlejšího účastníka k uzavření dohody o vydání věci, kde byly nemovitosti označeny v souladu s petitem. To, že respektoval příkaz soudu, neznamená, že považoval rozsudek za správný a že si nebyl vědom nesprávného označení předmětu sporu. Vedlejší účastník si byl vědom, že v katastrálním území L. n. B. jsou pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a je nezbytně nutné důsledně odlišovat, zda se jedná o parcelu stavební či pozemkovou. Protože však rozsudek uložil městu uzavřít dohodu specifikovanou ve výroku, nebylo možno se od výroku odchýlit. Město mohlo důvodně očekávat, že takto uzavřená dohoda nebude s největší pravděpodobností schopná vkladu do katastru nemovitostí. Tím byl dosažen jeho záměr udržet nemovitosti ve svém vlastnictví. Vedlejšímu účastníku nelze upírat právo na volbu procesní taktiky vedení sporu a právo na to, aby ve svůj prospěch využil chyby či nedůslednosti protistrany. Obě strany byly zastoupeny advokáty, kteří mají zákonnou povinnost řídit se příkazy zastoupeného, chránit jeho zájmy a důsledně využívat všech zákonných prostředků a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení pokládají za prospěšné. Pokud platí zásada, že právo svědčí bdělým, nelze přenášet následek toho, že jedna strana nebyla bdělá, na stranu, která toho využila. Závěrem vedlejší účastník uvedl, že v rozsudku se nejednalo o písařskou chybu a žalobkyně zastoupená osobou znalou práva měla dostatečný prostor ke specifikaci petitu.

Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud ve svém usnesení nepřihlédl k tomu, co se okresní soud snažil napravit, veden svým nevstřícným a formalistickým přístupem k jazykovému výkladu pojmu jiná zjevná nesprávnost. Proto tvrdí, že soud rozhodl v rozporu se skutkovým stavem věci, tím že nesplnil svou poučovací povinnost, která mu ukládala vyzvat stěžovatelku k úpravě petitu tak, aby byl v souladu s listinami založenými ve spise. Stěžovatelka se domnívá, že ve věci nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry, který umožňuje zásah Ústavního soudu. Proto žádala zrušení usnesení krajského soudu.

Ústavní stížnost byla shledána způsobilou meritorního projednání (§ 42 odst. 1 zákona).

III. Podle § 48 odst. 1 zákona Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách. Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 7 C 281/91 (dále jen "spis" a "příloha"). Při posuzování projednávané věci Ústavní soud vycházel z: - usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 9 Co 1040/2001 (ve spise pod č. j. 7 C 281/91-392); - opravného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 4. 2001 č. j. 7 C 281/91-366; - protokolu o jednání Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 1. 2000 č. j. 7 C 281/91-313 a 314; - rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 3. 2000 č. j. 7 C 281/91-337; - rozhodnutí Katastrálního úřadu v Přerově ze dne 21. 9. 2000 č. j. 7 C 281/91-357; - návrhu na doplnění dokazování ze dne 11. 10. 1991 č. j. 7 C 281/91-297 až 299; - sdělení starosty L. n. B. ze dne 29. 4. 1991 č. j. 7 C 281/91-176; - výpisu z katastru nemovitostí ze dne 25. 4. 1997 č. j. 7 C 281/91-161; - usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 11. 1996 č. j. 7 C 281/91-144; - usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 12. 1991 č. j. 7 C 281/91-30; - oznámení státního notářství o identifikaci parcel ze dne 16. 11. 1991 č. j. 7 C 281/91-10 a 11; - vyjádření procesního předchůdce vedlejšího účastníka ze dne 14. 1. 1992 č. j. 7 C 281/91-7.

Podle § 44 odst. 2 zákona může Ústavní soud upustit se souhlasem účastníků od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ dali souhlas s upuštěním od ústního jednání a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV. c)

Zde se připomíná, že také Evropský soud pro lidská práva zastává právní názor, že pojem "majetku" z čl. 1 Protokolu č. 1 má autonomní obsah. Je proto důležité posoudit, zda okolnosti případu ve svém souhrnu činily stěžovatelku nositelkou hmotného zájmu (neomezovaného na hmotné statky) chráněného čl. 1 Protokolu č. 1, a to s ohledem na relevantní právní a skutkové prvky, bez ohledu na formální zařazení nároku podle domácího práva ("In that connection the Court points out that the concept of "possessions" in the first part of Article 1 has an autonomous meaning which is not limited to ownership of physical goods and is independent from the formal classification in domestic law: certain other rights and interests constituting assets can also be regarded as "property rights", and thus as "possessions" for the purposes of this provision. The issue that needs to be examined is whether the circumstances of the case, considered as a whole, conferred on the applicant title to a substantive interest protected by Article 1 of Protocol No. 1. The Court considers that that approach requires it to take account of the following points of law and of fact." - srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/default.asp např. rozh. č. 33202/96 Beyeler proti Itálii, § 100, nebo rozh. č. 34049/96 Zwierzynski proti Polsku, § 63).

Rovněž výpis z katastru nemovitostí vyžádaný soudem užívá tatáž číselná označení a tytéž výměry. Z označení sloupce "Parcelní číslo" nelze v žádném případě dovodit, že by v rámci tohoto sloupce mohly být ve skutečnosti uváděny dvě různé číselné řady údajů. Malá poznámka "st." uvedená před číslem parcely není na výpisu vysvětlena. Ani jinde není uvedeno vysvětlení, že v rámci tohoto sloupce nesmí být, pod hrozbou odepření zápisu, zaměňovány různé přívlastky označující typ parcely. Jinak žádoucí přísnost posuzování údajů dodávaných k zápisu tedy není podporována odpovídající (ve vztahu k této přísnosti) formou prezentace údajů poskytovaných z tohoto veřejného registru provozovaného státem. Pokud subjekty pověřené státem vedením evidence nemovitostí dodávají v průběhu řízení informace o identifikaci předmětu sporu, na základě kterých je pak vydáno rozhodnutí, a subjekt povinný k evidenci odmítne údaje zapsat s poukazem na jejich nesprávnost, nutno zvážit, zda tento stav může jít k tíži toho, kdo spoléhal na údaje poskytnuté státem.

V řízení o schválení dohody o vydání věci, se osoba, která tvrdí, že je osobou oprávněnou, snaží dosáhnout vydání soudního příkazu, jehož obsahem je povinnost adresovaná povinné osobě uzavřít dohodu, a to v rozsahu, který byl předmětem řízení, tak jak jej vymezuje žalobní žádání. Stěžovatelka označila předmět sporu v souladu s údaji, které jí poskytl stát. Soud ji v souladu s požadavky občanského soudního řádu vedl ke zpřesňování petitu, avšak své požadavky nespecifikoval co do výčtu požadovaných údajů natolik konkrétně, aby to mohlo vést závěru, že výsledná nemožnost zápisu pravomocného rozhodnutí je výsledkem nedostatečné bdělosti stěžovatelky. Ve spisu je pouze usnesení nabádající stěžovatelku "ke konkretizaci petitu" a dále pak odvolací soud (v odůvodnění zrušujícího usnesení) nabádá pouze k uvedení čísel popisných a parcelních. Stěžovatelka v souladu s pokynem soudu nechala vyhotovit geometrický plán, který soud učinil součástí skutkového stavu tak, jak byl dokázán. Na základě předmětu řízení skutkově vymezeného soudem, byla stěžovatelkou (opět za součinnosti soudu) zformulována formální identifikace sporných nemovitostí. Nastala situace, kdy soud rozhodl o předmětu sporu, souhlasně vymezeném jeho stranami, avšak vydané rozhodnutí nemohlo být vloženo do katastru nemovitostí, přestože předmět sporu byl charakterizován v souladu s pokyny soudu.

Nejasnosti týkající se sporných nemovitostí se vztahovaly k jejich evidenčnímu vyjádření, nikoli k nim samotným, a ani katastrální úřad nenamítal, že by v důsledku nepřesnosti hrozila záměna. Poté vyšel najevo tento rozpor mezi skutečným předmětem sporu a jeho alfanumerickou identifikací, který vedl katastrální úřad k tomu, že odmítl zapsat dohodu uzavřenou v souladu s autoritativním pokynem soudu. Proto nalézací soud na základě své znalosti sporu zvážil, co bylo skutečně předmětem sporu. Po posouzení výhrad katastrálního úřadu dospěl okresní soud k závěru, že požadavek stěžovatelky na vydání opravného usnesení je oprávněný. Přihlédl tak k účelu soudního řízení, jímž je efektivní a vynutitelné rozhodnutí sporu a založení míru mezi účastníky. Pokud krajský soud toto usnesení zrušil s poukazem na nedostatek zákonné opory pro tento postup, ignoroval požadavek ústavně konformní interpretace aplikovaných předpisů, k němuž je zavázán.

V. b)

Na okraj se poznamenává, že řešená problematika nebyla primárně chápána jako problém naplnění restitučních předpisů, ale jako obecný problém podmínek, za nichž může soud, veden zájmem na vynutitelnosti práva, korigovat písemné vyjádření svého rozhodnutí tak, aby vyjádřilo jeho vůli podloženou skutkovými zjištěními, aniž by ohrozil princip právní jistoty a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí. K argumentaci krajského soudu se připomíná, že předmětem řízení o ústavní stížnosti může být jakékoli rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž mohlo být zasaženo do základního práva či svobody. Co je či není takovým zásahem nelze stanovit taxativně, např. výčtem jednotlivých typů rozhodnutí. Jde o otázku, která se vždy posuzuje teprve v průběhu řízení o ústavní stížnosti.

Za této situace však muselo být pečlivě zváženo, zda vydáním opravného usnesení nedošlo k zásahu do práva vedlejšího účastníka. Zde nutno podotknout, že okresní soud zpochybnil jeho dobrou víru, když konstatoval, že město L. n. B. v rozporu se zákonným zákazem (§ 4 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., v tehdy platném znění, srov. 7 C 281/91-344 verte) se nechalo zapsat v průběhu sporu jako vlastník sporných nemovitostí. Navíc město samo v korespondenci se stěžovatelkou vymezovalo předmět sporu shodně jako stěžovatelka. K poukazům na svobodu při volbě procesní taktiky pak lze pouze podotknout, že tato svoboda má taky svou druhou stranu, jíž je riziko, že soud se procesní taktikou nenechá vmanévrovat do vydání fakticky neúčinného rozhodnutí. Pokud vedlejší účastník nepodal odvolání na základě toho, že byl důvěrně obeznámen s tím, jak má být náležitě popsán předmět sporu, jehož vlastnictví se zmocnil, a spoléhaje na to, že vydané rozhodnutí pravděpodobně nebude reálným titulem pro obnovení vlastnického práva, pak spoléhal, že soud nepoužije všechny dostupné zákonné prostředky k tomu, aby dosáhl promítnutí své pravomocně stvrzené vůle do faktického stavu věcí. Ohrožení tohoto typu právní jistoty vedlejšího účastníka se pak nejeví jako neproporcionální, a to jak v porovnání s legitimním očekáváním stěžovatelky, tak s obecnou důvěrou ve výroky pravomocných soudních rozhodnutí. Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí.

VI. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil pro porušení čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s čl. 36 odst. 1 Listiny podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona.