Dokazování v trestním řízení - neprovedení výslechu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 28. července 2004 sp. zn. I. ÚS 566/03 ve věci ústavní stížnosti F. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 9. 2003 sp. zn. 11 To 393/2003, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 12. 6. 2002 sp. zn. 6 T 102/2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem.

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 393/2003-86 ze dne 22. 9. 2003 se zrušuje.

I. ÚS 566/03-19 ze dne 9. 6. 2004 vykonatelnost uvedeného rozhodnutí odložil.

Dále se Ústavní soud zabýval věcným posouzením ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.

Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že Krajský soud v Hradci Králové v rámci odvolacího řízení nevyslechl svědkyni J. A., jejíž výslech navrhoval a která by mohla vypovídat v jeho prospěch. V souvislosti s touto námitkou pak stěžovatel poukazoval ještě na výpovědi svědků - policistů, které se lišily od jeho výpovědi a od výpovědi dalšího svědka M. N. Za této situace - podle názoru stěžovatele - nebylo namístě provádět důkazy v hlavním líčení jen čtením úředních záznamů o vysvětlení podle § 314d odst. 2 trestního řádu, ale naopak, svědci měli být v rámci hlavního líčení řádně vyslechnuti.

Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele proti postupu obecného soudu, který jednal ve zjednodušeném řízení. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že byly splněny podmínky pro tento postup, a jeho použití pak neznamená porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto směru tedy ústavní stížnosti nelze přisvědčit.

Oproti tomu však Ústavní soud akceptuje námitku stěžovatele, pokud jde o nevyslechnutí navrhované svědkyně J. A. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě omezil na konstatování, že návrh na výslech svědkyně J. A. se mu jeví jako tendenční, neboť trestní řízení probíhá proti stěžovateli již přes rok a nikdy se o takové svědkyni nezmiňoval, ač by se mělo jednat o jeho sousedku, takže krajský soud nepředpokládal, že by tato osoba mohla podat ve věci objektivní svědectví.

Ústavní soud je si vědom toho, že v zásadě je na úvaze a rozhodnutí obecných soudů, zda provedou navrhované důkazy či nikoliv, a že mu do procesu hodnocení důkazů zpravidla nepřísluší zasahovat. Podle konstantní judikatury však Ústavní soud může do procesu dokazování a hodnocení důkazů zasáhnout, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principu spravedlivého soudního řízení. V rámci procesu hodnocení důkazů je pak obecný soud povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; v případě zamítnutí návrhu na provedení důkazu je pak nezbytné, aby obecný soud svoje rozhodnutí ve všech souvislostech rovněž řádně odůvodnil.

V předmětné věci - jak již bylo uvedeno - Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědkyně J. A., jež podle jeho tvrzení mohla vypovídat o skutkovém ději, který byl předmětem trestního řízení, s odůvodněním, že výpověď policistů je dostatečná, že se mu tento důkazní návrh jeví jako tendenční a že nepředpokládá, že by svědkyně mohla ve věci podat objektivní svědectví. Z tohoto odůvodnění však podle názoru Ústavního soudu jednoznačně nevyplývá, na základě jaké úvahy dospěl krajský soud k závěru, že výpověď svědkyně by nemohla být objektivní. Ústavní soud připomíná vlastní obsah předmětného spisu, neboť krajský soud sám nejdříve rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením č. j. 11 To 376/2002-56 ze dne 16. 9. 2002 a věc postoupil okresnímu úřadu k projednání přestupku. Teprve následně po zrušení citovaného rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 622/2003-74 ze dne 2. 7. 2003 rozhodl napadením usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl. Za této situace nelze podle přesvědčení Ústavního soudu klást k tíži stěžovateli, že výslech svědkyně navrhoval až po uplynutí delší doby. Jeho vysvětlení, že se až dodatečně dozvěděl o tom, že J. A. byla svědkyní "události z 10. 6. 2002 (pozn.: tj. řízení vozidla v kritický den) a že se vůbec věcí nezabýval, neboť byla původně předána k vyřízení přestupku", nebylo obsahem spisu vyvráceno a jeví se být logickým a přesvědčivým. Zváží-li se pak tento aspekt navrhovaného důkazu, je zřejmé, že krajský soud neměl v provedeném řízení dostatečnou oporu pro svůj závěr, že navrhovaná svědkyně - jež nebyla vyslechnuta - by objektivní svědectví podat nemohla.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno nejen právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, nýbrž (a to zejména) jeho práva na svobodu a osobní bezpečnost ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Proto rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 T 102/2002 vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 102/2002-47 ze dne 12. 6. 2002 odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 10. 6. 2002 v 5.50 hod. v obci S., okr. Hradec Králové, řídil osobní motorové vozidlo, na výzvu orgánů Policie České republiky vozidlo zastavil, vystoupil z něho a vyměnil si místo se spolujezdcem M. N., přičemž motorové vozidlo řídil přesto, že mu byl dne 19. 9. 2001 rozsudkem téhož soudu sp. zn. 6 T 54/2001, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2002, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dohledem. Rozsudek byl vynesen v hlavním líčení konaném dne 12. 6. 2002, jemuž byl stěžovatel spolu se svým obhájcem přítomen. V hlavním líčení byl stěžovatel vyslechnut. Dále strany souhlasily se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení osob, které byly slyšeny ve zkráceném řízení. Podle § 314d odst. 2 trestního řádu byl čten úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu svědka F. L., policisty Policie České republiky, OHS Hradec Králové, úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu svědka L. P., policisty Policie České republiky, OHS Hradec Králové, a úřední záznam o podaném vysvětlení svědka M. N.

K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením č. j. 11 To 376/2002-56 ze dne 16. 9. 2002 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc postoupil okresnímu úřadu k projednání jako přestupek s odůvodněním, že v jednání stěžovatele neshledal takovou intenzitu, která byla naplnila skutkovou podstatu trestného činu.

K dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele rozhodl ve věci Nejvyšší soud, který usnesením č. j. 7 Tdo 622/2003-74 ze dne 2. 7. 2003 zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že právní posouzení skutku odvolacím soudem bylo nesprávné, protože v daném případě nebyly zjištěny skutečnosti, které výrazně stupeň společenské nebezpečnosti snižují. Řídil-li stěžovatel motorové vozidlo, přestože mu byl předchozím pravomocným rozsudkem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků, naplnil tím všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Dále konstatoval, že soud prvního stupně správně vzal v úvahu i skutečnost, že stěžovatel byl již dvakrát soudně trestán, přičemž z jeho evidenční karty řidiče vyplývá, že je značně neukázněným řidičem. Navíc se trestné činnosti dopustil velice záhy (necelé tři měsíce) po svém předchozím odsouzení pro shodnou trestnou činnost.

Krajský soud v Hradci Králové konal veřejné zasedání dne 22. 9. 2003, se souhlasem stran byl přečten protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 9. 2002, konstatován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003 (správně usnesení Nejvyššího soudu). Obhájce stěžovatele se plně odvolal na písemné znění odvolání. Nad rámec tohoto odvolání navrhl provedení výslechu svědkyně J. A., která "měla vidět celou situaci" a měla by obhajobu stěžovatele potvrdit. Krajský soud usnesením návrh na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl a usnesením č. j. 11 To 393/2003-86 ze dne 22. 9. 2003 odvolání zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s trestním řádem. Vyjádřil se k namítaným rozporům ve výpovědi policistů s tím, že tyto výpovědi (přečteny okresním soudem za splnění zákonných podmínek podle § 314d odst. 2 trestního řádu) se jeví jako objektivní a přesvědčivé, a okresní soud nepochybil, pokud je vzal za základ svých skutkových zjištění. Dále konstatoval, že svědek M. N. je kamarád stěžovatele, ví o jeho problémech s policií, a proto jeho výpověď vyznívá účelově ve stěžovatelův prospěch. K zamítnutí návrhu na doplnění dokazování krajský soud uvedl, že trestní řízení probíhá již přes rok, stěžovatel se nikdy o svědkyni J. A. nezmínil, ač by se mělo jednat o jeho sousedku, a proto (soud) nepředpokládá, že by tato osoba mohla podat ve věci objektivní svědectví.

IV. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 102/2002-47 ze dne 12. 6. 2002 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 393/2003-86 ze dne 22. 9. 2003. Konstatoval, že podmínky pro odklad vykonatelnosti rozsudku stanovené v ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou splněny, a proto usnesením č. j.