K dokazování v trestním řízení

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 26. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 ve věci ústavní stížnosti J. B. a Mgr. V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 2 T 3/2005, kterým byl stěžovatel J. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele a stěžovatelka Mgr. V. N. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu poškozování věřitele, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 10 To 384/2007, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 Tdo 519/2008, kterým byla odmítnuta dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení. Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 2 T 3/2005, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 10 To 384/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 Tdo 519/2008 se zrušují.

I. ÚS 445/05 ze dne 25. 10. 2005,

IV.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí o vině stěžovatelů trestným činem klíčové zjištění, zda skutečně došlo k fyzickému předání částky 650 000 Kč mezi stěžovatelem B. a svědkem K., tzn. zda svědek K. byl věřitelem stěžovatele B. ve smyslu § 256 odst. 1 tr. zák. Důkazem zde měla být "smlouva kupní", uzavřená mezi stěžovatelem a svědkem dne 14. 4. 1997, a její "dodatek" z téhož dne. Dle bodu I. smlouvy stěžovatel B. prodává tam uvedené nemovitosti v kat. území Výrava svědkovi K. Dle čl. II. smlouvy byla "kupní cena dohodnuta na celkovou částku 650 000 Kč a prodávající (tedy stěžovatel) ji převzal před podpisem uvedené smlouvy, což svým podpisem na smlouvě stvrzuje". Zároveň dle bodu III. svědek K. "přenechává prodávajícímu své nájemní právo k bytu č. 86 v Uhelné ulici č. p. 863 v Hradci Králové (...) Klíče prodávající převzal". Vzápětí je však mezi stranami uzavřen "dodatek", podle něhož se "obě smluvní strany dohodly, že pan K. zaplatí panu B. jako doplatek na kupní cenu ve výši 650 000 Kč, kterou p. B. převzal v okamžiku podpisu kupní smlouvy, částku 600 000 Kč, a to nejpozději do 30 dnů od data podpisu tohoto dodatku, tj. do 14. 5. 1997.". V uvedeném dodatku se dále praví že "pokud ke dni 14. 5. 1997 p. K. doplatek ve výši 600 000 Kč nezaplatí, zavazuje se tímto, že nemovitosti uvedené v kupní smlouvě (...) prodá v nejkratším možném termínu. Finanční prostředky získané za prodej shora uvedených nemovitostí pak použije takto: - 650 000 Kč si ponechá, - ostatní finanční částku získanou prodejem nemovitostí zaplatí nejpozději do 3 dnů od nabytí peněz panu B.".

V předmětném řízení trestním se přitom nikdy nepodařilo rozptýlit nejasnosti o tom, co bylo uvedenými ujednáními skutečně sledováno, zda se skutečně mělo jednat o prodej nemovitosti či o formu zajištění dluhu, popř. zda se primárně jednalo o zajištění společného bydlení stěžovatelů, kteří v té době spolu žili jako druh a družka (viz i str. 4 napadeného usnesení krajského soudu). Stěžovatelé na rozdíl od svědka K. od počátku shodně tvrdí (viz již č. l. 16 a násl.), že v rozporu s tím, co je ve smlouvě uvedeno, finanční prostředky ve výši 650 000 Kč nikdy nepřevzali, neboť tuto částku si svědek K. obratem započetl jako "odstupné" za užívání obecního bytu v Uhelné ulici v Hradci Králové. Z tohoto důvodu také stěžovatelé považovali po navrácení uvedeného bytu svědkovi K. jejich vzájemné závazky za vyrovnané a popírali, že by z jejich strany došlo k bezdůvodnému obohacení přijetím uvedeného finančního plnění z neplatné smlouvy.

Nalézací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2007 přiklonil ke skutkové verzi, podle níž se stěžovatel B. snažil celou transakcí vyřešit svoji nedobrou finanční situaci, aby se mohl finančně vypořádat se svou bývalou manželkou. Za nelogické okresní soud považoval tvrzení, že na základě uvedené smlouvy fakticky došlo jen k výměně nemovitostí. Dle obecného soudu by takový postup jednak neřešil finanční obtíže stěžovatele a byl by pro něj navíc velmi nevýhodný, neboť by stěžovatel za rodinný domek ve Výravě získal toliko užívací práva k obecnímu bytu 3+1 v Hradci Králové. Okresní soud navíc poukázal jako na usvědčující důkaz i na dopis stěžovatelky N. panu K. ze dne 6. 12. 1997, v němž se o vrácení sumy 650 000 Kč hovoří (byť okresní soud přiznává, že uvedený dopis lze vykládat více způsoby), a dále zejména na samu výpověď svědka K., který ohledně předání uvedené finanční částky dle okresního soudu "vypovídal opakovaně a zcela shodně". Dále okresní soud poukázal na samu smlouvu ze dne 14. 4. 1997, v níž stěžovatel B. svým podpisem přijetí finančních prostředků stvrzuje (str. 3 a 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vůbec neřešil, jaký dopad na obsah vzájemných závazků mělo uzavření výše uvedeného dodatku ke smlouvě kupní ze dne 14. 4. 1997.

Se závěry soudu nalézacího se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací, který shodně poukazoval na údajnou nelogičnost výpovědi stěžovatele B., kontrastující s údajnou konzistencí výpovědi svědka K., s tím, že stěžovatel B. "své počínání nikdy věrohodně nevysvětlil" (str. 4 usnesení). Krajský soud za podstatný důkaz považoval úvahu, že "stěží lze věřit tomu, že by svéprávná dospělá osoba podepsala kupní smlouvu v daném znění, aniž by skutečně převzala částku 650 000 Kč". Na rozdíl od soudu nalézacího se odvolací soud věnoval stručně i významu dodatku ke "smlouvě kupní" a otázce struktury kupní ceny, resp. plnění za nemovitosti ve Výravě. Krajský soud vzal na základě textu smlouvy a dodatku za prokázané, že kupní cena měla tři složky, a to zálohu 650 000 Kč, doplatek 600 000 Kč a "přenechání" bytu v Uhelné ulici. Na základě uvedeného považoval krajský soud rovněž za nepochybné, že k předání částky 650 000 Kč skutečně došlo a že pohledávka v této výši existovala.

II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vyjádření soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla stručná a v podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření označil námitky stěžovatelů za nedůvodné, poukázal zejména na účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku a podtrhl význam výlučné pravomoci nalézacího soudu hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Ústavní soud zaslal stěžovatelům uvedená vyjádření k replice. Stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce sdělili, že trvají na ústavní stížnosti.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové vedený pod sp. zn. 2 T 3/2005.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci v projednávané věci pro tento případ souhlas dali a od ústního jednání bylo posléze upuštěno.

III. ÚS 850/07 ze dne 11. 9. 2008 (ve SbNU nepublikována; obě dostupná na http://nalus.usoud.cz); srov. nález sp. zn. III. ÚS 1748/08 ze dne 17. 4. 2009 (N 88/53 SbNU 117)].

V této souvislosti, a to i vzhledem k argumentaci odvolacího soudu, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že v trestním řízení neplatí vůči písemným prohlášením předpoklad jejich správnosti (pravdivosti), má-li takové písemné prohlášení sloužit jako usvědčující důkaz. Pravdivost takového prohlášení (tzn. zda to, co je v něm uvedeno, odpovídá skutečnosti) musí být orgány činnými v trestním řízení zkoumána zcela v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. Je tudíž třeba, aby v trestním řízení byly náležitě objasněny všechny podstatné okolnosti, za nichž např. k uzavření písemného závazku došlo. Obecné soudy musejí vzít v úvahu všechny okolnosti, pokud jde o eventuální skutkový či právní omyl na straně obviněných, stejně jako musejí věnovat náležitou pozornost i otázce, zda písemné prohlášení nebylo důsledkem nátlaku, manipulace či podvodného jednání jiných osob [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1748/08 (viz výše)].

V projednávané věci obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost námitkám stěžovatelů, kteří po celou dobu trestního řízení upozorňovali na podezřelé aktivity svědka K., který dle jimi předložených listin, založených v trestním spise, měl s řadou osob uzavírat různé pochybné smlouvy týkající se nemovitostí v souvislosti s poskytováním půjček (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 305, 308 až 309, srov. i návrh v civilním řízení na č. l. 405). Obecné soudy nevyhověly návrhům obhajoby na výslech svědků, údajně poškozených aktivitami podnikatele K., s poukazem na to, že trestní oznámení, jež byla uvedenými osobami podána, byla policií odložena. Dle názoru Ústavního soudu však rozsah a charakter pochybných aktivit svědka K., vyplývající z listin předložených obhajobou, představuje neopominutelný důkaz, pokud jde o objasnění okolností a účelu předmětné smlouvy a jejího dodatku.

Ústavní soud zdůrazňuje, že presumpce neviny, resp. tzv. presumptio boni viri (předpoklad řádného člověka) se v trestním řízení uplatňuje ve vztahu k obviněným, zatímco případná informace o eventuálních trestných aktivitách svědka, je-li podstatná pro rozhodnutí o vině, musí být důsledně prověřena zcela ve smyslu zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací dle § 2 odst. 5 tr. řádu. Souvisí-li otázka, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, bezprostředně s otázkou viny, jsou orgány činné v trestním řízení takovou otázku povinny samostatně posoudit v souladu s § 9 odst. 1 tr. řádu.

Dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci neobstojí postup obecných soudů, které toliko odkázaly na opakovaná rozhodnutí policejních orgánů o odložení věcí, objasňovaných v minulosti pro podezření, že P. K. se dopouští trestných činů podvodu dle § 250 tr. zák. (viz usnesení na č. l. 231 a násl., č. l. 234, č. l. 244 a násl.). Obecné soudy se rovněž nijak blíže nezabývaly závažnými skutečnostmi, jež se podávají z množství úředních záznamů o podaném vysvětlení řady osob dle § 158 odst. 5 tr. řádu v tehdy platném znění (viz čl. 182 až 231), k nimž došlo v dalších trestních řízeních týkajících se svědka K. Krajský soud ve svém stručném hodnocení na str. 2 napadeného rozhodnutí zcela pomíjí skutečný význam těchto důkazů pro projednávanou věc. Ústavní soud poukazuje na vyjádření obsažená v uvedených záznamech, podle nichž svědek K. s osobami ve finanční tísni uzavíral extrémně nevýhodné kupní smlouvy (fakticky se jednalo o zástavní smlouvy) týkající se nemovitostí, na jejichž základě se pak nevybíravým způsobem domáhal plnění mnohonásobně převyšujících poskytnuté půjčky (viz výpověď J. S. na č. l. 185, Mgr. H. Z. na č. l. 188, MUDr. I. Z. na č. l. 190, V. Š. na č. l. 192, R. H. na č. l. 195 až 200).

Ústavní soud připomíná, že dle obsahu spisového materiálu svědek K. znění předmětné smlouvy ze dne 14. 4. 1997 (minimálně její prvé části, bez dodatku) pravděpodobně sám koncipoval (viz dopis stěžovatele na č. l. 493), podobně jako tomu bylo zřejmě i ve všech dalších případech (viz listiny na č. l. 498 až 518). Dále je vhodné upozornit na celkový ráz výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení ze dne 29. 10. 2004 na č. l. 52 a násl., kdy svědek K. odmítá odpovídat právě na otázky týkající se jeho podnikatelských aktivit (str. 2 protokolu).

Dle názoru Ústavního soudu nebylo v souladu se zásadou náležitého objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, jestliže obecné soudy zcela přešly skutečnost, že svědek K. je osobou s výrazně kriminální minulostí (viz opis z rejstříku trestů na č. l. 428), na nějž byla v době projednávání trestní věci stěžovatelů podána obžaloba pro závažnou násilnou trestnou činnost (č. l. 429, ostatně i k hlavnímu líčení dne 12. 6. 2007 byl svědek K. dopraven eskortou z výkonu vazby). Všechny tyto skutečnosti měly dle názoru Ústavního soudu vést k velmi zdrženlivému hodnocení přesvědčivosti a spolehlivosti výpovědi svědka K.

Pokud by bylo dáno byť i jen důvodné podezření, že svědek K. opakovaně uzavíral s občany práva neznalými, nalézajícími se ve finanční tísni, smlouvy pro ně výrazně nevýhodné či dokonce podvodné, jednalo by se o skutečnost významnou z hlediska posouzení věrohodnosti a pravděpodobnosti jednotlivých skutkových verzí v trestní věci stěžovatelů. Nebylo by možné vyloučit obhajobu stěžovatelů, že svědek K. sám celou situaci nastrojil tak, aby se na stěžovateli B. eventuálně mohl domáhat plnění z bezdůvodného obohacení, tzn. přiměl jej k potvrzení převzetí finanční hotovosti, k němuž ve skutečnosti nedošlo, a to s příslibem přechodu užívacích práv k obecnímu bytu, o němž věděl, že se v souladu s platnými předpisy za daných podmínek nemůže uskutečnit (viz tvrzení stěžovatelky N. v přípise na č. l. 156., přípis stěžovatele B. Policii České republiky ze dne 1. 7. 1998 na č. l. 167, rozhodnutí katastrálního úřadu na č. l. 171, odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 206/97-18 na č. l. 174 a násl.).

Ústavní soud současně nesdílí ani závěr obecných soudů, pokud jde o údajnou konzistenci výpovědí svědka K. v průběhu řízení. Nelze logicky očekávat, že by tento svědek měnil svou výpověď ohledně samotného předání výše uvedené finanční částky. Přesto se tento svědek vyjadřuje v různých stadiích trestního řízení rozpačitě k cílové kupní ceně nemovitosti ve Výravě, jež byla předmětem smlouvy a dodatku ze dne 14. 4. 1997 (srov. výpověď v přípravném řízení na č. l. 55, str. 4 protokolu, dále výpověď svědka v hlavním líčení na č. l. 423). Právě otázka cílové kupní ceny za předmětné nemovitosti a její struktura, včetně toho, jakým způsobem bylo mezi smluvními stranami kalkulováno s hodnotou obecního bytu, zůstala dle názoru Ústavního soudu v trestním řízení neobjasněna (srov. argumentaci obhajoby na č. l. 486).

Ústavní soud má vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že výsledky provedeného dokazování obecným soudům neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o tom, zda skutečně došlo k předání finanční částky při podpisu uvedené smlouvy. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané trestní věci lze na základě provedeného dokazování dospět k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, z nichž však obecné soudy v rozporu s principem in dubio pro reo upřednostnily verzi stěžovatelům nepříznivou. Provedenými důkazy tak nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, že se skutečně stal skutek, jenž je stěžovatelům obžalobou kladen za vinu [srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. § 2 odst. 2 tr. řádu), neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatelů. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatelů, a jejich postup tudíž neodpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, resp. § 125 odst. 1 větě druhé tr. řádu, čímž došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a práva být stíhán jen zákonným způsobem dle článku 8 odst. 2 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud tímto nálezem dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížností bylo napadeno také v trestní věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 5 Tdo 519/2008, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí krajského soudu. Ač Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavněprávní pochybení, nemůže jím vydané usnesení obstát poté, co byla zrušena rozhodnutí předcházející. Vzhledem k tomu, že by za daných podmínek existence napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla v rozporu s principem právní jistoty, Ústavní soud je rovněž zrušil.

IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11),

V. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy značně jednostranně, a to v neprospěch stěžovatelů. Obecné soudy zacházely s výsledky dokazování arbitrárně, přičemž k zásadním námitkám obhajoby i skutečnostem zjevným ze spisového materiálu vůbec nepřihlédly, popř. je v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňují toliko formálně, aniž by je učinily předmětem svých úvah z hlediska zjištění skutkového stavu v rozsahu dle § 2 odst. 5 tr. řádu. Důkazy, jež jsou v napadených rozhodnutích představeny jako usvědčující, jsou vytrženy z objektivního kontextu, a to v rozporu se zásadou vyplývající z § 2 odst. 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku se nalézací soud náležitě nevypořádal s obhajobou ve smyslu § 125 odst. 1 věty druhé tr. řádu.

Ústavní soud považuje za nutné nejprve poukázat na odůvodnění posléze zrušeného rozsudku okresního soudu ze dne 20. 7. 2007 č. j. 2 T 3/2005-446, v němž tento soud sám na str. 3 označil existenci závazku stěžovatele vůči poškozenému za pochybnou. Obecný soud v tomto rozhodnutí výslovně označil za akceptovatelné tvrzení stěžovatelů, že byt v Uhelné ulici právě svou hodnotou tvořil předmětnou částku 650 000 Kč. Obecný soud označil za obvyklé, že se "jednotlivé osoby v rámci podobných vztahů vypořádávají obdobným způsobem, tj. jako protihodnotu poskytují nájemní byt, který není jejich majetkem, a mají k němu pouze užívací právo". Okresní soud v posléze zrušeném rozsudku odkazuje i na výpověď svědka D., který popsal okolnosti, za jakých posléze došlo k výměně předmětného bytu mezi ním a svědkem K. Tento svědek totiž potvrdil, že K. si skutečně byt cenil finanční částkou, a to přesto, že nebyl jeho vlastníkem. Okresní soud ve svém původním rozhodnutí výslovně konstatoval, že uvedené okolnosti nepostačují k závěru, že mezi stěžovatelem B. a svědkem K. vznikl vztah dlužníka a věřitele. Okresní soud v tomto rozhodnutí však označil uvedené zjištění za nepodstatné s ohledem na existenci pravomocného rozsudku civilního soudu sp. zn. 8 C 27/98, což posléze vedlo ke kasaci citovaného trestního rozsudku odvolacím soudem a postupu dle § 259 odst. 1 tr. řádu, a to pro porušení zásady uvedené v § 9 odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 10 To 286/2007, str. 4). V následném řízení pak okresní soud dokazování doplnil toliko o opětovný výslech stěžovatele B., který měl soudu "objasnit svá rozporná stanoviska" ohledně účelu předmětné smlouvy, což se však stěžovateli dle závěrů okresního soudu nepodařilo. Na základě takto doplněného dokazování pak okresní soud v novém rozhodnutí náhle dospěl k diametrálně odlišným závěrům, pokud jde o spolehlivost závěru, že k předání předmětné finanční částky skutečně došlo (viz jeho argumentaci v napadeném rozhodnutí shrnutou výše).

K tomu je Ústavní soud nucen poznamenat, že ze stručných vyjádření stěžovatelů v hlavním líčení dne 22. 11. 2007 se nepodává nic, co by odůvodňovalo náhlou změnu v hodnocení skutkových zjištění, k níž obecný soud v napadeném rozhodnutí dospěl. Ústavní soud především považuje v dané věci z hlediska viny trestným činem za irelevantní poukaz nalézacího i odvolacího soudu na rozporná vyjádření stěžovatele ohledně účelu smlouvy (tedy, zda chtěl nemovitosti v kat. území Výrava skutečně prodat, či zda kupní smlouva měla toliko zajišťovat pohledávku K. ve výši 650 000 Kč za byt v Uhelné ulici). Výpovědi stěžovatele v civilním i trestním řízení spíše vedou k závěru, že ani v době samotného podpisu uvedené smlouvy neměl stěžovatel zcela jasno v tom, čeho si přeje smlouvou dosáhnout, a byl zřejmě otevřen oběma alternativám (viz i výpověď v hlavním líčení na č. l. 475). Ani jedna z alternativ však nevylučuje skutkovou verzi obhajoby, tedy tvrzení, že ve skutečnosti došlo k započtení předmětné částky jako protihodnoty za užívání obecního bytu.

VI. Ústavní soud musí dále přisvědčit stěžovateli, že okresní soud v odůvodnění svého v pořadí druhého, ústavní stížností napadeného trestního rozsudku zcela pominul argumentaci obhajoby ve vztahu k dodatku ke smlouvě kupní a významu tohoto dodatku z hlediska v úvahu přicházejících verzí skutkového děje (viz např. námitku stěžovatele v hlavním líčení na č. l. 477, srov. odvolání stěžovatelů na č. l. 485). Ústavní soud zjistil, že argumentace nalézacího soudu existenci a obsah tohoto dodatku vůbec nereflektuje, ba je s ním ve zjevném rozporu. Z obsahu dodatku, který do značné míry mění ujednání v původní smlouvě kupní, je patrné, že transakce má směřovat k opatření hotových peněz pro stěžovatele B., a to buď formou doplatku ve výši 600 000 Kč, nebo odevzdáním části výtěžku z prodeje předmětných nemovitostí. Obsah dodatku ke smlouvě zároveň zpochybňuje úvahu obecného soudu ohledně nesouměřitelnosti vzájemných plnění. Tu je potřebné zdůraznit, že nalézací soud v napadeném rozhodnutí vůbec neřešil otázku, jaká tedy měla být výše vzájemných plnění a jakou roli v rámci plnění ze strany svědka K. mělo hrát právě "přenechání" obecního bytu v Uhelné ulici, ač v této otázce od počátku řízení panovaly nejasnosti (srov. výpověď svědka K. v přípravném řízení na č. l. 52 a násl. a v hlavním líčení na č. l. 423). Obecný soud tak ve svých úvahách zcela marginalizoval základní argument obhajoby stěžovatelů, uplatňovaný od samého počátku řízení, že plnění uvedená sub II. a III. smlouvy kupní jsou vzájemně započtenými ekvivalenty (viz prohlášení stěžovatelky N. č. l. 175, přípis stěžovatele B. na č. l. 167 a další). Samu skutečnost, že stěžovatelé jako druh a družka nějakou dobu skutečně obývali byt svědka K. v Uhelné ulici a činili kroky (arci bezvýsledné, viz i žalobu na č. l. 170 a rozhodnutí o ní na č. l. 173, výpověď stěžovatele v hlavním líčení na č. l. 305, srov. i přípisy stěžovatelů na č. l. 419 a 427 ) směřující k tomu, aby na ně skutečně přešla užívací práva k tomuto bytu, přitom obecné soudy mají za prokázanou (viz str. 3 napadeného rozsudku).

Z postupu obecných soudů v tomto trestním řízení vzniká celkový dojem, že se tyto soudy co do skutkových závěrů nechtěly dostat do rozporu s pravomocným rozhodnutím civilního soudu ve věci sp. zn. 8 C 27/98. Je ovšem třeba zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny posuzovat předběžné otázky samostatně a že ani pravomocné rozhodnutí soudu vydané v občanskoprávním řízení, nejde-li o rozhodnutí o otázce týkající se osobního stavu, není pro orgány činné v trestním řízení závazné co do posouzení viny obviněného (srov. § 9 odst. 1, 2 tr. řádu).

Pozornosti Ústavního soudu neunikla skutečnost, že trestní řízení (iniciované soudní exekutorkou) mělo v projednávané věci charakter jakéhosi doplňkového řízení k řízení exekučnímu (viz listiny na č. l. 41, č. l. 132 a násl.). Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil princip subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio, jež nemůže sloužit k prosazování dílčích nároků občanskoprávního charakteru [viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343),