I.ÚS 2115/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky KSB, spol. s r. o., se sídlem Božičany č. p. 167, IČ: 45350124, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 289, Příbram III, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 15 Co 546/2007, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2405/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 1619/10 ), dle níž, pokud si určitá osoba vybere pozemek, zažádá o jeho převedení do vlastnictví, aniž by ohledně získání téhož pozemku dal Pozemkový fond stejnou šanci i jiným oprávněným osobám, nebyla ostatním oprávněným osobám zaručena rovná práva v procesu převodu náhradního pozemku. To platí o to více, jestliže by šlo - jako v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka byla toliko postupníkem - o upřednostnění postupníka před původním restituentem, což by stálo ve zjevném rozporu s účely, které zákon o půdě sleduje (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění přímých restituentů a jejich dědiců). Nález sp. zn. III. ÚS 495/02 (a z něho vycházející nález

Ústavní soud uvedl, že "Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje (roz. uvedené pod bodem 1 shora), pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají diskriminačního postupu Pozemkového fondu při nabídce náhradních pozemků a Ústavní soud v nich použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob podle zákona o půdě paušálně nevyloučil.". V usnesení sp. zn. III. ÚS 2851/09

Ústavní soud konstatoval, že "Rozhodovací důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05, stejně jako rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 170/2008, na něž stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal, potom na jeho (skutkově i právně odlišnou) situaci nedopadají.". V usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08

Ústavní soud konstatoval, že "Odkaz na tyto nálezy stěžovatele (pozn.: viz výše) je tak nepřípadný. V citovaných nálezech Ústavního soudu totiž nebyl vysloven právní názor uplatněný v dané věci, tj. že v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 nebyl postup Pozemkového fondu České republiky při převádění náhradních pozemků oprávněným osobám regulován zákonem. V nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 byl vysloven toliko právní názor, že "Nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu... pokud Fond aplikuje opačný výklad, ocitá se mimo rámec oprávnění, která mu zákon svěřuje... Fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal... Účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb." Jak plyne z odůvodnění, Ústavní soud vytýkal citovanou částí nálezu Pozemkovému fondu, že upřednostňuje nárok k předmětné nemovitosti hl. m. Praha před nárokem tehdejších stěžovatelů v postavení oprávněných osob. V dané věci se nejednalo o střet práva oprávněné osoby na bezplatný převod náhradního pozemku, definovaného v § 11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod, nebylo čeho vytýkat soudům, že by snad nereflektovaly prioritu nároků dle zákona o půdě, že by účel zákona byl opomenut s odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb. apod. Ústavní soud v citovaném nálezu nevyloučil paušálně použitelnost zákona č. 95/1999 Sb. na realizaci nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, vyloučil pouze aplikovatelnost jeho dílčího aspektu, ustanovení o přednostním právu obce na bezplatný převod, která se dostala do konfliktu s předtím přijatou úpravou v zákoně o půdě. Proto (též) ústavně konformní interpretací (především s ohledem na princip ochrany legitimních očekávání a právní jistoty) bylo použití relevantní části zákona č. 95/1999 Sb. vyloučeno (Ústavní soud v této souvislosti v rovině metodologie výkladu tzv. jednoduchého práva poukazoval i na argument tzv. ratio legis, jehož uplatněním bylo taktéž třeba dospět ke konkluzi o prioritě nároků oprávněných osob dle zákona o půdě). Shodné lze uvést ke komparaci nyní posuzované věci s nálezem sp. zn. III. ÚS 495/05 (srov. např. odvodnění tohoto nálezu: "Podstata ústavní stížnosti se koncentruje jednak na řešení otázek střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod obecně určeného náhradního pozemku, definované v ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod konkrétního pozemku postupem dle zákona č. 95/1999 Sb...").".

3) Ústavní soud nad rámec uvedené argumentace dodává, že (např.) nález sp. zn. III. ÚS 495/02 nelze interpretovat (obdobně i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, který z nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 vychází) v tom smyslu, že by snad otevřel možnost výběru a vydávání konkrétního pozemku (tedy mimo veřejnou nabídku) oprávněnou osobou bez dalšího. To by se dokonce mohlo jevit jako rozporné s tímto nálezem, který brojil m.j. proti diskriminaci, tedy racionálně neodůvodněnému zvýhodňování některých oprávněných osob; taková diskriminace se totiž může dít právě kupříkladu vydáváním konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku na podkladě výběru konkrétního pozemku určitou oprávněnou osobou. V této souvislosti lze citovat shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08,

Ústavní soud prohlásil - v obdobném duchu jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 2403/08 - v reakci na námitky jiného stěžovatele rozporující předmětný právní názor obecných soudů: "Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Protože se obecné soudy při interpretaci ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") pečlivě držely kautel vymezených rozhodnutími Ústavního soudu, zejména pak nálezy sp. zn. III. ÚS 485/02 (N 33/32 SbNU 303) a Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389), nemůže Ústavní soud namítanému tvrzení o porušení základních práv přisvědčit. Předně je možno ústavně aprobovat právní závěr Nejvyššího soudu (str. 4 napadeného usnesení), že smlouva o převodu daného pozemku není v plném souladu s ust. § 11 odst. 2 zákona o půdě a s ust. § 39 a § 524 o. z. jak tvrdil stěžovatel, neboť převáděný pozemek nebyl nabídnut formou veřejné nabídky. Jak v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě konstatoval krajský soud, nelze "považovat za správný a dobrým mravům neodporující postup, kdy si jeden z mnoha oprávněných (v té době v Chebu existoval nárok na vydání náhradních pozemků 280 oprávněných osob!) vybere pozemek, zažádá o jeho převedení do vlastnictví, aniž by ohledně získání téhož pozemku dal Pozemkový fond ČR, spravující pozemky ve vlastnictví státu, stejnou šanci i jiným oprávněným osobám" (s. 4n. rozhodnutí krajského soudu). Je proto možno přisvědčit názoru obecných soudů, že v daném případě nebyla ostatním oprávněným osobám zaručena rovná práva v procesu převodu náhradního pozemku a že byl stěžovatel, který je navíc postupníkem, nikoliv původním restituentem, v rozporu s dobrými mravy upřednostněn. To stojí ve zjevném rozporu s účely, které zákon o půdě sleduje (zmírnění jen některých křivd, upřednostnění restitutio in integrum a přímých restituentů a jejich dědiců)." Obdobně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/09 či

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že postup podle zákona č. 95/1999 Sb. nebyl v daném případě dodržen, což způsobuje neplatnost uvedené smlouvy o převodu pozemků z 22. 6. 2005. Vlastníkem těchto nemovitostí je nadále Česká republika.

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Neshledal, že by byl odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil, zejména v rozporu s výkladovými právními závěry z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem nebo z nálezů a usnesení Ústavního soudu; na ně pak konkrétně odkázal.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že Nejvyšší soud spatřoval pochybení v postupu Pozemkového fondu, že na předmětný pozemek nebylo provedeno "výběrové řízení", přičemž odkazoval na zákon č. 95/1999 Sb.. K otázce "upřednostnění" tohoto zákona před zákonem č. 229/1991 Sb. (dále též jako "zákon o půdě") však zaujal stanovisko Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02

[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ("Sb. n. u."), svazek 32, č. 33], leč toto stanovisko ani odvolací soud ani dovolací soud prý neakceptovaly. Stěžovatelka uvádí, že podle uvedeného nálezu Pozemkový fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění uložených státu posledně uvedeným zákonem. Stěžovatelka poukazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/05 (Sb. n. u., svazek 47, č. 174). Stěžovatelka uvádí, že na názor uvedený v citovaném nálezu upozorňovala, leč žádný ze soudů jej nerespektoval; tím prý byl jejich postup v rozporu i s čl. 89 odst. 2 Ústavy.

II. ÚS 2403/08 argumentoval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/10 : "... veřejná nabídka je nástrojem toho, aby v rámci řady oprávněných osob podle zákona o půdě nemohla být jen jedna upřednostněna při převodu konkrétních pozemků, ale aby všem takovým oprávněným osobám byla dána stejná možnost se o uvedené pozemky přihlásit...". Též lze odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 193/10, které ústavněprávně aprobovalo předmětný právní názor obecných soudů; ty nadto shledaly absolutní neplatnost smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem jak pro rozpor se zákonem, tak i s dobrými mravy,

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, i přes její event. ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. To je i případ dané souzené věci.

III. ÚS 495/05 ) je proto třeba vykládat tak, že pouze ve výjimečném případě, jestliže by se konkrétní oprávněná osoba nemohla určitou dobu, po vlastní marné snaze, domoci uspokojení svého nároku na vydání náhradního pozemku cestou veřejné nabídky - tedy jestliže by Pozemkový fond postupoval vůči oprávněné osobě svévolně [např. nevyhlašoval by žádné veřejné nabídky či v nedostatečném množství (apod.) i přes aktivitu oprávněné osoby směřující k Pozemkovému fondu] - přicházela by v úvahu eventualita výběru (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku (případně žaloba na vydání pozemku). Totiž, v takovém případě by byl výběr (oprávněnou osobou) a vydání konkrétního pozemku (tedy mimo cestu veřejné nabídky) opodstatněn tím, že by šlo o poslední možnost (ultima ratio), jak se domoci svého nároku, tedy byl by odůvodněn imperativem zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae); výběr konkrétního pozemku by tak představoval jediný prostředek obrany proti libovůli (srov. str. 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ). Právě o takový případ šlo i ve věci sp. zn. III. ÚS 495/02, kdy stěžovatelky (například) dovozovaly vlastní "dvouletou bezcílnou snahu o uspokojení jejich nároku na vydání náhradního pozemku" (str. 5 citovaného nálezu), "nárok stěžovatelek na vydání náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen" (srov. str. 10 citovaného nálezu) a "komise (poznámka Ústavního soudu: komise Pozemkového fondu) se rozhodla nezařadit předmětnou nemovitost do nabídky ke zveřejnění." (srov. str. 3 citovaného nálezu); za takové situace "žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli." (srov. str. 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02).

4) O takový případ však v nyní posuzované věci zjevně nešlo a stěžovatelka to ani netvrdí. Tedy, stěžovatelka kupříkladu neuvádí, že by se marně obracela na Pozemkový fond po určitý čas kvůli uspokojení svého nároku, a to cestou veřejné nabídky; tudíž, z její argumentace naprosto nelze dovodit, že by její žaloba na vydání konkrétního pozemku (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu) a následné uzavření smlouvy o vydání konkrétního pozemku s Pozemkovým fondem představovaly jediný prostředek obrany proti libovůli, a že by tedy šlo o realizaci zákazu odepření spravedlnosti.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka (srov. např. str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu) získala nárok na bezplatný převod pozemků na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 24. 4. 2003 (pohledávka ve výši 700.000,- Kč) a především ze dne 1. 6. 2005 (pohledávka ve výši 1.054.147,- Kč). Přitom dne 3. 6. 2005 - tedy toliko dva dny po uzavření druhé smlouvy o postoupení pohledávky - stěžovatelka podala žalobu (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) a právě na podkladě této žaloby vůči Pozemkovému fondu došlo k uzavření smluv na pozemky, jejichž vydání se stěžovatelka domáhala.

5) Je namístě též zdůraznit, že stěžovatelka byla v souzené věci toliko postupníkem. Přitom nález sp. zn. III. ÚS 495/02 se týká přímých restituentů, příp. jejich dědiců.

6) Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

IV. 1) Ústavní soud konstatuje, že se vícekrát své judikatuře zabýval námitkou - kterou vznesla i stěžovatelka v dané věci - že předmětný právní názor je v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 495/02 a

V. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavního soudu nezbylo než tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010 ⟪LB:lb_001⟫ Vojen Güttler v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu