III.ÚS 4025/12

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Moskevská 24a/1440, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 10. 2011 č. j. 8 T 154/2010-487, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2012 č. j. 5 To 6/2012-525 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2012 č. j. 3 Tdo 646/2012-28, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. ÚS 429/03 ). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08

Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.

V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.

V trestní věci stěžovatele má zásadní význam posouzení otázky, zda jediným přímým usvědčujícím důkazem byla výpověď spoluobžalovaného R. K., jak tvrdí stěžovatel. Za této situace by bylo třeba zvažovat, zda nejde o ryzí případ "tvrzení proti tvrzení", kdy z navzájem si odporujících výpovědí vyplývají zcela protikladné skutkové verze, z nichž s ohledem na výše uvedené zásady nelze upřednostnit verzi stěžovateli nepříznivou. Ústavní soud konstatoval, že v dané věci obecné soudy opřely svá skutková zjištění navíc o širší kontext nepřímých důkazů a indicií, které dostatečně přesvědčivě potvrzují pravdivost výpovědi spoluobžalovaného K. Podrobný rozbor složité důkazní situace a zhodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobžalovaného K. provedl zejména odvolací soud (viz odůvodnění rozsudku na str. 5, 6), v němž je konstatováno, že na stěžovatelovu účast na páchání trestného činu lze usuzovat rovněž z obsahu svědecké výpovědi K. J. a z celkového sledu a skladby trestného jednání.

Dle Ústavního soudu nelze zásadu in dubio pro reo vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci § 2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud měl povinnost věcně přezkoumat jeho dovolání v předmětné věci, neboť ani striktně vymezené dovolací důvody stanovené zákonem nemohou změnit nic na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel dále připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné, tedy i cestou dovolání.

II. ÚS 182/02,

Přestože stěžovatel navrhuje v petitu své ústavní stížnosti zrušení zcela jiných rozhodnutí, než těch, vůči kterým má ústavní stížnost ve skutečnosti směřovat, Ústavní soud rozhodl, že stížnost přezkoumá ve vztahu k rozhodnutím, která stěžovatel skutečně napadá a která byla uvedena jak v záhlaví, tak v příloze ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že jde o jasný omyl stěžovatele, který při sepisování ústavní stížnosti zřejmě použil vzor podání týkající se naprosto odlišné věci i odlišné osoby, přičemž ze zbytku ústavní stížnosti jasně vyplývá, proti jakým rozhodnutím stěžovatel ve skutečnosti brojí, Ústavní soud dospěl k závěru, že by bylo přepjatým formalismem stížnost pro tento zjevný omyl bez dalšího odmítnout.

III. Na základě spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ke kasačnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů může Ústavní soud z podnětu individuální ústavní stížnosti přistoupit jen tehdy, došlo-li postupem obecného soudu k zásahu do základních práv stěžovatele chráněných normami ústavního práva, zejména pak práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96,

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2012 ⟪LB:lb_001⟫ Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu