IV.ÚS 1928/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Herba Vitalis s. r. o., sídlem Vajanského 2055/1, Skalica, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2022 č. j. 9 Afs 54/2022-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 9 Af 60/2014-76 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 8. srpna 2014 č. j. 6737-4/2014-900000-304.7, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Odkázal na svá dřívější rozhodnutí, z nichž jasně vyplývá, že bylinné výtažky a elixíry zařazené pod kód nomenklatury 2208 podléhají spotřební dani. Z ustanovení čl. 27 Směrnice Rady 92/83/EHS, o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů (dále jen "směrnice o spotřební dani z alkoholu") podle Nejvyššího správního soudu vyplývá toliko možnost vyjmenované výrobky osvobodit od spotřební daně, nikoli povinnost států tak učinit. Česká právní úprava, která takové výrobky od daně neosvobozuje, proto není v rozporu s unijním právem. Městský soud přitom podle Nejvyššího správního soudu "plně zohlednil i dopad unijního práva na spornou otázku povinnosti stěžovatelky platit spotřební daň z lihu z jejích výrobků. Nynější stěžovatelčina argumentace tuto dosavadní judikaturu nevyvrací" (bod 20 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).

2. Proti rozhodnutí GŘC podala stěžovatelka k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu, v níž především namítala, že podle unijního práva mají být ní vyráběné bylinné extrakty a elixíry osvobozeny od daně. Městský soud napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelky zamítl. Zdůraznil, že proces, při kterém stěžovatelka využívala nakoupený líh, byl výrobou podle § 3 písm. u) zákona o spotřebních daních v tehdy účinném znění, a v jeho průběhu vznikly nové vybrané výrobky podle § 67 odst. 1 téhož zákona. Ten vymezuje předmět spotřební daně tak, že dani podléhá líh obsažený v jakýchkoli výrobcích, v nichž jeho obsah přesáhne 1,2 % etanolu (s výjimkou tam vyjmenovaných tříd nomenklatury). Předmětem daně jsou tak podle městského soudu veškeré výrobky, v nichž překročí množství lihu stanovenou hranici. Ze zákona o spotřebních daních ani z unijního práva podle něj nevyplývá žádný důvod, proč by výrobky stěžovatelky měly být od spotřební daně z lihu osvobozeny. Nedochází ani k nepřípustnému dvojímu zdanění, neboť spotřební daní byly zdaněny různé výrobky. Stěžovatelka sice nakupuje líh se spotřební daní, avšak na jeho základě vyrábí nové vybrané výrobky podle § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních, a to s jiným obsahem etanolu, které jsou zařazeny pod jinými kódy nomenklatury než nakupovaný líh. Městský soud dále zdůraznil, že doporučený způsob užití výrobků stěžovatelky i to, že splňují definici doplňku stravy podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/46/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy, na shora uvedeném ničeho nemění. To platí i u odkazů stěžovatelky na odchylnou praxi jiných států Evropské unie.

II. Argumentace stěžovatelky

1. Stěžovatelka stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá porušení shora uvedených základních práv a svobod (viz shora bod 1). Průběh správního řízení i řízení před správními soudy považuje za "excesivní a nespravedlivý", když bylo formalisticky odkázáno na předchozí judikaturu, aniž by však došlo k řádnému "prozkoumání relevantní právní otázky rozhodné pro věc". Současně má za to, že v její věci došlo k "flagrantnímu porušení evropského práva", když soudy nerespektovaly kogentní normy unijního práva.

2. V ústavní stížnosti dále tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže v České republice obchodovat svoje výrobky za stejných podmínek jako na území Slovenské republiky a v jiných členských státech Evropské unie, pročež se domáhá uplatnění osvobození svých výrobků podle čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice o spotřební dani z alkoholu. Správní soudy proto byly povinny iniciovat u Soudního dvora Evropské unie řízení o předběžné otázce. Jelikož tak soudy neučinily, porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Jestliže řízení o předběžné otázce neiniciovaly správní soudy, měl by tak podle stěžovatelky učinit Ústavní soud. Stěžovatelka pak "žádá Ústavní soud o nápravu spočívající v uznání práv, která jí náležejí podle správní praxe a právního řádu Slovenské republiky, kterým se řídí a o odstranění nerovného zacházení, neboť stěžovatelka při zřízení odštěpného závodu zahraniční právnické osoby či zřízení pobočky zahraniční právnické osoby nemůže za rovnocenných podmínek s ostatními členskými státy čerpat v České republice právo na svobodu podnikání a volný pohyb svých výrobků bez překážek".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

1. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení ani dalším opravným prostředkem ve správním soudnictví. V řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

2. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout i z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, týkají-li se obsahově shodné ústavní stížnosti téhož stěžovatele.

3. Ústavní soud se s obsahově totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky, v níž byla napadena rozhodnutí dotýkající se přezkumu vyměření spotřební daně z lihu pouze za jiné časové období, již vypořádal v usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1929/22 . V tomto usnesení, kterým odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, mimo jiné zdůraznil, že zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že předmětná ustanovení zákona o spotřebních daních a směrnice o spotřební dani z alkoholu jsou jednoznačná a vzájemně souladná. Z předmětné směrnice přitom "nevyplývá povinnost členských států osvobodit od daně určité výrobky, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Z toho důvodu není česká právní úprava, která dané možnosti nevyužila, v rozporu s unijním právem. Z téhož důvodu nebylo důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku" (bod 9 odůvodnění).

4. Citované usnesení se vypořádalo se stěžovatelčinou argumentací shodnou s argumentací obsaženou v nyní posuzované ústavní stížnosti, Ústavní soud na ně tudíž odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 nebo ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). Směrnice, které se stěžovatelka dovolává, ostatně ani není založena na tzv. totální harmonizaci (blíže a k důsledkům viz např. KRÁL, R. Směrnice EU z pohledu jejich transpozice a vnitrostátních účinků. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 67 a násl.).

5. Skutečnost, že například Slovenská republika k daňovému osvobození stěžovatelkou zmiňovaných výrobků přistoupila, nezakládá právní nárok, natož ústavně zaručené základní právo na to, že tak musí učit i zákonodárce v České republice. Nadto ústavní soud podotýká, že rozhodl-li se zákonodárce v souladu s unijní směrnicí k daňovému osvobození nepřistoupit, a to bez ohledu na sídlo podnikatele nebo jiné rozlišovací kritérium, nemůže pojmově jít o diskriminační zacházení. Namítá-li navíc stěžovatelka v té souvislosti porušení Dodatkového protokolu č. 12 k Úmluvě, je třeba uvést, že ten Česká republika ani neratifikovala.

6. Jak je patrné již z rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí, ta jsou náležitě a srozumitelně odůvodněna a nepříčí se základním zásadám práva Evropské unie. Nebylo proto důvodné iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie, a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1929/22, bod 15). Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích a jejich vydání předcházejícímu řízení žádnou kvalifikovanou vadu, která by dosahovala ústavního rozměru a odůvodňovala jeho kasační zásah.

7. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2022 ⟪LB:lb_001⟫ Josef Fiala, v. r. ⟪LB:lb_002⟫ předseda senátu