I.ÚS 2209/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2026 č. j. 21 Co 99/2026-103 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. ledna 2026 č. j. 19 C 336/2024-74, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny).

2. Ze stížnosti a spisového materiálu vyplývá, že vedlejší účastník se návrhem ze dne 20. 11. 2024 domáhal rozvodu manželství se stěžovatelkou, které uzavřeli dne 12. 8. 2022. Jako důvod rozvodu vedlejší účastník uvedl nefunkčnost a rozvrácenost manželství, přičemž ke dni podání návrhu na rozvod nevedli společnou domácnost již více než jeden rok. Stěžovatelka s rozvedením manželství nesouhlasila. Neztotožnila se s názorem vedlejšího účastníka, že manželství je rozvrácené, a současně namítala, že by případné rozvedení manželství bylo v rozporu s ustanovením § 755 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012, občanský zákoník, neboť by jí rozvodem byla způsobena zvlášť závažná újma, a to zejména s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, invaliditu III. stupně, zvýšené náklady související se zdravotním stavem a nejistotu bydlení, když rodinný dům užívaný stěžovatelkou je ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, přičemž lze očekávat, že po rozvodu manželství bude žádat vystěhování stěžovatelky.

3. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem návrhu vedlejšího účastníka vyhověl a manželství rozvedl. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil, přičemž se ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu. Dále podle krajského soudu okresní soud nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl některé z důkazů navrhovaných stěžovatelkou.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnost namítá především chybné právní posouzení věci. Podle stěžovatelky byla dána překážka rozvodu manželství, neboť stěžovatelce rozvodem hrozila zvlášť závažná újma. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka je osobou v třetím invalidním stupni důchodu, musí v nejbližší době podstoupit další chirurgický zákrok, který si vyžádá minimálně šestiměsíční rekonvalescenci, a že žije v domě, který je ve výlučném vlastnictví stěžovatele, přičemž jí v případě rozvodu bezprostředně hrozilo vystěhování (k čemuž po rozvodu skutečně došlo). Soudy dále opomenuly skutečnost, že vedlejší účastník ji verbálně i fyzicky napadal a byla z jeho strany dlouhodobě vystavena finanční deprivaci. Zachování manželství by naopak umožnilo stěžovatelce vzhledem k její situaci udržet si adekvátní životní podmínky.

7. Ústavní soud k těmto námitkám stěžovatelky připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Námitky stěžovatelky směřují především do výkladu podústavního práva, přičemž v takovém případě je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud aplikace podústavního práva zasahuje do základních práv a svobod, zjevně a neodůvodněně vybočuje z ustálené rozhodovací praxe nebo pokud obecné soudy podústavní právo vyloží přepjatě formalisticky (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

8. Zvláště zdrženlivě pak přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinněprávních (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3295/23, bod 7 a tam citovanou judikaturu). Ústavní soud v minulosti dokonce takové ústavní stížnosti odmítal i pro materiální nepřípustnost, viz např. usnesení II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, což nutno interpretovat jako potvrzení skutečnosti, že v těchto případech je práh překonávající zjevnou neopodstatněnost typově výrazně výše. Jinak řečeno, i když není přezkum rozhodnutí o rozvodu manželství zcela vyloučen, celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi omezen a jeho přezkumná pravomoc se koncentruje na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí není "zcela extrémním" rozhodnutím, které by bylo založeno na naprosté libovůli (usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

9. Ústavní soud však takové vady v nyní projednávané věci neshledal. Okresní i krajský soud založily svá rozhodnutí na dostatečně zjištěných skutkových okolnostech a své právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Došly přitom k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, jelikož se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by se na rozvratu manželství podílel především vedlejší účastník. Rovněž také přihlédly k tomu, že stěžovatelce nehrozí rozvodem zvlášť závažná újma, jelikož není odkázána na péči manžela (ostatně spolu ani nesdílí domácnost) a má stabilní příjem k zajištění svých potřeb i potřeb dětí. Obecné soudy současně přihlédly k tomu, že by stěžovatelka mohla být po rozvodu z místa bydliště vystěhována, přičemž ani v této situaci nepovažovaly následky rozvodu za natolik intenzivní, aby manželství nemohlo být rozvedeno. Odkázaly přitom na možnost stěžovatelky řešit případné dopady do bydlení a majetkových poměrů jinými prostředky soukromého a veřejného práva.

10. Ústavní soud proto s ohledem na svou zdrženlivost při přezkumu rozhodnutí vydaných ve statusových věcech a s ní související požadavek právní jistoty nepřisvědčil námitkám stěžovatelky.

11. Ústavní soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatelky směřujícími proti neprovedení jí navržených důkazů. Obecné soudy totiž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 2862/25, bod 23) dostatečným a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč považovaly provedení těchto důkazů za nadbytečné či jinak nepotřebné pro rozhodnutí ve věci.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu