I.ÚS 2423/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Jenšíka, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Chrudimská 1418/2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2026 č. j. 21 Cdo 3207/2025-150, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel byl od roku 2021 zaměstnancem vedlejší účastnice na pozici osobní řidič. Pracovní smlouva měla trvat do dne 31. 8. 2022. Dne 26. 7. 2022 však vedlejší účastnice doručila stěžovateli přípis označený jako "Okamžité zrušení pracovního poměru", kterým ukončila pracovní poměr se stěžovatelem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru bylo zjištění zaměstnavatele, že na vozidle svěřeném do užívání stěžovateli byla umístěna v přední i zadní části vozidla tabulka s pozměněnou registrační značkou. Vedlejší účastnice na základě tohoto zjištění dovodila, že "existuje důvodné podezření," že se pozměnění registrační značky dopustil stěžovatel, přičemž tím došlo ke spáchání přestupku podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Vedlejší účastnice později skutečně obdržela rozhodnutí o přestupku, přičemž jí byla udělena pokuta ve výši 10 000 Kč. V návaznosti na to stěžovatel souhlasil se srážkou ze mzdy za účelem úhrady vzniklé škody v podobě udělené pokuty.

3. Stěžovatel s postupem vedlejší účastnice nesouhlasil a obrátil se proto na soud se žalobou, kterou se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně však žalobě nevyhověl. Stěžovatel se proti jeho rozsudku odvolal, nicméně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2025 č. j. 23 Co 71/2025-126 prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel následně podal proti rozsudku městského soudu dovolání. V dovolání uplatnil obdobné námitky, které uváděl již v odvolání, Nejvyšší soud však dovolání v záhlaví označeným usnesením odmítl. Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

6. Především nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy při výkladu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nepřípustně dotvářely právo. K takovému postupu by mohlo dojít například tehdy, pokud by soudy bez dostatečné opory v zákoně vytvořily z obecně formulovaného pravidla výjimku, jak o tom hovoří stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 . O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Obecné soudy pouze konkretizovaly relativně neurčitou hypotézu právní normy, tedy postupovaly způsobem, s nímž zákonodárce výslovně počítá a který je pro aplikaci § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nezbytný. V takovém případě je důvod pro zásah Ústavního soudu dán tehdy, pokud podaný výklad představuje nepřípustnou libovůli (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 3455/14 ). Ústavní soud však libovůli obecných soudů neshledal. Ústavní soud se také neztotožnil s názorem stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně uzavřel, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 na jeho věc nedopadá. Jak již bylo uvedeno výše, postup obecných soudů v nyní projednávané věci nelze považovat za dotváření práva.

7. Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že v jím citované judikatuře Nejvyšší soud neshledal důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru ani v případech závažnějšího porušení pracovních povinností. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 379/2000 šlo o výkon vedlejší výdělečné činnosti zaměstnance v pracovní době. Rozsudek sp. zn. 21 Cdo 5727/2015 se pak týkal opakovaného a dlouhodobého porušování pracovních povinností stejného charakteru strážníkem obecní policie, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na místě bylo spíše rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Nelze však bez dalšího uzavřít, že - z hlediska ústavnosti - tato skutkově i povahou odlišná jednání vykazovala vyšší míru závažnosti než jednání stěžovatele a že nebylo možné v situaci stěžovatele uplatnit důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

8. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že v době vyhotovení a doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo dostatečně prokázáno, že se dopustil jednání, které mu zaměstnavatel kladl za vinu. Ustanovení § 60 zákoníku práce stanoví, že zaměstnavatel musí při okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezit důvod tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným. Uvedený důvod zároveň nesmí dodatečně měnit. Zaměstnavatel je tedy povinen v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně konkrétně vymezit skutkové okolnosti, v nichž spatřuje důvod pro tento mimořádný způsob rozvázání pracovního poměru. V případném soudním sporu pak nese důkazní břemeno ohledně prokázání existence takto vymezeného důvodu. Může využít důkazy opatřené až po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, vztahují-li se k prokázání skutkových okolností v něm vymezených (opačný závěr neplyne ani z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1471/14 ). Zaměstnavatel naproti tomu nemůže odůvodňovat okamžité zrušení pracovního poměru skutečnostmi, které sice nasvědčují pochybení zaměstnance, avšak skutkově nespadají pod jednání vymezené v okamžitém zrušení pracovního poměru. Pokud tedy vedlejší účastnice měla za to, že se stěžovatel vytýkaného jednání skutečně dopustil, a z tohoto důvodu s ním okamžitě zrušila pracovní poměr, přičemž v následném soudním řízení existenci tohoto jednání prokázala, nelze mít tento postup za protiústavní.

9. Ústavní soud nakonec nepřisvědčil ani námitce stěžovatele dlouhodobou praxí. Dlouhodobá praxe mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem spočívající v hrazení udělených pokut ze strany stěžovatele bez dalšího neznamená, že vedlejší účastnice měla povinnost tolerovat stěžovateli jakékoliv porušení dopravních předpisů. Nelze se dále ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že jako osoba bez právnického vzdělání nemohl posoudit důsledky podpisu dohody o srážkách ze mzdy. Ústavní soud má za to, že stěžovatel k porozumění obsahu dohody o srážkách ze mzdy právnické vzdělání nepotřeboval. Z jejího textu totiž jednoznačně vyplývalo, že uznává, že se dopustil předmětného přestupku, a současně se zavazuje nahradit vedlejší účastnici škodu, která jí v souvislosti s tímto jednáním vznikla. Stěžovateli proto muselo být zřejmé, že se jedná o přiznání.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu