I.ÚS 2651/26

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Josefa Šírka a Zdeňka Mrázka, zastoupeného prvním stěžovatelem jako advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2026 č. j. 9 Cmo 101/2026-235 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2026 č. j. S 4742/RD63/KSCB, Fj 9947/2026/KSCB-138, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti rozhodnutí obecných soudů v řízení o zápisu změny do rejstříku společenství vlastníku jednotek, a to konkrétně vedlejšího účastníka (dále též jen "společenství"). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl o výmazu a zápisu osob do funkcí v orgánech společenství. Došlo mj. k výmazu stěžovatelů z funkcí ve statutárním orgánu společenství.

2. Stěžovatelé proti rozhodnutí krajského soudu podali odvolání, které však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl. Dospěl k tomu, že odvolání podali stěžovatelé, kteří ale nebyli účastníky rejstříkového řízení. Tím je dle zákona o veřejných rejstřících pouze navrhovatel a zapsaná osoba - v tomto případě tedy pouze společenství. Stěžovatelé tedy podle vrchního soudu nebyli oprávněni odvolání vůbec podat.

3. Nyní stěžovatelé podávají proti usnesením krajského i vrchního soudu ústavní stížnost. Namítají extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy.

4. Ústavní soud dospěl k tomu, že je ústavní stížnost nepřípustná.

5. Ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. To znamená, že k přezkumu Ústavním soudem může dojít až tehdy, neposkytuje-li zákon jiné prostředky nápravy (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Řízení před Ústavním soudem tak lze obrazně připodobnit k poslední "záchranné brzdě". To ovšem znamená, že je-li v určité procesní situaci možné, aby věc přezkoumal jiný orgán než Ústavní soud, nemůže do postavení takového orgánu Ústavní soud zasáhnout tím, že by ve věci rozhodl dříve než tento orgán [viz např. usnesení ze dne 14. února 2023 sp. zn. IV. ÚS 247/23, bod 10; usnesení ze dne 14. června 2021 sp. zn. III. ÚS 1414/21, body 5-7; či usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)].

6. Odvolání stěžovatelů bylo vrchním soudem odmítnuto. Nabízela se jim tedy možnost uplatnit žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení platí, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Z ústavní stížnosti však lze dovodit, že se stěžovatelé po vydání napadeného usnesení obrátili rovnou na Ústavní soud. Žalobu pro zmatečnost stěžovatelé zřejmě nepodali (a pokud ano, byli povinni o tom Ústavní soud informovat - § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Tento mimořádný opravný prostředek přitom patří mezi prostředky ochrany, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)].

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2026 Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj