Zastavení exekuce v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STUDIO DEGREE s. r. o., sídlem Jateční 1530/33, Praha 7, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, č. j. 20 Cdo 3036/2024-121 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti AGENTURA REAL SERVIS s. r. o., zastoupené JUDr. Olgou Horákovou, advokátkou, sídlem Karla Engliše 2, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, č. j. 20 Cdo 3036/2024-121 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnického podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, č. j. 20 Cdo 3036/2024-121 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, se proto ruší.

I.

1. Obvodní soud pro Prahu 7 vydal dne 28. 7. 2023 rozsudek pro uznání č. j. 19 C 43/2023-22, kterým uložil výrokem I společnosti STUDIO DEGREE s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") zaplatit společnosti AGENTURA REAL SERVIS s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 300 564 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 103 528 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 100 188 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 96 848 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2023, č. j. 148 EXE 2352/2023-10, byl soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1, se sídlem Karlovo nám. 288/17, Praha 2, pověřen vymožením plnění ze shora uvedeného rozsudku.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 2. 2024, č. j. 148 EXE 2352/2023-44, byla k návrhu stěžovatelky exekuce zastavena co do částky 81 589 Kč a dále co do rozdílu mezi smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně a zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 103 528 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, z částky 100 188 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení a z částky 96 848 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části obvodní soud návrh povinné na zastavení řízení zamítl (výrok II).

4. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné i povinné usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zastavení exekuce pro pohledávku oprávněné ve výši 81 589 Kč a ve výroku II potvrdil. Ve zbývající části výroku I usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.

5. Stěžovatelkou podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2025, č. j. 20 Cdo 3036/2024-121, odmítnuto.

II.

6. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 se podává, že vedlejší účastnice uzavřela dne 14. 12. 2021 se stěžovatelkou smlouvu o zajištění ostrahy staveniště v areálu "Rodinné domy Jahodnice", na základě které vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce ostrahu a ochranu areálu. Vedlejší účastnice zajišťovala ostrahu pomocí jednoho zaměstnance, za což jí stěžovatelka platila částku 45 280 Kč měsíčně. Pro případ neplacení byl mezi účastnicemi ve smlouvě v čl. III. odst. 12 dohodnut smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % za každý den prodlení. Dne 5. 1. 2022 byl mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřen dodatek, na jehož základě měla být ostraha objektu zajišťována dvěma pracovníky vedlejší účastnice a stěžovatelka měla platit částku 90 560 Kč měsíčně. Současně bylo v dodatku v čl. II. ujednáno, že se čl. III. předchozí smlouvy ruší a místo něj se nově sjednává, že pracovníci ostrahy se střídají v obchůzce objektu v pravidelných intervalech 15 minut. Dodatek byl uzavřen na období od 5. 1. 2022 do 30. 9. 2022. Stěžovatelka následně neuhradila vedlejší účastnici fakturovanou částku 103 528 Kč za měsíc červenec 2022, částku 100 188 Kč za měsíc srpen 2022 a částku 96 848 Kč za měsíc září 2022. Celkový dluh, jehož se vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy domáhala, činil 300 564 Kč.

7. Při posuzování návrhu na zastavení exekučního řízení vzal Obvodní soud pro Prahu 7 v úvahu, že smluvní ujednání o povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, bylo ujednáním smluvních stran v dodatku č. 1 zrušeno. Nalézací soud přiznal oprávněné právo v rozsahu převyšujícím výši existující pohledávky, v čemž obvodní soud spatřoval zjevnou nespravedlnost příčící se principům právního státu. Při absenci smluvního ujednání účastníků o výši úroku z prodlení, náleží oprávněnému úrok z prodlení v zákonné výši dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odvolací soud oproti tomu uzavřel, že nejsou naplněna kritéria zjevné nespravedlnosti a absentují tak mimořádné okolnosti, za kterých se lze zabývat vadami exekučního titulu. Podstatné je, zda úroky z prodlení byly exekučním titulem přiznány ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V souvislosti s uvedeným poukázal odvolací soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, kde mezi podnikateli byl shledán ústavně konformním smluvený úrok z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky. K podanému dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva a není ani řízením přezkumným. Dovolací soud vyložil, že korektiv dobrých mravů se uplatní i ve vztazích mezi podnikateli (fyzickými osobami), jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů. Jedná se však o závěr zcela výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi případu. Za podstatné považoval Nejvyšší soud tu skutečnost, že v projednávané věci nevzešel spor z ujednání mezi spotřebiteli nebo podnikajícími fyzickými osobami, ale podnikajícími právnickými osobami.

III.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že exekuční titul je zatížen vadami, pro které nelze provést jeho výkon. Exekuční soud sice vyhověl jejímu návrhu na zastavení exekuce co do jistiny ve výši 81 589 Kč, zcela však opomenul, že pokud dluh v této části vůbec neexistoval, nemohla se stěžovatelka ocitnout v prodlení. V důsledku toho jí tak v tomto rozsahu neměla být povinnost k úhradě úroků z prodlení vůbec uložena. K samotné sazbě ve výši 0,5 % denně stěžovatelka uvádí, že tento úrok nebyl mezi stranami sjednán, respektive byl dodatkem ze dne 5. 1. 2022 zrušen. Pokud byl přesto pravomocným rozsudkem vedlejší účastnici přiznán, je exekuční titul v této části materiálně nevykonatelný, neboť zjevně odporuje principům materiální spravedlnosti a právního státu. Lze-li v exekučním řízení z důvodu zjevné nespravedlnosti odepřít vymáhání nepřiměřeně vysokého úroku, tím spíše je nutné odmítnout vymáhání úroku, který nebyl smluvně vůbec sjednán. Obecným soudům muselo být zřejmé, že nárok na smluvní úrok vedlejší účastnici nikdy nesvědčil, a pokud jej přesto vymáhá, domáhá se vědomě plnění bez právního důvodu. Z napadených rozhodnutí není patrné, proč obecné soudy považovaly exekuční titul za věcně přezkoumatelný co do částky 81 589 Kč, avšak nikoliv v části týkající se fiktivního úroku z prodlení, jehož absenci v dodatku ostatně ani sama vedlejší účastnice nezpochybnila. Takovému jednání by neměla být poskytována soudní ochrana pro jeho zjevnou rozpornost s dobrými mravy. Rozdíl mezi nesjednaným a zákonným úrokem z prodlení činí přibližně 1 milion Kč, který již byl ze strany exekutora na stěžovatelce vymožen. Obecné soudy přitom dovozovaly přiměřenost úroku pouze ze skutečnosti, že byl sjednán mezi dvěma podnikatelskými subjekty, čímž odvolací soud zcela rezignoval na povinnost zkoumat individuální okolnosti případu. Neexistence právního titulu pro smluvní úrok přitom musela být z předložených listin zřejmá již soudu nalézacímu.

9. V souvislosti se svou argumentací poukázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, podle nichž je úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně za hranicí, kterou lze považovat za adekvátní a přiměřenou, a to i v podnikatelských vztazích. Z judikatury Nejvyššího soudu (zejm. rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1490/2019) stěžovatelka dovozuje, že z hlediska ústavně přípustné míry úrokové sazby by neměl být činěn neodůvodněný rozdíl mezi spotřebitelem a podnikatelem. Skutečnost, že je povinný podnikatelským subjektem, nemůže být jedinou okolností, pro kterou by sjednaný nepřiměřený úrok měl být považován bez dalšího za ústavně konformní. Stěžovatelka spatřuje zneužití práva v tom, že vedlejší účastnice vědomě podala žalobu na zaplacení jistiny a nesjednaného smluvního úroku, jehož se i nadále exekučně domáhá. Vědomě tak uplatňuje neexistující nárok a účelově využívá zásadu materiální nepřezkoumatelnosti exekučního titulu. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou překvapivá, nepřezkoumatelná a nespravedlivá. V důsledku toho zasahují do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod IV.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, přičemž k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.

11. Z vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá, že v posuzované věci nebyly podmínky pro zastavení exekuce naplněny. Nejvyšší soud poukázal na to, že obchodní vztah účastníků vycházel z jejich podnikatelské činnosti jakožto právnických osob, přičemž stěžovatelka zůstala v nalézacím řízení zcela nečinná a její nynější výtky směřují toliko vůči neexistenci vymáhaného nároku a rozporu příslušenství pohledávky s dobrými mravy. Ve své podstatě se jedná o argumenty, které stěžovatelka mohla a měla uplatnit již v nalézacím řízení. Podnikající právnická osoba, která v nalézacím řízení zcela rezignuje na jakoukoli procesní obranu, nemůže podle Nejvyššího soudu požívat ochrany až v řízení exekučním. Jedinou výjimkou by byla situace zcela mimořádná a natolik závažná, že by vedení exekuce generovalo očividný ústavněprávní deficit. Relevantní judikatura má za cíl poskytnout exekučnímu soudu nástroj k zamezení zjevně nespravedlivé či jinak nepřípustné exekuce, a to za účelem odstranění či zmírnění přílišné tvrdosti zákona v konkrétních, povahou výjimečných případech. Exekuční řízení však zásadně není a nemůže být další instancí řízení nalézacího, nýbrž je právním nástrojem pro nucený výkon plnění z pravomocného a vykonatelného exekučního titulu.

12. Vedlejší účastnice poukázala na sjednocující stanovisko Velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, v němž byla vyslovena zásada, že ve vztahu mezi podnikateli je vždy nutno posuzovat konkrétní okolnosti případu, přičemž samotné posouzení výše úroku nestačí. V souvislosti s uvedeným vedlejší účastnice poukázala na skutečnost, že stěžovatelka byla v prodlení s placením faktur již vůči předchozímu poskytovateli stejných služeb. Vedlejší účastnice se dle svého vyjádření dostala v důsledku postupu stěžovatelky do blíže nepopsaných provozních problémů ve svém fungování.

13. Stěžovatelka ve své replice zopakovala svoji argumentaci z ústavní stížnosti, přičemž vyzvedla, že vedlejší účastnice uplatnila v exekučním řízení neexistující pohledávku, které se domáhá pouze s odkazem na formální stránku věci (exekuční titul). Stěžovatelka uvedla, že do prodlení s úhradou za poskytnuté služby se nikdy nedostala. Za podstatné považuje, že ujednání o vysokém úroku z prodlení bylo zcela zrušeno dodatkem ze dne 5. 1. 2022, který vyhotovila sama oprávněná. Závěrem stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15, podle něhož musí obecné soudy nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku.

V.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario).

15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

16. V projednávané věci byla proti stěžovatelce vedena exekuce na základě rozsudku pro uznání, podle něhož byla povinná zaplatit vedlejší účastnici částku 300 564 Kč a úroky z prodlení se sjednanou sazbou 0,5 % denně (182,5 % za rok) z dlužné částky. Stěžovatelka tvrdí, že rozdíl mezi zákonnou výší úroku z prodlení a úrokem ve výši 0,5 % denně činí přibližně jeden milion Kč. Tento úrok považuje za nemravný, pročež by měl být výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaven. Obecné soudy však jejímu návrhu nevyhověly. Citované ustanovení přitom umožňuje zastavit výkon rozhodnutí, je-li nepřípustný z jiných důvodů, pro které je nelze vykonat. Obecné soudy k námitkám stěžovatelky shodně uvedly, že úrok z prodlení byl sjednán v rámci podnikatelské činnosti a tato argumentace měla být uplatněna již v řízení nalézacím.

17. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení nelze přenášet do řízení exekučního [srov. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333)]. Obecně platí, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3276/13 ). Nelze však přehlížet, že v judikatuře Ústavního soudu došlo v této otázce k posunu. Povinnému dlužníkovi je poskytována ochrana v případech, kdy po nařízení výkonu rozhodnutí vyjdou najevo skutečnosti, pro které se výkon rozhodnutí stane nepřípustným. Obecné soudy jsou tak povinny zabývat se i v rámci exekučního řízení zásadními vadami exekučního titulu, přičemž jsou povinny výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Ústavní soud v uvedeném plenárním nálezu konstatoval, že jde o "obecně přijímané výjimky, [které umožňují] v exekučním řízení [...] hodnotit i zásadní vady exekučního titulu" (bod 24). Proto "i v řízení exekučním je za určitých podmínek možné uplatnit námitky vůči nalézacímu řízení a jeho výsledku. Protiústavnost exekučního titulu může za těchto podmínek hodnotit i exekuční soud a vyvodit z toho patřičné důsledky" (bod 26).

18. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, dovodil, že výjimkou ze shora uvedeného pravidla, podle něhož se v rámci exekučního řízení nelze zabývat námitkami spadajícími do nalézacího řízení, je též posouzení toho, zda vykonávaným rozhodnutím nebylo oprávněnému přiznáno plnění úroků v neústavní výši. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud uvedl, že při sjednávání výše úroku z prodlení je zásada smluvní volnosti modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroku z prodlení. Jeho využití však nemůže být bezbřehé a je třeba dbát na zásadu přiměřenosti, coby stěžejní princip ústavního soudnictví.

19. Ústavně konformní výší úroků z prodlení se Ústavní soud zabýval také ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a v nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10 . V obou případech měl za to, že rozhodnutím, jímž byl akceptován úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně (resp. 182,5 % ročně), došlo nejen k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale též jeho práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní hranici smluvních úroků Ústavní soud nevymezil ani ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, nicméně dovodil, že výše úroků z prodlení v obou odkazovaných případech byla již za touto hranicí. Došlo-li ke sjednání úroků přesahujících maximální ústavně přípustnou výši, nemohou obecné soudy svými rozhodnutími přiznávat protiústavní plnění. Přiznání práva na plnění, které ústavní pořádek zakazuje, je zásadní vadou exekučního titulu a již z toho důvodu by výkonem rozhodnutí došlo ke zjevné nespravedlnosti.

20. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit v tom, že stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti námitky, které mohla a měla uvést již v řízení nalézacím. V tomto ohledu nelze její procesní pasivitu omlouvat, neboť nastalým komplikacím mohla účinně předcházet důsledným hájením svých procesních práv. Tato skutečnost však bez dalšího neznamená, že by mohla být zbavena své ústavněprávní ochrany. I v případech, kdy soud rozhoduje rozsudkem pro uznání a kdy se skutková tvrzení žalobce pokládají za nesporná (§ 153a o. s. ř.), je soud povinen věc řádně právně posoudit. Ústavní soud nad rámec uvedeného podotýká, že z odůvodnění rozsudku pro uznání není patrné, jak nalézací soud hodnotil dodatek ke smlouvě ze dne 5. 1. 2022, jímž bylo ujednání o výši úroku z prodlení zrušeno. Soudní závěry nemohou být založeny na libovůli pouze z toho důvodu, že účastník řízení nevyužil svých procesních práv. Právní úprava rozsudku pro uznání nevychází z presumpce, že žalobou uplatněný nárok je po právu. Nelze připustit, aby obecné soudy v těchto situacích rezignovaly na svou vázanost zákonem a ústavním pořádkem a přiznávaly plnění nezákonné, nebo dokonce neústavní.

21. Nejvyšší soud v části své argumentace uvedl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 konstatoval, že se v něm nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši (tedy 0,5 % denně) zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli. Stejně tak se nezabýval případy, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení. Ačkoliv Ústavní soud dopady nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 takto sám omezil, nelze jednoduše dospět k závěru, že by nosné důvody (ratio decidendi) tohoto rozhodnutí pro vztahy mezi podnikateli vyloučil. Ústavní limity závazkových vztahů a zákaz zneužívajícího výkonu práva dopadají na celý právní řád a chrání každého účastníka soukromoprávních vztahů. Ústavní soud navíc vystavěl své závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 na nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07, kde byl řešen spor mezi podnikající právnickou osobou a Ministerstvem pro místní rozvoj, a na nálezu sp. zn. I. ÚS 728/10, v němž byl řešen spor mezi podnikající právnickou osobou a podnikající fyzickou osobou.

22. V podnikatelském prostředí sice platí široká smluvní volnost a vyšší nároky na profesionalitu, avšak princip autonomie vůle není bezbřehý a podléhá obecnému korektivu dobrých mravů. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, z něhož se podává, že "pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy". Tento korektiv dopadá i na situace, kdy ujednání o výši úroku z prodlení představuje zneužití smluvní autonomie v neprospěch dlužníka, přičemž postavení dlužníka jako podnikatele jej takové ochrany nezbavuje. Jinými slovy, podnikatelský status smluvních stran není jediným ani absolutním měřítkem. Nejvyšší soud ve své judikatuře nastínil konkrétní kritéria, k nimž musí obecné soudy při hodnocení sankčních úroků přihlížet. Měly by se zabývat zejména důvody, které ke sjednání dané výše úroků vedly ve vztahu k plnění jejich funkcí, mírou rizikovosti ujednání s ohledem na předchozí chování dlužníka či jeho tehdejší situaci, významem nesplněného závazku pro věřitele a v neposlední řadě také majetkovými poměry účastníků v době uzavření smlouvy. Formulací tohoto demonstrativního výčtu Nejvyšší soud potvrdil, že sjednané úroky z prodlení mohou být v rozporu s dobrými mravy i v případech, kdy se jedná o smluvní vztah mezi podnikateli.

23. Nejvyšší soud se tedy - obdobně jako Ústavní soud - ke konkrétní výši smluvních úroků mezi podnikateli nevyjádřil. Stanovil však podmínky, za nichž lze sjednaný úrok považovat za rozporný s dobrými mravy. Vyloučil tak, že by jediným kritériem tohoto posouzení mohl být podnikatelský status smluvních stran. Obecné stanovení hranice konkrétní výše smluvních úroků, od které začíná být úrok v rozporu s dobrými mravy, je problematické, neboť jejich absolutní hodnota by mohla omezovat rozmanitost potřeb podnikatelského prostředí. Pokud Nejvyšší soud stanovil soubor podmínek, jejichž prizmatem je třeba posuzovat konkrétní výši úroku, lze takový postup považovat za ústavně konformní, a to i pro hodnocení právě projednávané věci.

24. Odvolací soud k otázce úroků z prodlení konstatoval, že plní svou funkci, nemají znevažující charakter a nejsou v rozporu s dobrými mravy či principy právního státu. Takto formulované závěry však považuje Ústavní soud pro jejich přílišnou obecnost za nedostatečné. Argumentace odvolacího soudu totiž zcela postrádá provázanost se specifickými skutkovými okolnostmi projednávané věci a není z ní patrné, že by soud reflektoval individualizovaná kritéria daného případu. V důsledku tohoto deficitu pak nedostatečně posoudil, zda je sjednaná výše úroku z prodlení (0,5 % denně) vzhledem k okolnostem případu a dopadu do práv stěžovatelky opodstatnitelná. Tímto postupem obecný soud rezignoval na svou povinnost poskytnout účastníkům řízení efektivní soudní ochranu, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je přitom požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody napadeného rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)].

26. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu v Brně a Městského soudu v Praze zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro porušení stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu