II.ÚS 2520/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. K., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupené Mgr. Albertem Kayedem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 9/2026-1543 ze dne 24. června 2026, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Policie České republiky, Národní centrála proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě, Služba kriminální policie a vyšetřování (policejní orgán), zahájila usnesením č. j. TEKK-922-1501-TČ-2026-420010 ze dne 27. května 2026 trestní stíhání stěžovatelky pro jednání, v němž policejní orgán shledal naplnění znaků skutkové podstaty zločinu teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) a d) trestního zákoníku za užití § 313 trestního zákoníku a zločinu účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.

3. Stěžovatelce bylo usnesení doručeno dne 27. května 2026. Stěžovatelka podala proti usnesení blanketní stížnost a uvedla, že stížnost doplní do pěti dnů od umožnění nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Dne 17. června 2026 bylo stěžovatelce, respektive jejímu obhájci, doručeno vyrozumění policejního orgánu, že právo na nahlédnutí do trestního spisu odpírá. Policejní orgán odepření odůvodnil tak, že nahlížení bude umožněno bezprostředně poté, co to umožní zájem na objektivitě dokazování vzhledem k dosud neustanoveným osobám jako členů skupiny páchající organizovanou trestnou činnost teroristického charakteru ve více státech.

4. Vrchní státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením zamítlo stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost.

5. Stěžovatelka namítá, že postup vrchního státního zastupitelství byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a práva na obhajobu. Stěžovatelka tvrdí, že projevila jednoznačnou vůli blanketní stížnost doplnit ve lhůtě pěti dnů od umožnění nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, nikoli ve lhůtě pěti dnů od okamžiku, kdy policejní orgán obhájce vyrozumí o vyřízení žádosti o nahlédnutí. Protože žádosti o nahlédnutí nebylo vyhověno, lhůta nemohla začít běžet.

6. Stěžovatelka dále namítá, že usnesení neodůvodňuje, proč vrchní státní zastupitelství, v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2934/21 ze dne 15. února 2022, nevyzvalo stěžovatelku k doplnění stížnosti. Třebaže stěžovatelka formulovala lhůtu částečně neurčitě, závisel okamžik, od které lhůta počne běžet, na úvaze policejního orgánu, zda a kdy umožní nahlédnout do spisu. Nelze předpokládat, že nahlížení bude vyloučeno po celou dobu trestního řízení. Podle stěžovatelky tak bylo jisté, že okamžik umožnění nahlédnutí do vyšetřovacího spisu nastat musí.

7. Stěžovatelka uzavírá, že s ohledem na přibrání znalců a lhůty k vypracování posudku by vyčkání na doplnění stížnosti či stanovení lhůty negativně neovlivnilo vyšetřování. I částečné zpřístupnění vyšetřovacího spisu by do jisté míry kompenzovalo značné omezení práva stěžovatelky na obhajobu.

8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.

9. Stěžovatelce je nutno přisvědčit potud, že Ústavní soud v několika případech dovodil, že pokud je v trestním řízení podána blanketní stížnost s uvedením toho, že bude odůvodněna dodatečně, a není nutno rozhodnout neprodleně, je namístě, aby rozhodující orgán tuto informaci určitým způsobem reflektoval. Pokud podatel uvede, že doplnění učiní do určité doby, měl by rozhodující orgán s rozhodnutím buďto vyčkat na její uplynutí, nebo podateli sdělením stanovit lhůtu kratší. Pokud ani jedno z toho neučiní, lze dojít k závěru, že podatel mohl legitimně očekávat, že rozhodující orgán posečká na doplnění stížnosti a že takovýto zásah do legitimního očekávání představuje porušení práva podatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 1661/24 ze dne 24. července 2024, body 11 až 13). Obdobně platí, že pokud je v blanketní stížnosti uvedeno, že odůvodnění bude doplněno bez uvedení konkrétní doby, má mu rozhodující orgán zpravidla stanovit lhůtu k doplnění (nálezy sp. zn. IV. ÚS 478/20 ze dne 16. července 2020, bod 13, sp. zn. II. ÚS 587/24 ze dne 11. září 2024, bod 13 a násl., a sp. zn. IV. ÚS 790/25 ze dne 24. března 2025, bod 19 a násl.). Tyto požadavky Ústavní soud zopakoval a shrnul i ve svém nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 1893/26 ze dne 4. srpna 2026. Tam zmínil i apel na podatele, aby lhůta, kterou si pro doplnění odůvodnění stanoví nad rámec lhůty zákonné, byla rozumné délky (nález sp. zn. II. ÚS 1893/26, bod 16 a následující).

10. V posuzované věci Ústavní soud přihlížel k následujícímu: 1) ústavní stížnost napadá rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání; 2) lhůta, kterou obhájce stěžovatelky pro doplnění odůvodnění stížnosti vymezil, byla navázána na podmínku nahlédnutí do trestního spisu; 3) důvodů, pro které (pro teď) došlo k odepření nahlížení došlo obstojí, o odepření byl obhájce stěžovatelky informován a měl pak ještě čas stížnost odůvodnit ve lhůtě dlouhé tak, jak si sám stanovil, byť počítané nikoli od splnění podmínky, nýbrž od sdělení, že (pro teď) splněna nebude.

11. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje předběžný charakter usnesení o zahájení trestního stíhání a omezený rozsah jeho ústavněprávního přezkumu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. června 2013 či sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. prosince 2006). Jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé, neboť důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Stěžovatelka má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva (usnesení sp. zn. II. ÚS 845/19 ze dne 16. dubna 2019, bod 6). Zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možné jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. října 2014, bod 31). Ústavní soud v obdobných případech posuzuje, zda konkrétní námitky stěžovatelky (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. června 2015 a sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. září 2014 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1033/18 ze dne 15. května 2018].

12. Stěžovatelka nevysvětlila, jak přesně nesprávný postup státního zástupce zasáhl do jejích práv, ani to, že by jej nešlo v dalším průběhu trestního řízení vůbec (nebo jen velmi těžko) napravit. Nevznesla námitky, byť alespoň rámcově, ani proti obsahu napadeného usnesení státního zástupce, ani proti usnesení o zahájení trestního stíhání - tedy námitky, které chtěla přednést v doplnění blanketní stížnosti. Z napadeného usnesení je seznatelné, že státní zástupce se při přezkoumání stížnosti řídil § 147 trestního řádu, podle kterého je stížnostní řízení ovládáno tzv. omezeným revizním principem, a zajistil tak alespoň minimální procesní ochranu právům stěžovatelky (byť v obecné rovině ani důsledné dodržování tohoto principu nemůže nahradit možnosti subjektu řízení předložit vlastní argumentaci). Státní zástupce přezkoumal správnost napadeného usnesení, celé dosavadní řízení předcházející vydání napadeného usnesení, jakož i zda odpovídá příslušným zákonným ustanovením.

13. Jediný důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí stěžovatelka spatřuje právě v tvrzeném procesním pochybení při vyřízení stížnosti. Proto se Ústavní soud zabýval tím, jak stěžovatelka vymezila lhůtu pro doplnění stížnosti. Svůj úmysl blanketní stížnost doplnit navázala na možnost obhájce nahlédnout do trestního spisu, a to do pěti dnů. Jak ale sama stěžovatelka uvádí, šlo o lhůtu určenou částečně neurčitě, respektive podmíněně. Nebylo jisté nejen kdy, ale zda vůbec policejní orgán (pro teď) nahlížení umožní. Platí přitom, že je-li závažný důvod k odepření přístupu ke spisu či jeho části dán, nemůže obviněný legitimně očekávat, že s rozhodnutím o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude vyčkáno do doby, než mu bude (celý) trestní spis zpřístupněn, a to jakkoli byla stížnost z jeho strany koncipována jako tzv. blanketní s výhradou dodatečného odůvodnění po nahlédnutí do spisu (VYCHYTA, Jan. K problematice přístupu k trestnímu spisu v kontextu rekodifikace trestního práva procesního. Trestněprávní revue, 2025, č. 1, s. 3).

14. Policejní orgán konkrétní žádosti o nahlédnutí do spisu (pro teď) nevyhověl. O tom obhájce vyrozuměl a své rozhodnutí odůvodnil způsobem, který nevyznačuje prvky svévole. To ani stěžovatelka sama nijak nezpochybnila a o přezkum státního zástupce nežádala. O stížnosti pak bylo rozhodnuto až s odstoupením sedmi dnů od vyrozumění obhájce stěžovatelky. Nejde tudíž o situaci, kdy by státní zástupce ignoroval vymezený okamžik doplnění stížnosti v návaznosti na to, že obhájce chce nahlédnout do spisu. Naopak, vyčkal na vyřízení této žádosti a zjistil, kdy o výsledku byl vyrozuměn i obhájce stěžovatelky a od kdy mohl na výsledek žádosti reagovat. Tím se posuzovaná věc odlišuje od skutkového stavu ve věcech sp. zn. III. ÚS 2934/21 ze dne 15. února 2022 i sp. zn. II. ÚS 3494/25 ze dne 27. března 2026. 15. Z práva na nahlížení do spisu nelze dovodit nárok na jeho zpřístupnění v kterékoli fázi přípravného řízení. Založila-li stěžovatelka svou procesní strategii na předpokladu, že k nahlédnutí dojde ještě před rozhodnutím o stížnosti proti rozhodnutí, jímž se zahajuje trestní stíhání, policejní orgán její žádosti (pro teď) nevyhověl a státní zástupce lhůtu počítal od vyrozumění o odepření nahlédnutí do spisu, nejde o svévoli či exces, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu, nýbrž o rozumnou reakci na nastalou situaci, o níž nebylo třeba stěžovatelku předem informovat.

16. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. září 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu