III.ÚS 1536/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Kortána, zastoupeného Mgr. Martinem Hrdlíkem, advokátem, sídlem Pobřežní 648/1a, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2026 č. j. 21 Cdo 2375/2025-908, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 2 Cmo 77/2024-813 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024 č j. 79 Cm 204/2019-710, ve znění opravného usnesení ze dne 13. února 2024 č. j. 79 Cm 204/2019-716, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Zdeňky Pechancové, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, insolvenční správkyně dlužnice Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel proti vedlejší účastnici jako insolvenční správkyni dlužnice domáhal žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") zaplacení náhrady mzdy a odstupného. Uplatněné nároky odvozoval od pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2007 a od tvrzené neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 25. 11. 2009. Tvrdil, že pracovní poměr trval až do další výpovědi, kterou mu vedlejší účastnice doručila dne 30. 8. 2014. 3. Městský soud napadeným rozsudkem zastavil řízení v části týkající se náhrady mzdy za období od srpna do prosince 2011 (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení náhrady mzdy ve výši 148 580 Kč měsíčně s příslušenstvím za období od ledna 2012 do října 2014 a odstupného ve výši 445 740 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III). Vyšel zejména ze závěru, že pracovní smlouva pracovní poměr platně nezaložila, neboť sjednaná náplň práce byla totožná s činností stěžovatele jako jednatele dlužnice. Neshledal ani existenci faktického pracovního poměru, z něhož by mohly vzniknout uplatněné nároky.

4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěrem, že pracovní poměr na základě pracovní smlouvy nevznikl a že stěžovatel v rozhodném období nevykonával ani závislou práci ve faktickém pracovním poměru.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II). Uvedl, že výkon funkce jednatele není závislou prací a že vzhledem k totožnosti předmětu obou činností mezi stěžovatelem a dlužnicí nevznikl faktický pracovní poměr. I kdyby stěžovatel po odvolání z funkce jednatele vykonával práci do 31. 1. 2010, takový vztah by skončil ukončením výkonu práce a nevztahovala by se na něj ustanovení o neplatném rozvázání pracovního poměru. K doplňující dovolací argumentaci obsažené v podání ze dne 2. 3. 2026 Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť byla uplatněna po uplynutí dovolací lhůty.

II. Argumentace stěžovatele 6. Podstatu rozsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout následovně. Stěžovatel označuje rozsudek městského soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 62 Co 13/2017-659, kterým byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na určení neplatnosti výpovědi ze dne 25. 11. 2009, za "nevykonatelné rozhodnutí". Tvrdí, že toto rozhodnutí bylo založeno na § 20 větě první za středníkem zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 7. 2007, podle něhož se právní úkony směřující ke vzniku pracovního poměru posuzovaly v režimu absolutní neplatnosti. Uvedená část zákoníku práce však byla jako protiústavní zrušena nálezem ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.; dále jen "derogační nález"). Podle stěžovatele na jeho případ přímo dopadají důvody této derogace, a proto nelze ve smyslu § 71 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu vykonávat práva a povinnosti vyplývající z rozsudku z roku 2017. 7. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy přesto z výsledku tohoto rozhodnutí v nynějším řízení vycházely, což podle něj představuje právě výkon jeho účinků. Protože v řízení o zaplacení náhrady mzdy již nelze neplatnost výpovědi posoudit jako předběžnou otázku, považuje rozsudek z roku 2017 za nutný základ napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje také, že při posouzení pracovní smlouvy v režimu relativní neplatnosti by bylo nutné zkoumat, kdo její neplatnost způsobil a kdo se jí mohl dovolávat. Obecné soudy podle něj nemohly povinnost zabývat se nevykonatelností obejít ani tím, že zamítnutí žaloby založily také na dalších právních závěrech. Stěžovatel také poukazuje na povinnost soudů přihlížet k derogačním nálezům z úřední povinnosti.

8. Stěžovatel dále tvrdí, že splnil zákonné předpoklady pro vznik nároku na náhradu mzdy a odstupné a že měl legitimní očekávání jejich přiznání, podporované mimo jiné původně vyhovujícími rozhodnutími, v nichž soudy vycházely z platnosti pracovní smlouvy a určily neplatnost výpovědi. Derogační nález podle něj předcházel jak vzniku uplatněných pohledávek, tak vydání rozsudku městského soudu z roku 2017, takže dlužnici, vedlejší účastnici ani věřitelům nemohlo vzniknout legitimní očekávání výkonu práv založených tímto rozsudkem. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na judikaturu, podle níž nemůže existovat legitimní očekávání nabytí majetku založené na protiústavním právním předpisu, a dovozuje, že stejný princip musí platit i tehdy, je-li rozhodnutí založené na takovém předpisu použito jako obrana proti uplatněné pohledávce.

9. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel odůvodňuje tím, že jsou srážkami z jeho příjmů vymáhány náklady řízení před soudy prvního a druhého stupně v celkové výši 711 326,50 Kč spolu s náklady exekuce. Tvrdí, že mu výkon rozhodnutí působí nepoměrně větší újmu, než jaká by odkladem vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

11. Stěžovatel však není oprávněn podat ústavní stížnost proti výroku I rozsudku městského soudu a proti navazujícím rozhodnutím v rozsahu, v němž se tohoto výroku týkají. Městský soud uvedeným výrokem zastavil řízení v části, v níž stěžovatel vzal žalobu zpět. Rozhodl tedy v souladu s jeho vlastním procesním úkonem, jehož platnost ani obsah stěžovatel nezpochybňuje. V tomto rozsahu proto nemohlo dojít k porušení jeho základních práv a ústavní stížnost je podána někým zjevně neoprávněným (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 774/14 ). Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

13. Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzená nevykonatelnost rozsudku městského soudu z roku 2017. Stěžovatel však tuto argumentaci v dovolání neuplatnil způsobem, který by Nejvyššímu soudu umožnil se jí zabývat alespoň z hlediska přípustnosti dovolání. K pozdějšímu doplnění dovolání Nejvyšší soud podle napadeného usnesení nepřihlížel, neboť bylo učiněno po uplynutí dovolací lhůty. Materiální rozměr subsidiarity ústavní stížnosti přitom vyžaduje, aby stěžovatel předestřel obecným soudům podstatu námitek, které následně uplatňuje před Ústavním soudem. Námitka, kterou mohl uplatnit již před obecnými soudy, avšak neučinil tak procesně řádným způsobem, proto nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. To platí i pro právní otázky, k nimž měl podle stěžovatele obecný soud přihlédnout z úřední povinnosti (srov. usnesení ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. III. ÚS 2761/23, body 9 a 10).

14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že stěžovatelova argumentace ve své podstatě směřuje proti právnímu základu rozsudku z roku 2017. Proti tomuto rozsudku a s ním souvisejícím rozhodnutím přitom stěžovatel již podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1631/18 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Derogační nález byl vydán již v roce 2008, tedy před vydáním rozsudku z roku 2017 i před podáním tehdejší ústavní stížnosti. Stěžovateli proto nic nebránilo již v původním řízení namítat, že pracovní smlouva neměla být posouzena v režimu absolutní neplatnosti, ale že bylo třeba zkoumat, kdo její neplatnost způsobil a kdo se jí mohl dovolávat, a z téhož důvodu se následně domáhat přímého zrušení rozsudku z roku 2017 před Ústavním soudem. Nynější řízení nemůže sloužit k tomu, aby byl na základě již tehdy dostupného argumentu dodatečně zpochybněn výsledek pravomocně skončeného sporu.

15. Stěžovatel nadto účinkům § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přisuzuje důsledky, které z něj neplynou. Pravomocné rozhodnutí vydané na základě zrušeného právního předpisu podle tohoto ustanovení zůstává nedotčeno; za splnění dalších podmínek pouze nelze vykonávat práva a povinnosti podle takového rozhodnutí. Překážka vykonatelnosti přitom nenastupuje mechanicky již proto, že bylo při rozhodování použito zrušené ustanovení. Rozhodné je, zda na jeho použití v konkrétní věci dopadají důvody protiústavnosti vymezené v derogačním nálezu, a to při zohlednění dalších dotčených práv a ústavně chráněných zájmů [srov. stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (ST 57/115 SbNU 246; 4/2023 Sb.), bod 36].

16. Ani kdyby byl rozsudek z roku 2017 v uvedeném smyslu nevykonatelný, neznamenalo by to jeho zrušení ani existenci (pozitivního) rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost výpovědi ze dne 25. 11. 2009. Taková nevykonatelnost proto sama o sobě nemůže založit stěžovatelem uplatněné nároky na náhradu mzdy a odstupné. Odlišný závěr neplyne ani z usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 2366/15 (U 20/79 SbNU 625), na které stěžovatel odkazuje, neboť v tamní věci byl samotný uplatněný nárok založen na ustanovení zrušeném pro protiústavnost, zatímco v nynější věci stěžovatel prostřednictvím § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu usiluje o vyloučení účinků pravomocného výsledku předchozího řízení.

17. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení ani v ostatních závěrech obecných soudů. Obecné soudy se neomezily na odkaz na výsledek předchozího řízení, nýbrž samostatně posoudily tvrzenou existenci faktického pracovního poměru. Vysvětlily, proč činnost vykonávaná stěžovatelem souběžně s funkcí jednatele nezakládala faktický pracovní poměr a proč ani případný faktický pracovněprávní vztah po jeho odvolání z funkce, trvající nejdéle do 31. 1. 2010, nemohl založit nároky za období od ledna 2012 do října 2014. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkami týkajícími se postavení pohledávky v insolvenčním řízení, následků neplatnosti pracovní smlouvy, změny žaloby a přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho závěry i závěry soudů nižších stupňů jsou srozumitelně odůvodněny a nelze je označit za svévolné ani ústavně neudržitelné.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

19. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu