III.ÚS 1750/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Lucií Pichl Šebelovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 18, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2026 sp. zn. 49 Co 63/2026 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. února 2026 sp. zn. P 200/2018, 10 P a Nc 14/2026, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a nezl. S. A. Č. a R. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel (otec nezletilé vedlejší účastnice) se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že v nyní posuzované věci byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „okresní soud“) ze dne 8. 2. 2023 č. j. P 200/2018-1173, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 12. 12. 2023 č. j. 21 Co 94/2023-1290, mimo jiné upravena péče stěžovatele v lichém kalendářním roce od 15. 7. od 18.00 hodin do 31. 7. do 18.00 hodin. Vedlejší účastnice (matka) dne 15. 7. 2025 v 18.00 hodin stěžovateli nezletilou nepředala, proto ji opakovaně neúspěšně kontaktoval telefonicky a prostřednictvím SMS zprávy. Stěžovatel se dostavil i k bydlišti matky (celkem čtyřikrát), avšak nikoho na místě nezastihl (matka byla se svými dcerami u rodičů na večeři, telefon si nechala doma). Stěžovatel ještě týž večer věc oznámil na Policii České republiky. Teprve poté se stěžovateli podařilo s matkou spojit, a to až ve 21.08 hodin, kdy uvedla, že si „popletla rozsudky“ a domnívala se, že má nezletilou dceru předat až následující den ráno stejně jako mladší polorodou dceru M. I. Na žádost stěžovatele se matka nakonec dostavila na místní oddělení Policie České republiky a nezletilou otci předala v čase 21.45 hodin.

3. Okresní soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 3 000 Kč za neplnění povinnosti předat nezletilou stěžovateli k péči dne 15. 7. 2025 v 18.00 hodin (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud zdůraznil, že stěžovatel byl kvůli pochybení matky zkrácen na kontaktu s nezletilou dne 15. 7. 2025 o necelé čtyři hodiny z celkových šestnácti denního pobytu u stěžovatele; jde tedy o zanedbatelné zkrácení v kontextu celého časového úseku. Šlo navíc o omyl, nikoliv úmysl, kdy matka spletla čas předání nezletilé (svou druhou dceru měla předat jejímu otci až dne 16. 7. 2025 ráno do mateřské školy) a jakmile se o svém pochybení dozvěděla, věc obratem napravila a nezletilou mu předala 15. 7. 2025 ve 21.45 hodin, byť v té době již stěžovatel věc oznámil na Policii České republiky. Současně matka při dalším pobytu nezletilé u stěžovatele nabídla kompenzaci ve formě jejího dřívějšího převzetí.

4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Konstatoval, že matka nezletilou nepředala v určený čas v důsledku záměny termínu předání, nikoli z důvodu úmyslného maření styku s druhým rodičem. Z tvrzení stěžovatele, ani obsahu spisu navíc nevyplývá, že by se jednalo o opakované chování matky. Nejde tedy o situaci, kdy by povinný rodič soudní rozhodnutí soustavně nebo vědomě nerespektoval. Za těchto okolností by uložení pokuty neplnilo donucovací funkci, ale mělo by převážně povahu sankce za již napravené jednorázové pochybení. Takový postup by neodpovídal smyslu a účelu § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Na závěr však apeloval na rodiče, že to nezpochybňuje povinnost rodičů plnit soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou a povinnost respektovat konkrétní v rozsudku stanovené termíny předávání nezletilé.

II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí „výrazem nepřiměřeně formalistického a bagatelizujícího přístupu“. Závěr soudů, že šlo jen o zanedbatelné jednorázové pochybení, totiž nevychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a není přesvědčivě právně odůvodněn. Soudy namísto skutečného přezkoumání příčin neplnění věc uzavřely na úrovni hodnotící zkratky o zanedbatelnosti a jednorázovosti. Právo na soudní ochranu přitom porušuje i takové rozhodnutí, které sice formálně reaguje na argumenty účastníka, avšak materiálně se nevypořádá s podstatou jeho námitek a s významnými okolnostmi případu.

6. V posuzované věci nadto nejde jen „o počet hodin, o něž byl stěžovatel zkrácen“, podstatná je tu vykonatelnost soudního rozhodnutí, kdy ústavní ochrana rodinného života nemůže být odvislá pouze od pozdější úvahy, zda byl zásah „dost velký“. I relativně krátké, avšak svévolné nebo nedostatečně omluvené porušení soudního rozhodnutí narušuje právní jistotu, předvídatelnost a důvěru rodiče v to, že stát jeho právo na kontakt s dítětem skutečně ochrání. K nápravě navíc nedošlo spontánně, bezprostředně a z vlastní iniciativy matky, ale až po intervenci stěžovatele a po zásahu Policie České republiky.

7. Obecné soudy podle stěžovatele nereagovaly na poukaz stěžovatele na širší konfliktní kontext mezi rodiči a na potřebu, aby soud dal jasně najevo závaznost vykonatelného rozhodnutí. Soudy ani neposoudily nynější incident v kontextu celé procesní historie mezi účastníky. Oběma soudům přitom muselo být z jejich vlastní činnosti známo, že rodiče vedou spory týkající se nezletilé nepřetržitě od roku 2018, tedy od narození dcery, a to mimo jiné o určení otcovství, úpravu poměrů k nezletilé a výkon rodičovských práv. Stěžovatel dále disponuje pravomocnými trestními rozhodnutími, z nichž vyplývá, že matka byla odsouzena za trestné činy pomluvy a křivého obvinění vůči jeho osobě. Jde o okolnosti, které by mohly podstatně oslabit věrohodnost vysvětlení matky, že šlo o pouhý omluvitelný omyl, a naopak podpořit závěr, že její jednání bylo třeba poměřovat přísněji a v širším kontextu dlouhodobého konfliktního a potenciálně šikanózního jednání vůči stěžovateli.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.

10. Při posuzování zásahů do práva na rodinný život je nutné vycházet z čl. 10 odst. 2 Listiny a z čl. 8 Úmluvy, které zaručují ochranu před neoprávněnými zásahy orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života. Jedním z aktivních prostředků směřujících k ochraně práva na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy) je uložení pokuty podle § 502 z. ř. s. Její účel však nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, a proto na uloženou pokutu nelze nahlížet primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem. Účelem pokuty je v první řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného založené vykonávaným titulem. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu (viz usnesení ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 776/26 a další tam citovaná rozhodnutí).

11. Soudy však nesmí ukládat pokuty mechanicky a je jejich povinností pečlivě posoudit, proč se styky neuskutečnily a co bylo příčinou jejich zmaření. Ne každé porušení vykonatelného rozhodnutí vyžaduje, aby stát vždy a za každých okolností reagoval uložením pokuty (srov. nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25).

12. V nyní posuzované věci krajský soud nepřistoupil k uložení pokuty matce za jeden zčásti nerealizovaný styk, resp. přesněji v situaci, kdy matka na svou povinnost předat nezletilou stěžovateli ke styku v konkrétní den de facto zapomněla, avšak toto své pochybení napravila a (sice se zpožděním) se jejich styk realizoval. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí přitom neplyne, že by se matka takového pochybení dopustila již (opakovaně) v minulosti, popřípadě jinak dříve mařila výkon rozhodnutí; tvrzení stěžovatele o konfliktních vztazích mezi rodiči a historii celého případu přitom přiléhavost závěrů obecných soudů nijak nezpochybňují. Ačkoliv samozřejmě platí, že řádná realizace styku nezletilé se stěžovatelem nesmí být ze strany matky (svévolně) znemožňována a nelze na ni rezignovat, námitky stěžovatele, že postup obecných soudů byl nepřiměřeně formalistický a bagatelizující, Ústavní soud nesdílí. Obecným soudům nelze vytýkat ani, že by snad jednání matky bagatelizovaly. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a srozumitelným způsobem zdůvodnily, proč nepřistoupily ke stěžovatelem navrhovanému uložení pokuty (nadto v bagatelní výši). Ostatně, jak již uvedl krajský soud, jde o ojedinělý incident a přestože nelze odhlédnout od stěžovatelem poukazovaných souvislostí, nelze zaměňovat účel pokuty, tj. prostředku k donucení splnění povinnosti, se sankcí. Z ústavněprávního pohledu proto napadená rozhodnutí obstojí.

13. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci neshledal pochybení, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, jejichž závěry s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu hodnotí jako udržitelné. Současně neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní práva stěžovatele.

14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu