III.ÚS 1946/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2026, č. j. 18 Co 132/2026-70, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a š, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 2. 2026, č. j. 6 C 140/2025-35, byl stěžovateli přiznán nárok na zaplacení částky 42 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), přičemž ve zbytku (7 500 Kč) byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Předmětem daného řízení byl stěžovatelův nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou správního řízení v období od 15. 6. 2024 do 16. 2. 2026. Obvodní soud dospěl k závěru, že dané řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Zahájeno bylo 28. 3. 2018 a doposud nebylo skončeno. Dané řízení nebylo podle obvodního soudu nadprůměrně složité a opakované rozhodnutí bylo dáno pochybením správního orgánu. Řízení mělo pro stěžovatele zvýšený význam, neboť šlo de facto o majetkový nárok z pracovního poměru.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, z jehož podnětu městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu jako celek zamítl. V dané věci byl již stěžovatel v minulosti za průtahy v posuzovaném řízení odškodněn. Nyní tedy bylo namístě posuzovat pouze otázku, zda průběh řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění, trval nepřiměřeně dlouho. Jinak řečeno, v nyní posuzované části řízení by muselo dojít k samostatnému pochybení. Řízení se sice posuzuje jako celek, jak učinil obvodní soud, avšak intenzita újmy se může měnit. To se v dané věci projevilo např. při hodnocení kritéria významu řízení pro stěžovatele, neboť v aktuální situaci byla již věc meritorně vyřešena a řeší se jen formální náležitosti. Podle městského soudu lze dospět k závěru, že v časovém úseku vymezeném v žalobě nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu. Obvodní soud rovněž nezohlednil složitost dané věci (v řízení bylo vydáno 12 správních a 2 soudní rozhodnutí). Předmět posuzovaného řízení je rovněž právně složitý (jde o zpochybnění legitimnosti vnitroresortní normy). Vzhledem k tomu, že stěžovateli již bylo za průtahy v řízení v minulosti poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši 97 131 Kč, považuje městský soud tuto částku za dostatečnou.

II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v první řadě namítá, že napadené rozhodnutí vydala podjatá soudkyně. Na chování této soudkyně si stěžovatel již v minulosti stěžoval předsedovi obvodního soudu, neboť na něj verbálně útočila a uváděla nepravdivé informace (o nefunkčnosti nahrávacího zařízení). Její zjevně nepřátelský vztah ke stěžovateli se promítl do napadeného rozhodnutí. Samotný napadený rozsudek trpí vnitřní rozporností. Nejprve městský soud správně uvádí, že délku řízení je třeba hodnotit podle celkové délky, avšak následně rozebírá jeho dílčí úseky. Takový postup považuje stěžovatel za exces. Stejně je nutné označit i závěr soudu o složitosti posuzované věci toliko z toho důvodu, že státní orgány opakovaně rozhodovaly nezákonně (a jejich rozhodnutí tak byla rušena). V rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu negoval krajský soud zvýšený význam pracovněprávních sporů. Výpočty krajského soudu jsou ve výsledku nepřezkoumatelné, neboť je nedoprovází žádné odůvodnění. Konečně se stěžovatel ohrazuje proti nelogickému závěru, že zrušením správního rozhodnutí pouze z důvodu formálních vad nezakládá stěžovatelovu právní nejistotu. Takový závěr považuje stěžovatel za popírající elementární principy práva a logiky. Městský soud podle stěžovatele v dané věci jednal spíše jako advokát protistrany než nestranný tribunál.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. V posuzované věci stěžovatel před soudy požadoval částku 50 000 Kč, kvůli čemuž proti napadenému rozsudku nebylo přípustné dovolání. Ústavní soud v těchto věcech, které zákonodárce považoval za obecně méně významné nepřipustil v nich dovolání, přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zdrženlivě. Důvodem pro jeho kasační zásah mohou být pouze okolnosti, které kvantitativně méně závažnou problematiku z důvodů kvalitativních "povyšují" do ústavní roviny. Stěžovatel si je bagatelnosti svého nároku vědom, nicméně důvody, které pro standardní přezkum vznáší, nejsou podle Ústavního soudu opodstatněné.

8. Prvním uvedeným důvodem je porušení zásady zákonného a nestranného soudce. K tomu je třeba především uvést, že posouzení stěžovatelem uplatněných námitek o chování údajně podjaté soudkyně by bylo předčasné, neboť podjatost soudce (resp. jeho vyloučení) jsou důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, které je stěžovatel povinen zásadně vyčerpat (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2026, sp. zn. III. ÚS 1081/26, nebo usnesení ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2755/25 ), a to tím spíše, argumentuje-li stěžovatel tím, že o podjatosti soudkyně nemohl argumentovat v samotném řízení. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel pokusil tento opravný prostředek uplatnit. Nadto je vhodné poukázat na to, že závěr o podjatosti soudkyně stěžovatel odvozuje jen z vlastní interpretace jejího chování (nejde tedy o případ vyloučení ex lege např. podle § 14 odst. 2 občanského soudního řádu).

9. Druhým důvodem, který má podle stěžovatele "přebít" bagatelnost dané věci, je skutečnost, že městský soud porušuje stěžovatelova práva v daných věcech opakovaně a stěžovatel je nucen se proti tomu postupu bránit u Ústavního soudu. Ani tento argument nemůže obstát, neboť stěžovatel nebyl se svými ústavními stížnostmi nikdy úspěšný (resp. všechny byly z rozličných důvodů odmítnuty). V usnesení ze dne 4. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 141/26, sice Ústavní soud obecným soudům vytkl určitá pochybení (nedostatek odůvodnění a nepřihlédnutí celkové délce řízení), avšak ani ta nepředstavovala ve výsledku porušení jeho ústavních práv. Klíčové však je, že tyto chyby v nyní posuzovaném řízení soudy neopakovaly. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že (navzdory stěžovatelovým tvrzením) městský soud přihlížel k celkové době řízení (viz bod 27 a násl. napadeného rozsudku).

10. Lze tedy uzavřít, že v dané věci stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, pro který by Ústavní soud měl věc s bagatelním předmětem přezkoumat a žádný takový důvod Ústavní soud neshledal ani z jiných okolností dané věci. Naopak silným důvodem pro nevyhovění takovému návrhu je skutečnost, že stěžovatel vede dlouhou řadu na sebe navazujících soudních řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., proto lze jen těžko dospět k závěru o mimořádné ústavní důležitosti každého z nich (ostatně k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 642/25, kterým byla odmítnuta jiná stěžovatelova ústavní stížnost).

11. Pro úplnost lze konstatovat, že důvod pro "prolomení" výše uvedeného názoru nepředstavuje ani obsah ostatních stěžovatelových námitek. V dané věci je klíčový názor městského soudu, že stěžovateli již v nedávné minulosti poskytnuté odškodnění (97 131 Kč) považuje za dostatečné, který Ústavní soud nepovažuje za svévolný či jinak neústavní. Ostatně k obdobnému závěru dospěl sám Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. III. ÚS 141/26, kterým odmítl předchozí stěžovatelovu ústavní stížnost, v němž uvedl, že "Obdržel-li stěžovatel jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení celkem 71 684 Kč, nepovažuje to Ústavní soud za částku extrémně nízkou a vymykající se smyslu a účelu právní úpravy. Již jen z letmého orientačního propočtu plyne, že celkem vyplacená částka odpovídá tomu, jako by stěžovatel obdržel ve vztahu k prvnímu úseku (52 měsíců) řízení za první dva roky a za každý další rok více než 17 000 Kč a za druhý "nákladový" úsek částku odpovídající tomu, oč v tomto úseku stěžovateli šlo." Ústavní soud je toho názoru, že uvedený závěr lze aplikovat i v aktuální věci. S tímto závěrem ostatně ani stěžovatel konkrétně v ústavní stížnosti nepolemizuje (s výjimkou informace, že se proti němu ohradil ve stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva). I kdyby Ústavní soud shledal, že procesní postup městského soudu vykazoval nějaké dílčí vady, nebylo by (obdobně jako v uvedeném usnesení) namístě jeho rozsudek zrušit.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu