III.ÚS 2206/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky INTERSERVICE & Co., a. s., sídlem Dopravní 500/9, Praha 10, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2026 č. j. 20 Cdo 321/2026-200, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2025 č. j. 12 Co 121/2025-169 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. prosince 2023 č. j. 5 Nc 1/2022-39, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a společnosti Bumažnaja fabrika Spartak, sídlem Fabričnaja 26, Šklov, Mogilevská oblast, Běloruská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 4 Ústavy. Současně navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal rozhodnutí Hospodářského soudu Mogilevské oblasti ze dne 3. 8. 2021 č. j. 50-11/2016-124B, které nabylo právní moci dne 25. 8. 2021 a kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici 19 401,15 EUR (výrok I); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud shledal splnění podmínek uznání podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále jen "Smlouva").

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), nákladový výrok II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že obvodní soud postupoval správně, když se v řízení o uznání omezil v zásadě na zkoumání toho, zda cizí rozhodnutí nabylo právní moci, zda byla stěžovatelka řádně předvolána k jednání a zda nebyly dány překážky uznání podle čl. 60 Smlouvy. Bylo přitom prokázáno, že stěžovatelka byla řádně předvolána k jednání dne 3. 8. 2021, jehož se nezúčastnila, a že jí bylo cizí rozhodnutí následně doručeno. Českým soudům naopak nepříslušelo zkoumat hmotněprávní námitky směřující proti jeho správnosti.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovodil, že stěžovatelce nebyla odňata možnost uplatnit procesní práva a že její výhrady k dokazování a platnosti smluvních listin nemohou obstát, protože nejde o relevantní důvody pro odepření uznání cizího rozhodnutí podle Smlouvy.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při výkladu Smlouvy zvolily nepřiměřeně formalistický přístup. Přezkum omezily na ověření splnění formálních podmínek pro uznání cizozemského rozhodnutí, aniž se dostatečně zabývaly konkrétními okolnostmi věci a jejími zásadními námitkami z hlediska českého veřejného pořádku a práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že rozhodnutí běloruského soudu bylo založeno na zfalšované plné moci a falzifikátu dodatečného ujednání. Již před běloruským soudem namítala nepravost těchto listin, požadovala předložení jejich originálů a navrhovala znalecké zkoumání pravosti podpisů i výslech osob, které měly předmětné listiny podepsat. Běloruský soud však těmto návrhům nevyhověl a otázkou pravosti dokumentů se podle ní věcně nezabýval. Za ústavně neakceptovatelný proto považuje závěr českých soudů, že měla své námitky uplatnit již v řízení před běloruským soudem, neboť z jeho rozhodnutí podle ní naopak vyplývá, že je uplatnila, avšak nebyly věcně projednány. V této souvislosti odkazuje zejména na nález ze dne 22. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3822/18 (N 95/94 SbNU 191).

6. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že mohla proti běloruskému rozhodnutí účinně brojit opravnými prostředky. Rozhodnutí ze dne 3. 8. 2021 podle ní nabylo právní moci již dne 25. 8. 2021, bylo jí však doručeno až dne 29. 11. 2021. Přesto proti němu dne 8. 12. 2021 podala odvolání, které bylo bez věcného projednání vráceno jako opožděné, a následně neuspěla ani s dovoláním k Nejvyššímu soudu Běloruské republiky. Nebyla jí tak podle jejího názoru reálně poskytnuta možnost účinně rozhodnutí napadnout. Poukazuje rovněž na okolnosti fungování běloruského soudnictví, silné postavení prokuratury a obtíže při zajištění právního zastoupení, které podle ní dokreslují nedostatky procesní ochrany.

7. Odvolací soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně vyložil rozsah pravomoci českých soudů při uznávání cizích rozhodnutí a odchýlil se zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2021 sp. zn. 20 Cdo 2432/2020. Nejvyšší soud uvedená pochybení nenapravil, když dovolání stěžovatelky odmítl, přestože řádně vymezila právní otázku a označila judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Postup Nejvyššího soudu byl podle stěžovatelky příliš formalistický a rozporný s nálezem ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20 (N 66/105 SbNU 209).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K přezkumu zrušeného nákladového výroku II rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo zrušeno. Ve vztahu ke zrušujícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení v tomto rozsahu pokračuje. Ve zbývající části je Ústavní soud k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

10. Pro posouzení námitek stěžovatelky je podstatné, že obecné soudy nerozhodovaly o existenci sporného nároku, ale o uznání rozhodnutí cizozemského soudu. Řídily se proto Smlouvou, která nadále platí ve vztazích s Běloruskou republikou a které svědčí aplikační přednost. Rozsah a intenzitu přezkumu cizozemského rozhodnutí proto určovala především tato Smlouva.

11. Podle čl. 56 odst. 2 Smlouvy se soud rozhodující o uznání omezí na zjištění, zda jsou splněny podmínky stanovené Smlouvou. Článek 60 obsahuje důvody, pro které lze uznání odmítnout. Jeho písm. c) přitom výslovně chrání nepřítomného účastníka pro případ, že se řízení nezúčastnil v důsledku vadného nebo opožděného doručení předvolání. Tomu odpovídá požadavek podle čl. 55 odst. 3 písm. b) Smlouvy, aby bylo k návrhu připojeno potvrzení, že nepřítomný účastník byl řádně a včas předvolán.

12. Obecné soudy splnění těchto podmínek zjistily a své závěry řádně odůvodnily (viz zejména body 23 až 27 rozsudku odvolacího soudu). Nezůstaly přitom jen u předloženého potvrzení o předvolání, ale ověřily doručení příslušných písemností také ze spisu obvodního soudu sp. zn. 36 Cd 67/2021, týkajícího se žádosti o doručení písemností o soudním jednání (body 11 a 24 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelka byla k jednání dne 3. 8. 2021 předvolána již v květnu 2021, k žalobě se písemně vyjádřila a uplatnila vlastní důkazní návrhy. Jednání se podle svého vyjádření nezúčastnila proto, že účast nepovažovala za účelnou. Nešlo tedy o situaci, kdy by jí možnost účastnit se řízení a přednést svou obranu byla zcela odňata.

13. Výhrady k pravosti listin, rozsahu dokazování a závěrům vyvozeným z provedených důkazů již za těchto okolností směřují k věcné správnosti cizího rozhodnutí. Jejich nové hodnocení českými soudy by překročilo rámec uznávacího řízení vymezený Smlouvou a bylo by v rozporu s jejím čl. 56 odst. 2. Ani stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2432/2020 neukládá českým soudům přezkoumávat platnost právního jednání, z něhož cizozemský soud dovodil přiznaný nárok.

14. Ani takto vymezený smluvní režim však nevylučuje odepření uznání pro rozpor s veřejným pořádkem. Takový postup předpokládá zásadní nedostatek zasahující samotnou podstatu procesních práv, nikoli každé pochybení při vedení řízení nebo dokazování. Nejvyšší soud tento korektiv nepominul a vysvětlil, že uznání rozhodnutí zatíženého zcela zásadní procesní vadou by bylo v rozporu s veřejným pořádkem, současně však uzavřel, že o takovou situaci nešlo, neboť stěžovatelce byla dána možnost svá procesní práva uplatnit (body 14 až 16 jeho usnesení). Učinil tak v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 3822/18, podle něhož musí soud výhradu veřejného pořádku konkrétně, byť stručně vypořádat (viz zejm. body 24 až 26 odkazovaného nálezu). Obecná tvrzení o poměrech běloruského soudnictví ani blíže nedoložené tvrzení, že oslovení běloruští advokáti odmítli převzít její zastoupení, sama neprokazují, že stěžovatelce bylo zasaženo do podstaty jejích procesních práv.

15. Pokud jde o právní moc, odvolací soud vyšel z osvědčení příslušného běloruského soudu a vysvětlil, proč nepřezkoumával správnost v něm uvedeného data (body 15 a 27 jeho rozsudku). Stěžovatelka netvrdila, že by osvědčení nebylo vydáno příslušným orgánem nebo trpělo jinou zásadní vadou; jeho nesprávnost dovozovala ze skutečnosti, že jí bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno až dne 29. 11. 2021. Samotná skutečnost, že písemné vyhotovení rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno až po datu právní moci uvedeném v osvědčení, však nesprávnost osvědčení neprokazuje. Nabytí právní moci se řídí právem státu původu a nelze je bez dalšího poměřovat českými pravidly doručování a běhu odvolací lhůty. Mimoto z českého ústavního pořádku obecně neplyne právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121), bod 26].

16. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud při rekapitulaci skutkových zjištění odvolacího soudu nepřesně uvedl, že běloruské rozhodnutí bylo náhradním způsobem stěžovatelce doručováno v květnu 2021, z čehož dovodil, že opožděnost opravného prostředku byla důsledkem právě náhradního doručování (viz body 2 a 17 jeho usnesení) - to však neodpovídá skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Náhradním způsobem bylo v květnu 2021 doručováno předvolání k jednání, zatímco rozhodnutí ve věci stěžovatelka převzala dne 29. 11. 2021 (viz body 11, 14, 24 a 25 rozsudku odvolacího soudu). Uvedená dílčí nepřesnost však neměla vliv na výsledné posouzení věci. Nemění totiž nic na stěžejním závěru, že stěžovatelka byla řádně a včas předvolána, měla možnost se řízení účastnit a uplatnit v něm svou obranu; jednání se nezúčastnila z vlastního rozhodnutí, nikoli v důsledku vady doručení.

17. Opodstatněná není ani námitka přepjatého formalismu při odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud právní otázky z dovolání dovodil, posoudil je a uzavřel, že se odvolací soud při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Stěžovatelkou odkazovaný nález je nepřípadný, neboť se týká situace, kdy Nejvyšší soud zůstal pouze u formálního odmítnutí dovolání, aniž se zabýval nastolenými právními otázkami, což není případ projednávané věci.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

19. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu