III.ÚS 2478/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kláry Široké, zastoupené Mgr. Petrou Kasikovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3120/2025-230 ze dne 9. června 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 164/2025-190 ze dne 28. května 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 302/2023-136 ze dne 28. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Anděry a Mgr. Martiny Anděrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Stěžovatelka, která měla v minulosti od vedlejších účastníků pronajatý jejich byt v Praze - Hostivaři, se soudní cestou po vedlejších účastnících domáhala zaplacení 38 136,66 Kč s příslušenstvím a doručení vyúčtování skutečných nákladů a záloh na služby a plnění související s užíváním konkrétního bytu za období od 1. července 2022 do 31. prosince 2022 a od 1. ledna 2023 do 31. března 2023. Tvrdila, že jí vedlejší účastníci dluží a) část složené jistoty ve výši 23 298,76 Kč, b) smluvní pokutu za pozdní dodání vyúčtování ve výši 5 400 Kč a c) 9 437,90 Kč jako přeplatek z vyúčtování z 23. října 2023. Dále žádala konkrétně vymezené příslušenství (úroky z prodlení).

3. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 23 298,76 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 7 736,66 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do povinnosti zaplatit společně a nerozdílně částku 5 400 Kč s příslušenstvím a co do částky 1 701,24 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do povinnosti doručit stěžovatelce požadované vyúčtování (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).

4. K odvolání stěžovatelky (do výroku III, IV a V rozsudku obvodního soudu) i vedlejších účastníků (do výroků I, II a V rozsudku) Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že vedlejším účastníkům také uložil povinnost zaplatit 23 298,76 Kč a část příslušenství, ohledně části příslušenství žalobu zamítl (výrok I), ve výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II), ve výroku III rozsudek obvodního soudu potvrdil ohledně 5 400 Kč s příslušenstvím a ohledně 1 701,24 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl (výrok III), ve výroku IV rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky V a VI).

5. Proti výrokům III, IV a V rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti potvrzující části výroku III rozsudku, kterým městský soud rozhodl o nároku na zaplacení 5 400 Kč, odmítl z důvodu, že není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dále uvedl, že podle svého obsahu dovolání proti zbylé (měnící) části výroku III rozsudku městského soudu nesměřuje, navíc by dovolání v této části ani nebylo subjektivně přípustné. V části, ve které dovolání směruje do výroku IV rozsudku městského soudu, posoudil dovolání jako zjevně bezdůvodné. Jde-li o výrok V, dovolání bylo objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevyslovil žádný právní názor k jí položeným dovolacím otázkám. Není tedy zjevné, na jakém základě dospěl k závěru o jejich zjevné bezdůvodnosti. Šlo o otázky, zda je pronajímatel povinen vyhotovit a doručit nájemci vyúčtování služeb i za dílčí období nájmu kratší než jeden rok, nebo pouze za celé zúčtovací období, a zda je vyúčtování služeb řádné, pokud zahrnuje i období mimo trvání nájmu a postrádá zákonem vyžadované náležitosti. Nejvyšší soud však tento obsah dovolání převedl na otázku, zda dává logický smysl existující vyúčtování rozdělit na dvě části a znovu doručit. Takovou otázku stěžovatelka v dovolání neformulovala. Stěžovatelka dále spatřuje ústavněprávní deficit napadených rozhodnutí v tom, že obecné soudy přijaly výklad právní úpravy zúčtovacího období, který ve svých důsledcích umožňuje poskytovateli služeb určit počátek a konec zúčtovacího období až dodatečně, fakticky teprve při vystavení samotného vyúčtování. Takový výklad podle stěžovatelky odporuje principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Stěžovatelka považuje svou věc za ústavně významnou, neboť výklad obecných soudů k zúčtovacímu období má potenciál dopadat na neurčitý počet nájemních vztahů, v nichž zúčtovací období nebylo mezi pronajímatelem a nájemcem výslovně sjednáno.

7. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Dříve než soud přistoupí k vlastnímu posouzení, zkoumá, že jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, posuzované věci mnohé chybí: - v části, ve které stěžovatelka napadá výrok I rozsudku městského soudu v rozsahu, kterým změnil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu na zamítnutí, výrok III rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby a výrok III rozsudku obvodního soudu v potvrzeném rozsahu, jde o návrh podaný po lhůtě. Ústavnímu soudu není známo přesné datum doručení rozsudku městského soudu, ale již ze skutečnosti, že stěžovatelka podala dovolání ještě v roce 2025, lze bez pochyb dovodit, že byla-li ústavní stížnost podaná 21. srpna 2026, byla podána po více než 2 měsících od takového doručení. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěr městského soudu (v poučení) a Nejvyššího soudu (v napadeném usnesení) o nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, není to opodstatněné. Nejvyšší soud vysvětlil, že otázka společného skutkového základu stěžovatelčina požadavku na peněžité plnění s jejím požadavkem na zaslání vyúčtování zde je bez významu, navíc judikatura k této otázce (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 ze dne 8. listopadu 2023, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2024) se výslovně týká pouze peněžitých nároků [neboť pouze o nich je omezení přípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]; - v části, ve které stěžovatelka napadá rozhodnutí nižších soudů v rozsahu vyhovění požadavku na peněžité plnění, jde o návrh podaný osobou zjevně subjektivně neoprávněnou (navíc i zde chybí předpoklad včasnosti); - v části, ve které městský soud (skutečně) změnil, popř. nahradil rozsudek obvodního soudu, tj. částečná změna vyhovujícího výroku I na zamítnutí, částečná změna zamítavého výroku III na vyhovění a výrok V o nákladech řízení, Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno, změněno, popř. odklizeno novým rozhodnutím o nákladech řízení.

9. Ve zbylém rozsahu, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu a v rozsahu, ve kterém obvodní soud a městský soud rozhodovaly o požadavku na doručení vyúčtování a městský soud o nákladech řízení, jsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti splněny, avšak stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud předesílá, že pokud jde o peněžité plnění, byla předmětem řízení před obecnými soudy částka 38 136,66 Kč s příslušenstvím. Ohledně jistiny 25 003 Kč a části příslušenství z této jistiny stěžovatelka uspěla, neuspěla s požadavkem na zaplacení jistiny 13 133,66 Kč s příslušenstvím, části příslušenství z přiznané jistiny. V rozsahu, ve kterém městský soud potvrdil zamítnutí žaloby s požadavkem na peněžité plnění, nebylo dovolání přípustné (a nebylo by přípustné dokonce ani tehdy, pokud by žaloba ohledně peněžitého plnění byla zamítnuta zcela). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, za níž se považuje částka nedosahující limitu přípustného dovolání, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). Stěžovatelka polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu (body 7 až 9) ohledně objektivní nepřípustnosti dovolání ve vztahu k peněžitému plnění, na tuto námitku jako neopodstatněnou Ústavní soud reagoval již výše. Odmítnutí dovolání pro objektivní nepřípustnost dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům (bod 14) stěžovatelka ani nezpochybňuje. Nepřináší ani žádnou argumentaci, proč by proti nákladovým výrokům měla být důvodná ústavní stížnost.

11. Pokud jde o stěžovatelčin požadavek na doručení vyúčtování, Nejvyšší soud dovolání směřující proti tomuto výroku označil za zjevně bezúspěšné. K vysvětlení, jaká dovolání ustáleně považuje za zjevně bezúspěšná, odkázal na svá dvě konkrétní rozhodnutí (bod 11 napadeného usnesení). Nižší soudy přesvědčivě vysvětlily (bod 36 rozsudku obvodního soudu a bod 12 rozsudku městského soudu), že vedlejšími účastníky vyhotovené vyúčtování správně pokrylo celou dobu trvání nájemního vztahu (resp. i širší dobu již od převzetí bytu 27. června 2022) do odevzdání bytu 14. dubna 2023. Uzavřel-li Nejvyšší soud (bod 12 napadeného rozhodnutí), že nedává logický smysl (je zjevně bezdůvodné), aby vyúčtování zahrnující celé období bylo rozděleno na dvě (odděleně období spadající do roku 2022 a období spadající do roku 2023) a aby bylo znovu doručeno, Ústavní soud neshledává v takovém závěru žádný ústavněprávní deficit.

12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nedostatek procesních předpokladů a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. b), c), d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. září 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu