III.ÚS 2516/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Igora Gabaše, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2026, č. j. 23 Cdo 840/2026-636, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2025, č. j. 18 Co 131/2024-605, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Ilony Langové, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 1378/1, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Vedlejší účastnice uzavřela kupní smlouvu se stěžovatelem, kterou na něj převedla několik svých nemovitostí. Vedlejší účastnice proti němu následně podala žalobu na určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobu odůvodnila tím, že v době uzavření smlouvy byla ve složité finanční a životní situaci a byla proti ní vedena exekuční řízení. Vedlejší účastnice se proto dohodla s finančními zprostředkovateli na převodu svých nemovitostí na stěžovatele za účelem získání úvěru na úhradu svých dluhů. Vedlejší účastnice byla v dobré víře, že po úhradě úvěru na ni budou nemovitosti převedeny zpět. Stěžovatel však poté podnikl kroky k prodeji nemovitostí třetí osobě. Původní kupní smlouva navíc podle vedlejší účastnice odporovala dobrým mravům a vedlejší účastnice ji uzavřela v omylu i tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

2. Městský soud v Brně žalobě vyhověl a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí sporných nemovitostí. Kupní smlouva byla podle soudu absolutně neplatná kvůli obcházení zákona a rozporu s dobrými mravy, a proto na jejím základě nemohlo platně dojít k převodu vlastnictví. Ačkoli si smluvní strany sjednaly kupní cenu ve výši 3 250 000 Kč, vedlejší účastnice žádné přímé peněžité plnění neobdržela. Vedlejší účastnici bylo poskytnuto pouze plnění ve formě úhrady části jejích dluhů (1 555 000 Kč), které však bylo v hrubém nepoměru k hodnotě nemovitostí (3 500 000 Kč). Stěžovatel navíc předložil bance za účelem sjednání úvěrové smlouvy verzi kupní smlouvy, která byla opatřena zfalšovaným podpisem vedlejší účastnice. Na základě této smlouvy banka vyplatila hypoteční úvěr ve výši 2 600 000 Kč. Tyto peníze přitom nebyly zaslány vedlejší účastnici, ale třetím osobám.

3. Krajský soud v Brně rozhodnutí městského soudu potvrdil. Krajský soud se sice neztotožnil se závěrem o obcházení zákona, ale potvrdil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy kvůli rozporu s dobrými mravy. V celé transakci totiž figurovaly padělky podpisů vedlejší účastnice na klíčových dokumentech a účelově se na ní podílely osoby, které byly se stěžovatelem v rodinných a ekonomických vazbách a v jeho prospěch určovaly průběh i nastavení transakce. Vedlejší účastnici bylo poskytnuto plnění v hrubém nepoměru k hodnotě nemovitostí a úvěrové prostředky nebyly použity k úhradě kupní ceny, ale byly odkloněny na účty třetích osob propojených se stěžovatelem.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Stěžovatel řadou svých námitek nepřípustně zpochybňuje právní posouzení krajského soudu tím, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (například námitky o nepoužití úvěrových prostředků k úhradě kupní ceny nebo propojení zúčastněných osob). Závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a není v daném případě zjevně nepřiměřený ani neodůvodněný.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajského soudu. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), Ústavou České republiky (čl. 1 odst. 1) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).

6. Proti výrokům o věci samé stěžovatel vznesl tyto námitky:

a) Skutečnost, že okolnosti transakce mohou být hodnoceny negativně z hlediska zásad poctivosti (padělaný podpis, přímé nezaplacení kupní ceny), neznamená, že lze bez dalšího odstranit právní účinky celé kupní smlouvy její absolutní neplatností.

b) Krajský soud vyloučil neplatnost smlouvy pro obcházení zákona i vliv dřívějšího padělku na platnost smlouvy. Krajský soud však na základě stejných okolností dovodil neplatnost této smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Krajský soud navíc tento krok neodůvodnil dostatečně přesvědčivě a konkrétně ve vztahu k uzavřené kupní smlouvě. Jeho rozhodnutí nepřípustně zasahuje do autonomie vůle a nedostatečně zohledňuje princip závaznosti smluv.

c) Soudy se dostatečně nevypořádaly s tím, že kupní smlouva byla následně řádně podepsána oběma stranami, že byl proveden vklad vlastnického práva, že část kupní ceny byla použita na úhradu závazků vedlejší účastnice, že vedlejší účastnice sama neodstoupila od smlouvy, že její případná tíseň, omyl nebo nápadně nevýhodné podmínky nezakládaly absolutní neplatnost a že nebylo prokázáno, že stěžovatel sám vědomě jednal nemravně.

d) Nejvyšší soud chybně odmítl většinu dovolání jako "skutkovou polemiku", ačkoli stěžovatel namítal zásadní právní otázky - zejména nepřiměřenost absolutní neplatnosti, nerespektování zásady závaznosti smluv a nedostatečné odlišení jednání stěžovatele a třetích osob.

e) Řízení se vede již od roku 2013 a skutkový základ sahá do roku 2011. Délka řízení je mimořádná a absurdní, odporuje právu na projednání věci bez průtahů a zmařila stěžovatelův poctivý záměr zajistit rodinné bydlení.

f) Rozhodnutí odporují základním právním principům a způsobila extrémní ekonomickou nerovnováhu a vyvlastnění bez náhrady. Vedlejší účastnici totiž zůstaly nemovitosti i úhrada závazků ve výši 1 555 000 Kč a další finanční prospěch, zatímco stěžovatel přišel o možnost využívat nemovitosti, nese náklady soudního řízení a nadále splácí hypoteční úvěr, který byl s koupí spojen.

7. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní námitku.

III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Podstatou tohoto řízení je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že je vedlejší účastnice vlastnicí sporných nemovitostí.

9. Posouzení žaloby na určení vlastnictví závisí zejména na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

11. Rozhodnutí o určení vlastnictví závisí na závěru, že kupní smlouva, kterou vedlejší účastnice pozbyla sporné nemovitosti, byla neplatná kvůli rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud opakovaně uvedl, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší obecným soudům. Ústavněprávní přezkum tohoto závěru je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí - tedy zda je uvážení zákonem povolené, zda není svévolné a zda jej učinil zmocněný orgán (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2766/18, bod 50; IV. ÚS 1518/20, bod 26; III. ÚS 429/20, bod 10).

12. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud přitom nepovažuje jejich právní závěry za svévolné.

13. Závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy soudy nevyvodily z pouhého subjektivního morálního hodnocení transakce [námitka a)]. Soudy tak učinily na základě souboru závažných a navzájem provázaných skutkových zjištění (souhrnně bod 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 27 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatel tato zjištění v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil. Za těchto okolností nepředstavuje sankce v podobě absolutní neplatnosti protiústavní zásah do smluvní autonomie, ale projev ústavně souladné ochrany základních zásad civilního práva.

14. Námitka o vnitřní rozpornosti a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není opodstatněná [námitka b)]. Skutečnost, že krajský soud neshledal naplnění kritérií pro obcházení zákona u kupní smlouvy (protože sledovala reálný a dovolený cíl v podobě převodu nemovitostí), nijak nevylučuje, aby tato smlouva odporovala dobrým mravům. Jde o dva samostatné důvody neplatnosti, které na sobě nejsou přímo závislé a mohou být splněny současně i každý zvlášť. Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč nelze kupní smlouvu s pravými podpisy posuzovat izolovaně. Autonomie vůle a zásada závaznosti smluv nemohou požívat právní ochrany tam, kde smluvní akt ve skutečnosti představuje výsledek koordinovaného zneužití druhé smluvní strany s cílem jejího majetkového poškození.

15. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly se všemi právními i skutkovými okolnostmi uzavření kupní smlouvy [námitka c)]. Stěžovatelův poukaz na to, že smlouva byla podepsána oběma stranami, byl proveden vklad vlastnického práva a část kupní ceny byla použita na úhradu dluhů vedlejší účastnice, představuje snahu izolovat jeho vlastní formální kroky od celé transakce, kterou soudy odůvodněně shledaly nemravnou (obdobně body 17 až 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Neodstoupení vedlejší účastnice od kupní smlouvy nemá vliv na posouzení její absolutní neplatnosti, protože ta nastává přímo ze zákona a bez ohledu na aktivitu smluvních stran.

16. Nejvyšší soud neodmítl dovolání protiústavně [námitka d)]. Přezkum ústavnosti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání se fakticky omezuje na posouzení dvou otázek. Ústavní soud konkrétně zkoumá to, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli soudní ochranu tím, že (1) odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo že (2) aproboval právní výklad, který porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 22).

17. Rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou takovou vadu nemá. Nejvyšší soud nerezignoval na posouzení podstaty věci, zabýval se skutkovými okolnostmi případu a nedospěl k protiústavním závěrům. Nejvyšší soud vycházel z ústavně souladného předpokladu, že v dovolacím řízení lze úvahu o rozporu jednání s dobrými mravy zpochybnit jen tehdy, pokud je tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud následně vysvětlil, proč tato situace v daném případě nenastala, a zároveň reagoval na stěžovatelovu argumentaci. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nijak konkrétně nepokusil zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání řadu svých námitek odvíjel od vlastní verze skutkového stavu (body 13 až 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

18. Ústavní soud se nemohl věcně zabývat námitkou délky řízení [námitka e)]. Stěžovatel mohl za účelem urychlení průběhu řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích). Tento návrh patří mezi procesní prostředky, které stěžovatel musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, v níž namítá průtahy nebo nepřiměřenou délku soudního řízení. Pokud tak neučiní, je jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu obecně nepřípustná (např. nález sp. zn. III. ÚS 1538/23, body 53 až 58). Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel tento návrh během řízení podal. Jeho ústavní stížnost je proto ve vztahu k této námitce nepřípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

19. S podstatou tohoto řízení se míjí námitky, že napadená rozhodnutí způsobila stěžovateli závažné ekonomické a další následky [námitka f)]. V řízení o určení vlastnického práva se soud zabývá pouze splněním podmínek pro existenci vlastnického práva - v tomto případě platností pozbývacího titulu v podobě kupní smlouvy. Skutečnost, že rozhodnutí o určení vlastnictví vyvolá u jedné strany citelné ekonomické a další následky, nemůže změnit právní posouzení toho, komu sporná věc podle práva patří. Soud nemůže v určovacím řízení z důvodu "sociální či ekonomické spravedlnosti" určit vlastníkem někoho, komu vlastnické právo nesvědčí. Pokud však má stěžovatel za to, že má vůči vedlejší účastnici či jiným osobám jakýkoli peněžitý nárok, může ho uplatnit v samostatném soudním řízení (bod 52 rozhodnutí městského soudu). Povinnost hradit náklady soudního řízení, které stěžovatel nijak konkrétně nezpochybnil, je přitom přirozeným důsledkem jeho neúspěchu v tomto soudním řízení (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu a bod 7 tohoto usnesení).

IV. Závěr 20. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu