III.ÚS 3097/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Kladna, se sídlem náměstí starosty Pavla 44, Kladno, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2025, č. j. 6 As 60/2024-110, a Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 54 A 77/2022-215, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků ("napadené rozsudky") Krajského soudu v Praze ("krajský soud") a Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jimi účastník porušil čl. 8 Ústavy, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Stěžovatel se správní žalobou domáhal, aby krajský soud určil, že zásah vedlejšího účastníka spočívající v omezení dopravní obslužnosti od začátku září 2022 na základě aplikace Standardů dopravní obslužnosti Středočeského kraje je nezákonný, a to v rozsahu týkajícím se desíti meziměstských autobusových linek a třinácti linek městské hromadné dopravy Kladno ("MHD"). Požadoval rovněž, aby krajský soud zakázal vedlejšímu účastníku, aby v tomto zásahu pokračoval a přikázal mu obnovit rozsah dopravní obslužnosti do stavu před zásahem.

3. Krajský soud žalobu usnesením odmítl, neboť podle něj napadené jednání z povahy věci nemohlo být zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."). Stěžovatel proti usnesení bránil kasační stížností. Nejvyšší správní soud jí vyhověl, rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 6 As 285/2022-83 ("první rozsudek") usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vázán závěry Nejvyššího správního soudu, krajský soud podruhé rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl. Stěžovatel opět proti napadenému rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem.

II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník porušil jeho právo na samosprávu tím, že na něj vyvíjel nátlak k uzavření smlouvy o zajišťování a financování dopravní obslužnosti ("smlouva o DO"). Nebyl přitom oprávněn po stěžovateli touto cestou požadovat příspěvek za provozování dopravní obslužnosti mimo jeho území.

5. Za porušení práva na samosprávu stěžovatel považoval rovněž samotný zásah. Snížený počet spojů nedokáže uspokojit přepravní poptávku cestujících, což je v rozporu s § 2 a 3 odst. 2 zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů ("zákon o službách v přepravě"). Aby nahradil alespoň část dopravní obslužnosti, kterou vedlejší účastník přestal zajišťovat, musel stěžovatel ze svého rozpočtu vynaložit prostředky, které zamýšlel využít k autonomní správě jiných záležitostí, jež jsou v zájmu jeho občanů.

6. Tvrzený zásah je podle stěžovatele z několika důvodů nezákonný. Nebyl rozhodnutím zastupitelstva vedlejšího účastníka, usnesením jeho rady, ani projevem plnění úkolů Krajského úřadu Středočeského kraje. Jednalo se o jednostranný faktický pokyn člena rady vedlejšího účastníka, který překročil svou pravomoc. Byť na tuto skutečnost stěžovatel soudy opakovaně upozorňoval, s jeho námitkami se vypořádaly pouze obecným závěrem, že o této záležitosti rozhodly orgány vedlejšího účastníka.

7. Dále tvrzený zásah nebyl učiněn v souladu s koncepčními a plánovacími dokumenty vedlejšího účastníka, čímž byla vyprázdněna pravidla, která pro plánování dopravní obslužnosti stanoví zákon. Pokyn neměl oporu v koncepci veřejné dopravy (§ 4 b zákona o službách v přepravě), plánech dopravní obslužnosti území (§ 5 téhož zákona), ani rozsahu dopravní obslužnosti, které mají stanovit kraje (§ 35 odst. 2 písm. f) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích).

8. Stěžovatel rovněž namítal, že zásah sledoval účel rozporný s dobrými mravy, veřejným pořádkem a principem dobré správy. Vedlejší účastník využil své převahy k vyvíjení nátlaku na stěžovatele a jeho následnému "potrestání" zásahem. Změna rozsahu dopravní obslužnosti nebyla motivována oprávněnými důvody. Zásah byl navíc účelově načasován na začátek školního roku a období před komunálními volbami. Podle stěžovatele tak šlo o nezákonný a nepřiměřený zásah, a to jak z hlediska práva soukromého, tak veřejného.

9. Podle stěžovatele napadenými rozsudky došlo z několika důvodů k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zaprvé, napadené rozsudky nebyly dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Ačkoli stěžovatel vymezil důvody nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud mu nepřisvědčil, aniž by své závěry řádně odůvodnil ve vztahu ke konkrétním pasážím napadeného rozsudku. Rozhodl proto nejen nesprávně, ale také nepřezkoumatelně. Stěžovatel zmínil konkrétní argumenty, na které podle něj Nejvyšší správní soud nereagoval.

10. Zadruhé, klíčové právní otázky byly v obou napadených rozsudcích nesprávně posouzeny. Podle stěžovatele se tak stalo především kvůli nerespektování kasačně závazného právního názoru z prvního rozsudku. To platí o závěru krajského soudu, že otázka povahy smlouvy o DO není pro rozhodnutí ve stěžovatelově věci významná. Na jeho základě krajský soud ignoroval neexistenci rozhodnutí příslušného orgánu vedlejšího účastníka, kterým mělo být rozhodnuto o omezení dopravní obslužnosti. Nesprávně byla vyhodnocena také námitka týkající se diskriminace. Totéž platí o právním závěru krajského soudu, že vedlejší účastník by splnil povinnost už jen zajištěním dopravního spojení končícího na okraji území stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasil ani s tezemi, že § 2 zákona to službách v dopravě vymezuje minimální rozsah dopravní obslužnosti a že kraj není povinen zajišťovat dopravní obslužnost uvnitř územních obvodů obcí. Prvnímu rozsudku odporuje také nesprávné posouzení kompetenčních a procesních vad, jimiž byl zásah vedlejšího účastníka zatížen. Nejvyšší správní soud navíc přehlédl námitku, v níž odůvodnil, proč zásah považuje za paakt, a nepravdivě konstatoval, že stěžovatel proti vypořádání krajského soudu nevznesl žádnou kvalifikovanou protiargumentaci. Nedostál tak své povinnosti adekvátně vypořádat tvrzené porušení ústavně garantovaného základního práva.

11. Zatřetí, napadené rozsudky nemají podle stěžovatele oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Zejména se to týká závěrů o zákonnosti tvrzeného zásahu, dostatečnosti rozsahu dopravní obslužnosti po změně, a také možnosti využití drážní dopravy jako plnohodnotné náhrady té autobusové. V napadeném rozsudku krajského soudu chybí srozumitelná identifikace provedených důkazů i jejich hodnocení.

12. Podle stěžovatelky krajský soud spekulativně konstatoval, že stav dopravní obslužnosti po provedení zásahu souvisí s dočasnou komplikací či rekonstrukcí části infrastruktury. Přesto, že stěžovatel doložil řadu důkazů a že v řízení nebyla vůbec zkoumána úroveň dopravní obslužnosti, došly správní soudy k nepodloženému závěru, že zákonem požadovaná úroveň dopravní obslužnosti byla zachována. Tuto skutečnost, stejně jako zdůvodnění zásahu úsporami nebo snížením poptávky, přitom vedlejší účastník nijak netvrdil ani neprokazoval. Napadený rozsudek krajského soudu podle stěžovatelky přehlíží, že vedlejší účastník zcela ignoroval principy dopravního plánování a dopustil se zjevné svévole a nezákonnosti.

13. Začtvrté, krajský soud a Nejvyšší správní soud bez dostatečného odůvodnění nepřihlédly k tvrzením a důkazům stěžovatele. Stěžovatel v řízení o žalobě předložil řadu stížností i petic cestujících, ale také výsledky provedených přepravních průzkumů ohledně nedostatečnosti zajištění přepravních kapacit. Nadto namítal trvající a záměrnou nečinnost vedlejšího účastníka a nemožnost plnohodnotného využití vlakového spojení mezi Prahou a Kladnem kvůli výlukám. Krajský soud přesto dospěl k opačnému závěru. Jeho pochybení nenapravil ani Nejvyšší správní soud.

14. Zapáté, v řízení před krajským soudem byla nepřípustně přenášena povinnost tvrzení a důkazní z vedlejšího účastníka na stěžovatele. Stěžovatel náležitě prokázal nedostatečnost zajišťované dopravní obslužnosti, a současně tvrdil, z jakých procesních důvodů nemohly příslušné orgány provést zásah oprávněně. Tyto skutečnosti tudíž podle něj byly v řízení nesporné. Tvrdil-li vedlejší účastník opak, musel svá tvrzení doložit důkazy.

15. Dospěl-li krajský soud k závěru, že vzhledem k zákonnému vymezení dopravní obslužnosti nemůže být stěžovatel se svou argumentací úspěšný, měl za subsidiárního užití § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o.s.ř."), stěžovatele poučit o tom, jaké skutečnosti, resp. důkazy, má ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní uvádět a označit (108-115). To však neučinil. Nejvyšší správní soud přesto napadený rozsudek krajského soudu protiústavně a bez náležitého odůvodnění aproboval (116-17).

16. Zašesté, obsah a rozsah posouzení věci oba soudy nepřípustně zredukovaly, ačkoli stěžovatelova argumentace mířila komplexně i proti příčinám, následkům, okolnostem a načasování tvrzeného zásahu. Omezily se na formální vypořádání jednotlivých námitek, aniž by posuzovaly jejich vzájemnou souvislost. Nezabývaly se přiměřeností zásahu, mediálním tlakem, který mu předcházel, peticí a stížnostmi cestujících, ani nedostatečným odůvodněním zásahu daty. Krajský soud účelově aplikoval nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 . Z toho je podle stěžovatele naopak třeba dovozovat, že k zásahu do práva obce na zajištění dopravní obslužnosti dojde především tehdy, pokud kraj zůstal dlouhodobě nečinný, ač by neměly všechny osoby na území obce zajištěnu dopravní obslužnost ve smyslu § 2 zákona o službách v přepravě.

17. Závěrem stěžovatel namítl, že v šestém senátu Nejvyššího správního soudu v době rozhodování o jeho druhé kasační stížnosti na stáži působil soudce, který byl předsedou senátu krajského soudu, jenž rozhodoval o jeho žalobě. Struktura a způsob odůvodnění napadených rozsudků je přitom obdobná.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 18. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Dále se zabýval aktivní legitimací stěžovatele. Ten namítá především porušení svého práva na samosprávu a s ním související porušení práva na ochranu majetku.

19. Stěžovatel opřel svou ústavní stížnost o čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. V podané stížnosti se primárně domáhá svého práva na samosprávu (čl. 8 Ústavy), jak obdobně činil v řízení před správními soudy (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 6 As 285/2022, bod 38 an.). Výkon práva na samosprávu není však výkonem základního lidského práva.

20. Vystupují-li územní samosprávné celky skrze své orgány ve vrchnostenské pozici jako nositelé veřejné moci, nemají podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 "žádná subjektivní práva, ale jen pravomoci (resp. kompetence). [...] Proto v takové situaci ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona [č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,] podat nemohou; byly by zjevně neoprávněnými navrhovateli (bod 28)." Bránit se mohou naopak pouze tzv. komunální, nikoli obecnou ústavní stížností. Výkon práva na samosprávu totiž není výkonem základního práva ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (tamtéž, výrok I). Aby bylo možné komunální ústavní stížnost posoudit, musí být doloženo, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli ji podat (tamtéž, výrok II).

21. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 Ústavní soud překonal jednu z dosavadních judikaturních linií, z níž šlo dovozovat, že porušení práva na samosprávu je možné namítat jak v komunální stížnosti, tak v obecné ústavní stížnosti, která byla shledána přípustnou i tehdy, pokud nebyl doložen projev vůle zastupitelstva stížnost podat (nález sp. zn. I. ÚS 178/15, bod 17).

22. Ústavní stížnost však byla podána před vydáním stanoviska pléna. V usnesení sp. zn. II. ÚS 3313/25 se Ústavní soud zabýval obdobnou situací. Rozhodl se stanovisko v tomto specifickém případě z hlediska časových účinků neaplikovat a přiklonil se k tzv. prospektivnímu působení nového právního názoru. Uvedl, že ve stanovisku vyslovený právní názor se týká přístupu k Ústavnímu soudu. Stěžovatel podal ústavní stížnost v době, kdy se mohl spolehnout na závaznost nyní již překonaných nálezů. Závěry stanoviska se týkají přístupu k Ústavnímu soudu, přičemž stěžovatel nemá možnost novému právnímu názoru přizpůsobit svoji procesní aktivitu. "Stěžovatel se tedy mohl spolehnout na dobrodiní vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu, a proto by bylo odmítnutí jeho ústavní stížnosti bez dalšího z procesních důvodů nepřiměřeně tvrdé (usnesení sp. zn. II. ÚS 3313/25, body 9-10)." 23. V nyní posuzované věci stěžovatel nedoložil, že zastupitelstvo projevilo vůli podat návrh. Ústavní soud proto vyšel ze stejných úvah. Ústavní stížnost projednal, jak připouštěla jedna z judikaturních větví před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, aniž by se musel zabývat charakterem postavení stěžovatele a zásahu do jeho práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 24. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost je z podstatné části pokračováním polemiky se závěry obecných soudů bez ústavněprávní relevance. Mnohé argumenty se napříč stížností opakují, což ji činí nepřehlednou a místy obtížně srozumitelnou.

25. Napadené rozsudky vychází z předpokladu, že vymezení rozsahu dopravní obslužnosti v § 2 zákona o službách v přepravě představuje pouze minimální standard, který kraje nesmí snížit. Mimo tuto mez však mají široký prostor pro uvážení ohledně toho, jakým způsobem dopravní obslužnost zajistí. Nelze tudíž určit konkrétní, v čase neměnnou, míru nebo formu dopravní obslužnosti, která by jako jediná odpovídala požadavkům zákona (napadený rozsudek krajského soudu, body 89-90, a Nejvyššího správního soudu, body 117-121, 126-128). Podstatné tedy je, zda kraj dostojí po snížení úrovně dopravní obslužnosti nadále zákonným mezím. Dopravní obslužnost nemusí být nezbytně zajištěna subjektivně komfortním či časově nejefektivnějším způsobem (napadený rozsudek krajského soudu, body 88 a 91, a Nejvyššího správního soudu, body 130-131).

26. Tato obecná východiska představují ústavně přípustný výklad právní úpravy korespondující s přístupem, který Ústavní soud zvolil při výkladu srovnatelně obecně formulované pozitivní povinnosti samospráv v nálezu sp. zn. I. ÚS 2637/17, např. bodech 51 a 54. Odkaz správních soudů na tento nález Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za účelový.

27. Oba soudy uzavřely, že v posuzované věci nebylo prokázáno, že snížením úrovně dopravní obslužnostmi vedlejším účastníkem nebyl dodržen zákonem stanovený minimální standard (napadené rozsudky krajského soudu, bod 95 a Nejvyššího správního soudu, bod 138). Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za ústavně problematický způsob, jakým se soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho práva autonomně nakládat s vlastními finančními prostředky a ohledně zlovolného cíle, resp. načasování nátlaku (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 139 a 163-164).

28. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se nedostatku pravomoci člena rady vedlejšího účastníka a procesních vad tvrzeného zásahu. S touto argumentací se vypořádal již krajský soud (body 33-42). Reagoval na ni také Nejvyšší správní soud (body 97-110). Závěry obou soudů jsou řádně podložené odkazy na právní úpravu a z ústavněprávního hlediska jim nejde nic vytknout. Již Nejvyšší správní soud nadto stěžovatele upozornil, že v kasační stížnosti na argumentaci krajského soudu kvalifikovaně nereagoval a pouze zopakoval námitku nezákonnosti faktického pokynu člena rady (bod 99). Ani na tomto vypořádání není navzdory tvrzením stěžovatele nic protiústavního.

29. Neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatele ohledně rozporu napadeného zásahu s koncepčními a plánovacími dokumenty vedlejšího účastníka. Soudy se s touto argumentací rovněž vypořádaly. Konstatovaly, že o sporných změnách rozhodlo zastupitelstvo vedlejšího účastníka v souladu s § 35 odst. 2 písm. f) a § 59 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, že žádná část plánu dopravní obslužnosti nezakládá povinnost vedlejšího účastníka zachovat stávající úroveň dopravní obslužnosti a že stěžovatel před krajským soudem netvrdil žádné konkrétní důvody rozporu s koncepcí veřejné dopravy (napadený rozsudek krajského soudu, body 127-129, a Nejvyššího správního soudu, body 98, 143-147 a 149-150). Ani tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybnil.

30. Přisvědčit nelze ani námitce, že napadené rozsudky nebyly dostatečně a srozumitelně odůvodněny a že Nejvyšší správní soud nedostatečně odůvodnil, proč napadený rozsudek krajského soudu považoval za přezkoumatelný. Je třeba připomenout, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí není absolutní. Neznamená povinnost soudů podrobně odpovědět na každý argument (srov. nález sp. zn. I. ÚS 990/23, bod 18, sp. zn. IV. ÚS 3754/19, bod 10). Soudy mají povinnost se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2744/24, bod 23, nebo sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 31). Uvedeným nárokům přitom oba napadené rozsudky dostály. Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil, proč napadený rozsudek krajského soudu považuje za přezkoumatelný. Důkladně se pak věnoval věcnému přezkumu závěrů, které stěžovatel označil za nepřezkoumatelné (body 97-162).

31. Stěžovatel spatřoval rozpor s právem na spravedlivý proces v tom, že napadené rozsudky nerespektovaly závazný právní názor prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu a že nesprávně posoudily právní otázku namítané diskriminace, procesních a kompetenčních vad, jimiž byl zásah zatížen, a také právní otázku rozsahu zákonné povinnosti zajišťovat dopravní obslužnost. Nicméně, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), stejně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), je právem procesního charakteru. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pokud obecný soud přednese srozumitelně klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatele či Ústavního soudu měl být veden jinými úvahami nebo že se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Právo na soudní ochranu nezakládá právo na určitý hmotněprávní výsledek (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1815/25, body 31-33, a sp. zn. III. ÚS 31/97).

32. K namítané nesprávnosti posouzení právní otázky rozsahu povinnosti zajišťovat dopravní obslužnost, stejně jako procesních a kompetenčních vad tvrzeného zásahu, se Ústavní soud vyjádřil již výše. Tyto závěry nijak neodporují závaznému právnímu závěru prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se k uvedeným otázkám vůbec nevyslovil a zabýval se pouze možností napadnout tvrzený zásah před správními soudy. Stejně tak mu neodporuje konstatování krajského soudu, že otázka povahy smlouvy o DO není pro rozhodnutí ve stěžovatelově věci významná. Ta totiž nijak totiž nesouvisí s otázkou spornou v řízení před obecnými soudy, zda vedlejší účastník zajišťoval dopravní obslužnost v zákonném rozsahu.

33. Rovněž námitkou ohledně diskriminace se oba soudy zabývaly dostatečně důsledně. Vyšly ze závěrů judikatury Ústavního soudu k přípustnosti zásahů do práva na samosprávu při soudním přezkumu (napadené rozsudky krajského soudu, body 137-146, a Nejvyššího správního soudu, body 166-171).

34. Neopodstatněná je též argumentace, podle níž došlo k porušení procedurálních garancí tím, že závěry napadených rozsudků nemají dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud v napadeném rozsudku své skutkové závěry ohledně zákonnosti sporných změn náležitě opřel o konkrétní skutková zjištění (např. napadený rozsudek, body 36-39). Navzdory tvrzení stěžovatele neučinil skutkový závěr, že by míra dopravní obslužnosti zajišťovaná po změně souvisela s dočasnou komplikací či rekonstrukcí, ani že by drážní doprava představovala plnohodnotnou alternativu k té autobusové.

35. Krajský soud v bodě 88 napadeného rozsudku pouze vyložil zákon a formuloval právní, nikoli skutkový závěr, že porušení povinnosti by zakládal spíše dlouhodobější stav nežli dočasné komplikace způsobené rekonstrukcí. Po skutkové stránce uzavřel, že v posuzované věci stěžovatel neprokázal, že je dopravní obslužnost nedostatečná. Učinil totiž předmětem sporu pouze dopravu mezi svým územím a Prahou, přičemž se soustředil na konkrétní autobusové linky, aniž by přihlížel k vlakové dopravě (napadený rozsudek krajského soudu, body 94-95). Úhrn kapacit autobusové a drážní dopravy nenaznačuje, že by vedlejší účastník podkročil minimální zákonný standard (body 99, 101-103).

36. Neplatí, že by krajský soud bez náležitého odůvodnění nepřihlížel ke stěžovatelem předloženým důkazům týkajícím se přetížení některých autobusových linek. Na řadu z těchto důkazů ostatně výslovně odkázal (napadený rozsudek, 97-99). Co se týče nedostatečnosti vlakového spojení, zmínil stěžovatel před krajským soudem pouze probíhající výluky. Krajský soud se však i s touto argumentací řádně vypořádal (bod 94).

37. Namítá-li stěžovatel, že na něj byla nepřípustně přenášena povinnost tvrzení a důkazní, Ústavní soud poukazuje na to, že už Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil, proč tato úvaha nemá oporu v právní úpravě ani v závěrech ustálené judikatury (napadený rozsudek, bod 91). Současně neplatí, že by stěžovatelem tvrzené procesní důvody nezákonnosti postupu vedlejšího účastníka a nedostatečnost dopravní obslužnosti představovaly nesporné skutečnosti. Právě naopak, vedlejší účastník je zevrubně zpochybňoval (srov. napadený rozsudek krajského soudu, bod 26).

38. Porušením práva na spravedlivý proces nemůže být ani to, že krajský soud stěžovatele v souvislosti s argumentací drážní dopravou samostatně nepoučil o tom, jaké skutečnosti a důkazy má ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní uvádět, resp. označit. Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatel nenavrhl žádné konkrétní důkazy k prokázání (ne)dostatečnosti vlakového spojení, ačkoli byl v průběhu ústního jednání upozorněn, že právě tento typ dopravy je při hodnocení úrovně dopravní obslužnosti brát v potaz (bod 95). Stěžovatel se odkazoval na poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ta se však podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ve správním řízení soudním neuplatní (rozsudky ze dne 6. 4. 2017, č. j. 7 As 215/2016-43, bod 16, nebo ze dne 27. 2. 2020, č. j. 4 Ads 244/2018-131, bod 65).

39. Protiústavnost nemůže založit ani skutečnost, že v šestém senátu Nejvyššího správního soudu působil během projednávání stěžovatelovy věci předseda senátu krajského soudu, který rozhodoval o stěžovatelově správní žalobě. Ten se totiž nepodílel, a podle § 8 odst. 1 s. ř. s. ani nemohl podílet, na rozhodování o kasační stížnosti. Stěžovatel blíže nerozvedl, v čem spatřuje možné pochybení, a nevznesl tudíž žádné ústavně relevantní tvrzení. Podobnost odůvodnění obou napadených rozsudků sama o sobě takovým tvrzením není.

V. Závěr

40. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu