III.ÚS 624/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 30 Cdo 2025/2025-244, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025 č. j. 13 Co 401/2024-224, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 4 013 443 Kč s příslušenstvím (2 000 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy a 2 013 443 Kč s příslušenstvím na náhradu škody), která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 7/2017. Předmětem ústavní stížnosti je pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť o nároku na náhradu majetkové škody soud v průběhu řízení pravomocně rozhodl. Vedlejší účastnice uznala, že v důsledku zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání vznikla stěžovateli nehmotná újma, jejímž spravedlivým odškodněním byla peněžitá satisfakce ve výši 120 000 Kč a poskytla stěžovateli i zadostiučinění formou omluvy.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 uložil vedlejší účastnici povinnost doplatit stěžovateli částku 80 000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2024 k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ve výroku III. (zamítnutá část nároku ve výši 1 800 000 Kč) a v závislých výrocích zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že se obvodní soud nedostatečným způsobem věnoval judikatuře označené stěžovatelem, jakož i námitkami stěžovatele vůči judikatuře, o níž obvodní soud rozhodnutí opřel a poukázal na to, že v mezidobí byla vydávána rozhodnutí o nárocích spoluobviněných stěžovatele z posuzovaného řízení.

4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2024 žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud při posouzení nároku stěžovatele postupoval v souladu s kritérii vymezenými judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), tj. zohlednil délku trestního stíhání, povahu trestní věci, pro kterou byl stěžovatel stíhán, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a výši odškodnění poskytnutého poškozeným v obdobných případech. Ve svém rozhodnutí však opakovaně nereagoval na stěžovatelem předestřenou judikaturu Ústavního soudu a obvodního soudu.

5. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud uznal pochybení obvodního soudu, který se nevypořádal se stěžovatelem navrhovanou judikaturou, což však neshledal jako vadu řízení, pro kterou by byla nutná kasace rozsudku obvodního soudu. Pochybení obvodního soudu procesně napravil (viz bod 18 rozsudku) a v odůvodnění rozsudku se s judikaturou předloženou stěžovatelem vypořádal.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.

II. Argumentace stěžovatele 7. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se týká tvrzeného nedostatečného odůvodnění odklonu od jím uvedené srovnávací judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 417/21, sp. zn. II. ÚS 379/23 ) a obvodního soudu (rozsudek sp. zn. 10 C 93/2014). Podle stěžovatele městský soud v napadeném rozhodnutí správně vyjmenovává shody a rozdíly mezi jednotlivými posuzovanými případy. Nelze mu vytknout, že by některé zmiňované rozdíly nebyly pravdivé, či že by došlo k nějakému zásadnímu zkreslení. Podstatné ovšem je, že rozdíl v intenzitě zásahu do přirozených práv na první pohled neodpovídá rozdílu v přiznaných náhradách. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti namítá, že nemožnost detailně kvantifikovat vliv jednotlivých kritérií neznamená, že soudy nejsou povinny vysvětlit, proč vede zmiňovaný rozdíl mezi srovnávanými případy právě k takové zásadní odchylce, kterou kvantifikovat lze.

8. Stěžovatel namítá, že v dovolání mj. konkrétně vymezil důvody, proč je náhrada v jeho případě nepřiměřeně nízká. Nejvyšší soud tak pochybil, pokud neuvedl konkrétně proč nepřiměřená není, neboť nestačí pouze konstatovat, že není, a zopakovat tytéž principy, které stěžovatel nezpochybnil, ba naopak, svoji argumentaci formuloval v souladu s nimi. Podle stěžovatele nemožnost stanovit přesný sazebník neznamená, že soud rezignuje na jakékoli vysvětlení, jak (v jaké míře, "o kolik") se odlišnost např. ve výměře hrozícího trestu podílí na celkové výši náhrady, jaká "srážka" je namístě, je-li hrozící trest nižší o jisté množství let (když pro trestní zákoník jsou typická určitá opakující se rozpětí trestních sazeb podle kvalifikovaných skutkových podstat) apod.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

11. Ústavní soud si je vědom toho, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 ). Z ústavního pořádku, zejména z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale také z principů právního státu a rovnosti, plyne několik zásadních požadavků na úpravu a aplikační praxi odškodňování škody způsobené veřejnou mocí. Mezi ně patří mimo jiné zákaz faktického vyprázdnění základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny při aplikaci podústavních předpisů o odpovědnosti státu za škodu způsobenou veřejnou mocí (nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12, bod 15), zákaz přiznání zadostiučinění ve výši rozporné s obecnou představou spravedlnosti (nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15, bod 35), požadavek konzistence a zákazu podstatně se bez zjevných skutkových rozdílů odlišovat od zadostiučinění přiznaného v obdobném případu. Obecné soudy tak stíhá povinnost vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti, za nichž k újmě došlo, a závažnost této újmy. Tyto úvahy nelze vždy a všude nahradit obecným stanoviskem a priori stanovujícím postup při takovém výpočtu, i kdyby se výjimky z tohoto postupu při řádné individualizaci konkrétní věci týkaly v praxi jen několika extrémních případů. Obecné soudy musí odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového individuálního případu určí výši finanční náhrady. Pracuje zde s obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci. Jedině takové rozhodnutí, přihlížející ke všem kritériím, které je nutno vzít do úvahy v kontextu daného případu, je pak možno považovat za spravedlivé a ústavně konformní (nálezy ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13, bod 22; ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1919/24, bod 27). Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost (srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10).

12. V ústavní stížnosti, která je v podstatě totožná s textem dovolání, stěžovatel setrvale namítá nedostatečnou výši přiznaného odškodnění za jeho nezákonné trestní stíhání, přičemž pochybení soudů shledává v nedostatku řádného odůvodnění odklonu od jím uvedené srovnávací judikatury. Stěžovatel si je vědom judikatorních kritérií nastavených Nejvyšším soudem (viz především rozsudky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), akceptovaných Ústavním soudem, které, stejně jako v předchozím řízení, nerozporuje. Naopak je si vědom toho, že v případech náhrady újmy za nezákonné trestní stíhání "lze velmi obtížně vymezit nějaký sazebník pro stanovení výše náhrady či kvantifikátory či koeficienty pro určení vlivu jednotlivých kritérií na výši náhrady". Stěžovatel však setrvale namítá, že mu byla přiznána několikanásobně nižší výše náhrady než ve srovnávací judikatuře, přičemž výše náhrady neodpovídá rozdílu v intenzitě zásahu do osobnostních práv. Ačkoliv Ústavní soud akceptuje stěžovatelovo subjektivní vnímání újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, které vnímá jako srovnatelné s jím uvedenými případy srovnávací judikatury, nelze jeho argumentaci přisvědčit. Stěžovatel pomíjí, že městský soud se stěžovatelem předloženou judikaturou řádně zabýval (viz body 23 až 30 rozsudku), přičemž uvedl společné a rozdílné znaky těchto případů s případem stěžovatele (jejichž vyhodnocení ani stěžovatel nerozporuje). V odůvodnění rozsudku pak podrobně vysvětlil, proč nejsou s případem stěžovatele obdobné a nejsou tedy vhodné pro komparaci. Nebylo tedy povinností soudu, aby dále odůvodnil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, jak požaduje stěžovatel. Tomuto postupu obecné soudy dostály u případů, které vyhodnotily jako vhodné ke komparaci se stěžovatelovou věcí, tj. u případů spoluobviněných advokátů (viz body 20 až 21 rozsudku městského soudu, bod 36 rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 6. 2024), stejně jako u obdobných případů užitých obvodním soudem (viz bod 33 rozsudku ze dne 11. 6. 2024). Při svém rozhodování obecné soudy řádně zohlednily všechny specifické okolnosti věci v souladu s požadavky na individualizaci. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání.

13. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu i městského soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Obecné soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu