III.ÚS 905/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Pernicou, advokátem, se sídlem Moravské nám. 127/3, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2025, č. j. 49 Co 150/2025-324 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. června 2025, č. j. 127 P 57/2018-214, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a J. Š. a nezletilé A. Z., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel (dále též jako "otec") je otcem nezletilé vedlejší účastnice, která byla v roce 2018 svěřena do střídavé péče obou rodičů. Nezletilé je nyní sedmnáct let.

2. V dubnu 2025 se otec obrátil na Městský soud v Brně (dále jen jako "městský soud") s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí s tím, že vedlejší účastnice (dále též jako "matka") nezletilou stěžovateli nepředává v souladu s rozsudkem o péči. Městský soud návrh bez nařízení jednání zamítl a rozhodl o tom, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vyšel ze zjištění, že důvodem pro nerealizování péče dle vykonatelného rozsudku je postoj samotné nezletilé, která opakovaně (i před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, dále jen "OSPOD") vyjádřila přání rozvrhnout péči obou rodičů jinak než doposud. Chtěla být svěřena do péče matky a s otcem se vídat dle svého přání.

3. Krajský soud k odvolání otce přezkoumal rozhodnutí městského soudu, nařídil jednání, kde dal nezletilé prostor vyjádřit se k věci a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Rozhodnutí městského soudu i rozhodnutí soudu odvolacího, napadá stěžovatel ústavní stížností.

4. Matka v návaznosti na nastalou situaci podala v březnu 2025 návrh na změnu péče, o němž rozhodl městský soud v říjnu 2025 tak, že nezletilá se svěřuje do péče matky a styk nezletilé s otcem se neupravuje.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vytýká obecným soudům celou řadu pochybení, především, že neposkytly jeho rodičovským právům adekvátní ochranu. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, poněvadž dostatečně nedefinují povinnosti matky připravit dítě k předání druhému rodiči a nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy se dostatečně nevěnovaly tomu, že nezletilá je manipulována matkou proti stěžovateli, nevedly k tomu adekvátní dokazování. Odpovědnost za nerealizování styku byla nesprávně přenesena na nezletilou. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, byla nepatřičně zdůrazňována role OSPOD coby kolizního opatrovníka. Soudy rezignovaly na naplnění pozitivních závazků států při ochraně rodinného života.

III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti proti rozsudku městského i obvodního soudu příslušný.

7. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV. Věcné posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.

9. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval také k výkonu rozhodnutí prostřednictvím ukládání pokuty dle § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, k povaze a účelu tohoto institutu. V této souvislosti dlouhodobě judikuje, že primárním účelem pokuty není sankcionování povinného rodiče za nesplnění povinnosti, ale zejména jde o prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu, a jedná se o prostředek směřující k tomu, jak se domoci subjektivního práva na nerušený rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny. Vyplývá-li však ze zjištěných okolností, že povinný rodič povinnost stanovenou soudem nemůže splnit, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1938/25, body 30 a 31; nález sp.. zn. II. ÚS 2355/22, bod 20 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3489/15, bod 20 a řada dalších).

10. Ústavní soud se v minulosti zabýval rovněž situacemi, kdy realizaci povinnosti uložené vykonatelným rozhodnutím bránil postoj nezletilého dítěte. Dospěl k závěru, že ačkoliv je po rodiči, který má dítě na styk připravit, namístě požadovat zjevnou a odpovídající snahu, výchovné působení rodiče na dítě nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Je proto nezbytné, aby soudy reflektovaly názory dítěte, a to tím spíše, jde-li o dítě blížící se věku dospělosti. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů svobodné vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Nelze-li dítě ani přes adekvátní výchovné působení přesvědčit k realizaci styku s druhým z rodičů, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel.

11. V posuzované věci je podstatné, že nezletilé bylo v době rozhodování obecných soudů šestnáct let. Opakovaně, konzistentně a jednoznačně projevila svůj pohled na to, jak se chce nadále stýkat se svým otcem, a to i přímo před soudem. Konkrétně a srozumitelně vysvětlila důvody svého postoje a závěru, že jí již nadále nevyhovuje střídavá péče. Totéž zopakovala v řízení o změnu péče (protokol z jednání před soudem prvního stupně na č. l. 249), které bylo nedávno završeno rozhodnutím odvolacího soudu. Ze spisového materiálu plyne také, že nezletilá má k otci pozitivní vztah, neodmítá jej, pouze si přeje vídat se s ním jinak než dosud. Na vztahu k otci nezletilé zcela zjevně záleží, změnu péče nevnímá jako negativum, ale jako naplnění svých vlastních potřeb, které se s věkem změnily. Je zřejmé, že si ve věku velmi blízkém dospělosti nepřeje být pouhým objektem rozhodování ostatních, natož objektem jejich autoritativního přístupu. Vyhledala pomoc školní psycholožky, následně vyhledala psychoterapeuta, pociťuje, že na ni situace doléhá. Je však zároveň zjevná snaha ji konstruktivně řešit. Nic ze skutkových zjištění učiněných obecnými soudy v řízení předcházejícímu vydání napadených rozhodnutí nenasvědčuje tomu, že by nezletilá neprojevovala svůj autentický postoj, nebo že by byla její neochota nadále realizovat střídavou péči výsledkem manipulace matkou. Dle zjištění, která Ústavní soud z napadených rozhodnutí a spisu učinil, nic nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy zanedbaly svou povinnost zjišťovat příčiny postoje nezletilé včetně známek manipulace matkou. Určité výhrady lze mít k tomu, že městský soud v natolik citlivé záležitosti nenařídil k projednání věci jednání, tento deficit však byl plně napraven v odvolacím řízení.

12. Pokud jde o počínání matky, ze spisového materiálu plyne, že na vzniklou situaci reagovala adekvátně, informovala OSPOD a iniciovala zahájení řízení o změnu péče, v němž by mohlo být o vhodném modelu péče do budoucna rozhodnuto meritorně. Jako obtížně přijatelná se jeví představa stěžovatele, že by matka měla být prostřednictvím pokut donucována k tomu, vyvíjet na nezletilou tlak k respektování rozhodnutí, které již nenaplňuje její potřeby. Nelze se ztotožnit ani s postojem stěžovatele, že nedostatek donucení nezletilé k realizaci střídavé péče lze ze strany matky považovat za selhání v plnění rodičovské role. Bližší vztah k jednomu z rodičů v určité fázi vývoje dítěte sám o sobě nemusí svědčit o manipulaci, ale může být stejně tak dobře projevem emočního vývoje nezletilé, reakce na konflikt rodičů nebo rezistence vůči tlaku, vyplývajícího z rodinné dynamiky (k tomu srov. např. závěry 10. rodinněprávního sympozia, s. 26 a násl.; Dostupné na: https://ja.gov.cz/vzdelavani/rodinne-pravni-sympozia-justicni-akademie).

13. Obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Městský soud sice vyšel především ze zprávy OSPOD, avšak skutková zjištění, která z ní učinil, se zdají pro posouzení situace dostatečná (odhlédnout nelze ani od toho, že nešlo o řízení ve věci samé, ale řízení o výkon rozhodnutí). Odvolací soud přiléhavě vysvětlil, proč by nařízení výkonu rozhodnutí nebylo v zájmu nezletilé (body 10 a 11), a v rámci jednání zjistil její názor, který přiléhavě zhodnotit a vysvětlil, proč jej považoval za zásadní při svém rozhodování. Odpovídajícím způsobem se rovněž vypořádal s důkazními návrhy otce týkajícími se prokazování manipulace nezletilé matkou (bod 15).

14. Lze shrnout, že pokud obecné soudy za výše popsaných okolností neshledaly podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, nepočínaly si protiústavně. Protiústavní nejsou napadená rozhodnutí ani ve smyslu nepřezkoumatelnosti či projevů svévole.

15. Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaných částí spisové dokumentace obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V postupu obecných soudů neshledal žádné excesy, jež by vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Ani napadená rozhodnutí netrpí vadami, které by měly intenzitu protiústavnosti.

16. Ústavní soud na základě uvedeného ústavní stížnost v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu