IV.ÚS 1321/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelek A. A. (jedná se o pseudonym), B. B. (jedná se o pseudonym), C. C. (jedná se o pseudonym), D. D. (jedná se o pseudonym), E. E. (jedná se o pseudonym), F. F. (jedná se o pseudonym), a G. G. (jedná se o pseudonym), všech zastoupených JUDr. Bc. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2025 č. j. 44 To 221/2025-1876, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelek, a části výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2025 sp. zn. 6 T 51/2024, kterým byly odkázány se zbytkem nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a H. H. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Příbram, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí trestních soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky vystupovaly jako poškozené v trestním řízení, v němž byl obviněný (třetí vedlejší účastník) shledán vinným pod bodem I pokračujícím přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, pod bodem II pokračujícím přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, dílem dokonaným a dílem spáchaným ve stadiu pokusu.

3. Trestné činnosti se obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že v prostorách své kanceláře, jako poskytovatel poradenských služeb v oblasti osobního rozvoje, při sezeních s poškozenými ve věku 22 až 30 let využil svého postavení důvěryhodného poradce a odborné autority a poškozené přiměl k oboustrannému obnažování, vzájemným dotykům celého těla včetně intimních partií, k provádění vlastního sexuálního uspokojování v jeho přítomnosti, u kterého se někdy také sexuálně uspokojoval, k felaci či masturbaci jeho pohlavního údu. Pod vlivem obviněného poškozené podstoupily intimní masáž, při které na nich vykonal digitální penetraci. Ve dvou případech svolily k pohlavnímu styku. Takto popsaného jednání se obviněný dopustil skutkem pod bodem I v době od ledna 2015 do září 2016 na čtyřech poškozených a skutkem pod bodem II v době od dubna 2019 do prosince 2020 na dalších čtyřech poškozených (u jedné poškozené zůstal trestný čin ve stadiu pokusu).

4. Za toto jednání byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování poradenských, konzultačních, lektorských, terapeutických a koučovacích služeb v oblasti osobního rozvoje, rodinných a partnerských vztahů na dobu 5 let.

5. V adhezním řízení bylo obviněnému uloženo nahradit poškozeným nemajetkovou újmu. Ve vztahu k poškozené A. A. výše uložené náhrady činila 50 000 Kč, k poškozené B. B. 30 000 Kč, k poškozené C. C. 60 000 Kč, k poškozené E. E. 20 000 Kč, k poškozené D. D. 60 000 Kč, k poškozené F. F. 30 000 Kč a k poškozené G. G. 100 000 Kč (všechny částky společně s úrokem z prodlení). Se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Poškozené podaly odvolání proti výroku, kterým byly se zbytkem svých nároků odkázány do civilního řízení. Odvolání proti prvostupňovému rozsudku podali také obviněný a státní zástupce. Odvolání obviněného i poškozených Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodná. K odvolání státního zástupce městský soud prvostupňový rozsudek částečně zrušil ve výroku o uložených trestech. Nově obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců a k zákazu činnosti (specifikovanému výše) v délce 10 let.

7. Proti rozhodnutí městského soudu podaly stěžovatelky ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 1. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 3112/25, neboť zjistil, že ve věci bylo obviněným podáno dovolání, a s ohledem na zásadu subsidiarity ústavního přezkumu posoudil návrh jako předčasný.

8. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 4. 2026 č. j. 4 Tdo 232/2026-1987 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatelek 9. Stěžovatelky ústavní stížností brojí proti tomu, že byly se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány do řízení ve věcech občanskoprávních. Popisují jednání, kterého se na nich obviněný dopustil, a poukazují na závažnost jeho dopadů. Mají za to, že výše přiznané náhrady nemajetkové újmy je nepřiměřeně nízká. Soud prvního stupně ve svých úvahách vyšel z toho, že částky 100 až 200 tisíc Kč soudy přiznávají v případech znásilnění se závažnými následky nebo u sexuálního nátlaku spáchaného na dětech. Tyto částky však podle stěžovatelek neodpovídají aktuální soudní praxi, neboť byly soudy přiznávány cca před 5 až 10 lety. V mezidobí došlo k výraznému růstu cenové hladiny, k proměně společenského vnímání sexuálních deliktů a k posunu soudní praxe. Stěžovatelky poukazují na přiznané výše náhrad ve věcech vedených u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13. T 46/2024, u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 73/2021, u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 5/2023 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 To 1/2026. Odkazují rovněž na závěry ohledně přiměřenosti výše náhrady újmy uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20 a sp. zn. I. ÚS 1222/22.

10. Soud prvního stupně podle stěžovatelek vycházel z neaktuální nebo nepřípadné soudní praxe a soud odvolací se nevypořádal s argumentací stěžovatelek a odkazy na judikaturu. Soudy podle stěžovatelek nezohlednily míru sekundární traumatizace, se kterou by bylo spojeno uplatňování nároků v civilním řízení. Nepřiměřeně nízká náhrada újmy bagatelizuje újmu stěžovatelek a vyvolává u nich pocit bezpráví. Uplatňování nároků v civilním řízení by pro stěžovatelky bylo časově, finančně a psychicky náročné. Civilní řízení by jim navíc neposkytlo takovou míru ochrany, jakou mají zvlášť zranitelné oběti v trestním řízení, a mělo by pravděpodobně negativní dopad do jejich psychického stavu. Oddálení okamžiku plné náhrady újmy neopodstatněně zvýhodňuje obviněného a pro stěžovatelky fakticky znamená zamítnutí části jejich nároků a nemožnost domoci se plné kompenzace.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

12. Možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená, neboť většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Důvod k zásahu Ústavního soudu je nicméně dán v případech, kdy pochybení trestních soudů již v občanskoprávním řízení napravit nelze, a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků (např. nálezy ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15, ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 3450/24 ). Dalším důvodem pro zásah Ústavního soudu jsou případy, kdy je přiznaná náhrada nemajetkové újmy ze strany trestních soudů excesivně nízká (nálezy ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 nebo ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22).

13. Jde-li o výši přiznané náhrady nemajetkové újmy, Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že přiznávání excesivně nízkých náhrad poškozeným v trestním řízení je způsobilé vyvolat u nich pocit bezpráví a vznik druhotné újmy. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno právě proto, aby poškozený principálně mohl dosáhnout plného uspokojení těchto svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž civilní řízení. V případě, že by trestní soudy mohly na náhradách přiznávat i excesivně nízké částky, by však byl smysl této právní úpravy popřen (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 3003/20, cit. výše, ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22).

14. Pro stanovení výše částky relutární náhrady nemajetkové újmy, a tedy i pro následné posouzení, zda tato částka není excesivně nízká, je nutné vzít v potaz porovnání s výší náhrad v jiných srovnatelných případech (viz např. nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 ). Stěžovatelky mají v nynější věci za to, že jim obecné soudy přiznaly excesivně nízké částky, které s výší náhrad v obdobných případech srovnatelné nejsou. Ústavní soud se s tím neztotožnil.

15. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, obvodní soud se vyčíslením nároku na náhradu nemajetkové újmy podrobně zabýval a výši částek přiznaných jednotlivých poškozeným náležitě zdůvodnil (zejm. body 141 až 149 rozsudku obvodního soudu). Při svém posouzení zohlednil celkovou povahu zásahu i jeho konkrétní okolnosti v případě jednotlivých poškozených. Nepaušalizoval, naopak přihlížel k intenzitě, povaze a trvání tohoto zásahu, jakož i jeho následkům pro každou poškozenou zvlášť. To konstatoval již městský soud v rozhodnutí o odvolání stěžovatelek (bod 22 rozsudku městského soudu) a Ústavní soud neshledal důvod tento závěr zpochybnit.

16. Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní ani při srovnání s obdobnými případy. Městskému soudu lze vytknout, že se ve svém rozhodnutí výslovně nevypořádal s argumentací, v níž stěžovatelky poukazovaly na konkrétní trestní věci, v nichž byla poškozeným přiznána náhrada podstatně vyšší. Tento nedostatek však není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Případy, na něž stěžovatelky odkazují (a jejich popis uvedený v ústavní stížnosti), nepotvrzují závěr o tom, že soudní praxe v trestních věcech obdobných věci nynější obvykle přiznává částky násobně vyšší, jak požadují stěžovatelky. Za srovnatelné případy nelze považovat situace souběhu trestného činu sexuálního nátlaku s trestným činem znásilnění a ohrožením výchovy dítěte (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 10. 2021 sp. zn. 3 T 73/2021), souběhu trestného činu sexuálního útoku a ohrožování výchovy dítěte (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2026 č. j. 5 To 1/2026-1361), trestného činu znásilnění spáchaného na dítěti (dohoda o vině a trestu schválená rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. 68 T 5/2023), kdy ve všech uvedených případech měli být poškozenými nezletilí (přestože u jedné poškozené trestné jednání trvalo i po její zletilosti). Zásadně odlišnou situaci řešil rovněž Ústavní soud ve věcech sp. zn. II. ÚS 3003/20 a sp. zn. I. ÚS 1222/22, kdy byla nezletilá stěžovatelka trpící duševní poruchou opakovaně znásilňována v průběhu své hospitalizace na dětské psychiatrii.

17. Ze stěžovatelkami uvedených případů lze za nejblíže srovnatelnou považovat trestní věc vedenou u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 46/2024, kterou k ústavní stížnosti poškozené Ústavní soud posuzoval pod sp. zn. IV. ÚS 2118/24 . V uvedené trestní věci byla poškozená vystavena sexuálnímu nátlaku ze strany evangelického kazatele, který se před ní obnažoval, přiměl ji k fyzickému kontaktu s jeho nahým tělem a měl na ni narážky se sexuálním podtónem. Obviněný poškozenou přiměl k tomu, aby jej večer navštívila na faře, kde ji přinutil k souloži a jiným sexuálním praktikám, které s ní, resp. na ní vykonával až do rána následujícího dne. Stěžovatelky v nynější věci poukazují na to, že uvedené poškozené soud přiznal v adhezním řízení částku 250 000 Kč.

18. Ani shora uvedený případ však podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy v nynější věci dopustily excesu ve výši přiznané náhrady. Výši náhrady nemajetkové újmy soudy určují nejen podle typové závažnosti trestného činu, ale také podle konkrétních okolností individuální trestní věci (míry zavinění obviněného, konkrétní závažnosti zásahu od přirozených práv poškozených projevující se ve způsobu, intenzitě a trvání tohoto zásahu, a od závažnosti následku ve sféře poškozených). Obecné soudy tyto aspekty náležitě zhodnotily individuálně ve vztahu ke každé z poškozených a své úvahy zdůvodnily. Nelze jim vytýkat, pakliže v odlišné věci s odlišnými skutkovými okolnosti dospěly soudy k rozdílné výši náhrady.

19. Rozhodnutí o výši přiznaného nároku se v nynější věci naopak blíží jiným srovnatelným případům. Například ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 27/2023 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. 3 Tdo 561/2025) byla poškozené, která se stala obětí sexuálního nátlaku za strany obviněného, který ji donutil k natočení pornografického videa, jež posléze zveřejnil na internetu, jako náhrada nemajetkové újmy přiznána částka 60 000 Kč. Ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 158/2018 byla poškozené, která byla vystavena sexuálnímu nátlaku ze strany zaměstnavatele, v jehož důsledku došlo u poškozené k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, přiznána částka 50 000 Kč. Řádově vyšší částky přiznává soudní praxe v případech, kdy je trestný čin sexuálního nátlaku spáchán v souběhu s dalšími závažnými trestnými činy a kdy je spáchán na nezletilých [např. trestní věc vedená u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 141/2024 (u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 372/2026); trestní věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 89/2024 či trestní věci stěžovatelkami výše zmiňované].

20. Úkolem Ústavního soudu není rozhodovat o tom, jaká výše náhrady nemajetkové újmy má být stěžovatelkám v adhezním řízení přiznána, neboť tato pravomoc náleží trestním soudům. Jde-li o výši náhrady, je úkolem Ústavního soud pouze korigovat excesy, které by zjevným odklonem od aktuální soudní praxe mohly vyústit v porušení ústavně zaručených práv poškozených. V nynějším případě Ústavní soud takovýto exces neshledal, a není tedy jeho úkolem výši částky dále hodnotit, ačkoliv si je vědom závažnosti následků trestné činnosti, které byly stěžovatelky ze strany obviněného vystaveny a kterou nelze jakkoliv bagatelizovat.

21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelek. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu