IV.ÚS 2403/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Libá, sídlem Libá 220, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2026 č. j. 22 Cdo 990/2026-175, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2025 č. j. 56 Co 208/2025-146 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. dubna 2025 č. j. 31 C 8/2025-106, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2025 č. j. 31 C 8/2025-117, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Vladimíra Slavíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chebu rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že vedlejší účastník (v nalézacím řízení žalobce) je vlastníkem částí pozemků oddělených od dvou sousedících pozemků patřících stěžovatelce - pozemku tvořícího koryto vodního toku a pozemku tvořícího pozemní komunikaci. Vedlejší účastník je vlastníkem přilehlého pozemku se stavbou, který nabyl darovací smlouvou z roku 2012. Přístavba této stavby (dřevník, salonek a část zastřešení předzahrádky) a její oplocení, existující v nezměněné podobě již od roku 1996, zasahují na oba obecní pozemky. Geometrickým plánem z roku 2023 byly z obecních pozemků vyčleněny části odpovídající tomuto přesahu o celkové výměře 79 m2 a k nim se vedlejší účastník žalobou domáhal určení vlastnictví z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku, přičemž do vydržecí doby započítával i držbu svého právního předchůdce, jenž přilehlou nemovitost nabyl kupní smlouvou v roce 1996. 2. Okresní soud vyšel z toho, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, nýbrž absence nepoctivého úmyslu držitele. Důkazní břemeno tíží toho, kdo vydržení popírá, tedy stěžovatelku. Do vydržecí doby se započítává i držba předchůdce od roku 1996, aniž musel být držitelem poctivým. Koryto ani komunikace v užívaném rozsahu téměř 30 let nesloužily k obecnému (veřejnému) užívání, neboť byly součástí zastavěné a oplocené části užívané vedlejším účastníkem a vedlejší účastník nakládal se zastavěnou a zaplocenou (resp. se zatrubněnou) částí jako s vlastní. K nepoctivému úmyslu okresní soud uzavřel, že přesah nebyl natolik zřejmý, aby nepoctivý úmysl zakládal. U části sporného území kopírujícího tvar pozemku je posun hranice oproti katastru přibližně 1,5 m a neznalost přesné hranice je omluvitelná s ohledem na zatrubnění toku a zatravněný pás před komunikací. U druhé části sporného území okresní soud sice shledal nedbalost vedlejšího účastníka i předchůdce, nikoli však úmyslně nepoctivé jednání ve smyslu znaků nepravé držby (§ 993 občanského zákoníku), zvláště když sporných 79 m2 tvoří jen část z celkem 379 m2 nabytých vedlejším účastníkem v dané lokalitě a parcely vytyčené geometrickým plánem zohledňovaly stávající držební stav a nebyly vytvořeny uměle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. 22 Cdo 286/2024). Zdůraznil rovněž, že stěžovatelka na závadný stav téměř 30 let nijak nereagovala a první výhrady vznesla až v roce 2023, resp. po podání žaloby. Námitku rizika z přetěžování zatrubněného koryta neshledal prokázanou ani přičitatelnou vedlejšímu účastníku. Určil proto vlastnické právo vedlejšího účastníka.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. I krajský soud dovodil, že § 1095 občanského zákoníku nevyžaduje poctivou držbu, nýbrž jen to, aby držitel nejednal v nepoctivém úmyslu, tedy aby věc držel v přesvědčení, že tím nikomu nepůsobí újmu. Samotný zápis v katastru nemovitostí oprávněnost držby nezpochybňuje a judikatura toleruje překročení výměry zpravidla až do 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1245/2010). Vydržení nevylučuje ani charakter pozemků, neboť k obecnému užívání téměř 30 let nesloužily. Podmínky vydržení nebyly podle krajského soudu zpochybněny ani žádostí vedlejšího účastníka o odkup pozemku, neboť vedlejší účastník zjistil zásah své stavby na cizí pozemek až z projektu, který mu předložila stěžovatelka. Krajský soud uzavřel, že vlastnictví bylo vydrženo k 1. 1. 2019, byť dvacetiletá vydržecí doba uplynula již v roce 2016, a to s ohledem na přechodné ustanovení § 3066 občanského zákoníku.

4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v něm vymezila dvě dosud neřešené otázky: Zda je pro posouzení nepoctivého úmyslu podle § 1095 občanského zákoníku právně relevantní žádost držitele o odkup sporného pozemku od jeho vlastníka a zda může pasivita vlastníka (územně samosprávného celku) spočívající v nedostatečném udržování pozemku založit či podporovat závěr o absenci nepoctivého úmyslu držitele. Nejvyšší soud dovodil, že ani jedna otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť obecná výkladová východiska § 1095 občanského zákoníku vyřešil v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a je-li vyřešena otázka obecnějšího charakteru, není namístě meritorně přezkoumávat dílčí otázky, jejichž řešení výsledek nezvrátí. K první otázce uvedl, že rozhodná je absence nepoctivého úmyslu při samotném uchopení držby a že nabídka odkupu učiněná až po uplynutí vydržecí doby je v zásadě bez významu, nanejvýš nepřímým a podpůrným důkazem, a to jen kdyby v souhrnu s dalšími skutečnostmi nasvědčovala nepoctivému záměru již při vzniku držby. Dodal, že obracení se na vlastníka s návrhem odkupu po uplynutí vydržecí doby není v praxi výjimečné a samo o sobě vydržení nebrání. K druhé otázce s odkazem na usnesení ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. 22 Cdo 290/2023, konstatoval, že nečinnost veřejnoprávní korporace může závěr o absenci nepoctivého úmyslu podporovat, resp. nevyvracet, přičemž v této věci nešlo o stěžejní argument, neboť nepoctivý úmysl nebyl při uchopení držby zjištěn.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s ústavní ochranou majetkového základu územní samosprávy podle čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky. V prvé řadě namítá odepření dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud obě řádně vymezené právní otázky nejprve odmítl jako nezpůsobilé pro založení přípustnosti dovolání, avšak posléze je v odůvodnění (body 16 až 18) věcně zodpověděl, což je vnitřně rozporné a ve svém důsledku ji zbavil přístupu k dovolání cestou předvídanou § 237 o. s. ř. První otázku navíc zredukoval na tezi, že o (ne)poctivosti úmyslu rozhoduje sama nabídka odkupu, ačkoli stěžovatelka poukazovala na souhrn vzájemně se podporujících indicií o nepoctivosti úmyslu stěžovatele. Ani druhá otázka nebyla vypořádána ve svém jádru. Nečinnost vlastníka (zde stěžovatelky) je objektivní okolností na straně jiné osoby než držitele. Bez prokázané vědomosti držitele a bez konkrétní vazby na okamžik uchopení držby sama nečinnost o jeho úmyslu nic vypovídá. Dále stěžovatelka namítá atomizované hodnocení důkazů. Soudy nižších stupňů posoudily jednotlivé indicie o nepoctivosti (stav v katastru nemovitostí, rozsah výměry a tvar ploch, nabídku odkupu, pasivitu stěžovatelky, charakter pozemků i to, že šlo o stavby nepovolené) izolovaně, ačkoli se subjektivní úmysl prokazuje vždy nepřímo souhrnem indicií. Okresní soud navíc sám konstatoval nedbalost držitelů, výrazný přesah jejich záboru do majetku stěžovatelky a možnost zjistit, že přístavba nestojí na jejich pozemku, aniž ovšem vysvětlil, proč tyto okolnosti přesto nic nevypovídají o vědomosti či srozumění s působením újmy, ačkoli k běžné opatrnosti nabyvatele patří seznámení se s výměrou a hranicemi pozemku.

6. Stěžovatelka rovněž namítá, že eventuální splnění podmínek vydržení bylo nutno posuzovat v daném případě ke každému z držitelů zvlášť. Závěr o omluvitelném omylu podle ní neobstojí už vzhledem k zásadě formální a materiální publicity katastru nemovitostí. Nabídku odkupu soudy chybně nevyhodnotily jako nepřímý důkaz o tom, že vedlejší účastník s plochami nenakládal jako vlastník. Soudy rovněž nesprávně vyložily pasivitu stěžovatelky k založení poctivosti úmyslu vedlejšího účastníka. Vlastnické právo ochrany nepozbývá jen proto, že vlastník věc neudržuje. Naopak § 38 odst. 1 zákona o obcích ukládá obci povinnost pečovat o zachování majetku, takže její případnou nečinnost nelze bez zákonné opory přeměnit ve fikci poctivého úmyslu třetí osoby. Konečně stěžovatelka namítá nedůvodný zásah do vlastnického práva. Napadená rozhodnutí potvrzují ztrátu obecního majetku (části koryta vodního toku a komunikace) ve prospěch soukromé osoby. Zvláštní povaha obecního majetku a odpovědnost obce při jeho správě vyžadují zvýšenou pečlivost. Přiznání vlastnického práva k části obecního majetku soukromé osobě cestou mimořádného vydržení proto musí spočívat na důkladném posouzení všech zákonných podmínek. Napadená rozhodnutí však takové posouzení neposkytují.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).

8. Stěžovatelka předně namítá odepření dovolacího přezkumu, k němuž mělo dojít tím, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, ačkoliv v něm vymezila dvě dosud neřešené právní otázky. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud obě otázky stěžovatelky přesně reprodukoval co do jejich podstaty a konstatoval, že nezakládají přípustnost dovolání. I Ústavní soud přitom akceptuje, že pokud dovolatel formuluje pouze dílčí či specifické otázky, jejichž zodpovězení nemůže zvrátit řešení otázky obecné, nemá smysl meritorní přezkum (srov. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2619/15 a stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V nyní posuzované věci nedošlo k odmítnutí dovolání pro vady, a tedy odepření přístupu k dovolacímu soudu, argumenty stěžovatelky byly věcně vypořádány, byť se závěrem o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, že předložené otázky představují pouze specifickou aplikaci již vyřešené obecné otázky absence nepoctivého úmyslu při uchopení držby, nikoli nové a dosud neřešené principy. Skutečnost, že Nejvyšší soud v bodech 16 až 18 svého usnesení aplikoval předchozí judikaturu na konkrétní skutek, čímž otázky stěžovatelky zodpověděl, neústavnost nezakládá. Napadené usnesení není vnitřně rozporné ani přepjatě formalistické.

9. K námitce údajně "atomizovaného" hodnocení důkazů Ústavní soud uvádí, že nepřezkoumává zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Ústavní vadu v jejich postupu Ústavní soud neshledal. Soudy nižších stupňů hodnotily důkazy i v jejich souhrnu, přičemž zohlednily nejen poměr výměry reálně nabytých a toliko držených pozemků, ale též zatrubnění vodního toku, existenci zatravněného pásu mezi oplocením a komunikací a skutečnost, že dané nemovitosti tvořily historický funkční celek již od roku 1996. Ústavní soud akceptuje (usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 812/24 ), že k prokázání nepoctivého úmyslu nepochybně nestačí jen prosté vyčíslení poměru výměr pozemků, ale až zhodnocení všech individuálních okolností věci. Soudy po zhodnocení všech okolností uzavřely, že nešlo o úmyslně nepoctivé jednání ve smyslu nepravé držby a své závěry dostatečně a srozumitelně ústavně souladným způsobem vysvětlily. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi akceptuje, že pro závěr o nepoctivém úmyslu se vyžaduje skutečná vědomost či srozumění s působením újmy jinému, k čemuž pouhá nedbalost nepostačuje (např. usnesení ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. II. ÚS 3019/23, ze dne 12. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 94/25 ). Závěr soudů, že stěžovatelka v tomto ohledu své důkazní břemeno neunesla, resp. nevysvětlila, z čeho vyplývá, že vedlejší účastník ji vědomě způsoboval újmu, tak není neústavní.

10. Stěžovatelka dále namítá nerozlišení jednotlivých držitelů a opomenutí posouzení vůle držet věc jako vlastní v souvislosti s učiněnou nabídkou na odkoupení pozemku. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy posoudily úmysl právního předchůdce vedlejšího účastníka při nabytí držby v roce 1996 i úmysl samotného vedlejšího účastníka při darování v roce 2012. Zjevná vůle nakládat s věcí jako s vlastní zjistily z faktického ovládání věci, provedeného oplocení a dlouhodobého užívání pozemků jako součásti funkčního celku. Vypořádaly se též s žádostí o odkup pozemků z roku 2023, přičemž klíčové je, že nabídka odkupu byla učiněna až po uplynutí zákonné vydržecí doby a po nabytí vlastnického práva.

11. K argumentu nesprávného využití dlouhodobé pasivity stěžovatelky k založení poctivosti úmyslu vedlejšího účastníka Ústavní soud uvádí, že obecné soudy pasivitu obce použily toliko jako podpůrný argument k dokreslení situace, nikoli jako výlučný předpoklad poctivého úmyslu vedlejšího účastníka. Soudy vyšly z toho, že v řízení absentoval důkaz o nepoctivém úmyslu vedlejšího účastníka a jeho právního předchůdce při uchopení držby. Odkázaly též na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 290/2023, které explicitně akceptuje, že nečinnost veřejnoprávní korporace může podporovat, respektive nevyvracet závěr o absenci nepoctivého úmyslu. Odkaz stěžovatelky na usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2588/14 je nepřiléhavý. Zmíněné usnesení sice vyžaduje transparentní a účelné hospodaření s majetkem obce, avšak z této obecně konstatované veřejnoprávní povinnosti obce nelze dovodit nemožnost mimořádného vydržení majetku obce třetími osobami. Nelze považovat za neústavní, že zásada vigilantibus iura scripta sunt, resp. dlouhodobá pasivita stěžovatelky jde v tomto případě k její tíži (obdobně srov. usnesení ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 2116/23).

12. Konečně k námitce, že dotčené pozemky představují veřejné statky ve formě vodního toku a komunikace, a jsou absolutně nezpůsobilé k vydržení, Ústavní soud uvádí, že i tuto otázku obecné soudy posoudily s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti. Ne každé koryto vodního toku či pozemní komunikace jsou a priori nezpůsobilé k vydržení. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že sporné části pozemků fakticky po dobu téměř 30 let nesloužily obecnému užívání v důsledku zatrubnění potoka, vybudovaného oplocení a existence zatravněného pásu, přičemž zásah do funkční komunikace byl zcela marginální. Již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2903/2006 Nejvyšší soud potvrdil, že pozemek tvořící koryto vodního toku může být předmětem soukromoprávních vztahů. Ustálená soudní praxe rovněž dovozuje, že dlouhodobé faktické neužívání pozemku jakožto veřejného statku umožňuje jeho soukromou držbu a následné vydržení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. 22 Cdo 1687/2024, týkající se silničních pozemků). Ani v těchto závěrech tak Ústavní soud neshledává jakýkoli neústavní exces.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu