VSPH 9 Cmo 11/2024-74

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ navrhovatele: Jméno navrhovatele, narozený Datum narození navrhovatele ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa navrhovatele ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ za ⟪LB:lb_006⟫ účasti: adresa, IČO IČO advokáta A ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_008⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta B ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o změně rozhodnutí přijatého schůzí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 19. 11. 2021, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 72 Cm 37/2022-48,

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 72 Cm 37/2022-48 se v rozsahu výroků II. a III. stran navrhovatele tituly před jménem potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1) Z ustanovení § 1209 odst. 2 o. z. vyplývá, že soud může na základě návrhu přehlasovaného vlastníka uspořádat právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má rozhodnutí uskutečnit, uskutečnit bez výhrad, s výhradami, nebo zda se uskutečnit nemá. Je sice pravdou, že občanský zákoník možnost soudu nahradit rozhodnutí shromáždění výslovně neupravuje, nicméně užité příslovce „zejména“ značí, že výčet možností, jak může soud o návrhu rozhodnout, není taxativní, nýbrž demonstrativní. Soud mohl návrhu vyhovět, neboť mu právní řád umožňuje, aby rozhodnutí shromáždění nahradil. I kdyby byl závěr soudu o nemožnosti změnit rozhodnutí shromáždění pravdivý, měl soud možnost vyzvat navrhovatele k úpravě návrhu.

2) Zamítnutím návrhu bez rozhodnutí o meritu věci se soud dopustil závažného pochybení, v jehož důsledku byl navrhovatel zkrácen na svých právech. Ve skutečnosti, že navrhovatel nebyl soudem vyzván k úpravě návrhu, odvolatel spatřuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

3) Usnesení Městského soudu je dále v jednotlivých výrocích poněkud matoucí, neboť ve výroku I. je uvedeno, že řízení se v části vybudování přípojky elektriky k nebytovým prostorům č. 201 a 301 zastavuje, zatímco v té stejné části (vybudování přípojky elektriky k nebytovým prostorům č. 201 a 301) byl návrh výrokem II. zamítnut. O té stejné části řízení tedy bylo rozhodnuto dvakrát, pokaždé jiným způsobem.

4) Další procesní nesrovnalost spočívá ve skutečnosti, že ve věci samé bylo rozhodnuto usnesením, nikoliv rozsudkem. Dle § 152 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje soud o věci samé rozsudkem. Zamítnutí návrhu zcela jistě představuje rozhodnutí ve věci samé. Navrhovatel si je vědom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3524/2012, ze kterého vyplývá, že „to, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí.“ Přestože nevhodně zvolená, v tomto případně kvalitativně nižší forma rozhodnutí, nemusí mít sama o sobě vliv na správnost rozhodnutí, je toto pochybení pouze jedním z celé řady pochybení a procesních nepřesností, které ve své souvislosti na správnost rozhodnutí mohou mít vliv.

5. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že usnesení č. 6 rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek domu adresa ze dne 19. 11. 2021 o vybudování přípojky vodovodu a kanalizace k nebytovému prostoru č. Anonymizováno, Anonymizováno se schvaluje.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně odvolací soud uvádí, že rozhodl ve věci odvolání bez nařízení jednání. Z ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že podmínkou pro rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání je, aby odvolání bylo podáno výlučně z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/) a zároveň aby se všichni účastníci odvolacího řízení buď sami vzdali práva účasti na projednání věci, nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (zpravidla na základě výzvy odvolacího soudu) vyslovili souhlas. Tento souhlas lze získat i postupem soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 1. února 2024 č. j. 9 Cmo 11/2024-60 vyzval (s odkazem na § 214 odst. 3 o. s. ř.) účastníky odvolacího řízení ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání, a to ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy. Součástí výzvy byla doložka ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. Výzva byla doručena právnímu zástupci navrhovatele dne 15. 2. 2024. Navrhovatel podáním ze dne 20. 2. 2024 odvolacímu soudu (prostřednictvím svého právního zástupce) sdělil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Výzva byla doručena právnímu zástupci dalšího účastníka dne 14. 2. 2024, ten se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto byl jeho souhlas předpokládán. Jelikož v daném případě bylo podáno odvolání jen z důvodu nesprávného právního posouzení a provádění dokazování nebylo třeba, všichni účastníci dali souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl odvolací soud ve věci odvolání bez nařízení jednání.

8. Soud prvního stupně v daném případě provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů zjistil všechny rozhodné skutečnosti a tudíž správně zjistil skutkový stav. Věc též správně posoudil po právní stránce, když na ni aplikoval ust. § 1209 o. z. (viz odstavce 20 a 21 napadeného usnesení), pročež námitka odvolatele o chybném právní posouzení není důvodná.

9. Z ustanovení § 1209 o. z. ve znění od 1.7.2020 /jež vzhledem k datu rozhodování shromáždění na věc i odvolací soud aplikoval/ jako celku v jeho systematickém výkladu vyplývá následující. Toto ustanovení především reaguje na odvolatelem v rámci důvodové zprávy k zák. č. 163/2020 Sb. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4567/2016 tak, že výslovně normuje rozsah rozhodování soudu rozhodujícího „o záležitosti týkající se správy domu a pozemku“. Normuje je tak, že soud „uspořádá právní poměry jednotek podle slušného uvážení, přičemž soud může zejména rozhodnout, „zda se má rozhodnutí uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá“ viz § 1209 odst. 2 o. z. ve znění od 1. 7. 2020. Z uvedené formulace pro danou věc vyplývá, že musí jít o rozhodnutí shromáždění, z něhož vznikají práva a povinnosti, tedy o zjednodušeně řečeno „pozitivní“ rozhodnutí shromáždění, tedy věcné rozhodnutí o určité záležitosti jehož důsledkem je vznik práv a povinností. Nejde tak o rozhodnutí tzv. zamítavé, tedy rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh usnesení shromáždění, tedy rozhodnutí tzv. „negativní“. Toto je patrné z doslovného výkladu ust. § 1209 odst. 2 o. z. ve znění od 1. 7. 2020, kdy soud může zejména rozhodnout, zda se má rozhodnutí shromáždění uskutečnit…., což implikuje, že nemůže jít o negativní - zamítavé rozhodnutí, jehož obsahem právě je, že (navržené) rozhodnutí nebylo přijato, pročež nelze soudně rozhodovat, zda se má rozhodnutí shromáždění uskutečnit…. Dále novelizace ust. § 1209 o. z. účinná od 1. 7. 2020 přinesla řešení situací neaktivních členů společenství resp. shromáždění vlastníků jednotek, tedy situací, kdy vlastníci jednotek disponující kvorem nutným pro usnášeníschopnost shromáždění se rozhodování shromáždění vůbec neúčastní, pročež shromáždění nemůže o ničem rozhodnout. Práv a jedině proto zákon normuje, že „je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se“. Moc soudní může tak vlastník jednotky využít k tomu, aby ohledně důležitého důvodu dosáhl rozhodnutí (soudu namísto neusnášeníschopného shromáždění coby jinak k tomu výlučně příslušného vnitřního orgánu společenství), které je pro něj a případně i pro další vlastníky podstatné a jehož nelze dosáhnout vzhledem k neaktivitě ostatních vlastníků jednotky - neusnášeníschopnosti shromáždění. Zákon tedy zjevně selektuje, a pod možnost zásahu veřejné moci řadí výlučně situaci, kdy došlo k pokusu o rozhodnutí vnitřním orgánem společenství - shromážděním, to však nebylo usnášeníschopné a zároveň jde o důležitý důvod. Naopak zákon neumožňuje, aby bylo-li shromáždění usnášeníschopné, o věci rozhodlo tak, že nebylo přijato navržené usnesení, mohla moc veřejná zasáhnout do této soukromoprávní vůle shromáždění - členů společenství – vlastníků jednotek, a přes jejich výslovnou vůli navržené usnesení nepřijímat, prostřednictvím mocí soudní toto usnesení nahradit rozhodnutím soudu /fakticky přesto přijmout/.

10. Shrnuto, zásah moci soudní je možný ohledně věcného rozhodování shromáždění ve dvou případech. Jednak bylo-li ohledně záležitosti přijato rozhodnutí - pozitivní, tedy schvalující navržené usnesení (z nějž vyplývají práva a povinnosti) za kumulativního splnění podmínek přehlasovaného vlastníka a důležitého důvodu. Druhou možností je nepřijetí usnesení shromáždění proto, že to nebylo schopné usnášení a existence důležitého důvodu. V jiných případech není zásah soudu do rozhodování shromáždění možný, pročež není možný ani tehdy, bylo-li o navrženém usnesení shromáždění řádně rozhodnuto negativně, tedy bylo-li usnesení zamítnuto. V takovém případě byla projevena legitimní vůle členů shromáždění, resp. členů společenství - vlastníků jednotek nepřijímat navržené usnesení.

11. Odvolací soud se nemá důvodu odchylovat od své dosavadní konstantní judikatury, kdy podle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 117/2022 ze dne 8. března 2023 platí následující:

„Důvodová zpráva k uvedené novele vysvětluje důvody jejího přijetí takto: „Navrhovaná změna reaguje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že podle stávajícího znění odstavce 1 se lze dovolávat pouze neplatnosti rozhodnutí shromáždění. Odchylně od závěru Nejvyššího soudu se napříště výslovně stanoví, že přehlasovaný vlastník jednotky může navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitostí týkající se správy domu a pozemku, a zároveň se doplňuje odstavec 2, který stanoví, že soud na základě návrhu uspořádá právní poměry vlastníků jednotek podle slušného uvážení. Odstavec 2 dále stanoví demonstrativní výčet způsobu, jakým může soud rozhodnout, přičemž nejde o vyslovení či nevyslovení neplatnosti rozhodnutí. Zdůrazňuje se tak, že předmětné ustanovení představuje úpravu obdobnou § 1139 obecné úpravy spoluvlastnictví, který se neomezuje pouze na prohlášení rozhodnutí za neplatné. Předmětné ustanovení představuje úpravu speciální vůči § 1139 a vylučuje v příslušném rozsahu obecnou úpravu spoluvlastnictví.“ Podle odvolacího soudu z textu novelizovaného znění § 1209 odst. 1 a 2 o. z. vyplývá, že hmotněprávní podmínkou uplatnění nároku na uspořádání poměrů vlastníků je existence přijatého usnesení shromáždění. Lhůta k podání návrhu totiž plyne ode dne, kdy se vlastník o rozhodnutí dozvěděl, a soud má rozhodnout, zda se rozhodnutí má uskutečnit s výhradami, bez nich, nebo vůbec. Tento závěr plyne i ze systematického výkladu s odstavcem třetím, který řeší situaci, kdy shromáždění bylo řádně svoláno k projednání určité záležitosti, avšak nerozhodlo o ní, protože nebylo způsobilé se usnášet (srov. Holejšovský, J. in Spáčil a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. Praha, C. H. Beck 2021, k § 1209 marg. č. 15). Odvolací soud zvažoval i extenzivní výklad § 1209 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého by uvedené ustanovení dopadalo i na projednávanou věc, kdy se shromáždění sešlo v usnášení schopném složení, avšak navržené usnesení nebylo přijato pro nedosažení potřebné většiny, resp. bylo příslušnou většinou zamítnuto. Ve výsledku se totiž jedná o podobnou situaci, jako v případě usnesení nepřijatého pro nedostatek usnášeníschopnosti. Proti uvedenému výkladu svědčí následující argumenty: a. Podle důvodové zprávy má být ustanovení § 1209 odst. 1 a 2 o. z. zvláštním vůči § 1139 o. z. (Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.) Uvedl-li zákonodárce v důvodové zprávě, že § 1209 o. z. má být speciálním vůči § 1139 o. z., který soudní ingerenci v případě nedosažení většiny umožňuje, vede to k závěru, že neměl v úmyslu umožnit zásah soudu do poměrů společenství vlastníků i v případě, kdy se při hlasování shromáždění (usnášeníschopného) nedosáhlo většiny potřebné pro přijetí usnesení. b. Pro právnické osoby platí obecně zásada, že jsou nadány vnitřní autonomií, a proto jsou soudy oprávněny zasahovat do jejich vnitřních věcí jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, nebo z 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1510/2021). Zákon výslovně nedává soudu možnost nahradit svým rozhodnutím usnesení, které usnášeníschopné shromáždění nepřijalo pro nedosažení potřebné většiny. Ze shora uvedené citované důvodové zprávy potom plyne, že se nejedná o nevědomou (zákonodárcem nechtěnou) mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba vyplnit analogií (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13).

c. I z hlediska teleologického lze potom dodat, že nepřijetím návrhu usnášeníschopným shromážděním, resp. zamítnutím tohoto návrhu vzniká přehlasovanému spoluvlastníkovi typově nejmenší újma. Nejde o situaci, kdy by původce či podporovatel návrhu neměl šanci návrh na shromáždění silou své argumentace prosadit z toho důvodu, že členové společenství se o správu domu nezajímají a shromáždění proto není usnášeníschopné (případ řešený § 1209 odst. 3 o. z.) ani o případ, kdy je do práv přehlasovaného vlastníka zasaženo přijatým rozhodnutím. Nepřijetím návrhu se na dosavadním stavu nic nemění a vlastníkovi nic nebrání v pokusu prosadit svůj návrh na dalším zasedání.“

12. Shora uvedený právní rozbor a na jeho základě zaujatý právní názor vede odvolací soud k závěru, že návrh nebyl důvodný proto, že právní úprava neumožňuje soudu, aby nahradil svým rozhodnutím zamítavé usnesení usnášeníschopného shromáždění, v důsledku nějž nebyl přijat určitý návrh usnesení. Vzhledem ke shora uvedenému potom není třeba přezkoumávat „slušné uvážení“ soudu prvního stupně.

13. Další odvolací námitky rovněž nejsou důvodné. Pokud jde o odvolatelem tvrzené „zamítnutím návrhu bez rozhodnutí o meritu věci“, pak soud výrokem II. svého usnesení rozhodl o meritu věci tak, že návrh zamítl, pročež rozhodl meritorně, tedy o věci samé, a to i když seznal, že jeho ingerence do zamítavého rozhodnutí shromáždění není možná. Protože bylo odvolatelem napadeno jen usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., nepřísluší soudu posuzovat odvolatelem tvrzenou zmatečnost výroku I. usnesení. Dále odvolatel tvrdil, že „další procesní nesrovnalost spočívá ve skutečnosti, že ve věci samé bylo rozhodnuto usnesením, nikoliv rozsudkem“. Ani tato námitka není důvodná, protože předmětné řízení (dle § 1209 o. z.) je řízením, v němž je předmětem tohoto řízení (v širším smyslu) rozhodnutí shromáždění, což zahrnuje i danou situaci nepřijetí shromážděním vlastníků jednotek odvolatelem požadovaného usnesení a potažmo tak odvolatelem (navrhovatelem) požadovanou změnu nepřijatého - zamítnutého usnesení v jím navržené usnesení. V řízení podle § 1209 o. z. jde vždy o ingerenci soudu do rozhodování shromáždění coby vnitřního (nejvyššího) orgánu společenství vlastníků jednotek - právnické osoby, a to včetně případů, kdy takováto ingerence není přípustná (jako v daném případě, kdy navrhovatel ingerenci soudu požadoval). Jde tak o řízení dle § 2 písm. e), § 3 odst. 2 písm. a) a § 85 - 92 z. ř. s., tedy řízení svým charakterem nesporné, v němž se podle § 25 odst. 1 z. ř. s. rozhoduje ve věci samé usnesením. Soud prvního stupně tak rozhodl zcela správně usnesením.

14. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil jako věcně správné.

15. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Tomu však v souvislosti s odvoláním žádné náklady řízení nevznikly, proto rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; lze je podat do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.