VSPH 2 Cmo 31/2026-43

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radima Novotného a soudkyň JUDr. Ivany Wolfové a JUDr. Jitky Malé ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta A, ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupenému advokátem Jméno advokáta B, ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 153 328 Kč s příslušenstvím a odměnou, o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2026, č. j. 13 Cm 52/2025-32

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení směnečné pohledávky ve výši 153 328 Kč s příslušenstvím a odměnou. Soud prvního stupně návrhu vyhověl a dne 13. 8. 2025 vydal směnečný platební rozkaz, kterým žalovanému uložil žalobkyni zaplatit směnečný peníz ve výši 153 328 Kč se 6% úrokem p. a. z této částky od 22. 2. 2025 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 511,09 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 35 679,30 Kč. Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky, ve kterých uvedl, že soud prvního stupně není k projednání věci pravomocný s ohledem na skutečnost, že žalovaný je fyzickou osobou s trvalým pobytem na území Slovenské republiky a to s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“ nebo „Nařízení“). Žalovaný současně uvedl, že je spotřebitelem a v takovém případě může žalobkyně žalovat žalovaného pouze v členském státě místa bydliště spotřebitele s tím, že takovým členským státem je Slovenská republika.

2. Soud prvního stupně ve výroku I. řízení zastavil, ve výroku II. zrušil vydaný směnečný platební rozkaz, ve výroku III. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 18 658 Kč a ve výroku IV. rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 6 154 Kč žalobkyni.

3. Soud prvního stupně usnesení, ve kterém ve výroku I. řízení zastavil a ve výroku II. směnečný platební rozkaz zrušil, odůvodnil tím, že z hlediska pravomoci soudu je nutné vycházet z Nařízení. Pro posouzení námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti je třeba určit, zda pod pojmem směnka se rovněž rozumí závazky ze směnky. S odkazem na rozsudek SDEU sp. zn. C-419/11 učinil soud prvního stupně v tomto směru kladný závěr, že i nároky ze směnky mohou být kvalifikovány jako nároky ze smlouvy. Soud se dále zabýval tím, zda byly v dané věci splněny podmínky pro určení výlučné příslušnosti podle čl. 18 odst. 2 zmíněného Nařízení, to znamená, zda byla směnka vystavena na řad osoby provozující profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Přitom Nařízení neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, neboť se jedná o pojem, který musí být vykládán autonomně s přihlédnutím k cílům a systematice Nařízení. Soud z webových stránek žalobkyně dovodil, že se zaměřuje na zahraniční spotřebitele a své služby přizpůsobuje jejich specifickým potřebám. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystavil předmětnou směnku v souvislosti s právním jednáním, ve kterém vystupoval jako spotřebitel, určil soud mezinárodní příslušnost podle oddílu 4 Nařízení. Na základě tohoto závěru pak dospěl k závěru, že není mezinárodně příslušný k projednání a rozhodnutí dané věci. Z tohoto důvodu se lze domáhat splnění závazků ze směnky výhradně u soudů Slovenské republiky s odkazem na čl.18 odst. 2 Nařízení. Jelikož nedostatek mezinárodní příslušnosti je neodstranitelnou překážkou řízení, rozhodl soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil a současně zrušil vydaný směnečný platební rozkaz, jak výše uvedeno.

4. Proti napadenému usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítla, že soud prvního stupně nezkoumal, kde má žalovaný své skutečné bydliště. Žalovaný žije od roku adresa, kde také studoval na adresa škole Anonymizováno-Anonymizováno. Vzhledem k tomu, že pojem bydliště je upraveno v § 80 o. z., pak pro posouzení otázky bydliště je třeba použít právo České republiky. Je třeba vycházet z okolností případu, kde žalovaný žije, ke studuje nebo pracuje, a proto evidovaný trvalý pobyt není rozhodným kritériem pro stanovení místa bydliště určité osoby. Žalovaný rovněž nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalobkyně zaměřuje na zahraniční spotřebitele a přizpůsobuje své služby pro jejich specifické potřeby s odkazem na čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Žalovaný dále zpochybnil závěry soudu prvního stupně ve vztahu k užívání domény „com“, telefonického kontaktu bez zahraniční předvolby, nástroje sloužícího pro překlad stránek do anglického jazyka, služeb k půjčení vozidla na letišti Václava Havla a k přepnutí internetových stránek do anglického jazyka v souvislosti s uvedením měny v EUR.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle § 212 o. s. ř., aniž k projednání podaných odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. V souladu s čl. 5 odst. 1 Nařízení osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. V souladu s čl. 7 oddílu 2 odst. 1 Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018 nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 473/2008 spadají směnečné spory pod čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení.

7. Ohledně tvrzení žalobkyně, že žalovaný má bydliště na území České republiky a to vzhledem k tomu, že zde studoval v letech 2019 až 2024 a působil jako doktorand na vysoké škole, případně byl zaměstnán ve společnosti Anonymizováno, je třeba uvést, že tyto tvrzené skutečnosti ještě bez dalšího neznamenají, že skutečným bydlištěm žalovaného je konkrétní místo (např. adresa) na území České republiky, když žalobkyně žádné takové konkrétní místo neuvedla a žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu výslovně uvedl, že je slovenským občanem s bydlištěm na území Slovenské republiky. Ostatně i směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručován na jeho trvalého bydliště na území Slovenské republiky a to na adresu Anonymizováno Anonymizováno, adresa Anonymizováno, kde si jej žalovaný také dne 1. 9. 2025 osobně převzal od doručující pošty. Na základě těchto skutečností vychází odvolací soud z trvalého pobytu žalovaného a to z jeho bydliště na území Slovenské republiky.

8. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je nárok ze směnky vůči žalovanému v postavení jejího výstavce, pak odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, že takový nárok je v širším slova smyslu smlouvou (rozsudek SDEU sp. zn. C-419/11) a vyhoví tak čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení. V tomto okamžiku by nic nebránilo tomu, aby ve shodě s čl. 7 odst. 1 Nařízení byl žalovaný žalován v jiném členském státě (např. v České republice), byť má bydliště na území Slovenské republiky. V daném případě je však rovněž podstatné zkoumat, zda má žalovaný postavení spotřebitele s odkazem na čl. 18 odst. 2 Nařízení, a zda smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel své bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje (čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení).

9. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že žalobkyně se sídlem adresa, tj. přímo na letišti Václava Havla v adresa se zaměřuje na zahraniční klientelu cestující do České republiky a poskytuje jim své služby podobně jako i jiné autopůjčovny na letišti (Anonymizováno a Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno). Z obsahu webových stránek žalobkyně plyne, že kdykoli během 24 hodin je schopna poskytnout zákazníkovi servis v podobě předání vozu (i v nočních hodinách) po předchozí dohodě a to přímo na letišti. právnická osoba žalobkyně jsou vybaveny i anglickou verzí, u zákaznické linky je uvedena předvolba (420) České republiky. V neposlední řadě pak doména.com zpravidla charakterizuje firmy, které nepůsobí lokálně např. s doménou.cz nebo.sk. Na základě těchto skutečností ve shodě se závěry soudu prvního stupně lze dovodit, že žalobkyně zaměřuje svou podnikatelskou činnost i na Slovenskou republiku a splňuje tak podmínky uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Dle čl. 18 odst. 2 Nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

10. Jelikož žalovaný vystupoval v daném právním vztahu jako spotřebitel a právní jednání spadalo do rozsahu zaměřovací činnosti, je třeba určit mezinárodní příslušnost dle oddílu 4 Nařízení. Z výše uvedeného plyne, že žalovaný má v právním vztahu postavení spotřebitele s bydlištěm na území Slovenské republiky a za těchto okolností je žalobkyně oprávněna se domáhat svého nároku u soudů Slovenské republiky. Soud prvního stupně není proto soudem mezinárodně příslušným k projednání a rozhodnutí v dané věci, a proto soud prvního stupně postupoval správně, když ve výroku I. řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a ve výroku II. zrušil vydaný směnečný platební rozkaz, neboť nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu je neodstranitelnou překážkou řízení.

11. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně shledal jako věcně správné a v souladu s § 219 o. s. ř. jej potvrdil.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. v rozhodnutí soudu, jímž skončí řízení ve věci.

Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.