VSPH 3 Cmo 56/2025-1210

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Gabriely Kučerové a soudců Mgr. Jiřího Čurdy a Mgr. Michala Výtiska v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně A ⟪LB:lb_003⟫ b) Jméno žalobkyně B., IČO IČO žalobkyně B ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa žalobkyně A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1) Jméno žalované., IČO IČO žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupené advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_010⟫ 2) Jméno advokáta B, IČO IČO advokáta B ⟪LB:lb_011⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_012⟫ zastoupena advokátem Jméno advokáta C ⟪LB:lb_013⟫ sídlem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_014⟫ 3) Anonymizováno, IČO IČO advokáta D ⟪LB:lb_015⟫ sídlem Adresa advokáta D ⟪LB:lb_016⟫ o vrácení nedovolené veřejné podpory a o ochranu proti nekalé soutěži, o odvolání žalobkyň a žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 1 Cm 6/2015-1005,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. až IV. a VII. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. mění tak, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení 73 114 988,10 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1).

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VI. mění tak, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení 25 211 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 2).

IV. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 445 905,80 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1).

V. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 2).

VI. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované 3) na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1) vyjádření z 20. 5. 2025

a) takového jednání, kterým by poskytla žalované č. 1) částku 7 081 808 000 Kč či jakékoliv její části, a to jako úhradu kupní ceny za prodej části podniku na základě Smlouvy o prodeji části podniku uzavřené mezi žalovanou č. 1) a žalovanou č. 2) dne 26. 6. 2008,

b) takového jednání, kterým by při výkonu akcionářských práv v žalované č. 1) prostřednictvím řídícího výboru schválila právní jednání žalované č. 1), v jehož důsledku by došlo k opětovnému poskytnutí částky 7 081 808 000 Kč či jakékoliv její části žalované č. 1) žalovanou č. 2) nebo žalovanou č. 3), a to jako úhrady kupní ceny za prodej části podniku na základě Smlouvy o prodeji části podniku uzavřené mezi žalovanou č. 1) a žalovanou č. 2) dne 26. 6. 2008, a

c) takového jednání, kterým by při výkonu práv zakladatele žalované č. 2) schválila právní jednání žalované č. 2), v jehož důsledku by došlo k opětovnému poskytnutí částky 7 081 808 000 Kč či jakékoliv její části žalované č. 1) žalovanou č. 2), a to jako úhrady kupní ceny za prodej části podniku na základě Smlouvy o prodeji části podniku uzavřené mezi žalovanou č. 1) a žalovanou č. 2) dne 26. 6. 2008 (výrok IV.).

Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobkyním, aby uhradily společně a nerozdílně ⟪LB:lb_001⟫ - žalované č. 1) 46 101 Kč (výrok V.), ⟪LB:lb_002⟫ - žalované č. 2) 20 795 Kč (výrok VI.) a ⟪LB:lb_003⟫ - žalované 3) 3 900 Kč (výrok VII.).

2) účast na jednání 31. 3. 2026

3) účast na vyhlášení rozsudku 13. 4. 2026 (§ 11 odst. 2 písm. f/ AT)

Za úkon uvedený pod bodem 3) náleží odměna v poloviční výši, za úkony pod 1) a 2) v plné výši. Celkem žalované 2) náleží v odvolacím řízení 2,5x odměna ve výši 3 700 Kč, 3x režijní paušál á 450 Kč, tj. celkem 10 600 Kč, navýšeno o 21% DPH (2 226 Kč) tedy celkem činí její náklady řízení 12 826 Kč.

4) vyjádření z 17. 12. 2024

Za úkony uvedené pod body 1) a 4) náleží odměna v poloviční výši, za úkony pod 2) a 3) v plné výši. Celkem žalované 1) náleží v odvolacím řízení 3x odměna ve výši 2 877 060 Kč, 4x režijní paušál á 450 Kč, tj. celkem 8 632 980 Kč, navýšena o 21% DPH (1 812 925,40 Kč) tedy celkem činí náklady řízení 10 445 905,80 Kč.

5) vyjádření z 3. 1. 2025

6) účast na jednání 21. 1. 2025, které trvalo více než 2 hodiny.

Za úkon pod bodem 3) náleží trojnásobek odměny. Celkem tak žalované 2) náleží 6x odměna ve výši 1 500 Kč, 2x odměna ve výši 3 700 Kč, 6x režijní paušál á 300 Kč a 2x režijní paušál á 450 Kč, tj. celkem 19 100 Kč, které je třeba navýšit o 21% DPH (tj. 4 011 Kč), jehož plátcem zástupce žalované 2) je. Celkem tak žalované 2) náleží náhrada nákladů řízení do vydání odvoláním napadeného rozsudku ve výši 25 211 Kč (19 100 + 4 011 + 2 100).

7) účast na jednání konaném 6. 2. 2019

8) odvolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. nikoliv ve věci samé z 1. 4. 2019

(§ 11 odst. 2 písm. c/ AT)

9) vyjádření k odvolání ze dne 6. 6. 2018 proti předchozímu rozsudku

10) replika ze dne 10. 7. 2019 k vyjádření žalobkyň k nákladovému výroku (ne ve věci samé)

11) účast na jednání před Vrchním soudem v Praze dne 23. 9. 2020

12) vyjádření ze dne 1. 4. 2021 k dovolání žalobkyň

13) vyjádření z 3. 3. 2023 k předběžné otázce položené SDEU

14) vyjádření k věci ze dne 18. 1. 2024 po rozhodnutí SDEU

15) účast na jednání 17. 9. 2024, které trvalo více než 4 hodiny

16) vyjádření z 18. 10. 2024

17) vyjádření z 10. 1. 2025

18) účast na jednání 21. 1. 2025, které trvalo více než 2 hodiny.

Za úkony uvedené pod body 1) a 2) náleží výše zdůvodněné navýšení z důvodu složitosti na dvojnásobek (§ 12 odst. 1 AT), za úkony pod body 4), 5), 8) a 9) náleží odměna v poloviční výši (§ 11 odst. 2 AT), za úkon pod bodem 15) náleží trojnásobek a za úkon pod bodem 18) dvojnásobek odměny. Celkem tak žalované 1) náleží 21x odměna ve výši 2 877 060 Kč, dále 20x režijní paušál á 300 Kč a 3x režijní paušál á 450 Kč, tj. 60 425 610 Kč, které je třeba navýšit o 21% DPH (tj. 12 689 378,10 Kč), jehož plátcem zástupce žalované 1) je. Celkem tak žalované 1) náleží náhrada nákladů řízení do vydání odvoláním napadeného rozsudku ve výši 73 114 988,10 Kč.

19. Žalovaná 1) ve vyjádření k odvolání žalobkyň, kterým žádá zamítnutí jejich odvolání, nejprve uvádí, že je zcela správný závěr soudu prvního stupně o promlčení žalovaného nároku (pokud by byl dán, což podle ní neplatí) podle vnitrostátního práva (k čemuž musí vnitrostátní soud přihlédnout, jak konstatoval SDEU v bodě 19 svého rozsudku vydaného v této věci, tj. rozsudku ze dne 7. 12. 2023 ve věci C-700/22), což platí bez ohledu na to, jak je žaloba právně kvalifikována a jaká právní úprava se na něj použije. K tomu uvádí, že žalobkyně podaly tuto žalobu cca 7 let poté, kdy měla být domnělá veřejná podpora údajně poskytnuta žalované 1). Podaná žaloba je žalobou na peněžní plnění (vrácení částky převyšující 7 mld korun), ačkoliv žalobkyně ji nesprávně označily jako žalobu na odstranění závadného stavu. Žalobu je tedy nutno posuzovat materiálně, tj. podle toho, čeho se žalobkyně skutečně domáhají. I kdyby však šlo o žalobu na odstranění závadného stavu, platí závěr o promlčitelnosti (a promlčení) tohoto nároku, protože jde každopádně o nárok majetkové povahy (může se projevit v majetkové sféře žalovaných). Jednání žalovaných je podle žalované 1) jednoznačně jednáním jednorázovým, které bylo dokonáno poskytnutím domnělé veřejné podpory (v roce 2008), od něhož se odvozuje běh příslušné promlčecí lhůty. Ať už tato lhůta byla tříletá (podle § 101 obč. zák.) nebo čtyřletá (podle § 397 obch. zák.), každopádně uplynula před podáním této žaloby (podané v roce 2015). Uvedené pak podle žalované 1) platí i v případě, že by pro běh promlčecí lhůty měla být relevantní vědomost žalobkyň o rozhodných skutečnostech, neboť v tomto případě o nich žalobkyně věděly již v květnu 2008, kdy se p. Radim Jančura jako statutární orgán obou žalobkyň, vyjadřoval k předmětné transakci, resp. v roce 2010, kdy byla žalobkyní a) podána stížnost ke Komisi, která k ní vydala své závazné posouzení.

20. Žalovaná 1) rovněž setrvává na své předchozí argumentaci, že podle ní Komise po posouzení stížnosti žalobkyně a) potvrdila, že předmětná transakce nevedla ke vzniku nedovolené veřejné podpory. Soud prvního stupně podle žalované 1) tuto skutečnost dostatečně ve svém rozsudku nezohlednil. Pokud by postupoval správně a učinil tak, byl by to další důvod, proč je zamítavé rozhodnutí správné. Jak už bylo opakovaně řečeno, Komise si po podání stížnosti v roce 2010 vyžádala množství informací, mj. od Ministerstva dopravy ČR, které jí poskytlo i předmětný posudek Anonymizováno a po seznámení s nimi (včetně posudku) stížnost vyhodnotila jako nedostatečnou a stěžovatele vyzvala k doplnění, což však žalobkyně a) neučinila. Komise tedy téměř po 21 měsících přezkumu opřeného i o posudek Anonymizováno uzavřela, že stížnost je nepodložená a nedůvodná (neodůvodňuje zahájení formálního řízení), což žalobkyni sdělila dopisem ze dne 13. 4. 2012 a stálému zastoupení České republiky při EU dopisem z 1. 6. 2012. Dle tehdy platné úpravy a judikatury bylo přitom dotyčné sdělení, které žalobkyně nijak (ani v příslušné lhůtě u SDEU) právně nenapadly, nutno považovat za meritorní rozhodnutí Komise v tom směru, že se o nedovolenou podporu nejedná. Uvedené rozhodnutí Komise je tudíž závazné pro vnitrostátní soud i v této věci (k tomu odkazy žalované 1/ na rozhodnutí SDEU v podobných věcech, např. Deutsche Bahn proti Komisi).

21. V další části svého vyjádření žalovaná 1) opakuje argumenty pro své přesvědčení, že napadené rozhodnutí je věcně správné ohledně závěru, že prodej části podniku byl uskutečněn za tržních podmínek, když podle ní žalobkyně účelově dezinterpretují test soukromého investora, provedený Anonymizováno. Žalobkyně však, pokud v tomto ohledu odkazují jen na rozsudek SDEU ve věci C-234/84 přehlížejí, že ten se nezabýval okolnostmi podobnými předmětné transakci, tedy převodu majetku na stát, resp. navíc převodu majetku nezbytného pro provoz prvku kritické infrastruktury ČR, ale kapitálovými vklady („injekcemi“) státu do podniku ve finančních obtížích, kterého se týkaly poznámky k nutnosti přihlížet k „návratnosti“ investice. Žalované před uzavřením sporné smlouvy postupovaly tak, jak podle všech právních předpisů mohly (musely), aby byla tato platná. Neplatí přitom, že by tato pravidla vyžadovala provedení nějakého speciálního ocenění nějakými konkrétními oceňovacími metodami pro účely posouzení možné veřejné podpory. Posudek Anonymizováno (jako jediný mezi posudky, jež jsou ve spise obsaženy, z nichž některé byly předloženy po koncentraci řízení /ta nastala po jednání 26. 9. 2018/, takže být použity ani nemohly) ocenil část podniku formou a v rozsahu, který byl pro strany transakce dostatečný a který posléze považovala za dostatečný i Komise, takže soud prvního stupně rozhodl správně, pokud uzavřel, že k poskytnutí veřejné podpory nedošlo.

22. Podle žalované 1) měla být žaloba zamítnuta i z dalších důvodů, pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyň, když žalobkyně a) nemohla být případným poskytnutím veřejné podpory nijak dotčena, když v době uskutečnění transakce ještě neexistovala a služby v železniční dopravě začala poskytovat až v září 2011. Žalobkyně b) služby železniční dopravy neprovozovala nikdy, v předmětném roce 2008 dle svých tvrzení připravovala její možné provozování, což ale nebylo z její strany nijak doloženo. Žalovaná 1) také souhlasí se závěrem, že se nedopustila nekalé soutěže. Prodej části podniku nebyl ani jednáním v hospodářském styku, protože nebyl soutěžně orientován, když se jednalo o pouhý prodej části jmění druhé žalované s ohledem na změněné regulatorní prostředí. Jednání žalované nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy soutěže, protože povinnosti z právních předpisů upravujících veřejnou podporu stíhají poskytovatele, tj. stát, nikoliv příjemce veřejné podpory. I kdyby byly tyto předpisy porušeny, což se nestalo, porušení by se nedopustila žalovaná 1). Prodejem části podniku nemohla být způsobena újma jiným soutěžitelům nebo zákazníkům protože žalovaná 1) obdržela prostředky již v roce 2008, ty záhy utratila, přičemž ani jedna ze žalobkyň v tu dobu nebyla v postavení soutěžitele (buď neexistovala nebo železniční dopravu neprovozovala). Samostatným důvodem k zamítnutí žaloby je dále i to, že žádaná povinnost by nemohla odstranit závadný stav, když „pramen účinku nekalosoutěžního jednání již netrvá“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005), neboť k jednorázovému poskytnutí údajné veřejné podpory mělo dojít v roce 2008. Žalobkyně totiž, jak uvedeno výše, podle žalované 1) nebyly předmětnou transakcí nijak dotčeny, když nelze přijmout výklad, že by porušení jejich práv mohlo spočívat v před více než 17 lety poskytnutých peněz.

23. Žalovaná 2) ve svém vyjádření k odvolání žalobkyň argumentuje v naprosté většině podobně jako žalovaná 1), podobnou argumentaci (např. k promlčení, ke správnosti určení ceny transakce jako tržní, k většině námitek ke znaleckému posudku Anonymizováno, k neexistenci nekalé soutěže, ke koncentraci řízení ke dni 26. 10. 2018, k němuž měly žalobkyně více než 10 let od poskytnutí finančních prostředků na obstarání potřebných důkazů, a jejím neprolomení následně vydaným zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu atd.) proto odvolací soud již znovu nepopisuje. K námitkám ohledně nesprávného postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, žalovaná 2) navíc zdůrazňuje, že v řízení nebyl proveden jen posudek Anonymizováno, ale i další žalobkyní včas navržené posudky společnosti právnická osoba., jakož i výslechy osob oprávněných jednat za tyto společnosti, včetně jejich vzájemné konfrontace. Soud prvního stupně v souladu s judikaturou i § 132 o. s. ř. nehodnotil odborné závěry znalců, ale posuzoval, zda závěry posudků jsou náležitě odůvodněny, podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěr nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, a dospěl ke správnému závěru, že pouze posudek Anonymizováno dokázal spolehlivě vysvětlit úvahy, na jejichž základě ke svým závěrům dospěl a veškeré případné nejasnosti, na které žalobkyně upozorňovaly, byly rozptýleny výslechem zástupců Anonymizováno. To se tvůrcům dalších dvou posudků nepodařilo, když první z nich ve svém posudku, jak sám uvedl, tržní hodnotu neurčoval a druhý nedokázal obhájit vhodnost použití výnosové metody i na části majetku, které tržní výnosy negenerují nebo že by ocenění pouze na základě použití výnosové metody mělo věrně odrazit tržní hodnotu podniku. Důvodem použití této metody navíc měla být pouze skutečnost, že znalec neměl žádné podrobnější informace o struktuře oceňovaného majetku. Podle žalované 2) tedy u druhého znalce nelze souhlasit se správností a vhodností výběru použité metody, která navíc nebyla ani provedena řádným způsobem. Naopak znalec Anonymizováno dbal, aby ke každé části oceňovaného majetku (jehož rozsah a struktura byla zcela zřejmá z příloh 3 až 8 smlouvy) byla zvolena vhodná oceňovací metoda, a aby výběr takové metody byl důkladně odůvodněn. Žalovaná 2) tedy uzavírá, že soud prvního stupně postupoval správně při vyhodnocení správnosti posudku Anonymizováno, stejně jako při přijetí závěru, že by bylo nadbytečné provádět či nechat zpracovat další znalecké posudky, přičemž takové důkazní návrhy byly navíc uplatněny i v rozporu s koncentrací řízení. Žalovaná 2) trvá také na tom, že není ve sporu pasivně legitimována, když povinnost, kterou jí žádají žalobkyně uložit (přijmout předmětnou finanční částku zpět), nemá oporu v žádném konkrétním právním předpisu a neplyne ani z žalobkyněmi odkazovaného Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2209/C 85/01), a to ani v situaci, že se žádá přijetí jen části poskytnuté částky. Žalovaná 2) tedy žádá, aby byla odvolání žalobkyň zamítnuta a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení.

24. Žalovaná 3) ve svém vyjádření hodnotí odvolání žalobkyň jako nedůvodných. Jejich argumenty jsou podle ní neopodstatněné neboť, jak plyne ze spisu, žádný z nich nenastal. V napadeném rozsudku je zevrubně a přesvědčivě vysvětleno a odůvodněno, proč soud prvního stupně dospěl k závěru o zamítnutí žaloby. V řízení byly důsledně a do podrobností soudem projednávány všechny žalobní nároky, stejně jako tvrzení žalovaných, včetně provedení všech navrhovaných podstatných důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností. Žalobkyně v řízení neunesly břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, ačkoliv byly na tuto skutečnost v průběhu tohoto i předcházejících řízení soudem upozorňovány. Žalobkyně dosud nevysvětlily a právně nepodložily konkrétně svá tvrzení. Žalovaná 3) pak opakovaně namítá, že povinnosti, jež by jí měly být uloženy, jsou při zohlednění § 258 odst. 2 o. s. ř. zjevně nevykonatelné. Jejich uložením by také došlo k porušení unijního práva, zejména s ohledem na článek 4 odst. 1 směrnice 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru, podle něhož členské státy zajistí nezávislé postavení železničních podniků přímo či nepřímo vlastněných nebo ovládaných členskými státy, pokud jde o vedení, správu, vnitřní řízení a kontrolu správních, hospodářských a účetních záležitostí, v souladu s nímž mají tyto podniky zejména vlastní majetek, rozpočet a účetnictví oddělené od státu. Žalobkyněmi navržená intervence státu do obchodního vedení žalované 1) by tak porušila princip nezávislosti železničních podniků požadovaný unijním právem. Zmíněné žalobkyněmi požadované nároky také vůči žalované 3) postrádají právní základ a nelze je dovodit z právní úpravy české ani unijní. Přestože soud prvního stupně uvedené skutečnosti rozsudkem potvrdil s podrobným právním odůvodněním (bod 57 rozsudku), přesto žalobkyně v odvolacím návrhu na uložení povinnosti žalované 3) nadále trvají, aniž by však v odvolání na tento závěr jakkoliv reagovaly, zpochybnily jej nebo právně vyvrátily. Žalovaná 3) proto navrhuje, aby odvolací soud odvolání žalobkyň zamítl a napadený rozsudek potvrdil.

25. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň a žalované 2) nejsou důvodná, odvolání žalované 1) proti nákladovému výroku důvodné částečně je.

26. Úvodem odvolací soud rekapituluje, že předmětem sporu bylo tvrzení žalobkyň, že žalovaná 2), resp. žalovaná 3) prostřednictvím žalované 2) poskytla žalované 1) v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU (dříve čl. 88 odst. 3 Smlouvy ES) veřejnou podporu. Tím žalovanou 1) neoprávněně zvýhodnila v hospodářské soutěži na úkor ostatních soutěžitelů, včetně žalobkyň, a zároveň se poskytnutím a přijetím této podpory dopustily jednání, které je jednáním nedovoleným, v rozporu s generální klauzulí nekalé soutěže. Za veřejnou podporu žalobkyně považují část kupní ceny, kterou zaplatila žalovaná 2) žalované 1) podle uvedené smlouvy o prodeji podniku. Proto požadovaly, aby /zjednodušeně řečeno/ bylo nařízeno tuto nedovolenou podporu vrátit od příjemce poskytovateli.

27. Dále je třeba uvést, že podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí k dispozici skutková zjištění ve zcela postačujícím rozsahu, takže odvolací soud z nich zcela vycházel a pro stručnost na ně, jak jsou uvedena v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje. Výše uvedené platí zejména i pro oblast znaleckého zkoumání, když soud prvního stupně se v příslušných pasážích odůvodnění svého rozsudku (zejm. body 20 a 47až 53) zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami, žalobkyň, které vznesly proti znaleckému posudku Anonymizováno a které se v odvoláních již jen opakují, takže odvolací soud nemá ani na jejich základě potřebu k odůvodnění napadeného rozsudku cokoliv dodávat a v plném rozsahu na ně odkazuje. I odvolací soud je přesvědčen, i s ohledem na to, že tento znalecký posudek byl vypracován znalcem ustanoveným k tomu soudem, z čehož plyne jeho nezávislost, i na to, že se jedná o posudek, který měla k dispozici Komise při řešení stížnosti žalobkyň podané v roce 2010 a k němuž ani ona neměla žádné výhrady (přitom k jejím závěrům ze sdělení žalobkyni, resp. České republice soud prvního stupně správně přihlédnul jako k okolnosti, která má nepochybně význam pro projednávanou věc), a konečně s ohledem na to, že jeho závěry byly jeho znalci v řízení před soudem prvního stupně přesvědčivě obhájeny, že z jeho závěru o tom, že cena, za kterou byla předmětná transakce uskutečněna (11 852 101 000 Kč) představovala tržní hodnotu převáděné části podniku, tj. odpovídá ceně, kterou by mohl stanovit soukromý subjekt, jednající za podmínek obvyklé hospodářské soutěže (test soukromého prodávajícího), je třeba při hodnocení důvodnosti žaloby vycházet. K výše uvedenému je ještě třeba doplnit, že při oceňování převáděné části podniku (a následně při posuzování jeho správnosti v tomto řízení) přihlédl znalec Anonymizováno i soud správně k tomu, že nešlo o prodej běžného kapitálového majetku, ale o převod majetku nezbytného pro provoz prvku kritické infrastruktury státu s jeho veškerými specifiky (mj. tím, že nelze sledovat jen nebo zejména hledisko návratnosti investice), které znalec Anonymizováno ve svém posudku zohlednil. Výše uvedené je také důvodem, proč soud prvního stupně na rozdíl od k důkazu provedených včas předložených posudků společnosti právnická osoba., znalecká kancelář v oboru ekonomika a společnosti Anonymizováno., které měly sloužit ke zpochybnění závěrů posudku Anonymizováno, jež však z důvodů podrobně rozebraných soudem nebyly obhájeny, zamítl návrhy žalobkyň na provedení důkazu dalšími posudky pro nadbytečnost. Zároveň považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že tyto nově navržené důkazy žalobkyň byly také procesně nepřípustné, protože byly navrženy po koncentraci řízení, která nastala 30 dnů od 26. 9. 2018 (tj. 26. 10. 2018), kdy byly žalobkyně soudem prvního stupně poučeny ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., jaká konkrétní skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání mají doplnit (včetně výzvy k vysvětlení, z čeho žalobkyně dovozují, že by soukromý investor ve srovnatelných právních a skutkových podmínkách jako byly žalované choval jinak a proč; viz příslušná pasáž protokolu o jednání na č. l. 299 spisu) a poučeny, že uplynutím uvedené lhůty nastane koncentrace řízení, tj. že k později uvedeným tvrzením a důkazním návrhům nebude již možno přihlédnout. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně na výzvu soudu reagovaly podáním ze dne 26. 10. 2018 (č. l. 302). K výše uvedenému odvolací soud ve shodě se žalovanými konstatuje, že žalobkyně měly více než 10 let od vyplacení sporných finančních prostředků do skončení koncentrační lhůty, aby obstaraly důkaz k vyvrácení správnosti postupů a závěrů posudku Anonymizováno, tento čas také využily, když získaly dva výše uvedené posudky, které byly v řízení řádně provedeny včetně výslechu a konfrontace zúčastněných fyzických osob, takže nelze považovat za zkrácení jejich práv, když v situaci, kdy byl posudek Anonymizováno obhájen, nebylo jim již umožněno po 17 letech od sporné události a 7 letech od koncentrace řízení, provést další důkazy k prokázání jejich tvrzení ze žaloby z dubna 2015.

28. Odvolací soud dále konstatuje, že se zcela ztotožnil s veškerými právními závěry soudu prvního stupně, které vyústily ve výsledný klíčový závěr (na němž zejména bylo zamítnutí žaloby z titulu žádaného vrácení veřejné podpory založeno), že v projednávané věci se o veřejnou podporu nejednalo, protože předmětná akvizice byla provedena v souladu s běžnými tržními podmínkami. Žalované při stanovení kupní ceny vycházely ze znaleckého posudku Anonymizováno, který byl, jak ukládal § 196a odst. 3 obch. zák. jmenován soudem (za jinou než tímto posudkem stanovenou cenu nebylo ani možné převáděnou část podniku prodat), jedná se o znalecký ústav s potřebnou odborností a dobrým profesním renomé, který závěry svého posudku plně obhájil, takže nelze než uzavřít, že poskytnutí prostředků na zaplacení kupní ceny ve výši 11 852 101 000 Kč (že se jednalo o částku podobnou /byť rozdíl přesahující 100 milionů korun není podle odvolacího soudu „nepatrný“/ maximální částce z usnesení vlády, jímž byl určen majetek, který měl být předmětem prodeje, a jeho maximální /odhadnutá/ cena, nevyvrací závěr, že se jednalo o cenu tržní, naopak to podle odvolacího soudu tento závěr podporuje), která odpovídala tržní hodnotě, ani z části nepředstavuje veřejnou podporu.

29. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o tom, že žaloba není důvodná ani z titulu ochrany proti nekalé soutěži, protože nebyly naplněny všechny znaky tzv. generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., které, jak zdůrazňuje odvolací soud, musí být naplněny současně, aby se o nekalou soutěž jednalo. Odvolací soud přitom souhlasí se žalovanými, že lze mít za sporné, zda bylo jednání žalovaných uskutečněno v hospodářské soutěži (styku), resp. zda je dána aktivní legitimace žalobkyň z titulu nekalé soutěže, pokud jedna z nich v době, kdy byla předmětná transakce uskutečněna vůbec neexistovala a železniční dopravu začala provozovat až asi po třech letech a druhá z nich ji neprovozovala a neprovozuje vůbec. I kdyby však znak jednání v hospodářské soutěži naplněn byl, jak uzavřel soud prvního stupně (viz bod 63 odůvodnění), postačuje pro vyhodnocení, že se o nekalou soutěž nejednalo, zcela správný závěr, že se nejednalo o jednání rozporné s dobrými mravy soutěže (viz bod 64 odůvodnění). Výše uvedené je také důvodem, proč odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobkyň směřující k absenci vyhodnocení naplnění třetího znaku generální klauzule, tj. způsobilosti vytýkaného jednání přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Je sice pravda, že soud prvního stupně naplnění tohoto znaku v odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil, nicméně s ohledem na nutnost současného naplnění všech tří znaků generální klauzule se nejednalo o pochybení, které by mělo vliv na správnost jeho závěru, že se o nekalou soutěž nejedná, pokud není naplněn znak rozporu jednání s dobrými mravy soutěže.

30. Konečně odvolací soud konstatuje, že považuje za zcela správné i další právní závěry soudu prvního stupně, např. o nedostatku pasivní legitimace žalované 2) (kterou konstatoval odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí - viz body 26 a 27 odůvodnění rozsudku na č. l. 463 spisu), a zejména pak rovněž závěr o tom, že i kdyby byl nárok z jednoho či druhého titulu shledán důvodným, nebylo by možné jej přiznat, protože je promlčen a žalované námitku promlčení vznesly. I v této části odůvodnění odkazuje odvolací soud zcela na podrobně zdůvodněné závěry soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci jde o jednání jednorázové (nikoliv trvající), ukončené poskytnutím předmětných finančních prostředků k uskutečnění transakce, o kterém žalobkyně věděly nejpozději před podáním stížnosti ke Komisi v červenci 2010, takže žaloba podaná v roce 2015 byla podána nepochybně po uplynutí promlčecí doby, ať už tříleté podle obč. zák. nebo čtyřleté podle obch. zák.

31. Ze všech uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve věcných výrocích I. až IV. věcně správným a jako takový byl ohledně nich podle § 219 o. s. ř. potvrzen, stejně jako v nákladovém výroku VII., týkajícím se náhrady žalované 3), která jej odvoláním nenapadla.

32. Co se týče náhrady nákladů řízení žalovaných 1) a 2), uvádí odvolací soud, že ačkoliv v podstatě není sporu o tom, že předmětem řízení bylo, jak uvádí žalobkyně, žádané narovnání poměrů v hospodářské soutěži, resp. ochrana před nekalou soutěží, nelze pominout, že se jedná o předmět řízení, který je penězi ocenitelný (jedná se přímo o vrácení a přijetí určité finanční částky). Ačkoliv odvolací soud v opravném usnesení ze dne 3. 12. 2020 na č. l. 501, založeném na ústním odůvodnění rozhodnutí z jednání konaného dne 23. 9. 2020 uzavřel, že se „nejedná o monetární plnění“, takže sazbu odměny za úkon právní služby odvodil z § 9 odst. 1 advokátního tarifu (dále i jen „AT“), je nutno přisvědčit žalovaným, že v mezidobí od vydání tohoto opravného usnesení se judikatura Ústavního soudu (viz žalovanými odkazované nálezy a usnesení v bodě 18 výše) ustálila na závěru, že: „jsou-li předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení podstupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu.“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. I. ÚS 3281/22-1, zvýraznění textu doplněno odvolacím soudem). Výše uvedené ovšem podle odvolacího soudu platí pouze ve vztahu k žalované 1), které měla být povinnost vrátit žalovanou částku uložena, nikoliv žalované 2), vůči ní žádný nárok, jež by se negativně projevil v její majetkové situaci, žádán nebyl. Odměna za úkony zástupce žalované 1) vychází tedy z tarifní hodnoty věci určené podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, sazba odměny za jeden úkon tedy činí 2 877 060 Kč. Odměna za úkony zástupce žalované 2) vychází z tarifní hodnoty věci určené podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, takže sazba odměny za jeden úkon činí 1 500 Kč do 31. 12. 2024 a 3 700 Kč od 1. 1. 2025 (§ 9 odst. 3 písm. f/ AT účinného od tohoto data). Odvolací soud dále považuje za správné (jen) dvojnásobné navýšení odměny zástupci žalované 1) z důvodu složitosti (jen) u prvých dvou úkonů z důvodů, uvedených soudem prvního stupně a částečně se s ním ztotožňuje i ohledně neúčelnosti provedení některých úkonů (např. opakované shrnutí již dříve vyjádřených argumentů v odvolacím řízení z 8. 9. 2020, podání zjevně nepřípustného dovolání proti opravnému usnesení na č. l. 501 nebo vyjádření v rámci tohoto dovolacího řízení z 10. 3. 2022, podání některých duplicitních vyjádření k věci, ke konfrontaci znalců). Odvolací soud tedy uzavřel, že žalované 1) a 2) mají jako úspěšné účastnice právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, jak uvedeno dále.

33. Žalovaná 1) v nalézacím řízení - odměna za úkon 2 877 060 Kč, režijní paušál 300 Kč do 31. 12. 2024 a 450 Kč po 1. 1. 2025. Zástupce žalované 1) (JUDr. Janda a následně JUDr. Muzikář) ve věci účelně provedl do vyhlášení tímto odvolání napadeného rozsudku 18 úkonů právní služby:

34. Žalovaná 1) v odvolacím řízení:

35. Žalovaná 2) v nalézacím řízení - odměna za úkon 1 500 Kč a režijní paušál 300 Kč do 31. 12. 2024 a odměna 3 700 Kč a režijní paušál 450 Kč po 1. 1. 2025. V první fázi řízení žalovaná 2) nebyla zastoupena, za 7 úkonů provedených před vyhlášením prvního rozsudku jí proto náleží podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., náhrada 7 x 300 Kč.

Zástupce žalované 2) pak ve věci účelně provedl do vyhlášení tímto odvolání napadeného rozsudku 6 úkonů právní služby:

36. Žalovaná 2) v odvolacím řízení:

Žalovaná 2) nebyla v odvolacím řízení se svým odvoláním proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada jen za úkony, které se týkaly odvolání žalobkyň ve věci samé. To jsou

37. Žalovaná 3) ani v odvolacím řízení nebyla zastoupena a náleží jí tak 3x odměna á 300 Kč (úkony vyjádření k odvolání, příprava na ústní jednání konané 31. 3. 2026 a účast na tomto jednání), tj. celkem 900 Kč.

38. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení na účet zástupců žalovaných 1) a 2) byla žalobkyním uložena podle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k zaplacení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. U žalované 1) byla žalobkyním obvyklá třídenní lhůta prodloužena s ohledem na výši nákladů řízení na 6 měsíců, u žalované 2) a 3) ze stejných důvodů byla stanovena obvyklá třídenní lhůta.

Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců ode dne jeho doručení podat dovolání (do nákladových výroků samostatně nikoliv) k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvého stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání (§ 237 - § 238a) o. s. ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo podat návrh na provedení exekuce.