Rechtssache C‑617/20 T.N., N.N. gegen E.G. (Vorabentscheidungsersuchen des Hanseatischen Oberlandesgerichts in Bremen [Deutschland])

Stanovisko generálního advokáta M. Szpunara – věc C‑617/20 T. N. a N. N.

Stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara přednesené dne 20. ledna 2022 Původní jazyk: polština. Věc C‑617/20 T. N., N. N. proti E. G. [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen (Hanzovní vrchní zemský soud v Brémách, Německo)]

T. N., N. N. proti E. G

Přijetím nařízení (EU) č. 650/2012 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ( Úř. věst. 2012, L 201, s. 107 ). si unijní normotvůrce stanovil za cíl odstranit překážky volného pohybu osob, které čelí obtížím při výkonu svých práv v souvislosti s dědictvím s přeshraničními dopady. Za účelem dosažení tohoto cíle zejména rozhodl, že dědicové a odkazovníci budou moci v zásadě učinit prohlášení o přijetí, nebo odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu nebo učinit prohlášení za účelem omezení odpovědnosti za závazky z pozůstalosti Pro zjednodušení budu ve zbývající části stanoviska používat pojem prohlášení o přijetí, nebo odmítnutí dědictví společně pro všechna tato prohlášení. ve formě stanovené právem členského státu jejich obvyklého pobytu. Nicméně nezavedl žádné ustanovení, pokud jde o předávání takových prohlášení soudům obecně příslušným v dědickém řízení, jež se nacházejí v jiném členském státě. Navíc v jednom z bodů odůvodnění nařízení uvedl, že přísluší osobám činícím taková prohlášení uvědomit o nich tyto soudy.

V této souvislosti přetrvávají pochybnosti o platnosti prohlášení o přijetí, nebo odmítnutí dědictví učiněné osobou před soudem státu jejího obvyklého pobytu, které nebylo předloženo soudům příslušným k rozhodnutí o dědictví ve stanovené lhůtě, v náležité formě či v konkrétním jazyce. Rozsudek Soudního dvora v projednávané věci by je měl pomoci rozptýlit.

Podle mého názoru lze tyto pochybnosti rozptýlit pouze tehdy, bude-li vyřešena zásadní otázka, a sice otázka rozsahu prvků tvořících formu prohlášení o přijetí, nebo odmítnutí dědictví. Jinými slovy, jedná se o vymezení oblasti působnosti práva rozhodného pro dědění a práva rozhodného pro právní formu v rámci nařízení č. 650/2012. Jak ukážu ve svém stanovisku, vyřešení této otázky umožňuje vyřešit výkladové problémy, s nimiž se potýká předkládající soud.

Body 7, 32 a 33 odůvodnění nařízení č. 650/2012 vysvětlují, že: (7) Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena. […] (32) Za účelem usnadnění situace dědiců a odkazovníků s obvyklým pobytem v jiném členském státě, než ve kterém se o dědictví rozhoduje nebo bude rozhodovat, by toto nařízení mělo umožnit každé osobě, jež má dle práva rozhodného pro dědění právo učinit prohlášení ohledně přijetí[,] či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného podílu nebo ohledně omezení své odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví, aby tato prohlášení učinila formou stanovenou právem členského státu, v němž má obvyklý pobyt, a před soudy tohoto členského státu. To by nemělo bránit tomu, aby taková prohlášení byla učiněna před jinými orgány v daném členském státě, jež jsou příslušné přijímat prohlášení podle vnitrostátního práva. Osoby, jež se rozhodnou využít možnosti učinit prohlášení v členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení, a to ve lhůtě stanovené právem rozhodným pro dědění. (33) Osoba, která si přeje omezit svou odpovědnost za dluhy váznoucí na dědictví, by neměla mít možnost tak učinit pouhým prohlášením učiněným za tímto účelem před soudy nebo jinými příslušnými orgány členského státu, v němž má svůj obvyklý pobyt, pokud právo rozhodné pro dědění požaduje, aby u příslušného soudu zahájila zvláštní soudní řízení, například řízení o soupisu majetku. Prohlášení učiněné za těchto okolností osobou v členském státě jejího obvyklého pobytu formou stanovenou pro tyto účely právem členského státu by tedy pro účely tohoto nařízení nemělo být formálně platné. Stejně tak by písemnosti, které představují návrh na zahájení řízení, neměly být považovány za prohlášení pro účely tohoto nařízení.

Článek 13 nařízení č. 650/2012, nadepsaný Přijetí[,] či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu , stanoví: Vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví podle tohoto nařízení, jsou i soudy členského státu, kde má obvyklý pobyt osoba, jež podle práva rozhodného pro dědění může před soudem učinit prohlášení týkající se přijetí[,] či odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti takové osoby, pokud jde o závazky pozůstalosti, příslušné k přijetí takových prohlášení, pokud tato prohlášení mohou být učiněna před soudem podle práva tohoto členského státu.

Článek 23 nařízení č. 650/2012, nadepsaný Oblast působnosti rozhodného práva , mimo jiné stanoví: 1. Právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek. 2. Tímto právem se řídí zejména: […] e) přechod majetku, práv a závazků, které jsou součástí pozůstalosti, na dědice a případně na odkazovníky, včetně podmínek a účinků přijetí[,] či odmítnutí dědictví či odkazu; […]

Článek 28 nařízení č. 650/2012, nadepsaný Platnost formy prohlášení o přijetí[,] či odmítnutí dědictví , stanoví: Prohlášení o přijetí[,] či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu nebo prohlášení, kterým se omezuje odpovědnost osoby činící toto prohlášení, je co do formy platné, pokud splňuje požadavky: a) práva rozhodného pro dědění podle článku 21 nebo článku 22, nebo b) práva státu, ve kterém má osoba činící toto prohlášení obvyklý pobyt.

Ustanovení Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen BGB ) stanoví: § 1942 Přechod a odmítnutí dědictví. (1) Dědictví přechází na dědice s výhradou jejich práva ho odmítnout (přechod dědictví) […]. § 1943 Přijetí a odmítnutí dědictví. Dědic nemůže dědictví odmítnout, pokud ho přijal nebo pokud uplynula lhůta pro jeho odmítnutí; po uplynutí této lhůty se dědictví považuje za přijaté. § 1944 Lhůta pro odmítnutí dědictví. (1) Dědictví může být odmítnuto pouze ve lhůtě šesti týdnů. (2) Lhůta počíná běžet okamžikem, kdy se dědic dozvěděl o svém právu a o důvodu, pro který je povolán k dědictví. (3) Lhůta činí šest měsíců, pokud měl zůstavitel poslední bydliště výlučně v zahraničí nebo pokud dědic v okamžiku, kdy začala běžet lhůta, pobýval v zahraničí. § 1945 Forma odmítnutí dědictví. (1) K odmítnutí dědictví dojde učiněním prohlášení vůči dědickému soudu; prohlášení se zaznamenává do protokolu před pozůstalostním soudem nebo je učiněno formou veřejné listiny.

Ustanovení § 184 Gerichtsverfassungsgesetz (zákona o organizaci soudnictví) ve znění ze dne 9. května 1975 BGB1. I, s. 1077. stanoví: Jednacím jazykem soudu je němčina.

Dne 21. května 2018 zemřel v Brémách (Německo) zůstavitel W. N. E. G., žadatelka v původním řízení, je vdovou po zůstaviteli a T. N. a N. N., stěžovatelé v původním řízení, jsou potomky zesnulého bratra zůstavitele.

Dne 21. ledna 2019 požádala E. G. notářským zápisem o vystavení dědického osvědčení (Erbschein), které uvádí, že žadatelka sama nabyla 3/4 dědictví, zatímco stěžovatelé T. N. a N. N. nabyli každý 1/8 dědictví.

Dopisem ze dne 19. června 2019 informoval Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách, Německo), soud příslušný v řízení o dědictví, stěžovatele T. N. a N. N. o žádosti o dědické osvědčení a požádal je o předložení určitých listin.

Dne 13. září 2019 učinili stěžovatelé T. N. a N. N. u rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu, Nizozemsko) prohlášení o odmítnutí dědictví po zůstaviteli, které bylo dne 30. září 2019 zapsáno do rejstříku pozůstalostí tohoto soudu.

Po doplnění dokumentů žadatelkou E. G. informoval Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) dopisem ze dne 22. listopadu 2019 stěžovatele T.N a N. N. o žádosti a vyzval je k vyjádření ve věci.

Dopisem ze dne 13. prosince 2019 sepsaným v nizozemštině předložili stěžovatelé T. N. a N. N. Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) kopie listin vystavených rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu) v návaznosti na jejich prohlášení o odmítnutí dědictví.

Dopisem ze dne 3. ledna 2020 sdělil Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) stěžovatelům T. N. a N. N., že jejich dopis a listiny nemohou být zpracovány, neboť nejsou opatřeny překladem do německého jazyka.

Stěžovatel N. N. odpověděl dopisem ze dne 15. ledna 2020 sepsaném v němčině a informoval Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) o tom, že dědictví bylo odmítnuto a že prohlášení o odmítnutí dědictví bylo zapsáno soudem v souladu s unijním právem v nizozemském jazyce, a nevyžaduje tedy překlad. V reakci na to Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) poukázal na chybějící překlad dokumentů, jakož i na lhůty pro odmítnutí dědictví.

Usnesením ze dne 27. února 2020 Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) podle § 352e odst. 1 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit (zákon o řízeních v rodinných věcech a o nesporných řízeních, dále jen FamFG ) ze dne 17. prosince 2008 BGB1. I, s. 2586. konstatoval skutečnosti nezbytné pro vystavení dědického osvědčení. Rozhodl, že stěžovatelé T. N. a N. N. nabyli rovněž dědictví po zůstaviteli.

Stěžovatelé T. N. a N. N. napadli toto usnesení dopisem ze dne 19. března 2020 . Požádali v něm o prodloužení lhůty pro předložení dodatečných důkazů. Dne 30. července 2020 předložili barevné kopie listin vystavených rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu), jakož i jejich překlad do německého jazyka. Následně dne 17. srpna 2020 předložili originály listin.

Usnesením ze dne 2. září 2020 postoupil Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) věc k rozhodnutí Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen (Hanzovní vrchní zemský soud v Brémách, Německo). V odůvodnění Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) uvedl, že stěžovatelé T. N. a N. N. se stali (spolu-)dědici zůstavitele, neboť nedodrželi lhůtu pro odmítnutí dědictví. K tomu, aby odmítnutí dědictví bylo platné, nestačí pouhé poukázání na odmítnutí dědictví před nizozemským soudem ani zaslání kopií listin. Toto prohlášení je platné až od okamžiku, kdy pozůstalostní soud obdrží originály listin. Ty mu však byly předloženy až po uplynutí šestiměsíční lhůty pro odmítnutí dědictví.

Předkládající soud poukazuje na diskuzi ohledně platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného před soudem jiného členského státu, než je členský stát, v němž se nachází pozůstalostní soud. Podle některých autorů právní nauky pouhé prohlášení o odmítnutí dědictví u soudu místa obvyklého pobytu osoby činící toto prohlášení znamená, že prohlášení o odmítnutí dědictví je platné vůči pozůstalostnímu soudu, tedy že se jedná o substituci . Podle jiných autorů, aby bylo prohlášení platné, musí být předloženo v náležité formě soudu rozhodujícímu v řízení o dědictví nebo mu každopádně musí být oznámeno. Tento druhý názor může být založen na bodě 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012, z kterého lze usuzovat, že normotvůrce vycházel z toho, že prohlášení o odmítnutí dědictví, které příslušná osoba učinila před soudem v místě svého obvyklého pobytu, má vyvolávat právní účinky až v okamžiku, kdy je oznámeno pozůstalostnímu soudu. Pro takový závěr by mohlo především hovořit, že článek 13 nařízení č. 650/2012, na rozdíl od ustanovení německého práva, nestanoví soudu místa pobytu osoby činící prohlášení povinnost uvědomit pozůstalostní soud o tom, že před ním bylo učiněno prohlášení o odmítnutí dědictví.

Předkládající soud uvádí, že pokud by byl přijat většinový názor právní nauky, která předpokládá substituci prohlášení o odmítnutí dědictví, prohlášení o odmítnutí dědictví by se stalo platným od okamžiku jeho učinění před rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu) dne 13. září 2019 . Zákonná lhůta stanovená v § 1994 odst. 3 BGB by tak byla dodržena a stěžovatelé T. N. a N. N. by se nestali dědici. Pokud však s ohledem na bod 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 nevycházíme z úplné substituce, mohl by být pro platnost prohlášení o odmítnutí dědictví navíc relevantní okamžik, kdy se o tomto prohlášení dozvěděl pozůstalostní soud. Pak ale vyvstává otázka, jaké formální podmínky musí být splněny, aby odmítnutí dědictví bylo platné: zda postačí pouze uvědomit soud, který rozhoduje o dědictví, nebo mu případně předložit prosté kopie listin či mu poskytnout informace v jeho jazyce, nebo zda je mu třeba předložit originály listin spolu s ověřeným překladem do jeho jazyka.

Za těchto podmínek se Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen (Hanzovní vrchní zemský soud v Brémách) rozhodl přerušit řízení a požádat Soudní dvůr o výklad článků 13 a 28 nařízení č. 650/2012, přičemž předložil následující předběžné otázky: 1) Nahrazuje prohlášení dědice o odmítnutí dědictví, které tento dědic učiní před soudem členského státu příslušným podle místa jeho obvyklého pobytu v souladu s formálními náležitostmi platnými v tomto státě, prohlášení o odmítnutí dědictví, které mělo být učiněno před soudem jiného členského státu příslušným pro rozhodování o dědictví, takovým způsobem, že je považováno za platné v okamžiku jeho učinění (substituce)? 2) Pro případ záporné odpovědi na první otázku: Je pro nabytí platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví kromě formálně platného prohlášení učiněného před soudem příslušným podle místa obvyklého pobytu osoby odmítající dědictví nezbytné, aby tato osoba o učinění tohoto prohlášení uvědomila soud příslušný pro rozhodování o dědictví? 3) V případě záporné odpovědi na první otázku a kladné odpovědi na druhou otázku: a) Je pro nabytí platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, zejména pro dodržení lhůt platných v místě jeho učinění nezbytné, aby soud příslušný pro rozhodování o dědictví byl kontaktován v jazyce platném v místě tohoto soudu? b) Je pro nabytí platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, zejména pro dodržení lhůt platných v místě jeho učinění nezbytné, aby soudu příslušnému pro rozhodování o dědictví byly předány listiny o odmítnutí dědictví vystavené soudem, který je příslušný podle místa obvyklého pobytu osoby odmítající dědictví, v originále spolu s překladem?

V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření španělská a italská vláda, jakož i Evropská komise. Ústní jednání se nekonalo.

Jak vyplývá z písemných vyjádření předložených španělskou a italskou vládou, jakož i Evropskou komisí, předběžné otázky předkládajícího soudu mohou být vykládány různě.

Španělská vláda se podle všeho domnívá, že se netýkají platnosti samotného prohlášení o odmítnutí dědictví, ale účinků, které toto prohlášení vyvolává v řízení před soudem, u něhož bylo zahájeno řízení o dědictví. Takové prohlášení, i když platné, nevyvolává právní účinky, pokud soud v řízení o dědictví o něm nebude včas a řádně uvědomen.

Podle italské vlády se otázky předkládajícího soudu týkají formální platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, konkrétně otázky, zda je toto prohlášení platné, pokud není vyhotoveno v úředním jazyce místa zahájení dědického řízení.

Naproti tomu Komise s ohledem na skutkové okolnosti věci v původním řízení chápe první a druhou předběžnou otázku tak, že se týkají toho, zda v případě, že právo rozhodné v dědických věcech stanoví lhůtu pro učinění prohlášení o odmítnutí dědictví, musí být tato lhůta považována za dodrženou k datu učinění prohlášení před příslušným soudem podle článku 13 nařízení č. 650/2012, nebo ke dni, kdy byl soud s obecnou příslušností v řízení o dědictví o učinění tohoto prohlášení uvědomen.

V rámci řízení podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU přísluší Soudnímu dvoru, aby poskytl odpověď ohledně výkladu ustanovení unijního práva, která bude předkládajícímu soudu ve věci, v níž byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, užitečná.

Z odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že výsledek řízení před předkládajícím soudem závisí na otázce, zda stěžovatelé T. N. a N. N. dodrželi lhůtu pro odmítnutí dědictví stanovenou rozhodným dědickým právem: a) v okamžiku, kdy učinili prohlášení o odmítnutí dědictví před rechtbank Den Haag (okresním soudem v Haagu); b) až v okamžiku uvědomění pozůstalostního soudu v Brémách o učiněných prohlášeních; c) až v okamžiku předložení kopií listin potvrzujících učinění prohlášení posledně jmenovanému soudu; nebo d) až v okamžiku předložení tomuto soudu originálů těchto listin, jakož i jejich překladu do německého jazyka. Předkládající soud má za to, že právní otázkou, která je předmětem předběžných otázek, je otázka platnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, přičemž vychází z předpokladu, že klíčem k vyřešení této otázky je výklad ustanovení článku 13 a čl. 28 písm. b) nařízení č. 650/2012 a odpověď na otázku, zda v případě uvedeném v článku 13 tohoto nařízení dochází k substituci.

Kromě toho je třeba uvést, tak jak to činí Komise, že podle německého práva je prohlášení o odmítnutí dědictví projevem vůle, který vyžaduje obdržení tím, komu je určen (tedy empfangsbedürftig či amtsempfangsbedürftig ). V důsledku toho se zdá, že německá právní nauka má za to, že má-li být toto prohlášení platné, musí být učiněno v zákonné lhůtě vůči pozůstalostnímu soudu Najdecki, D. W., BGB § 1945 Form der Ausschlagung , zveřejněno v Burandt, W., Rojahn, D. (red.), Erbrecht , 3. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2019, Nb. 2; Heinemann, J., BGB § 1945 Form der Ausschlagung , zveřejněno v beck-online.GROSSKOMMENTAR , C. H. Beck, Mnichov, verze z 15. července 2021 , Nb. 10. , tedy vůči soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti, a že požadavek učinění prohlášení vůči pozůstalostnímu soudu je kvalifikován jako materiální podmínka , a nikoliv jako formální podmínka tohoto právního úkonu Viz zejména Dutta, A., EuErbVO Artikel 28 Formgültigkeit einer Annahme – oder Ausschlagungserklärung , zveřejněno v Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch , 8. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2020, Nb. 5; Schmidt, J. P., EuErbVO Art. 28 Formgültigkeit einer Annahme – oder Ausschlagungserklärung , zveřejněno v Dutta, A., Weber, J. (Hrsg.), Internationales Erbrecht , 2. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2021, Nb. 16. Pro zdůraznění této zvláštnosti v dalších částech tohoto stanoviska s odkazem na podmínku stanovenou německým právem uvádím, že se nejedná o prohlášení o odmítnutí dědictví učiněné před soudem (podle článku 13 nařízení č. 650/2012), nýbrž vůči soudu (v souladu s § 1945 BGB). .

Ve výše uvedeném kontextu budu vykládat projednávané předběžné otázky. Domnívám se tedy, že se netýkají způsobu prokázání skutečnosti, že bylo učiněno platné prohlášení o odmítnutí dědictví v jakémkoliv soudním řízení Touto otázkou se budu zabývat oddílu D tohoto stanoviska. . Tyto otázky chápu tak, že odkazují na platnost prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného před soudem státu místa obvyklého pobytu dědice, pokud právo rozhodné pro dědické věci stanoví, že materiální platnost takového prohlášení závisí na materiální podmínce, že bude učiněno v odpovídající lhůtě vůči pozůstalostnímu soudu, tedy soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti Přičemž upřesňuji, že za právního stavu použitelného ve věci v původním řízení mohlo být prohlášení o odmítnutí dědictví učiněno nejen vůči místně příslušnému soudu místa posledního obvyklého pobytu zůstavitele v Německu, ale rovněž vůči příslušnému soudu místa obvyklého pobytu osoby činící prohlášení v Německu. Posledně jmenovaný soud by měl však povinnost předložit prohlášení místně příslušnému soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti. Viz v tomto ohledu § 344 odst. 7 zákona o řízeních v rodinných věcech a o nesporných řízeních. .

Vzhledem k tomu, že ústředním bodem své první otázky učinil předkládající soud otázku substituce, vychází tento soud podle mého názoru z předpokladu, že požadavek stanovený německým právem učinit prohlášení o odmítnutí dědictví vůči pozůstalostnímu soudu nepředstavuje požadavek platnosti formy prohlášení ve smyslu článku 28 nařízení č. 650/2012. Otázka případné substituce by však byla odůvodněna pouze v případě potvrzení tohoto předpokladu. Nejprve je totiž třeba přezkoumat, zda je tento požadavek podmínkou formální či materiální platnosti tohoto aktu Viz Lagarde, P., Article 28 , zveřejněno v Bergquist, U., Damascelli, D., Frimston, R., Lagarde, P., Odersky, F., Reinhartz, B., Commentaire du règlement européen sur les successions , Dalloz, Paříž, 2015, bod 4, s. 140. .

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby přeformuloval předběžné otázky a zaprvé určil, zda musí být ustanovení článku 13 a článku 28 nařízení č. 650/2012 vykládána v tom smyslu, že požadavek, který vyplývá z práva rozhodného pro dědění, aby prohlášení o odmítnutí dědictví bylo učiněno vůči pozůstalostnímu soudu, tedy soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti, je třeba považovat za podmínku platnosti formy tohoto prohlášení ve smyslu článku 28 nařízení č. 650/2012.

Již dlouho se uvádí, že všechny právní systémy světa se sice shodují na tom, že dědicem může být osoba, která přežila zůstavitele, soulad pohledů na dědění zde nicméně končí Ludwiczak, W., Międzynarodowe prawo prywatne , 5. vydání, Ars boni et aequi, Poznaň, 1996, s. 280. . Proto je třeba postupovat opatrně při definování pojmů unijního práva v oblasti dědického práva, které nebyly výslovně definovány unijním normotvůrcem. Takovými pojmy jsou zejména přijetí a odmítnutí dědictví.

Prohlášení dědice o přijetí, či odmítnutí dědictví je obecně jednostranným právním úkonem, kterým se osoba, jíž přísluší dědické právo, rozhodne, zda se stane či nestane nositelem práv a povinností, které jí vyplývají z dědictví, nebo se případně stane nositelem těchto práv s omezením své odpovědnosti za závazky zůstavitele Ve francouzskojazyčné právní nauce se toto právo nazývá option de l’héritier . Viz Wautelet, P., Article 28 – Validité quant à la forme de la déclaration concernant l’acceptation ou la renonciation , zveřejněno v Bonomi, A., Wautelet, P., Le droit européen des successions , 2. vydání, Bruylant, Brusel, 2016, bod 5, s. 478. .

Vzhledem k tomu, že tato prohlášení mají význam nejen pro osoby, které nabyly určitá práva po zahájení dědického řízení, ale rovněž pro věřitele zůstavitele, stanoví jednotlivé právní řády určité podmínky platnosti takových prohlášení. Důvody právní jistoty a ochrany věřitelů odůvodňují především stanovení zákonné lhůty, v níž mohou dědicové učinit taková prohlášení; jejich neučinění v této lhůtě vede zpravidla ke konečnému nabytí dědictví. Tyto důvody hovoří rovněž ve prospěch uložení zvláštních požadavků, co se týče formy takových prohlášení, zejména účasti soudu nebo notáře.

Projednávané předběžné otázky se týkají prohlášení o odmítnutí dědictví učiněných před soudem příslušným podle článku 13 nařízení č. 650/2012, na která se rovněž vztahuje článek 28 tohoto nařízení. Domnívám se, že je třeba souhlasit s tezí právní nauky, podle níž musí být ustanovení článku 13 nařízení č. 650/2012 vykládáno v tom smyslu, že se vztahuje pouze na prohlášení učiněná po zahájení dědického řízení V tomto ohledu viz zejména Wautelet, P., Article 13. – Acceptation de la succession, d’un legs ou d’une réserve héréditaire, ou renonciation à ceux-ci , zveřejněno v Bonomi, A., Wautelet, P., Le droit européen des successions , 2. vydání, Bruylant, Brusel, 2016, bod 3, s. 258; Lein, E., EuErbVO Artikel 13 Annahme oder Ausschlagung der Erbschaft, eines Vermächtnisses oder eines Pflichtteils , zveřejněno v Dutta, A., Weber, J., (ed.), Internationales Erbrecht , 2. vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2021, Nb. 9. a že se nepoužije v případě, pokud je k vyvolání určitých právních účinků stanovených právem rozhodným pro dědění nezbytné, aby soud přijal opatření, která jdou nad rámec pouhého obdržení prohlášení, jako je přijetí rozhodnutí nebo zahájení jiného řízení V tomto ohledu viz zejména Wautelet, P., Article 13 […] , op. cit ., s. 258 a 259; Lein, E., EuErbVO Artikel 13 […] , op. cit ., Nb. 5. To potvrzuje rovněž bod 33 odůvodnění nařízení č. 650/2012. .

Je tedy třeba mít za to, že se článek 13 nařízení č. 650/2012 použije na prohlášení o přijetí, nebo odmítnutí dědictví, kterým se osoba s určitým dědickým právem podle práva rozhodného pro dědění svým jednostranným projevem vůle, jenž nevyžaduje schválení soudem ani zahájení dalšího řízení, stane či se odmítne stát s konečnou platností S výhradou případné možnosti přehodnocení prohlášení, pokud tak stanoví právo rozhodné pro dědění. nositelem práv a povinností vyplývajících z dědictví, nebo se případně stane nositelem těchto práv s omezením odpovědnosti za závazky z dědictví.

Způsoby splnění podmínek nezbytných k vyvolání účinků uvedených v předchozím bodě se mohou v jednotlivých právních řádech lišit. Lze si položit otázku, zda učiněný právní úkon, jehož cílem bylo dosáhnout těchto účinků, je platný nebo účinný. Aby se předešlo terminologickým nejasnostem, budu ve zbývající části své analýzy používat pojem platnost . Pod pojmem platnost prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví je třeba rozumět splnění podmínek stanovených právem rozhodným pro dědění k tomu, aby došlo jednostranným projevem vůle k účinkům uvedeným v bodě 39 tohoto stanoviska, tedy ke konečnému nabytí práv a povinností vyplývajících z dědictví nebo jejich konečnému odmítnutí, či případně nabytí práv s omezením odpovědnosti za závazky zůstavitele.

Mezi tyto podmínky patří požadavek německého práva, aby prohlášení o odmítnutí dědictví bylo učiněno vůči pozůstalostnímu soudu.

Mezi podmínkami platnosti prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví lze rozlišit podmínky materiální platnosti a podmínky formální platnosti stanovené dědickým právem. Pokud jde o podmínky materiální platnosti, jedná se pouze o podmínky stanovené ustanoveními dědického práva, a nikoli o podmínky upravené jinými předpisy, například týkajícími se osobního stavu Například platnost právního úkonu závislá na věku osoby činící prohlášení. .

Pokud stejný právní řád určuje materiální i formální platnost, není důležité rozlišovat mezi tím, jaké podmínky platnosti prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví jsou materiální a jaké jsou formální. Jiná je situace v případě, kdy se ve skutkovém stavu objeví cizí prvek a použitelné kolizní normy mezinárodního práva soukromého stanoví, že podmínky materiální platnosti a podmínky formální platnosti tohoto úkonu jsou určeny různými právními řády.

Pokud se materiální platnost prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví řídí jedním právním řádem (právo rozhodné pro dědění) a formální platnost se řídí dle jiného právního řádu (právo rozhodné pro formu), bude učiněný právní úkon platný, jsou-li splněny podmínky materiální platnosti stanovené prvním právním řádem a podmínky formální platnosti stanovené druhým právním řádem.

V souladu s čl. 23. odst. 1 a čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 650/2012 se přechod dědictví, podmínky a účinky přijetí, či odmítnutí dědictví nebo odkazu řídí rozhodným právem pro dědění určeným v souladu s články 21 a 22 tohoto nařízení.

Kromě toho je podle článku 28 nařízení č. 650/2012 prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví co do formy platné, pokud splňuje: a) požadavky práva rozhodného pro dědění ( lex successionis ), nebo b) požadavky práva státu, ve kterém má osoba činící prohlášení obvyklý pobyt.

Článek 13 nařízení č. 650/2012 vedle toho stanoví dodatečnou příslušnost pro přijetí, či odmítnutí dědictví soudů místa obvyklého pobytu dědice.

Ze spojení čl. 23 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 650/2012 na jedné straně a článku 13 a čl. 28 písm. b) tohoto nařízení na straně druhé vyplývá, že v případě prohlášení učiněných před příslušnými soudy podle článku 13 nařízení č. 650/2012 bude v zásadě třeba posoudit jejich materiální platnost z hlediska práva rozhodného pro dědění a jejich formální platnost z hlediska práva místa obvyklého pobytu dědice, jakožto práva soudu, jenž prohlášení přijme.

V mezinárodním právu soukromém není určení hranice mezi formou právního úkonu a materiálními prvky tohoto úkonu jednoduché, jelikož jednotlivé právní systémy se v této věci liší Ludwiczak, W., op. cit ., s. 175. .

Co se týče norem mezinárodního práva soukromého harmonizovaných v unijním právu, musí být tato otázka rozhodnuta autonomně. Podle ustálené judikatury Soudního dvora totiž z požadavků jednotného použití unijního práva i zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím nejenom ke znění tohoto ustanovení, ale i k jeho kontextu a k cílům sledovaným dotčenou právní úpravou Viz rozsudek ze dne 23. května 2019 , WB ( C‑658/17 , EU:C:2019:444 , bod 50 a citovaná judikatura). .

Při neexistenci výslovného odkazu na právo členského státu je tedy třeba provést autonomní kvalifikaci a jednotným způsobem určit rozsah prvků týkajících se materiální platnosti a těch týkajících se formální platnosti dotčeného právního úkonu V tomto smyslu viz též článek 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( Úř. věst. 2008, L 177, s. 6 ) a Loacker, L. D. The Rome I Regulation. Article 11. Formal validity , zveřejněno v Calliess, G.-P., Renner, M. (eds.), Rome Regulations: Commentary , 3. vydání, Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, 2020, Nb. 29, s. 302. . Kvalifikace podle rozhodného práva pro dědění, jako je tomu v případě této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle německého práva, není v tomto ohledu relevantní.

Případné zjištění, že se dotčená podmínka platnosti vztahuje k formě úkonu, automaticky vede k jejímu vyloučení ze skupiny podmínek materiální platnosti. Tatáž skutečnost totiž nemůže být posuzována současně ve světle dvou různých právních řádů (v daném případě práva rozhodného pro dědění a pro formu).

Oblast působnosti tohoto stanoviska je určena předběžnými otázkami předkládajícího soudu a předmětem sporu v původním řízení. Právní problematika řešená v tomto stanovisku je vymezena dvěma otázkami: otázkou druhu učiněného prohlášení a otázkou podmínky jeho platnosti stanovené německým právem. Přesněji se tyto předběžné otázky týkají prohlášení o odmítnutí dědictví učiněného dědici a požadavku platnosti tohoto prohlášení dle německého práva, kterým je učinění takového prohlášení v zákonné lhůtě vůči pozůstalostnímu soudu, tedy soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti.

Proto se ve zbývající části své analýzy omezím na úvahy ohledně prohlášení dědice o odmítnutí dědictví a ohledně podmínky jeho platnosti vyplývající z vnitrostátního práva týkající se povinnosti učinit prohlášení před pozůstalostním soudem I když nevylučuji, že níže uvedené úvahy a závěry budou rovněž platit i u jiných druhů prohlášení, nebudu to však v tomto stanovisku předjímat. .

Odpověď na předběžné otázky tedy závisí na autonomním výkladu pojmu forma použitého normotvůrcem v článku 28 nařízení č. 650/2012, a konkrétně na otázce, zda požadavek učinění prohlášení o odmítnutí dědictví vůči pozůstalostnímu soudu představuje podmínku formální platnosti tohoto právního aktu.

V nařízení č. 650/2012 normotvůrce výslovně provedl takovou autonomní kvalifikaci podmínek platnosti v čl. 26 odst. 1 a čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení, pokud jde o pořízení pro případ smrti, a určil, které prvky těchto právních aktů se vztahují k materiální platnosti a které k formální platnosti. Nařízení č. 650/2012 naproti tomu neobsahuje ustanovení, jež by specifikovalo, které prvky se vztahují k materiální platnosti prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví a které se vztahují k jeho formální platnosti. Jedná se tedy o otázku, kterou je třeba vyřešit prostřednictvím výkladu tohoto nařízení.

Pojem forma právního aktu je obecně chápán jako právem stanovený způsob, kterým osoba projevuje svou vůli vyvolat právní účinky, přičemž nedodržení tohoto způsobu znamená, že tyto účinky nenastanou Viz zejména zpráva o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, kterou zpracovali Mario Giuliano, profesor na univerzitě v Miláně, a Paul Lagarde, profesor na univerzitě Paříž I ( Úř. věst. 1980, C 282, s. 1 ) a komentáře k článku 9 této úmluvy. . Učinění prohlášení před soudem představuje způsob vyjádření vůle osoby činící prohlášení. Požadavek, aby prohlášení bylo obdrženo příjemcem, však zpravidla není považován za formální prvek Viz Loacker, L. D., op. cit ., Nb. 30, s. 303. . Byl by to argument proti kvalifikaci uvedeného požadavku německého práva jako podmínky formální platnosti prohlášení.

Pro autonomní výklad je třeba vzít v úvahu znění ustanovení, jeho kontext a účel právní úpravy, jejíž je součástí. Znění článku 28 nařízení č. 650/2012 neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku kvalifikace tohoto požadavku. Mezi článkem 28 a článkem 13 tohoto nařízení existuje úzký vztah, i když se působnost prvního ustanovení neomezuje na prohlášení učiněná před soudem příslušným podle posledně uvedeného ustanovení. Z článku 13 nařízení č. 650/2012 vyplývá, že příslušnost soudu státu obvyklého pobytu dědice podléhá podmínce, že dědické právo platné ve státě obvyklého pobytu stanoví možnost učinit prohlášení o odmítnutí dědictví před soudem. Z toho vyplývá, že příslušnost podle článku 13 nařízení č. 650/2012 předpokládá souběžnou existenci dvou právních řádů, z nichž vyplývá v podstatě totéž řešení spočívající v pověření soudů přijímat prohlášení o odmítnutí dědictví.

Článek 13 nařízení č. 650/2012 tedy výslovně odkazuje, i když se jedná pouze o určení kritérií příslušnosti soudu, na právo státu soudu místa obvyklého pobytu dědice. To naznačuje, že rozsah úkonů, které mají být provedeny před soudem, musí být určen s odvoláním na právo státu místa obvyklého pobytu dědice. Tento výklad je v souladu s řešením přijatým v článku 28 nařízení č. 650/2012, z něhož vyplývá, že úkony, které musí být provedeny před soudem při učinění prohlášení, určuje buď právo rozhodné pro dědění, nebo právo místa obvyklého pobytu dědice. Z toho vyplývá, že všechny úkony, které mají být provedeny před soudem, musí být určeny buď jedním, či druhým právním řádem. V rozsahu, v němž se tyto úkony týkají způsobu vyjádření a utvrzení vůle dědice odmítnout dědictví, vymezují formu prohlášení o odmítnutí dědictví. Účast soudu na provádění těchto úkonů je třeba považovat za prvek této formy.

Pokud jde o cíl právní úpravy, ten výslovně vyplývá z první části bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2102. Jde o to, usnadnit život dědicům a odkazovníkům tím, že se jim umožní učinit prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví ve formě stanovené právem členského státu jejich obvyklého pobytu před soudy tohoto členského státu.

K dosažení tohoto cíle stanovil unijní normotvůrce v článku 13 nařízení č. 650/2012 dodatečnou příslušnost soudů státu obvyklého pobytu osoby povolané za dědice k přijetí prohlášení o odmítnutí dědictví. Následně v čl. 28 písm. b) tohoto nařízení stanovil, že prohlášení o odmítnutí dědictví je co do formy platné, pokud splňuje požadavky práva státu, ve kterém má osoba činící toto prohlášení obvyklý pobyt V tomto ohledu podotýkám, že článek 28 nařízení č. 650/2012 se nevztahuje pouze na prohlášení učiněná před soudem příslušným podle článku 13 tohoto nařízení. .

V případě prohlášení o odmítnutí dědictví učiněných před příslušným soudem podle článku 13 nařízení č. 650/2012 zaručuje ustanovení čl. 28 písm. b) tohoto nařízení, že zvláštní oprávnění přiznané osobě činící prohlášení podle bodu 32 odůvodnění uvedeného nařízení a provedené udělením zvláštní příslušnosti v souladu s článkem 13 téhož nařízení nebude iluzorní. Podáním žádosti soudu státu svého obvyklého pobytu, aby přijal prohlášení o odmítnutí dědictví, má osoba povolaná za dědice zajištěno, že formální platnost úkonu učiněného před tímto soudem nebude podléhat požadavkům na formu takového prohlášení stanoveným právem rozhodným pro dědění K nedodržení formálních náležitostí by v zásadě mohlo dojít pouze v případě, že soud, který je příslušný podle článku 13 nařízení č. 650/2012, porušil vlastní procesní pravidla. .

Je třeba věnovat pozornost zvláštní situaci osob, které dědictví odmítnou. Na rozdíl od těch, které dědictví přijmou, nemusí tyto osoby zpravidla počítat s tím, že by musely v budoucnu činit dodatečné úkony. Svým prohlášením se chtějí s konečnou platností vzdát svých dědických práv a zprostit se povinností, které pro ně z tohoto titulu vyplývají. Často se jedná o osoby, které se se zůstavitelem za jeho života nestýkaly, a proto po něm nechtějí dědit upřednostňujíce svou právní jistotu (neexistence rizika odpovědnosti za případné dluhy zůstavitele) před případnými hmotnými výhodami (vyplývajících z nabytí zděděného majetku) Důvody se mohou samozřejmě lišit, zejména mohou být čistě morální povahy, jako je přesvědčení, že celé dědictví musí připadnout jinému dědici. .

Účel nařízení č. 650/2012, kterým je umožnit dědicům učinit prohlášení o odmítnutí dědictví ve státě jejich obvyklého pobytu, vyžaduje, aby tito dědici již tím, že se obrátí na soud se zvláštní příslušností k přijetí jejich prohlášení a učiní před tímto soudem úkon, a splní tak formální požadavky stanovené právem rozhodným v místě učinění úkonu, nemuseli provádět další úkony před soudy jiných států, aby byl tento úkon platný.

Opačný výklad by znamenal, že osoba, která dědictví odmítá, by musela učinit řadu úkonů za účelem určení rozhodného práva pro dědění, včetně určení místa obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti (článek 21 nařízení č. 650/2012) To není nutně zjevné, a to ani pro dědice, kteří jsou lépe obeznámeni se situací zůstavitele. Stačí poukázat na rozsáhlý bod 23 odůvodnění nařízení č. 650/2012 týkající se výkladu pojmu místo obvyklého pobytu , podle kterého by při určování místa obvyklého pobytu měl orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu, přičemž je nutné vzít v potaz konkrétní cíle tohoto nařízení. a ověření toho, zda si tento zůstavitel zvolil právo rozhodné pro dědění (článek 22 nařízení č. 650/2012). Dále by bylo nezbytné určit, který ze soudů dotyčného členského státu je místně příslušný k přijetí prohlášení, a následně provést překlad příslušných listin do úředního jazyka pozůstalostního soudu a předat mu je. Všechny tyto úkony by musely být učiněny před uplynutím lhůty stanovené právem rozhodným pro dědění. Zatížení z tohoto titulu by bylo zcela nepřiměřené v případě osoby, která si nepřeje dědit po zůstaviteli, bez ohledu na právo rozhodné pro dědění Možnost odmítnutí dědictví ve smyslu článků 13 a 28 nařízení č. 650/2012 zajisté závisí na právu rozhodném pro dědění. Proto i osoba, která odmítá dědictví, musí splnit určité předpoklady, pokud jde o právo rozhodné pro dědění po zůstaviteli. Rovněž proto, že dodatečná příslušnost stanovená v článku 13 nařízení č. 650/2012 podléhá podmínce, že rozhodné právo pro dědění umožňuje učinit prohlášení o odmítnutí dědictví před soudem. Platnost prohlášení učiněného před soudem však nebude záviset na tom, zda je přesvědčení osoby činící prohlášení opodstatněné, ale na tom, zda právo, které bylo nakonec určeno jako právo rozhodné pro dědění, stanoví možnost odmítnout dědictví prohlášením učiněným před soudem. Kromě toho v případě prohlášení o odmítnutí dědictví existuje vysoká pravděpodobnost, že prohlášení s určitým obsahem bude mít v různých právních řádech stejný účinek. .

Je třeba souhlasit s argumentem Komise, že vzhledem k omezenému rozsahu pravomoci soudu uvedeného v článku 13 nařízení č. 650/2012 by zjištění, že prohlášení, které před ním bylo učiněno, není dostatečné, znamenalo, že článek 13 nařízení č. 650/2012 by neměl pro dědice žádný smysl. Ostatně se zdá, že využitím možnosti stanovené v tomto ustanovení by se namísto zkrácení doby dědického řízení pro dědice, který dědictví odmítl, tato doba prodloužila. Existuje dokonce riziko, že článek 13 nařízení č. 650/2012 by mohl uvést dědice v omyl ohledně platnosti úkonů učiněných před soudem jeho obvyklého pobytu, a vystavil by ho tak újmě. V důsledku toho by nejen nebylo dosaženo cílů nařízení č. 650/2012 uvedených v bodech 7 a 32 jeho odůvodnění, ale dokonce by bylo dosaženo zcela opačného výsledku: toto nařízení by přispělo ke zvýšení nejistoty ohledně právního postavení dědiců.

S ohledem na cíl unijního normotvůrce usnadnit dědicům život je třeba mít za to, že udělení dodatečné příslušnosti soudům místa obvyklého pobytu dědice v článku 13 nařízení č. 650/2012 má za následek, že tento dědic musí mít možnost se s konečnou platností vzdát práv, která mu z dědictví plynou, tím, že učiní úkon výlučně před soudem místa svého obvyklého pobytu. Odmítnutí dědického práva dědicem nemůže být podmíněno tím, že před soudem jiného členského státu učiní další úkony.

Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že požadavek učinění prohlášení o odmítnutí dědictví před pozůstalostním soudem, stanovený právem rozhodným pro dědění, musí být považován za podmínku formální platnosti tohoto prohlášení. Vyžaduje to užitečný účinek ustanovení upravujících možnost učinit prohlášení o odmítnutí dědictví před soudem místa obvyklého pobytu dědice Viz mé stanovisko ve věci Mahnkopf ( C‑558/16 , EU:C:2017:965 , bod 114 ). .

Za těchto podmínek je lhůta pro učinění prohlášení o odmítnutí dědictví stanovená právem rozhodným pro dědění dodržena, pokud před jejím uplynutím byly učiněny vůči soudu státu obvyklého pobytu dědice veškeré úkony vyžadované právem tohoto státu k tomu, aby bylo prohlášení považováno za učiněné. K tomu, aby byla dodržena, není nutné učinit prohlášení u pozůstalostního soudu nacházejícího se v jiném členském státě, pokud takový požadavek vyplývá pouze z práva rozhodného pro dědění.

V tomto ohledu vyvstává pochybnost, která je rovněž základem otázek předkládajícího soudu, pokud jde o výklad poslední věty bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012. Z té výslovně vyplývá, že osoby činící prohlášení o přijetí, či odmítnutí dědictví v členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit o existenci takových prohlášení soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, a to ve lhůtě stanovené právem rozhodným pro dědění.

Význam poslední věty bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 je v právní nauce předmětem diskuzí. Podle některých autorů ustanovení tohoto nařízení, zejména články 13 a 28 nařízení č. 650/2012, neukládají soudům členského státu povinnost uvědomit soudy jiného členského státu o učiněném prohlášení o odmítnutí dědictví ani povinnost taková prohlášení předávat. Taková povinnost, zvláště pokud by její splnění bylo podmínkou platnosti prohlášení, nemůže podle nich vyplývat z pouhého bodu odůvodnění nařízení Právní nauka je však rozdělena. Proti existenci takové povinnosti se vyslovili němečtí autoři jako Dutta, A., EuErbVO Artikel 28 Formgültigkeit einer Annahme – oder Ausschlagungserklärung , zveřejněno v Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch , Aufl. 8, C. H. Beck, Mnichov, 2020, Nb. 13, který hovoří o dispozitivním požadavku (Sollerfordernis) a Schmidt, J. P., Der Erwerb der Erbschaft in grenzüberschreitenden Sachverhalten unter besonderer Berücksichtigung der EuErbVO , Zeitschrift für Erbrecht und Vermögensnachfolge , 2014, č. 455, s. 460. Wautelet, P., v Article 13 […] , op. cit ., bod 20, s. 264, se zdá být spíše nakloněn uznání existence takové povinnosti předat prohlášení, avšak zdůrazňuje, že nesplnění této povinnosti nemůže mít za následek neplatnost prohlášení. Odersky, F. se vyjadřuje ve prospěch sankce neplatnosti v případě nesplnění této povinnosti, viz Article 13 , zveřejněno v Bergquist, U., Damascelli, D., Frimston, R., Lagarde, P., Odersky, F., Reinhartz, B., Commentaire du règlement européen sur les successions , Dalloz, Paříž, 2015, Nb. 2, s. 84. .

Body odůvodnění nařízení totiž nejsou samy o sobě zdrojem práv a povinností jednotlivců Viz zejména rozsudek ze dne 3. září 2015 , Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Komise ( C‑398/13 P , EU:C:2015:535 , body 64 až 67 ). . Hrají důležitou roli v procesu výkladu ustanovení obsažených v normativním textu tím, že uvádějí cíle sledované normotvůrcem a poskytují přehled o prostředcích k jejich dosažení. Tyto prostředky jsou však jako takové určeny normativním textem nařízení.

To, že povinnost uvědomit soud uvedená v poslední větě bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 není výslovně uvedena v normativním textu tohoto nařízení, neznamená, že taková povinnost neexistuje. Ustanovení článku 28 tohoto nařízení je obsaženo v kapitole III tohoto nařízení, nadepsané Rozhodné právo , která obsahuje kolizní normy. V souladu s čl. 23. odst. 1 a čl. 23 odst. 2 písm. e) nařízení č. 650/2012 se přechod dědictví, podmínky a účinky přijetí, či odmítnutí dědictví nebo odkazu řídí rozhodným právem pro dědění určeným v souladu s články 21 a 22 tohoto nařízení. Materiální platnost prohlášení o odmítnutí dědictví tedy podléhá rozhodnému právu pro dědění. Pokud by podle tohoto práva měla povinnost uvědomit pozůstalostní soud ohledně učinění prohlášení představovat podmínku materiální platnosti prohlášení, bylo by možné tvrdit, že poslední věta bodu 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 odkazuje na povinnost vyplývající z rozhodného práva pro dědění uvedeného v článcích 21 a 22 nařízení č. 650/2012. Tak by tomu bylo, pokud bychom použili kvalifikaci formy prohlášení o odmítnutí dědictví, jakou provádí německé právo; zdrojem povinnosti by pak byl článek 21 nařízení č. 650/2012 ve spojení s § 1945 BGB S tím jediným rozdílem, že bod 32 odůvodnění nařízení č. 650/2012 zmiňuje uvědomění soudu příslušného v dědických věcech o učiněném prohlášení, a nikoli předání tohoto prohlášení tomuto soudu. .

Jak však vyplývá z tohoto stanoviska, této kvalifikaci brání ustanovení nařízení č. 650/2012. V této situaci, při neexistenci jednotného systému v unijním právu upravujícího obdržení prohlášení o odmítnutí dědictví, který by umožňoval předávání prohlášení ohledně dědictví po zůstaviteli k jedinému pozůstalostnímu soudu, je třeba poslední větu bodu 32 odůvodnění chápat tak, že osoba, která učinila prohlášení o odmítnutí dědictví, musí provést úkony umožňující pozůstalostnímu soudu seznámit se s tím, že bylo učiněno platné prohlášení. Provedením těchto úkonů se lze vyhnout nebezpečí vydání rozhodnutí na základě nesprávného zjištění, že prohlášení o odmítnutí dědictví nebylo učiněno. Neprovedení těchto úkonů a neuvědomění soudu, u něhož probíhá dědické řízení, však nemohou mít za následek neplatnost učiněného prohlášení.

Ve světle výše uvedených úvah mám za to, že ustanovení článků 13 a 28 nařízení č. 650/2012 musí být vykládána v tom smyslu, že požadavek stanovený právem rozhodným pro dědění, aby prohlášení o odmítnutí dědictví bylo učiněno vůči pozůstalostnímu soudu, tedy soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti, je třeba považovat za podmínku platnosti formy prohlášení. V situaci, kdy se formální platnost učiněného prohlášení posuzuje s ohledem na právo uvedené v čl. 28 písm. b) tohoto nařízení, nemá nedodržení tohoto požadavku za následek neplatnost prohlášení učiněného před příslušným soudem podle článku 13 uvedeného nařízení.

Předběžnou otázku předkládajícího soudu lze rovněž chápat tak, že se týká potřeby a způsobu, jak prokázat v soudních řízeních vedených v jiném členském státě, že bylo učiněno platné prohlášení o odmítnutí dědictví před soudem příslušným podle článku 13 nařízení č. 650/2012. Vyjádření španělské vlády se do značné míry zabývá touto otázkou.

Jedná se o důležitou otázku se značnými praktickými důsledky. Jaký smysl má totiž pro dědice učinit platné prohlášení o odmítnutí dědictví, pokud k němu soud jiného členského státu při svém rozhodování nepřihlíží, a to z důvodu nedodržení použitelných procesních požadavků, zejména co se týče důkazu určité okolnosti?

S ohledem na odůvodnění této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je však třeba uvést, že podle předkládajícího soudu otázka nedodržení procesních požadavků ze strany stěžovatelů T. N. a N. N. v projednávané věci nevyvstává. Předkládající soud totiž nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatelé T. N. a N. N. učinili ve stanovené lhůtě všechny úkony k odmítnutí dědictví stanovené nizozemským právem. Nemá pochybnosti ani o tom, že všechny listiny požadované pozůstalostním soudem byly tomuto soudu nakonec předloženy spolu s překladem do úředního jazyka tohoto soudu. Nakonec s ohledem na obsah usnesení předkládajícího soudu je třeba mít za to, že Amtsgericht Bremen (Okresní soud v Brémách) vydal napadené usnesení nikoliv z důvodu, že stěžovatelé T. N. a N. N. nepředložili důkazy o odmítnutí dědictví v řádné a náležité formě před rechtbank Den Haag (Okresní soud v Haagu) nebo že nesplnili procesní povinnosti, ale proto, že neučinili vůči pozůstalostnímu soudu úkony podmiňující platnost jejich prohlášení o odmítnutí dědictví ve lhůtě stanovené v § 1944 BGB.

V důsledku toho se domnívám, že analýza ohledně nutnosti předkládat v soudním řízení vedeném v jednom členském státě kopie, originály a překlady listin vyhotovených v jiném členském státě za účelem prokázání učinění platného prohlášení o odmítnutí dědictví není nezbytná k tomu, aby bylo možné poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Hanseatisches Oberlandesgericht in Bremen (Hanzovní vrchní zemský soud v Brémách, Německo) následovně: Ustanovení článků 13 a 28 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí, přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládána v tom smyslu, že požadavek stanovený rozhodným právem pro dědění spočívající v učinění prohlášení o odmítnutí dědictví vůči pozůstalostnímu soudu, tedy soudu místa obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti, je podmínkou platnosti formy tohoto prohlášení. Pokud se tedy platnost formy učiněného prohlášení posuzuje s ohledem na právo uvedené v čl. 28 písm. b) tohoto nařízení, nemá nedodržení tohoto požadavku za následek neplatnost prohlášení učiněného před příslušným soudem podle článku 13 uvedeného nařízení.